Den před Nejvyššího popravou jsme s červenou dodávkou zaparkovali před věznicí Frankland, která byla obrovským komplexem. Nervózně jsem si okusovala záděrku na palci, až jsem si strhla kus zdravé kůže. Sykla jsem, protože to začalo trochu pálit, ale nijak víc jsem se o tak nepatrnou bolest nezajímala.

Plán byl jasný. Já a Patova dlouholetá přítelkyně Abbie, která se nám rozhodla vypomoct, i když  se jí nelíbilo dostávat z vězení tak dlouhodobě stíhaného zločince, jsme měly v decentních kostýmkách zajít přímo za ředitelem celé věznice. Tam jsem se já musela ohlásit jako inspekce a projít si většinu cel.

Logan mi zfalšoval všechny potřebné průkazy i vizitku, abych nevzbudila podezření. S sebou jsem dostala i malý kufřík, aby vše působilo věrohodněji, a navíc jsem ze sebe udělala úplně jiného člověka. Rty jsem si přetřela rudou rtěnkou, oči vystínovala a po víčku se mi pnula tlustá černá linka, kterou zdůrazňovaly dioptrické brýle s falešnými skly. Vlasy jsem si svázala do přísného uzlu a Abbie mi půjčila jeden svůj menší těsný kostýmek, který celkový zjev jen vylepšil.

Pak mým úkolem bylo říct si o návštěvu Nejvyššího věznice, abych zkontrolovala celu nejnebezpečnějšího zločince Anglie. Tomu pak podstrčit papírek s třemi pokyny. Ty pokyny nám poradila Abbie, protože věděla, jak to ve věznici Frankland chodí.

První pokyn zněl, aby Nejvyšší dělal co největší nepořádek. Křičel, vyhrožoval, že se zabije, a tak podobně. Po prvním napomenutí ho měli jen hlídači lehce fyzicky potrestat, a tak druhý pokyn byl pokračováním v dělání nepořádku. Posléze ho už museli poslat do ''Komory'', která představovala tmavou místnost bez oken a s měkkými stěnami, aby si nemohl nikdo ublížit. Tam se vězni dávali většinou na několik dní i měsíců, aby se pořádně vytrestali. Dostávali malé množství jídla i pití a v podstatě mohli jen ležet, sedět nebo spát a bloudit ve svých myšlenkách, protože se tam nic víc dělat nedalo. Třetí pokyn proto zněl, aby Nejvyšší po celou dobu mlčel.

Komoru hlídal pouze jeden člověk, kterého měl nahradit Harvey spolu s Patem, Pato byl povinen po celou dobu kontrolovat, zda je vzduch čistý, mezitím, co jsem já prohlížela cely a Abbie byla v ředitelně, odkud se všechno dalo sledovat pomocí kamer. Center musel zablokovat všechny ty, které byly nainstalované v místech, kudy měli Harvey s Patem odvést Nejvyššího ven. Já mezitím potřebovala policisty, kteří by je mohli zahlédnout, nějak zabavit. Jediné, co mě ale napadalo, bylo ztropit scénu na to, jak jim to tu vůbec nefunguje. Harvey si mě dobíral a ''poradil'' mi, ať se svléknu, ale to jsem já rozhodně uskutečnit nehodlala.

Takže plán jsme jakž takž měli. Prošli jsme si ho společně nesčetněkrát, ale i tak jsme se obávali, že to dopadne kontraproduktivně. Obavy byly lidské a v tomhle případě přímo nutné. Taky jsme chtěli dostat z nejhlídanějšího vězení ve státě kriminálníka s rozsudkem smrti. Vydechla jsem všechen vzduch z plic a nabrala ho teprve až tehdy, kdy jsem vystoupila spolu s ostatními z dodávky. Jediný Center zůstal uvnitř, aby nás odtamtud kontroloval.

,,Do toho, parto. Věřím vám. I sobě,'' povzbudil nás Logan krátce a pak za sebou dveře od dodávky zavřel. My pouze kývli a vydali se k hlavní bráně. Harvey s Patem šli spolu s námi. Na sobě oblečené stejné policejní uniformy, jaké měli i hlídači před vraty a v celé věznici.

,,Čus chlapi, přišla inspekce,'' promluvil hlubším hlasem, než jsem u něj byla zvyklá, Harvey, a narazil si policejní čepici hlouběji do čela. Nalepil si umělé vousy a modré duhovky mu překryly tmavě hnědé, aby se sám sobě co nejméně podobal. Nic mu na to neřekli a pouze otevřeli bránu, abychom mohli vstoupit.

