Další noc jsme odpluli lodí do Ameriky. Tedy jen já, Nejvyšší a Scar s Dolorem. Logan, Pato a Abbie zůstali v Londýně, protože přesně tam bylo jejich místo.

Logan tam měl svou rodinu, o kterou se musel starat a které chtěl konečně věnovat všechnu svou pozornost, když už nemusel mít žádné pletky se zákonem.

Pato svůj životní postoj nijak nezměnil, protože léčení členů mafie bylo jeho prací už spousty let. A taky ji dělal zatraceně dobře. Když v něm Nejvyšší rozpoznal toho Pata, který mu kdysi před lety zachránil život, upřímně a dlouze mu poděkoval, protože tehdy se v něm moc vděčnosti nenašlo.

Abbie dál vykonávala svou roli v britských věznicích tak, jak bylo správné. Noviny byly plné událostí, které se ve Franklandu odehrály, a ředitel Ibberson se stále sháněl po jisté inspektorce Fowlerové, po níž se záhadně slehla zem. Abbie naštěstí nikdo nestíhal a nespojil si ji s daným případem, takže jen spolupracovala se svými kolegy a o úniku Nejvyššího nikomu nikdy neřekla.

Nalezená dodávka se po uhašení prohledala, a jelikož se nenašly žádné ostatky, bylo evidentní, že v ní nikdo neuhořel. Zas a znovu se tedy pátralo po Nejvyšším. Po zločinci, který policistům pokaždé dokázal záhadným způsobem proklouznout a který se do jejich záznamů zapsal jako nejobávanější a nejhledanější muž britské kriminality.

No a Harvey? Harvey dal Nejvyššímu po těch několika letech své konečné sbohem. Bylo to krapet smutné, protože ti dva měli mezi sebou dost silné pouto, ale Harvey měl pravdu, byl čas jít dál. S Nejvyšším celé ty roky pobýval v Norsku z prostých důvodu, a to z těch, aby nebyl sám, aby se o něj aspoň někdo postaral a aby si on ujasnil, co je v jeho životě posláním. A teď už měl Nejvyšší mě a Harvey mohl s čistým svědomím odejít tam, kam se mu zachtělo, protože svůj smysl nejspíš už našel.

,,Tohle jsem ti zapomněl dát,'' řekl a zašmátral v kapse u svých odrbaných kalhot, ze které po chvíli vytáhl onen vzácný diamant, jenž Nejvyššímu prakticky zavařil na deset let život. Nejvyšší se pousmál a zavrtěl razantně hlavou.

,,Je tvůj. Zasloužíš si ho mnohem víc než já,'' řekl mu na to a Harvey diamant sevřel pyšně v dlani. Zastrčil ho zpět do kapsy a vděčně kývl. Bůh ví, co s ním udělal - možná ho vrátil na své místo - ale Nejvyšší i já jsme věděli, že je v dobrých rukou, do kterých od začátku patřil.

,,Sbohem, Nejvyšší. Myslím, že už jsme spolu strávili dost času, takže by bylo dobrý, kdybychom se pro jednou taky rozdělili.'' Harvey mu podal ruku, uchechtl se a Nejvyšší ji s povzdechem přijmul.

,,Nevěřil bych, že to řeknu, ale budeš mi chybět, ty malá otravná blondýno,'' řekl mu tiše a Harvey se hrdelně zasmál. Já si otřela vlhké oči a sklesle ty dva pozorovala, protože mi docházelo, že tímhle jedna fáze života nás tří končí.

,,Však já se zas ukážu, abych ti zachránil tu tvou zjizvenou prdel,'' odvětil mu na to stroze Harvey a pak se vykašlal na formální podání ruky a Nejvyššího přátelsky objal. To samé pak zopakoval se mnou a vyzdvihl mě dokonce do vzduchu, až jsem nahlas a překvapeně vyjekla.

Nastoupili jsme s Nejvyšším a psy na loď a dívali se na vzdalující se postavu blonďatého Pinkyho. Ba ne, Pinky to už dávno nebyl. Tohle byl Harvey. Nejodhodlanější člověk, jakého jsem kdy za svůj život poznala.

O peníze jsme se starat nemuseli. Zastavili jsme se totiž u Ricova sídla, kde opravdu na velké zahradě stál mramorový náhrobek s jeho jménem, který Douglas nechal udělat po Ricově nešťastné smrti.
Nejvyšší zatnul čelist a očistil krásně vysochanou desku od spadaného suchého listí. Nechala jsem ho chvíli o samotě a z dálky pozorovala, jak si sedá na zem a něco povídá. Bolelo mě z toho pohledu u srdce, a tak jsem se raději otočila, a narazila do něčí široké hrudi. Patřila vysokému svalnatému muži, který se okamžitě beze slov vydal za Nejvyšším. Nejprve jsem se lekla, že je to nějaký policista nebo někdo, kdo si chce s Nejvyšším vyřídit staré účty, ale když ho Nejvyšší spatřil, letmo se pousmál a já pochopila, že se s ním zná.

Jednalo se o Ricova přítele, který měl na starosti veškeré jeho finance i závěť. Tu Rico sepsal v době, kdy mu zavolal Harvey s Nejvyšším, aby okamžitě opustil Londýn, a jelikož byl Douglas tolik posedlý hledáním svého soka, tak nestihl Rica ani okrást. Všechny peníze tedy připadly Nejvyššímu.

