říjen 1975

James Potter běžel přes Bradavické pozemky tak rychle jako snad ještě nikdy v životě. 

Ve všem tom spěchu si dokonce na pokoji zapomněl i svůj neviditelný plášť. V tu chvíli mu na tom ovšem vůbec nezáleželo. Mohlo jít doslova o minuty a každý vteřina navíc by mohla znamenat nenapravitelnou katastrofu. 

Chroptící chýše byla sice v první řadě úkrytem pro Remusovo chlupaté já, ale Pobertové v ní občas trávili svůj volný čas, když se neměli kam jinam ukrýt. V poslední době ji využívali hlavně k přípravě lektvaru, který jim měl pomoci stát se zvěromágy. Potřebovali na něj totiž dostatek klidu, který jim Bradavice samotné neposkytovaly.

James proto tuhle cestu znal jako své boty. 

Dokonce se ani nenamáhal hledat kolem vrby mlátičky dlouhou větev, kterou by stiskl jemu tak dobře známý suk. Hbitým pohybem se vyhnul jedné z větví, která se mu pokusila urazit hlavu. Za to, že se nic nestalo, mohl zřejmě vděčit famfrpálovým tréninkům, které ho naučily být rychlý a ostražitý. Vždyť vrba mlátička nebyla o moc horší, než kdejaký zbloudilý potlouk. Po vlhké zemi se pak záměrně smekl přímo do vchodu tajné chodby. 

Ani tehdy si ovšem nedovolil chvíli oddechu. Na nebi totiž začínal zářit měsíc a Remusova přeměna tak už jistojistě začala. Nedokázal odhadnout, jak velký náskok před ním Severus měl, ale věděl, že ho musí dohonit za každou cenu. 

V úzkém hliněném tunelu, vedoucím pod úrovní země až do Prasinek, bylo příšerné teplo. Nebo to tak po pár minutých zběsilého běhu Jamesovi aspoň připadalo. Z čela mu stékaly kapičky potu a jeho plíce začínaly pomalu vypovídat službu.

„Severusi!" zakřičel co nejhlasitěji dokázal.

Slyšel jenom ozvěnu vlastního hlasu. Nic dalšího. Alespoň do doby než to děsivé ticho, přerušované pouze dusotem jeho bot, proťalo dlouhé a táhle zavytí. Adrenalin vystoupil do závratných výšin a Potter tak dokázal navzdory všem předpokladům ještě zrychlit.

Potom ho konečně zahlédl. 

Černý dlouhý plášť, který se mihl jenom několik metrů před ním. Byl už prakticky před vchodem do Chroptící chýše, když se na něj James vrhl a strhl ho po zádech na zem.

„Co to do tebe vjelo, Pottere?" vyštěkl Severus ihned, jakmile ho poznal, a okamžitě vytáhl hůlku, aby mohl svého soka na oplátku napadnout.

„Seve-rusi. Nemůžeš - nebezpečné - musíme - pryč," dostal ze sebe James přerušovaně, když se pokoušel najít dávno ztracený dech.

Had už se nadechoval k nevybíravé odpovědi, když se znovu ozvalo táhlé zavytí a nelidský kvil. Tentokrát byl daleko blíž. Znělo to skoro jako kdyby jeho původce stál prakticky vedle nich. James věděl, že tenhle tunel není nijak zabezpečený. Jedinou zárukou byla vrba mlátička, která dokázala vlkodlaka udržet mimo školní pozemky.

„Musíme jít, Srabusi!" chytil ho James prudce za předloktí a nevybíravě s ním škubl.

„Nikam nejdu, dokud nezjistím, co se to tu - " Severus se zastavil přímo uprostřed věty, když zaslechl zvuk praskajícího dřeva.

Znělo to, jako když se dlouhé a ostré drápy zarývají do dveří a pokouší se dostat skrz. A přesně taková byla i skutečnost. Remus Lupin už tou dobou netušil, kým ve skutečnosti byl. Cítil jenom pach člověka a slyšel hlasy rozléhající se chodbou. Jediné, co mu stálo v cestě, byly právě těžké dřevěné dveře vedoucí z Chroptící chýše do tunelu.