Abbie nás zavedla dovnitř, kde se na nás ihned zaměřili nějací dozorci. Předložila jsem jim spolu s Abbie své doklady a oni kývli. Všimli si Harveyho a Pata a řekli jim, ať nás zavedou za Ibbersonem, což byl ředitel celé věznice. Po schodech jsme se dostali až do nejvyššího patra, kde se nacházelo spoustu stejně vypadajících dveří.

,,Tudy,'' řekla Abbie a mířila k těm, co byly úplně na konci chodby. Mnula jsem si zpocené ruce a polykala nahromaděné sliny, dokud mi skoro nevyschlo v ústech. Zastavili jsme se přede dveřmi a Harvey s Patem na nás povzbudivě mrkli. Sami se teď museli dostat ke Komoře, aby nahradili místo hlídače, který tam momentálně přebýval. Opustili nás a já si tenhle moment dobře zapamatovala, protože mi hlavou proběhla nehezká myšlenka, že se vidíme možná naposled.

Abbie na mě letmo kývla, zaklepala a otevřela dveře. Vřele se usmála na plešatého muže za pracovním stolem a ten s údivem pozvedl obočí.

,,Paní Kendricksová, co vy tu děláte?'' Vstal a šel si s Abbie podat ruku. Pak si všiml mě a přimhouřil oči, jako by si potřeboval vzpomenout, zda mě měl dnes opravdu očekávat.

,,Na poslední chvíli se mi ohlásila slečna Fowlerová, že Frankland je poslední britské vězení, kde ještě nedělala inspekci. Nestihla jsem vás na to upozornit, ale jistě to nebude problém. Vaše vězení je nejhlídanější v celé Velké Británii, čili určitě bude slečna Fowlerová spokojená,'' usmála se na něj a já to po ní zopakovala. On si nervózně otřel své zpocené čelo bílým kapesníčkem a podal mi ruku na přivítanou.

,,Těší mě, slečno Fowlerová. Rád Vás celým vězením provedu. Jen si vezmu pár papírů,'' řekl zbrkle a já se podívala na Abbie, která na mě nenápadně mrkla. Snažila se mě tím ujistit, že jde vše podle plánu a že je to v pořádku. Byla jsem za její pomoc tolik vděčná. Mohla klidně přijít o práci, ale i tak se do téhle sebevražedné mise s námi pustila.

,,Počkám tu na Vás, udělám pár lejster a převezmu na moment dohled na kamery,'' nabídla se neutrálním tónem a pan Ibberson kývl vděčně na souhlas. Mně pokynul, ať jdu ven, a spolu s nějakým stohem popsaných papírů mě následoval též ze dveří.

,,Měla byste vědět, že jsme vás nečekali, a tak možná nebudeme splňovat všechny požadavky. Neděje se nám to denně, že nás navštíví inspekce,'' blekotal nervózně a mně ho bylo skoro až líto, protože nemusel mít žádný důvod být nervózní. Rozhodně jsem mu to tu nechtěla nějak zbytečně kritizovat a přehnaně hodnotit.

Naskočila mi husí kůže, když jsme vešli do chodby, která vedla k prvním celám. Rozhlížela jsem se okolo sebe a najednou mě zastoupilo nepříjemné mrazení po celém těle, když jsem si uvědomila, že jsou kolem mě samí kriminálnici. Pan Ibberson se tvářil zamyšleně a něco si pro sebe mumlal.

,,Tak, zde, prosím.'' Podržel mi dveře a nechal mě vstoupit do přízemí s prvními celami. Polkla jsem a prohlédla si dlouhou chodbu plnou zavřených železných dveří. Zdálo se tu být čisto, ale i tak mě místo děsilo a přála jsem si už rychle vypadnout.

,,Slyšela jsem, že jste nedávno přivezli toho obávaného zločince, po kterém už jste šli mnoho let,'' načala jsem hlavní důvod mé návštěvy Franklandu a Ibberson se zarazil. Přikývl a já pokračovala: ,,Ráda bych si prošla pár cel a tu jeho obzvlášť. Hrozí mu trest smrti, že?'' zeptala jsem se a Ibberson si nejprve místo odpovědi povzdechl.

,,Ano, není to nic hezkého, ale takový člověk si to opravdu zaslouží. Bůh ví, kolik nevinných životů má na svědomí,'' odtušil a já zatnula pěsti, abych se udržela a nezačala na něj křičet, jak moc se mýlí. Mlčky jsem si prošla celou chodbu a do papírů na kožených deskách si psala poznámky, které byly v podstatě o ničem.

