Jung-Kook

Neměl jsem ani možnost se otočit zpátky a podívat se na něho, protože se Tae najednou zvedl a prostě utekl. Srdce se mi sevřelo ještě větší lítostí a já jsem bolestně zavřel oči, ze kterých mi steklo pár slz. Už zase odchází? Už zase mě tu nechá samotného? Pořád jsem byl slabý. Kdyby ne, vyrval bych si kapačku z ruky a znovu bych se pokusil dojít na střechu. Skočit dolů by už nebyl takový problém, na to člověk přece žádnou  fyzickou sílu nepotřebuje! 

Překvapeně jsem pak vydechl, když mě chvíli na to někdo chytl pod hlavou a opatrně mi ji nadzvedl. „Napij se!", ozval se Tae potichu, ale přesto dost důrazně a naléhavě. Poslušně jsem pootevřel suché rty a nechal vklouznout chladivou tekutinu do svých úst. Polkl jsem pár doušků. Voda příjemně chladila na jazyku a také zvlažila mé vyprahlé hrdlo. Cítil jsem dost velkou úlevu, ale pořád jsem nechal zavřené oči. Teprve když sklenici oddálil od mých rtů a položil mě zpět na polštář, jsem se odvážil oči otevřít a zadívat se do jeho ustarané tváře. Cukl jsem sebou, když sáhl na mé čelo. „Sakra!", uklouzlo mu. „Do prdele! Pořád máš horečku a já debil jsem zapomněl vyměnit obklad!" 

Vzal něco... nejspíš ručník, který se povaloval na polštáři vedle mé hlavy a spěchal zase pryč. Ani jsem nezaznamenal, že to něco mám na čele a nejspíš mi to sklouzlo, když mě zvedal, abych se mohl napít, nebo ještě před tím, když jsem se rozhlížel po pokoji, abych se ujistil, kde se nacházím. Tae byl za okamžik zpět a položil mi tu věc zpět na čelo. Zastudilo to, ale nepříjemné to rozhodně nebylo. Sotva jsem však dýchal rozrušením. Proč se tak stará? Proč má takovou starost, když stejně umřu? Byl jsem však moc rád, že neutekl, že jsem se mýlil. 

Sledoval jsem, jak něco kutí u kapačky. „Tohle by ti mělo tu horečku snížit!", oznámil mi rozechvěle, přestože jsem neměl tušení, o čem to mluví. Dal mi nějaký lék na horečku do kapačky? Jako by na tom záleželo, jestli mám horečku a nebo ne. Stejně brzy umřu. Hodně brzy! „Promluvíme si zítra, Kookie!", řekl pořád dost rozechvěle. „Teď spi, odpočívej!" „Tae...", vydechl jsem. „Dě... děkuji, že se o mě staráš, ale..." Dal mi prst na rty a tím mi zabránil pokračovat v mluvení. „Pssst... ticho, Kookie!", řekl přísně a já jsem sebou cukl. Ten tón jaký použil, ten hlas... znovu se mi postavily všechny chloupky na těle a naběhla mi husina. „Neunavuj se mluvením! Na to bude času dost, až ti bude líp!" 

Chtěl jsem říct, že mi líp už nikdy nebude, ale nesundal prst z mých rtů, takže jsem nemohl. „Jak jsem řekl... spi, odpočívej, jasné? Musíš být brzy fit, abychom mohli podniknout co nejvíc věcí. Chci, aby sis užil zbytek života, slyšíš?" Jen jsem udiveně zamrkal a on sundal prst z mých rtů. „Tae... nemusíš se mnou nic podnikat!", řekl jsem potichu se sevřeným hrdlem. „Ale já chci!", oponoval mi vážně. „Udělal jsem chybu, ale jak jsem řekl, svůj slib dodržím! Už tě nenechám samotného!" „Myslíš... myslíš to líbání?", vydechl jsem a po tváři mi stekla další slza. 

Neodpověděl hned, jen se na mě mlčky díval. „Myslím to, že jsem odešel, to byla chyba!", povzdechl si po chvíli, když už jsem nečekal, že mi odpoví. „Moc mě to mrzí, Kookie! Je mi to strašně moc líto!" Po tváři mu stekla slza, kterou jsem měl chuť setřít. Chtěl bych slíbat všechny slzy, které kdy stekly po jeho nádherné tváři. Pak se na mě ale mírně zamračil. „Spi už!", poručil. „Vážně... promluvíme si až se probudíš! Už žádné mluvení, jasné?" „Jasné!", špitl jsem. Pořád jsem byl vyčerpaný, takže když jsem zavřel oči, cítil jsem, že stačí jen chvilička abych se propadl do říše snů a nebo pusta a prázdna. 

Bylo mi líto, že má miláček výčitky svědomí. Nechtěl jsem Taemu udělat problémy a už vůbec jsem mu nechtěl jakkoli ublížit. Není přece jeho vina, že jsem se o sebe nestaral! Mrzelo mě, že jsem mu způsobil trápení. Tohle jsem vážně nechtěl! Toužil jsem jen umřít... nechtěl jsem, aby se on trápil kvůli mně! Spánek se někdy hodně podobá smrti... Chtěl jsem už spát. „Ještě se ale znovu napij!", řekl Tae a jeho hlas zněl něžně. Pohladil mě zlehka po tváři, než mě opatrně nadzvedl a já jsem se na něho udiveně podíval. 

Tentokrát jsem neuhnul pohledem, ale nechal jsem se vtáhnout do jeho krásných očí. Chvíli jsme se takhle utápěli ve vzájemném pohledu a mé srdce se prudce rozbušilo, když jsem tam uviděl něco, co jsem nečekal a ani nedoufal, že bych tam mohl někdy spatřit. Jeho pohled byl plný citu, ne jen profesionální starosti a nebo výčitek svědomí, přestože lítost jsem tam viděl taky. Jeho pohled byl hřejivý a téměř láskyplný. Oční kontakt však přerušil, aby mi mohl přiložit sklenici ke rtům. Napil jsem se a on mě znovu uložil. Opatrně a šetrně jako kdybych byl ze skla. Přestože jsme se už vzájemně nedívali do očí, pořád jsem měl v hlavě ten jeho pohled a mé srdce nepřestávalo divoce tlouct. 

Už zase jsem si dovolil mít naději...