„Hned!" zakřičel Potter a Severus se tentokrát dvakrát nerozmýšlel.

Oba dva se rozběhli chodbou nejrychleji, jak dokázali. Jamesovi už sice pomalu začínaly docházet síly, ale teď nebyl čas zpomalit. Musel běžet dál, nebo se postavit vlkodlakovi. Ač si občas rád hrál na hrdinu, tentokrát moc dobře věděl, která cesta byla ta bezpečnější. Jednou musel dokonce ze země zvednou Severuse, který zakopl o vlastní hábit a zabořil svůj dlouhý nos do hlíny pokrývající chodbu. Hubený Had byl sice talent na černou magii a lektvary, ale s fyzičkou na tom byl dost špatně. Celý tenhle zběsilý běh byl tím nejnáročnější, co kdy v životě zažil.

Ve chvíli, kdy chlapci na konci tunelu konečně zahlédli náznak měsíčního světla, se za nimi ozval hlasitý dusot tlapek, rozléhající se úzkou chodbou. Remus se konečně osvobodil ze svého prozatímního vězení a váben loveckým instinktem vyrazil za svou kořistí. Byl samozřejmě daleko rychlejší než oni dva dohromady, takže jim brzy doslova dýchal na paty.

„Mdloby na tebe!" zakřičel Potter a mávnul hůlkou kamsi přes své rameno. Bohužel minul a kletba se jenom neúčinně rozprskla na hliněné stěně.

„Proběhni skrz, Srabusi!"

„Ale ta vrba," vyhrkl Severus přidušeně.

„Kašli na vrbu, nebo z nás budou masové koláčky!" odvětil James a prudce do Snapea vrazil.

Společně vypadli přímo z otvoru pod vrbou mlátičkou a skutáleli se o několik stop dál. 

Oba dva téměř v tu samou chvíli zjistili, jak moc bolí útok takového naštvaného stromu. Prudká rána první o několik metrů odhodila Severuse. Ten dopadl přímo na záda a tam zůstal vysíleně ležet s vyraženým dechem. Jeho jediné štěstí bylo, že se tím dostal mimo dosah divokých větví, takže už mu nehrozilo žádné další zranění.

James se sice prvnímu útoku stromu obratně vyhnul, ale ten druhý ho zasáhl přímo přes obličej, až mu praskly brýle. Zůstal klečet na všech čtyřech a se zamlženým zrakem se snažil ve vysoké trávě najít své pomocníky, bez kterých svět viděl jako velkou rozpitou skvrnu. Tehdy mu strom uštědřil další ránu přes záda, při které zaslechl nepříjemné zapraskání žeber v hrudníku. Zůstal ležet na břiše, s hlavou vykroucenou do boku a jenom matně viděl, jak se k němu blíží další větev. Už se nezvládl odvalit; na to měl až příliš silné bolesti. Jenom zavřel oči a modlil se, aby už byl konec.

Probudil se až na ošetřovně.

Podle toho, co dokázal odhadnout, byla ještě stále noc a v nohách jeho postele tiše seděl Sirius. James ztěžka zamrkal a vděčně přijal brýle, které mu podával další člověk v místnosti. Už byly opravené a zdály se být prakticky jako nové.

Hned, jakmile se mu podařilo zaostřit zrak na svět kolem, jeho oči dopadli přímo na profesorku McGonagallovou stojící vedle postele. Její rty nebylo prakticky vůbec vidět a ruce měla založené na hrudníku. Nikdy v životě ji neviděl tak moc naštvanou; a že už se navyváděli nejrůznějších hloupostí.

„Můžete mi vy dva vysvětlit, co to mělo dneska v noci znamenat?" začala přísně. Nepočkala ani na jejich odpověď. Místo toho okamžitě pokračovala: „Nikdy v životě jsem se tak moc nestyděla za někoho ze své koleje, pánové! Nebýt toho, že celá tahle záležitost podléhá přísnému utajení, oba dva bych vás s radostí poslala prvním vlakem domů, rozumíte mi?! Obzvlášť vás, Siriusi! Čím jste to přemýšlel, chlapče nešťastná?"