Neměl z toho moc velkou radost, protože je dostal výměnou za smrt svého tolik dobrého přítele, ale pokusil se alespoň o chabý úsměv. Nechala jsem ho tam ještě nějakou dobu sedět a procházela si ty krásné rozkvetlé zahrady, které si nejspíš Rico ani nikdy projít nestačil, kvůli neustálé potřebě získávat víc a víc peněz.

Nemohli jsme se tu zdržet moc dlouho, protože po nás pořád ještě ochránci zákona šli a mohli nás kdykoli najít. Od Abbie jsem si půjčila make-up a zamaskovala Williamovi všechny jizvy na obličeji i krku. Musela jsem být opatrná, protože měl na obličeji stále nezahojené ranky, které schytal ve vězení a při útěku. Hodně ho to změnilo. Prakticky měl obě tváře stejné - akorát ta pravá byla o trochu nepravidelnější - čehož jsme potřebovali dosáhnout.

Odjeli jsme nákladní lodí, na kterou jsme se dostali díky podplacení jednoho z námořníků, do Jižní Ameriky. Odtamtud začala naše výprava za novým domovem. Prošli jsme si Brazílii, Bolívii až jsme nakonec zůstali v Chile, protože tam se nacházely opravdu nádherné lesy. A lesy se staly naším symbolickým místem, kde jsme mohli být spolu navždy utajení. Stala jsem se prakticky částí Nejvyššího, která se odteď musela skrývat. Nevěděla jsem, jak dlouho, ale bylo mi to fuk. Byla jsem s ním a to mi stačilo. Jeho přítomnost nahradila všechno ostatní.

Nejvyššímu trvalo dost dlouho, než se konečně smířil s tím, že už je všechno relativně v pořádku. Mým úkolem bylo stát mu věrně po boku a nenechat ho se neustále podceňovat. Častokrát jen v noci seděl na kraji postele, která stála v menší dřevěné chatce, kterou jsme tu začínali stavět s vizí, že jednoho dne z toho bude třeba velký rodinný dům, a díval se do prázdna. A já si k němu vždy jen mlčky sedla a objímala ho zezadu, dokud zase neusnul.

,,Víš, Lydie... někdy si říkám, že jste mě tam ve Franklandu přeci jen měli nechat,'' protrhl ticho jednou v noci Nejvyšší a já se na něj s překvapením podívala. ,,Copak já si zasloužím normální život? Každej den za mnou chodili chlapi z ochranky a připomínali mi, jaká sračka jsem a co všechno jsem způsobil. Vtloukali mi to do hlavy tak usilovně, že jsem vážně věřil tomu, že mám zdechnout. Obětovali jste pro mě tolik a já si nemyslím, že je to dobrý. Přišla si o tátu, o kamarády a vyměnila je za mě. Se mnou přeci nikdy nemůžeš bejt šťastná, Lydie!'' Hlavu si složil do dlaní a já mu ji okamžitě zase vyndala a donutila ho se na mě podívat.

,,Právě že jedině s tebou můžu být šťastná. Nezáleží na tom, co bylo, ale na tom, co bude dál, Nejvyšší. A my dva, my dva už překonáme všechno,'' ujišťovala jsem ho za ty dlouhé měsíce, co jsme se znali, už po tolikáté.

,,Možná už z toho lesa nikdy nevyjdeme. Možná už nikdy neuvidíš svýho tátu ani toho posranýho Arthura. Anebo uvidíš, ale za dlouhou dobu, protože by to teď bylo moc riskantní. Všechno to, co doposud bylo, teď nebude. Tvůj starej život se změní o sto osmdesát stupňů, Lydie. Žádný večírky, žádná střední, žádnej život normální náctiletý holky. Už budeš mít jenom mě.'' Díval se mi upřeně do očí a já si prohlížela ty krásné odlesky tlumeného měsíčního světla v jeho zelených duhovkách. Přisunula jsem se k němu ještě blíž a políbila ho na krk, protože jsem se nechtěla natahovat až ke rtům.

,,Od té doby, co jsem tě poznala, nebylo už nic jako můj starý život. Jakmile si mě našel v lese, jakmile si mě dovedl na kraj svého království, tak ses stál součástí toho tichého chaosu, který jsem v životě měla. Dal si věcem úplně jiný směr, ukázal si mi tolik zvláštností... Já chci být s tebou. Chci být tady s tebou v tom lese. Tady v té chatě, která se sice nedá považovat za palác, ale je to to nejhezčí místo, když v ní můžeme být spolu. O tom to je, Williame. Nás přeci už nezajímá to, co je tam venku. Nás zajímá, co je tady. Tady v tom našem malém světě, který jsme si před nějakou dobou společně stvořili,'' zašeptala jsem a zabořila hlavu do ohybu jeho krku a ramene. Sevřel mě ve svých silných pažích a dlouze políbil do vlasů. Nic neříkal, ale věděla jsem, že mi věří. Že bude bojovat a překoná všechny ty pochyby a nenávist, co v něm zůstávaly.

Já teď musela udělat ještě poslední věc. Napsat tátovi a ukončit knihu, kterou jsem o mně a Nejvyšším sepsala. Tuhle. Je to v podstatě ten nejtlustší deník, který se mi kdy povedlo sepsat. Jelikož obsahuje i ty Nejvyššího, nedá se považovat za žádný přeslazený deníček náctileté puberťačky. Je to etapa života, kterou jsem někam vtisknout musela, jelikož ovlivnila mé budoucí roky života.

Etapa jménem Nejvyšší.