,,Zatím jsem spokojená. Celkový vzhled i způsobilost zaměstnanců se mi líbí,'' řekla jsem důležitým tónem a pár hlídačů se za mnou otočilo. Vypadali potěšeně a trochu chlípně si mě prohlíželi. V tom těsném kostýmku jsem se necítila vůbec pohodlně. ,,Chci si projít cely,'' rozhodla jsem striktně a Ibberson mi na to v souhlasu přikývl. Opět si osušil orosené čelo a pokynul jednomu hlídači, ať jde s námi. Vybrala jsem si jednu z cel, ve které se měl nacházet vrah své manželky. Klepala jsem se, když jsem vcházela dovnitř spolu s pár policisty a ředitelem, ale nedávala jsem to na sobě samozřejmě znát.

,,O co de?'' ozvalo se zezdola bíle lakované palandy a já se držela v bezpečí za zády jednoho z policistů.

,,To ti může bejt u prdele. Hlavně se o nic nepokoušej,'' odvětil mu na to chladně ten, za nímž jsem se krčila, a mezitím jsem si naškrábala pár nesmyslných poznámek. Prohlédla jsem si umyvadlo i toaletu a byla ráda za to, že tu měli uvnitř čisto.

,,Děkuju, můžeme jít dál,'' prohlásila jsem a z cely vystartovala tak rychle, že ředitel Ibberson stačil jen párkrát zamrkat. Prošla jsem další asi čtyři místnosti s otrávenými vězni, než už jsem konečně mohla zamířit za Nejvyšším. Třásly se mi ruce a srdce mi plesalo radostí, že ho zase po takové době uvidím.

Zastavila jsem se těsně před dveřmi cely, kde měl pobývat, a přepadla mě chuť je vyrazit a vrhnout se mu rovnou kolem krku. Zachránit ho z tohohle hororu, kterým si musel procházet, a utéct. Daleko.

,,Budeme hned za Vámi,'' ujistil mě svalnatý hlídač a já kývla. Téhle jediné návštěvy jsem se nebála, i když bych možná měla vzhledem k okolnostem nejvíc. Policista odemkl železné dveře, oddělal tlustý řetěz s těžkým zámkem a nechal mě vstoupit.

Vešla jsem a rozhlédla se po trochu zatuchlém prostoru. Tahle cela působila úplně jinak. Ponuře a zanedbaně. Na zemi se válely tácy plné nedojedeného jídla, které se odsud ani neobtěžovali odnést.

A pak jsem pootočila hlavou a všimla si ramenaté postavy sedící na zemi čelem ke zdi. Vlasy zplihlé, oblečení špinavé a klouby na rukou zbarvené do ruda až fialova zaschlou krví. Snažila jsem se na sobě nedat nic znát a dál se rozhlížela po šeré místnosti. Nelíbilo se mi, jak moc se lišila od těch předešlých.

,,Proč je tato cela o tolik špinavější a zanedbanější?'' zeptala jsem se ostře pana Ibbersona a ten si nervózně prohrábl vlasy. Nejvyšší sebou trhl a mírně natočil hlavu do strany, jako by právě zaslechl povědomý hlas. Doufala jsem, že se otočí, doufala jsem, že mě pozná a pochopí, co tu dělám.

,,Je to nejhlídanější cela. Dávají se sem ti s největším trestem,'' vysvětlil mi tiše Ibberson a já se napřímila. Přešla jsem na druhou stranu a po očku stále pozorovala shrbenou postavu Nejvyššího, která se sem tam ošila.

,,Nelíbí se mi, v jakých podmínkách se tu musí žít. Záchod je špinavý, prostěradlo děravé, zapáchá to tu a není tu ani světlo. Myslím, že to budu muset někam zapsat,'' pronesla jsem přísným tónem a něco si poznamenala do jednoho z papírů. Nejvyšší se konečně otočil a naše pohledy se setkaly. Rozbušilo se mi srdce a jemu se rozšířily zorničky. Zatnul pěsti, až mu popraskala okolní kůže okolo kloubů, a vyškrábal se na nohy.

,,Neopovažuj se nikam chodit!'' zavrčel na něj jeden z policistů a Nejvyšší zvedl ruce v obraně do úrovně hlavy.

,,Omlouváme se. Zítra tohoto vězně čeká trest smrti, nepočítali jsme s tím, že přijede inspekce,'' vymlouval se ředitel, ale já už ho neposlouchala. Prohlédla jsem si cíl své cesty sem do věznice a přišla rázem o hlasivky. Snažila jsem se na sobě nedat znát ten šok při pohledu na něj, ale ani oscarový herec by to nesvedl. Byl pohublý, pod očima mu visely černé pytle, vlasy měl mastné a bez života. Taky vězeňské oblečení zakrvácené a zmačkané. Pomalu jsem ho nepoznávala, ale věděla jsem, že je to on, protože každá jeho jizva, kterou jsem znala zpaměti, byla na svém místě.

