duben 1978

Posledním ročníkům bradavických studentů začínaly krušné časy. OVCE se blížily nezadržitelným tempem a každý jeden z nich už si pomalu uvědomoval, že je čas přestat zahálet. 

Nebelvírská parta proto v posledních dnech trávila svůj volný čas především ve společenské místnosti, kde si navzájem pomáhali s učením. Každý z nich měl talent na něco jiného. Rádi říkali, že kdyby jim dovolili pracovat společně, vytřou komisi zrak a stanou se hned po škole ministry kouzel. 

Žel takhle to nefungovalo.

„Pottere, podej mi tu učebnici formulí," houkla Marlene přes stůl na Jamese, který ovšem ani nezvedl hlavu od vlastního učení. Očima přejížděl hustě popsané řádky pergamenu a čím dál tím víc se u toho mračil, až se mu krabatilo čelo.

„Pottere," upozornila na sebe znovu. „Pottere, prosím!"

„Ještě pořád ti nedošlo, že tě ignoruju?" zamumlal James s pohledem stále zabořeným do pojednání z lektvarů. Nesnášel, když na něj někdo mluvil při učení. Četl pak jeden a ten samý řádek pořád a pořád dokola, jenže jeho smysl stejně nedokázal pochopit. 

„Tak Jamesi, nemůžeš jí to prostě podat?" zamračila se na něj Lily, která o něj byla opřená zády a sama si právě pročítala doplňkovou četbu k přeměňování. Nohy přitom měla přehozené přes Siriuse, který se jako jediný neučil. Držel si sice jednu učebnici na prsou, jako kdyby šlo o novorozence, ale zároveň měl zavřené oči a klidně oddechoval. Učení ho očividně dost zmohlo.

Tenhle jejich nezvyklý trojúhelník nedával spát polovině školy. Tichošlápkovi se během zimy podařilo oklepat z děsivé zkušenosti na mudlovském koncertě a pustil si ty dva konečně zpátky k sobě. Zdálo se, jako kdyby se mezi nimi vlastně nikdy nic zlého nestalo. 

A nejpodivnější na tom všem bylo, že to ani jednomu z nich podivné nepřipadalo. James na Siriuse nežárlil. Neměl potřebu je dozorovat, ani mu nevadilo, když mu jeho přítelkyně po večerech u krbu pletla ve vlasech copánky. Byl si tak moc jistý sám sebou, že mu něco podobného ani nepřišlo na mysl. 

Některé věci se zkrátka nemění a Dvanácterákovo sebevědomí k nim rozhodně patřilo.

„Je od ní skoro stejně daleko jako já," protočil oči.

„Mám ji přes celý stůl!" zamračila se Marlene. „To se mám snad svlíknout, abys mě začal vnímat?"

To už James lehce pozvedl pohled a zadíval se na ni přes hřbet knihy. Ani Sirius očividně nespal nijak tvrdě, protože řeči o svlékání ho okamžitě probraly.

„McKinnonová se bude svlíkat?" zeptal se rozespale. Lehce si protáhl krk a natáhl jednu nohu, kterou si opřel podrážkou o stůl. Pak poplácal Lily po koleni, které měla na jeho stehnech a obrátil na ni hlavu. „Nechceš si taky sundat tričko? Víš, že byste nás obě trochu rozptýlily. Buďte kamarádky!"

Lily se na něj ušklíbla a jednou nohou ho kopla, až mu bota sjela ze stolu dolů.

„Boty na stůl nepatří a nikdo se tu svlíkat nebude!"

„Už zase ta tvoje přísná pravidla," protočil oči a zadíval se na Marlene. „James to nesmí říct, protože by ho jeho drahá praštila, ale i on si jistě přeje, aby sis sundala svršky! Pak ti dáme, co budeš chtít!"

„Co?" opáčil Potter vzdorovitě. „To není pravda!"

„Nemyslím, že je tohle téma úplně vhodné," upozornil je Remus, který jako jediný pohledem sledovat Petera. Ten sice mlčel a předstíral, že si čte, ale na tvářích mu pomalu začínal vyskakovat ruměnec. Náměsíčník se vzápětí zvedl a podal Marlene knihu, které se celou dobu domáhala. „Tady ji máš."

„Díky, Reme," mrkla na něj a vzala si učebnici. Ani ona ale obvykle nevěděla, kdy mlčet, a bohužel pro Petera si jeho rozpaků vůbec nevšimla. „A dali byste mi fakt cokoliv bych chtěla?" uculila se.

„Jistě! Jsme přece muži slova!" uchechtl se Sirius.

„Proč jsem do toho pořád zapletený?" upozornil na sebe James. „Já nikomu nic nesliboval."

„Ale chtěl ses taky kouknout! Viděl jsem ten pohled!"

