říjen 1975

„Pete, potřebuju, abys nějak zabavil Prýtovou. Musíme ti sehnat ten nový list z mandragory," zašeptal Sirius Červíčkovi do ucha během další hodiny bylinkářství, kterou měli ve sklenících na bradavických pozemcích. 

Dnes se měl na nebi znovu objevit plný měsíc, takže byla poslední možnost, kdy si mohl Peter vložit list pod jazyk. Jinak by musel čekat až do dalšího úplňku a oni neměli času nazbyt.

James už byl připravený přesně podle plánu. Před chvíli předstíral, že musí na záchod, aby si na sebe mohl jít natáhnout svůj neviditelný plášť. Všechno měli promyšlené do posledního detailu a tentokrát si byli naprosto jistí úspěchem. 

Vždyť něco takového už jednou absolvovali.

To když se James, přibližně před dvěma měsíci, při jedné z hodin pokusil mladé mandragoře listy zkrátka utrhnout. Neočekával, že se přitom rostlina rozkřičí jako na lesy. Sice je stihl nacpat do kapsy dřív, než si toho profesorka Prýtová všimla, ale za krutost vůči mandragorám si tehdy vysloužil školní trest na čtrnáct dní. Musel čistit sovinec bez kouzel, což byla odporná a zdlouhavá práce. Tentokrát se chtěli takovým následkům vyvarovat, takže svůj plán dovedli k dokonalosti.

„Jasně," přikývl okamžitě Peter, „jdu na to."

Obtloustlý blonďák se postavil ke svému pracovnímu stolu a očima přelétl všechno, co na něm leželo. Pohled mu brzy padl na Rychlohnojivo pro extrémní růst a rozhodl se ho hned náležitě využít. Nenápadně povolil zátku lahvičky a předstíral, že se natahuje doprostřed stolu, aby si vypůjčil zahradnické nůžky. Přitom do lektvaru strčil loktem a rozlil ho přímo ke květináčům po své levé ruce.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. 

Všechny rostliny, kterých se Rychlohnojivo dotklo, začaly okamžitě rašit a plazit se všude kolem. V učebně zavládla panika, jak se studenti pokoušely vyhnout plazivým liánám, které začaly zabírat velké množství prostoru skleníku. Z minuty na minutu se učebna proměnila v divokou džungli.

„Vy jste vrták, Pettigrew!" vyhrkla profesorka Prýtová okamžitě a vrhla se k rostlinám, aby zabránila dalšímu šíření zeleně.

V tom samém okamžiku se ozvalo hlasité prasknutí květináče, který dopadl na zem a rozletěl se do všech stran. Uzavřenou místností se rozezněl příšerný křik mladé mandragory. Pobertové, kteří přesně věděli co přijde, si okamžitě zakryli uši rukama, stejně jako pár dalších pohotových spolužáků. Profesorka Prýtová naštěstí nikdy v blízkosti studentů nenechávala dospělé mandragory, aby náhodou nedošlo k neštěstí. V případě Pobertů to byl očividně dost dobrý nápad. 

Mary Macdonaldová, Marlene McKinnonová a Tobey Johnson z Havráspáru ovšem nebyli dost rychlí a v bezvědomí se svalili k zemi, omráčeni křikem rostliny.

„Strašně se omlouvám, paní učitelko," křičel Sirius přes ucpané uši na profesorku Prýtovou. „Já do ní tak trochu omylem vrazil."

Tou dobou už tři listy mandragory svíral v ruce James skrytý pod neviditelným pláštěm. V nenadálém zmatku mu je Sirius předal za zády a Potter s nimi zmizel z učebny, aniž by si ho kdokoliv mohl všimnout. Jediná starost všech spolužáků totiž byla vyhnout se chňapajícím liánám, takže se hašteřili a strkali do sebe, čímž vznikla obrovská panika.

„U Merlinových vousů, co je to dneska s vámi Nebelvírskými. Divím se, že u toho nebyl i Potter!" vybuchla profesorka Prýtová. „Strhávám vám deset bodů a teď zmizte. Vy ostatní pomozte těm, co omdleli. Já se tu zatím pokusím vypořádat se vší tou zelení."

Většina studentů se nenechala pobízet a zmizela z učebny rychleji, než by svedl Kulový blesk. V místnosti zůstal jen Remus, Lily a Helga Cokewoodová, kteří si nasadili klapky na uši a rozhodli se pomoct svým bezvědomým spolužákům na ošetřovnu.

„Remusi. Co mají zase za lubem?" zatlačila Lily na svého spolužáka přísným tónem hned, jakmile ty nešťastníky za pomocí hůlek vynesli z učebny. „Jestli to takhle bude pokračovat, budeme na konci roku s body v mínuse!"