,,V po-pořádku. Ještě si to tu prohlédnu a rozmyslím si to,'' dostala jsem ze sebe přidušeně a policisté si vyměnili udivené pohledy. Otočila jsem kohoutkem a zkontrolovala, zda je voda čistá. Všichni muži i s Nejvyšším mě pozorovali a čekali. ,,Pane Ibbersone?'' oslovila jsem jej důrazným tónem, když jsem kohoutek zase zavřela.

,,Ano, slečno Fowlerová?'' odvětil milým tónem ředitel franklandské věznice a já se na něj sladce usmála.

,,Mohla bych uskutečnit krátký rozhovor tady s...,'' ukázala jsem na Nejvyššího a přemýšlela, jak ho nazvat. ,,S obviněným?'' vysoukala jsem ze sebe nejistě a všechny osoby mužského pohlaví mi věnovaly protáhlý obličej.

,,Ale-Ale jistě, poslužte si,'' přitakal Ibberson a pokynul mi, ať začnu mluvit. Já ale zavrtěla nesouhlasně hlavou, protože takhle jsem svou prosbu rozhodně nemyslela.

,,O samotě,'' dodala jsem se stálým poloúsměvem a Ibberson se podíval s váháním na oba hlídače. Ti si urovnali límce svých uniforem a pokrčili v odpovědi rameny. Pak mlčky připoutali Nejvyššího k posteli, aby mi snad něco neudělal, a nechali mě s ním opravdu samotnou. Bůh ví, proč to svolili, možná proto, že se báli, že jejich milou věznici rozmáznu v novinách.

,,Maličká,'' zašeptal Nejvyšší zkroušeně a já k němu poklekla. Vzala jsem mu umouněné tváře do dlaní a prohlédla si ho. Vypadal tak vyčerpaně a bez života. Jakoby se snad už smířil s tím, že ho zítra zabijí.

,,Musíš mě teď pozorně poslouchat. Tady máš pokyny, co máš dělat, ale i tak ti je raději ještě řeknu.'' Zastrčila jsem mu kus papírku za lem vězeňské uniformy a on jen rychle přikývl. ,,Až odejdu, začneš dělat velký nepořádek, ano? Nadávej, kopej, cokoli. Napoprvé tě nejspíš jen napomenou, ale musíš v tom pokračovat, protože pak tě odtáhnou do Komory. Komora je tmavá místnost, kam zavírají vězně za trest. Ničeho se neboj, Williame, pak už tě odtamtud dostaneme. Všechny kamery máme pod kontrolou. Jen se prosím nijak neprořekni, ano?'' Hladila jsem ho něžně po tvářích a snažila se mu to vštípit do paměti. On přikyvoval a díval se na mě jako na zjev. Nejspíš si myslel, že se mu jen zdám.

,,Myslel jsem, že už se neuvidíme,'' šeptal zarmouceně a oči se mu zaleskly. ,,Už jsem se s tebou dokonce rozloučil,'' pokračoval bolestným tónem a opřel si hlavu o mou dlaň. ,,Vzdal jsem se všeho. Smířil se.'' Vzlykl a olízl si popraskané rty, které se v přítmí zaleskly a vybízely aspoň k letmému polibku.

,,Ještě se nesmíš vzdát. Ještě jsi neskončil,'' ujišťovala jsem ho zbrkle, protože jsem věděla, že nemám moc času. ,,Dostal ses už přes tolik věcí, že to nemůžeš přece jen tak vzdát,'' namítla jsem a pak ho jemňounce políbila na drsný povlak rtů. ,,Zvládneme to.'' Znovu jsem ho políbila a pak se sevřenými svaly v břiše vstala. Posbírala jsem všechny své věci, oprášila si špinavá kolena a pak zabušila na dveře cely, které za mnou policisté přibouchly. Ty se otevřely a já vyšla ven. Celou si mě prohlédli, jako by se snad chtěli ujistit o tom, jestli jsem v pořádku, a pak opět zmizeli v cele.

,,Vše je dobré?'' zeptal se nervózně Ibberson a promnul si své zpocené dlaně.

,,Ano. Jsem spokojená,'' odpověděla jsem mu na váhavou otázku, kterou se nejspíš ujišťoval o recenzi na franklandské vězení.

,,To jsem rád. Dáte si kafe?'' Jednu ruku mi položil na záda a druhou namířil před sebe, aby mi naznačil cestu do své kanceláře. Tam jsem s ním však jít nemohla.

,,Vlastně jsem myslela, že bychom mohli probrat ještě... zaměstnance,'' vyhrkla jsem první věc, která mě napadla, a on opět znejistěl.

,,Uhm, do-dobrá, co je s nimi?'' Odpovědi se ale nedočkal, protože v ten moment začal Nejvyšší plnit svůj první zadaný pokyn.