Jung-Kook

Hrozně moc jsem chtěl, aby za mnou Tae přišel, ale on se neukázal. Volal mi sice každý den a ptal se, jestli beru léky, jak se cítím a zněl, jako že má opravdu starost, jenže já jsem mu na oplátku lhal, že je všechno v pořádku. Bral jsem sice prášky, neměl jsem žádné bolesti ani záchvaty, ale psychicky jsem na tom byl čím dál hůř. Celý víkend jsem se válel v posteli a noci jsem pak proseděl na stole u okna. Skoro jsem nejedl, neměl jsem na nic chuť. Pořád dokola jsem se utápěl ve smutných myšlenkách o mé smrti a taky stesku po mých blízkých. 

Hrozně moc se mi stýskalo po něm. Jenže jsem ho nemohl poprosit, aby přišel. Nedokázal jsem si totiž představit, že se bych se díval do miláčkovy tváře a předstíral, že pro mě to líbání nic neznamenalo a že ho nemiluju. Vlastně jsem ani nechtěl, aby byl u mě. Ne takhle! Nebo chtěl? Nebyl jsem si jistý tím, co vlastně chci. Srdce mě bolelo při každé myšlence na něho a já jsem měl pocit, že začínám bláznit. 

V úterý jsem se odvážil na chvíli jít ven. Chtěl jsem se nadechnout čerstvého vzduchu a projít se pod ještě pořád barevnými stromy. Chtěl jsem si tím maličko zlepšit náladu. Jenže na každém kroku jsem měl pocit, že se z někama vynoří Jung-Hyun a to mě nutilo se rozhlížet a chvět se při zaznění jakéhokoli hlasu, který se jen vzdáleně podobal tomu jeho. Na jednu stranu bych byl šťastný, kdyby přišel a prostě mě vzal domů, na stranu druhou bych to už opravdu psychicky nezvládl. Výčitky od Jimina byly hrozné, ale ty od bratra by byly tisíckrát horší. Opravdu bych to nezvládl! A kdyby mě Jung-Hyun opravdu odvezl domů, další výčitky od rodičů, slzy... a nakonec přiznání smutné pravdy, že můj život skončí za nějaký ten měsíc. Ne, na to bych opravdu neměl sílu. 

Jenže koho vlastně chráním? Jsem sobec! Jsem zatracený sobec, protože myslím jen na sebe. Jen sebe chráním! Proto si zasloužím umřít sám, bez nich... Ulevilo se mi, když jsem našel internetovou kavárnu, ze které jsem poslal sms mámě, že jsem v pořádku, ale že jsem ztratil mobil. Lži, samé lži... Lhal jsem i Moonovi, když mi volal. Nemohl se stavit, protože odjel do Japonska na nějaké školení, které měl prý naplánované už půl roku a já mu popřál, ať si to tam užije. Nechtěl jsem ho zatěžovat. Vždyť proto jsem se taky chtěl odstěhovat, aby nebyl smutný!

Už jsem neměl náladu na procházku ani na podzimní krásy. Vrátil jsem se zpátky do bytu a zakutal se s lištičkou pod peřinu. Propadal jsem depresi víc a víc. Z toho, že nemám chuť si už cokoli užívat i z toho, že chci žít. Hlavně pak z toho, že bych chtěl u sebe mít svého patrona. Milovaný Tae... Takhle uběhlo několik dnů od doby, co můj miláček odešel domů. Nechápal jsem se a skoro se ani nepoznával, když jsem se podíval do zrcadla. Nedostatek spánku a jídla mi dal pěkně zabrat. Měl jsem kruhy pod očima a napuchlou tvář od pláče. Bylo mi to však fuk! 

Přes den jsem brečel a v noci zíral z okna, tak jako před tím. Spal jsem tak maximálně tři hodiny denně. Bylo mi špatně od žaludku a hlava se mi točila čím dál častěji, ani kortikoidy už nezabíraly. Sbíral jsem odvahu, že zavolám své lásce a poprosím ho, aby mě zabil hned. Už jsem začínal být smířený s tím, že umřu a neměl jsem chuť to protahovat. Jenže jsem neměl dost odvahy. Čekal jsem, až zavolá on, jako vždy. 

Nechtěl jsem už lhát, že se cítím dobře. Chtěl jsem umřít. Byl čtvrtek večer, ale Tae nezavolal. Čekal jsem dlouho a brečel při tom jako mimino. Měl jsem všeho plné zuby. Už nějak automaticky jsem si vzal své léky, plyšovou lištičku a chtěl jsem jít na střechu našeho domu. Rozhodl jsem se totiž, že nebudu čekat, až mi Tae pomůže. Chtěl jsem svůj život ukončit sám dlouhým pádem do tmy. Proč do toho zatahovat svého miláčka? 

Nechám ho na pokoji!