„Jak jsi to mohl vidět? Vždyť jsi spal!"

„Vidím ti až hluboko do žaludku, Jamieku," uchechtl se Tichošlápek. „Jsme na sebe doslova napojení! Jsem si jistý, že jsi měl dneska k obědu dušený jehněčí!"

„Svatá Morgano," protočila oči Lily a radši sklopila pohled zpátky do učebnice a předstírala, že už je dál neposlouchá.

„Přestaň, Siriusi!" zamračil se James.

Tváře mu totiž pomalu začínaly červenat, jelikož ho jeho přítel dostával do rozpaků. Bylo mu proti srsti o něčem takovém před Lily vůbec mluvit. A ještě víc ho štvalo, že se mu ta představa vůbec mihla hlavou. Nikdy neměl valný zájem o jiné ženské, než byla Evansová, ale pořád to byl jenom kluk a své představy zkrátka ovládat nedokázal.

„No jo, pro pravdu se člověk zlobí," povzdechl si Tichošlápek naoko zmučeně. „Tak já už teda mlčím."

„Všichni ti za to budeme nesmírně vděční," ušklíbla se Evansová. „Můžeme se teď začít zase učit? Když už jsme konečně pochopili, že se nikdo svlékat nebude?"

To už ale Peter hlasitě zaklapl svou knihu, strčil si ji pod paži a bez jediného slova odkráčel ze společenské místnosti nahoru do ložnice. Po cestě ho doprovázely pohledy všech, ale nikdo se ho nepokusil zastavit.

„Dobrá práce," poznamenal Remus s úšklebkem.

„Co mu přeletělo přes nos?" povytáhl Sirius obočí.

„Bavíte se tu o jeho holce, blbečci," zavrtěl hlavou. „Že vy dva byste se o Lily snad i podělili, neznamená, že to tak vnímají i ostatní."

„Hele!" okřikl ho James. „To není pravda!"

„Lily je tak šťastná žena," povzdechla si Marlene na oko zasněně. Za to si vysloužila Náměsíčníkův nesouhlasný pohled, který ji donutil protočit oči. „Vždyť je to jen sranda."

„Tak to vysvětli jemu!"

„Už by sis měl taky štrejchnout, Reme. Mluví z tebe přetlak," ušklíbla se, ale nakonec odložila knihu na stůl a zvedla se od stolu, aby mohla vyrazit za svým přítelem.

Peter nikdy nedával najevo, že by mu podobné řeči nějak extrémně vadily. Obvykle je bral s nadhledem, jelikož svou vyvolenou dobře znal. To se ale změnilo ve chvíli, kdy slyšel o jejích avantýrech s Jamesem. Podrylo mu to už tak nepříliš vysoké sebevědomí a nutilo ho to o sobě neustále pochybovat. A Marlenin osobitý smysl pro humor mu to příliš neulehčoval.

Červíček si v ložnici sedl na postel a zhluboka vydechl. Hlavu sklopil k vlastním dlaním a pokoušel se vytěsnit všechny ty představy, které ho nutily žárlit až na hranici snesitelnosti.

„Pete?" oslovila ho Marlene, která se vzápětí objevila ve dveřích. „Co se stalo?"

„Nic," odsekl o něco prudčeji, než měl původně v plánu.

„Byla to jen sranda, přece by ses kvůli tomu nečertil," pokusila se ho uchlácholit, přičemž přešla až k němu a položila mu ruku na rameno. „O nic přece nešlo."

Setřásl ji dolů.

„Jak dlouho to trvalo, Marlene?" dostal ze sebe nakonec.

Všichni mu říkali, že se nemá pídit po podrobnostech. Byla to přece minulost. Marlene neudělala nic špatného a nebylo třeba probírat detaily. Jeho to ale doslova užíralo zevnitř. Vždycky žil ve stínu těch dvou školních hrdinů a představa, že to tak bylo i s jeho přítelkyní, ho štvala ještě o to víc.

„Co?" zeptala se nechápavě.

„To s Jamesem."

„Proč? Vždyť na tom vůbec nezáleží. Není to důležitý."

„Mě na tom záleží," trval si na svém. „Tak jak dlouho?"

Marlene dlouho mlčela. Hledala způsob, jak se z odpovědi vykroutit, ale nakonec na nic nepřišla. Lhát nechtěla, to by se mohlo velice rychle obrátit proti ní, takže jí nezbývalo nic jiného, než přiznat pravou barvu.

„Pět měsíců," přiznala a nejistě přitom přešlápla.

Peter na ni zvedl hlavu a překvapeně zamrkal. Nic takového nečekal ani v nejdivočejších snech. Ve skutečnosti se mu dokonce udělalo trochu zle od žaludku a potlačil touhu okamžitě něco nakopnout nebo hodit proti zdi.

