Jung-Kook

Dlouho jsme se spolu líbali, něžně a procítěně. Když jsme se od sebe odrhli, znovu jsem se přitulil do miláčkovy náruče. Tae mě objal oběma rukama a políbil mě do vlasů. Všechno, co mi řekl, mi přišlo zajímavé, až na tu část o smrti jeho maminky... ta část mi připadala jen hrozně moc smutná! Už jsem chápal ty slzy... Nechtěl jsem se v tom víc šťourat, ale jejich rodinné vztahy a všechno týkající se miláčka mě moc zajímalo. Chtěl jsem vědět víc. 

„Takže máš se sourozenci pěkný vztah?", zeptal jsem se. „Vídáte se někdy, když jsi tady v Seoulu?" „Občas se vídáme, když přijedu na návštěvu do Daegu. Myslím, že spolu vycházíme docela dobře, ale popravdě, od smrti mámy jsem tam byl jen jednou...", odpověděl potichu. „Byl jsem na jejím pohřbu a pak už jsem tam nejel." „Ach...", vydechl jsem. „Jak to?" „Mám málo času, Kookie...", povzdechl si. „Hodně času mi zabere škola a praxe... Navíc... nechci tam jezdit, když tam není ona! Pořád mi to připomíná, že... že jsem..." zarazil se a zmlkl. 

„Že jsi co?", zjišťoval jsem, ale on se maličko odtáhl. „Nic, králíčku... nic!" „Hmmm...", povzdechl jsem si taky. Nevěřil jsem, že nic, ale těch emocí bylo už víc než dost, takže jsem se rozhodl respektovat fakt, že nechce dál rozebírat nakousnutou větu. „Jak ses vlastně stal patronem?" Nedokázal jsem se nezeptat. Tohle mi vlastně vrtalo hlavou celou tu dobu, co ho znám, jen jsem tu myšlenku na nějaký čas vypustil. Už na začátku se mi totiž přiznal, že to nechce dělat, tak proč to dělá? „Bratranec mě do toho uvrtal...", odpověděl trochu neochotně. „Už jsem ti říkal, že je Seok-Jin můj bratranec? Naši otcové jsou bratři!" 

Vstal z pohovky. „Uvrtal?", nechápal jsem. „Jak uvrtal?" „Promiň, zlato, ale tohle vážně nechci rozebírat!", řekl přísným tónem a odvrátil se. Ve mně hrklo. „Pro... promiň!", vykoktal jsem a mé oči už zase byly plné slz. „Ne, ty promiň, Jung-Kookie!", vyhrkl, když si toho všiml. „Nechceš si raději povídat o příjemnějších věcech?", navrhl a já jsem rozechvěle přikývl. „Do... dobře." „Víš, že máme společné zájmy?", usmál se. Posadil se zpět na pohovku a znovu si mě přitáhl k sobě. Zhluboka jsem vydechl. Nezlobí se! 

„Oba máme rádi zpěv a tanec! Nechtěl bys mi něco předvést?" „Už jsem dlouho nezpíval ani netancoval!", ohradil jsem se maličko nervózně. „Tak třeba někdy ano!", trochu nejistě jsem se pousmál, když na mě hodil psí oči. „Zatancujeme si spolu, když se na to budeš cítit, ano?", navrhl. „Třeba...", přikývl jsem. „A taky bychom mohli zajít na karaoke!", plánoval. „Teda... až budeme mít jistotu, že tvá rodina zrušila veřejné pátrání!", dodal nejistě. „Nejspíš bych měl zavolat Jiminovi...", nadhodil jsem nervózně. „On ví z první ruky, co se u nás děje!" „Cítíš se na to?", staral se a já jsem jen pokrčil rameny. „Nebude to těžší než mluvit s našima..." „Jenže to jsi byl pod sedativy!", připomněl mi. „Dobře...", přikývl jsem. „Tak... nebude to těžší než naše setkání v tom parku!" „Jenže tam ses málem zhroutil!", zatvářil se nejistě Tae. 

„Jenže to bylo naše první setkání po mém útěku, navíc dost neplánované!", vysvětloval jsem rozechvěle. „Taky jsme my dva ještě nebyli pár! Jenže teď už doopravdy jsme a Jiminie přece ví, že jsem tady v Seoulu a že jsem s tebou. Měl bych mu zavolat, protože jsem to slíbil a taky proto, že nechci, aby si dělal starosti. Co kdyby si to rozmyslel a řekl mámě, že mě tady potkal? Taky přece potřebujeme vědět co se děje!" „Nechceš mu zavolat až zítra?!", navrhl miláček. „Zavolám mu hned!", zakroutil jsem hlavou. „Ještě není tak pozdě... Zítra bych už třeba neměl odvahu!" Odběhl jsem si pro mobil a našel v kontaktech kamarádovo číslo. Za chvíli už můj přístroj hledal signál, aby se mohl spojit s Jiminovým mobilem. 

Zvedne mi to?