Lupin na ní pozvedl své zelené oči a neurčitě pokrčil rameny. „Nevím, Lily. A i kdybych věděl, ty si vážně myslíš, že by mě poslechli, kdybych se jim to snažil rozmlouvat?"

„Jsi přece prefekt, Reme! Ty odznaky nám dávají určité pravomoce," poklepala si zrzka na prefektský odznak na svých prsou. „Dám si na ně pozor a jestli je u něčeho chytím, napařím jim školní trest až do konce roku!"

„Pokusím se na ně dát pozor, Lily," povzdechl si nakonec Remus smířlivě, když konečně dorazili na ošetřovnu, kde si studenty aktivně převzala do péče madam Pomfreyová. 

Odtud se oba vydali přímou cestou do knihovny, kde se plánovali vrhnout na domácí úkoly, které jim učitelé dnes zadali.

„Už je ti vlastně lépe? Přijde mi, že poslední dobou nemáš moc dobré dny," optala se ho Lily starostlivě. 

Samozřejmě nebyla slepá a všimla si, že s Lupinem nebylo něco tak úplně v pořádku. Severus se jí dokonce nedávno svěřil se svou konspirační teorii o vlkodlakovi. Jako by to snad nebylo úplně absurdní. 

Lily se k Remusovi vždy chovala vstřícně a přátelsky. Byl totiž, na rozdíl od Jamese a Siriuse, většinu času rozumný a neúčastnil se posměšků a lotrovin mířených proti jiným studentům. Třeba tehdy, když ti dva prokleli Bertrama Aubreyho a zvětšili mu tím hlavu do dvojnásobné velikosti. Oba za to vyfasovali školní trest. 

Jejich cílem byl ovšem po většinu času zrzčin nejlepší přítel, Severus Snape. Náměsíčník se k nim v takových případech nepřidával, ačkoliv je nikdy ani nezastavil. Zastával funkci tichého přísedícího a často předstíral, že jejich porušování školního řádu zkrátka nevidí.

„Bude to lepší," přikývl Remus s letmým úsměvem a posadil v knihovně k jednomu z prázdných stolů. Musel všechny úkoly stihnout ještě než se na nebi objeví měsíc. Dnešní večer totiž bude mít úplně jiné starosti, než bylo pojednání pro profesora Binnse. „Brzy se možná najde něco, co by mi mohlo pomoct."

„Tak to budu držet palce. Vážně," usmála se zrzka vstřícně. „Zatím se měj, Reme."

Zamávala mu a odešla do jiné sekce najít tu správnou knihu, pro kterou sem původně vyrazila. Kromě toho si ještě chtěla ukradnout soukromou chvíli, aby mohla odepsat na další dopis, který jí přišel zrovna dnes ráno. Její rytíř byl očividně potěšen tím, že mu odepsala, takže se příliš neostýchal začít se bezostyšně vyptávat. A Lily se alespoň na část otázek rozhodla odpovědět. To přece nemohlo nikomu ublížit.

Milý neznámý,

předpokládám, že nebudeš z mudlovské rodiny, když se ptáš zrovna na tohle.

Přijít na to, že ovládáš magii, když o ní vůbec nic nevíš, je vlastně dost děsivé. Myslela jsem, že je se mnou něco špatně. Má vlastní sestra mě nazvala zrůdou. Tehdy si mě naštěstí našel Severus a ukázal mi, že nejsem jediná. Nevím, co bych bez něj tehdy dělala. Copak tebe tvé první kouzlo nezaskočilo ani trochu? Tomu se mi nechce věřit.

K tvé druhé otázce je odpověď ano. Opravdu fandím Hollyheadským harpyjím. To si vážně myslíš, že holky nefandí famfrpálu? Náše mudlovské rugby se s tímhle sportem nemůže ani zdaleka měřit. Harpyje jsou navíc důkazem, že holky jsou na košťatech stejně dobré jako kluci! Jak si vůbec můžete myslet něco jiného?

Teď je ale řada na tobě, rytíři. Nebudeš to mít tak lehké. Brzy zjistíš, že dokážu být vážně otravná. Pověz mi, tajemný neznámý, proč sis vybral zrovna dopisy? Většina kluků na mě obvykle jenom křikne na chodbě a myslí si přitom, jak jsou neodolatelní.

Zajímá mě, o čem takoví rytíři sní před spaním. Přeješ si snad zachraňovat prokleté princezny před zlými černokněžníky? Občas by se mi v životě hodil takový hrdina, který by mě ochránil před těmi, co se na mě dívají skrz prsty kvůli mému původu. To si potají přeje asi každé děvče. Sny se ale vždycky neplní.

S pozdravem,

Lily.