„Pět měsíců?" zopakoval nevěřícně.

„Pete," oslovila ho s povzdechem, načež přešla přímo před něj a dřepla si níž, aby mu mohla položit ruce na kolena. „Proč to pro tebe má takový význam? Je to minulost. Do mý minulosti patří spousta věcí, to přece sám víš."

„Cítila jsi k němu něco?" zeptal se znovu, aniž by reagoval na její otázku. „Vím, že Siriuse jsi kdysi měla ráda. Co James?"

Marlene sklopila hlavu k zemi a promnula si oči prsty. Tohle pro ni byl stejně nepříjemný rozhovor, jako byl pro Petera. S tím rozdílem, že ona se nechtěla ohlížet a nimrat v minulosti. Nechala ji za sebou a přesně tam měla i zůstat. Opravdu litovala, že si nedala pozor na pusu a tohle všechno vyšlo tak hloupě na povrch. Mohla si ušetřit spoustu starostí. 

„Marlene?" oslovil ji trochu netrpělivě.

„Já nevím, co chceš slyšet, Pete." Zadívala se mu do očí a prsty si prohrábla vlasy. „Ať odpovím jakkoliv, stejně to nic nezmění. Všechno bude pořád stejný."

„Takže jo," odpověděl Pettigrew místo ní s letmým úšklebkem. „Byl jsem tvoje poslední možnost. Se Siriusem, ani s Jamesem ti to nevyšlo, tak sis řekla, že se smíříš se mnou? Nezkoušela jsi předtím sbalit ještě Remuse?"

Výraz v její tváři až překvapivě ztvrdl. Jestli původně vypadala, že se možná rozbrečí, teď už nebyla po pláči ani stopa. Byla naštvaná a tentokrát oprávnění.

„Tohle od tebe vážně není fér, Petere. Já nic špatnýho neprovedla. S nikým jsem si nehrála a nikoho netahala za nos, kromě snad Gideona, ale to je čistě mezi mnou a ním. Chceš být naštvaný? Fajn, buď si, ale možná by sis to měl vylívat spíš na Jamesovi než na mě, nemyslíš? To on tehdy věděl, že mě máš rád. Ne já. Dělal tady hysterický scény a všem tvrdil, jak mu Black přebral holku, přitom on dělal to samý tobě, ale to očividně nevadí co? Když se to nedotýká jeho, všechno je v pohodě. Kolem něj se totiž musí vždycky chodit po špičkách!"

„Já," nadechl se Červíček překvapeně, „takhle jsem nad tím nepřemýšlel... Promiň."

„Víš, proč jsem si vybrala tebe?" Chytila ho za ruce a jemně je stiskla ve vlastních dlaních. „Protože pro Blacka i Pottera ve skutečnosti existovala jenom Lily. Ona byla ta na piedestálu a já byla jenom... rozptýlení. Taky jsem žila v něčím stínu. Vím, jaký to je, Pete. Pro tebe jsem ale byla vždycky první volba. Viděl jsi mě jako výjimečnou ve chvílích, kdy mě ostatní vnímali jenom jako... Marlene."

„Nikdy jsi nebyla jenom Marlene," odpověděl tiše a jemně propletl jejich prsty na rukou. „Pořád jsi výjimečná."

„A proto jsem tady s tebou a ne v přístěnku na košťata s Potterem. Nic víc, nic míň. Stačí ti to jako odpověď?"

„Stačí. Omlouvám se." Přitáhl si její ruce ke rtům a lehce je políbil. „Miluju tě, Marlene."

„A já tebe, ty moje trdlo," usmála se s takovou něžností, jakou by do ní nikdo nikdy neřekl, a prsty mu jemně přejela přes tvář. „Už nikdy o tom nepochybuj."

„Nebudu. Udělal bych pro tebe cokoliv na světě," zašeptal a přitáhl si ji do náruče, aby ji mohl pevně sevřít. „Vždycky budeš na první místě."

Byl to jeden ze slibů, který Peter Pettigrew opravdu dodržel. 

Vždycky myslel dřív na ni, než na ostatní. Vždycky byla jeho první volba. Vždycky tu byl pro ni. 

Nic pro něj nikdy nebylo přednější; dokonce ani dlouholetá přátelství ne. 

A přesně to mělo za pár let změnit celý kouzelnický svět.

Autorská poznámka:  Možná to tak nemusí vypadat, ale tahle kapitola pro je pro budoucí děj hodně důležitá. Nejenom že jsme si představili vztah Petera a Marlene trochu hlouběji, ale zároveň jsme poodkryli roušku budoucnosti. Ti z vás, kteří četli Záři, nejspíš tuší, kam tohle všechno mířilo, ti ostatní časem zjistí, jak to všechno bude :)