„Já jsem nejspíš nemy–" začal Sirius, ale ani tentokrát ho přísná ředitelka koleje nenechala domluvit.

„To je mi úplně jasné, že jste nemyslel! S panem Snapem momentálně mluví sám pan ředitel a pokouší se uklidit to, co jste nadrobil, pane Blacku. Vaše jediné štěstí je, že ho pan Potter zastavil. Dokážete si vůbec představit, co se mohlo stát?"

„Mrzí mě to," odpověděl Tichošlápek zmučeně, ačkoliv jeho nejlepší přítel okamžitě poznat, že ta omluva nebyla ani zdaleka upřímná.

„To by taky mělo! Nemůžu ani napsat vaší rodině, ale vy byste jim rozhodně napsat měl. Oznamte jim, že se na svátky nebudete moct dostavit domů, jelikož vám počínaje zítřejším dnem začíná školní trest, který potrvá až do Nového roku. Rozuměl jste mi dobře, pane Blacku?"

„Ano, profesorko McGonnagallová," přitakal Sirius na oko zkroušeně. Ve skutečnosti ho nicméně nejvíc mrzelo, že Snape nedostal přesně to, co si zasloužil.

„A co se týká vás, pane Pottere." Její hlas až překvapivě zjihl, když se na něj obrátila. „Váš prohřešek je daleko menší. Měl jste celou situaci neprodleně oznámit jakémukoliv vyučujícímu v blízkosti a ne vyrazit na vlastní pěst. Mohli jste tam zemřít oba. Pro příště si to pamatujte, ano? Nicméně dobrá práce, Jamesi. Pravděpodobně jste zachránil panu Snapeovi život."

„Děkuji, paní profesorko," zahuhlal Dvanácterák a zase si položil hlavu na polštář. Žebra ho ještě stále bolela, ačkoliv Poppy Pomfreyová už mu podala jeden ze svých zázračných lektvarů.

„Nemusím vám doufám připomínat, že to, co se dnes stalo, se nesmí dostat k žádnému z vašich spolužáků. Vím, že umíte mlčet, pánové, takže toho pro jednou i využijte."

S těmi slovy se ještě přísně zamračila na Siriuse a rychlým krokem opustila ošetřovnu.

„Promiň, Jimmy. Tohle jsem fakt v plánu neměl," zabručel Sirius trochu neochotně.

„Příště přemýšlej, než něco řekneš, blázne," odvětil mu James zamračeně, ale dlouho nedokázal ovládat cukání koutků, které se hlásilo o slovo. „Kdybys tak viděl Srabusův výraz. Myslím, že si musel jít hnedka vyprat spodky," rozesmál se nakonec, jako kdyby se vlastně vůbec nic nestalo.

„Umím si to představit," uchechtl se Black na oplátku. „Pištěl jako holka?"

„Jo, a nosem nám rozryl kus tunelu. Teď se to koryto bude za dešťů plnit vodou," smál se Potter dál a všechny křivdy byly najednou zažehnány jakoby se ani nikdy nestaly.

„A mám pro tebe ještě víc dobrých zpráv, Jamesi," uculil se jeho přítel a podal mu dopis od Lily, který přišel toho odpoledne. „Myslím, že budeš mít větší šanci, než jsem si původně myslel. I naše knihomolka je fanynka famfrpálu. To ti rozhodně hraje do karet."

„Vážně?" vrhl se Potter nadšeně po dopisu a začetl se do jeho řádků. „Pecka. Do konce školního roku je moje, kamaráde!"

„Snad budeš mít na všechny ty rande čas, když mi budeš muset psát domácí úkoly."

„Bude to stát za to, Siriusi. To mi věř."

Chlapci tehdy ještě netušili, že se jim měl život v brzké době vysmát přímo do obličeje. Ve skutečnosti totiž nikdy nic nefunguje tak, jak si vysníme. Jenom dvě věci totiž jedinec nedokáže ovlivnit – lásku a válku. A jak to tak bývá, obě věci přichází v dobu, kdy to člověk čeká úplně nejméně.