Chvíli přemýšlela, jestli není špatný nápad se takhle otevřít někomu, o kom nevěděla vůbec nic. Jenže tenhle rytíř v ní nějakým záhadným způsobem vzbuzoval důvěru. S pohledem nepřítomně upřeným do zdi si občas představovala, jak asi dotyčný vypadá. Často se dokonce přistihla, že si ve Velké síni nenápadně prohlíží různé chlapce a uvažuje, jestli to nemůže být právě on. Nakonec se vždycky vrátila do reality, zavrtěla hlavou nad vlastní naivitou a přestala si stavět vzdušné zámky.

Odpověď na dopis ale vždycky odeslala, stejně jako dnes.

Ve vlhkých sklepeních bradavického hradu mezitím Sirius při cestě z kuchyně narazil na svého nejméně oblíbeného spolužáka Severuse Snapea. Skoro to vypadalo, jako kdyby na sobě měli Pobertové nějaké magnet, který toho Hada za všech okolností přitahoval do jejich blízkosti.

„Co tady čmucháš, Blacku? Jsi dost daleko od Nebelvírské věže, nemyslíš?" obořil se na něj okamžitě bojovně Zmijozel.

„Co je ti do toho, Srabusi? Neslyšel jsem o tom, že by ti tyhle chodby patřily." 

Nenechal se rozhodit Tichošlápek, ale v kapse přitom pro všechny případy nahmatal hůlku. Ve chvílích, kdy za Severusovými zády nestála Lily, totiž dokázal být tenhle úlisný mladík velice zákeřný. Rozhodně nebyl vrcholem nevinnosti.

„Viděl jsem vás s Potterem minule na pozemcích. Pořád se motáte kolem té zpropadené vrby. Co je na ní tak zvláštního hm? Netvrď mi, že se tak moc zajímáte o botaniku!"

Kdo ví, co se tehdy prohnalo Siriusovou myslí, když se rozhodl Snapeovo vyšetřování postrčit správným směrem. Vůbec ho nenapadlo, že tím zradil Remusovu důvěru a dostal všechny své přátele do ohromného průšvihu. V tu chvíli chtěl jenom dát tomu protivnému Hadovi co proto a tohle mu poskytlo dostatečné množství zadostiučinění, aby se na chvíli upokojil.

„To můžeš klidně sám zjistit," pokrčil Sirius nevzrušeně rameny, „když se dotkneš klackem správného suku pod tím stromem, přestane se hýbat. Je pod ním tajná chodba."

Severus se okamžitě zatvářil vítězoslavně jako kdyby mu snad uštěpačný Lev daroval ten nejkrásnější vánoční dárek. Sice si nebyl jistý, jestli Sirius mluvil pravda, ale rozhodně se to chystal dnes v noci vyzkoušet. Co kdyby náhodou. Možná proto se na něj jenom posměšně ušklíbl a bez dalších řečí vyrazil do své ložnice, aby si v ní před nočním dobrodružstvím odložil učebnice.

Tichošlápek mezitím se spokojeným pískáním dorazil do prakticky prázdné společenské místnosti a rozvalil se na gauč u krbu. Ticha a klidu si ale užíval jenom asi hodinu než dorazil jeho přítel James se znepokojeným výrazem ve tváři.

„Snad ti neuletěli rarachové, Jamesi," poznamenal Sirius okamžitě, když si všiml jeho pohledu.

„Šel jsem zrovna z famfrpálového hřiště, když jsem zahlédl Srabuse, co kráčel na pozemky k Mlátičce. Nelíbí se mi, jak se motá kolem. Co kdyby přišel na to, jak se dostat pod ní?"

„To už ví. Řekl jsem mu to," odvětil nezaujatě Tichošlápek a líně mávl hůlkou ve vzduchu, aby si přivolal trochu dýňové šťávy, která stála na stole.

„Cože jsi?!" vyhrkl Potter a překvapeně zamrkal. „To myslíš vážně? Zbláznil ses? Proč bys mu to, u Merlina, říkal?!"

„Chtěl to vědět," pokrčil jeho přítel rameny a stále se tou skutečností nijak nevzrušoval. Možná se domníval, že vidět Severuse rozsápaného na kousíčky, by mohla být ohromná zábava.

„Uvědomuješ si vůbec - Zatraceně, Siriusi. Vždyť je úplněk! Remus ho rozcupuje, jestli ho tam najde."

„No a? Nic jiného si ten budižkničemu nezaslouží. Alespoň bude o budoucího smrtijeda míň."

„K čertu s tebou, Blacku!" zavrčel James naštvaně a bez dalšího přemýšlení se rozběhl na školní pozemky.

Musel Severuse zastavit dřív, než dorazí do Chroptící chýše.