Probudila jsem se u sebe v pokoji a bylo mi hrozně zle. Věci na sobě jsem měla nasáklé potem, čelo horké a nemohla jsem se ani pořádně nadechnout. Zapřela jsem se dlaněmi o vlhkou matraci a vyhoupla se do sedu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zmateně zírala na rozbité okno přikryté průhlednou plachtou. Mé věci ležely ledabyle rozházené po zemi  a moje taška, kterou jsem měla u Nejvyššího, byla pohozená u dveří do koupelny.

Nejvyšší!

Rozbušilo se mi srdce a snažila jsem si vzpomenout na to, co se stalo. Pohádali jsme se a já utekla do lesa. Ztratila jsem se a usnula někde v trávě, když se najednou objevil. Byla mi hrozná zima, brečela jsem a třásla se a on mě vzal k sobě do chaty a tam jsem v teple znovu usnula. Víc jsem si už nepamatovala.

Promnula jsem si horké čelo, svěsila nohy z postele a zamířila do koupelny. Strávila jsem v ní dlouhou dobu a nechala se ve sprše masírovat horkými kapkami, které mi stékaly po opálené pokožce. Hlavu jsem si opřela o studené dlaždičky a zavřela oči, přičemž jsem si snažila vybavit to poslední, co se mezi mnou a Nejvyšším odehrálo.

Po příjemné sprše jsem se převlékla do čistého oblečení a pomalu sešla dolů do kuchyně, kde mě čekalo další překvapení. Dva policisté, můj utrápeně vypadající otec, zaražený Arthur a dokonce i rozpačitá Susan, která se všechny snažila povzbudit šálkem dobrého čaje a plachým úsměvem. Nechápavě jsem se zamračila a všichni se ke mně naráz obrátili.

,,Lydie!'' vydechl úlevně táta a vzal mě kolem ramen. Přisunul mi židli, abych se mohla posadit, a Susan mi podala kouřící hrneček. Vděčně jsem se na ni usmála a doufala, že čaj aspoň trochu povolí moje ucpané dutiny.

,,Co se stalo?'' položila jsem jim tiše otázku a přála si slyšet jen samé pozitivní zprávy. Žádnou smrt, žádné problémy, nic takového.

,,Kde jste včera byla, slečno Butlerová?'' zeptal se mě poručík ne moc vstřícně, místo toho, aby mi odpověděl na mou otázku, a já si v hlavě okamžitě vymyslela něco, čím bych se nejvíce vyhnula lesu a Nejvyššímu.

,,Doma. A pak... vlastně nevím,'' zašeptala jsem a všichni se na sebe váhavě podívali. Došlo mi, že neznám jinou výmluvu.

,,Mohla byste nám tedy říct, proč jste včera pozdě odpoledne ležela za vaším domem s taškou plnou věcí?'' pokračoval v dotazování poručík a já na sucho polkla. Nic takového jsem si nevybavovala. Někdo se mnou třásl, ano, ale byla jsem moc slabá na to, abych otevřela oči a zjistila, o koho se jedná.

,,Popravdě... nevím,'' odvětila jsem váhavě a poručík si unaveně povzdechl. Vypadal na to, že by už měl nejradši celý tenhle případ za sebou a nemusel se ničím tak závažným zabývat.

,,Někdo se k Vám vloupal Lydie a my chceme mít jasno v tom, jakou roli jste v celé té věci sehrála vy. Byla jste možná ohrožena na životě, ale nic si nepamatujete?'' ujistil se znovu podezřívavě a já zaraženě zavrtěla hlavou. Vloupal? K nám? Má s tím snad něco společného Nejvyšší?

,,Copak jí nevěříte? Musela být celou dobu doma. Nejenže mi to slíbila, ale všichni koně ve stáji mají plná koryta,'' obořil se na něj ochranitelsky táta a já se zamračila ještě víc. Koně jsem totiž naposledy krmila předtím, než jsem šla k Nejvyššímu. Byl tady snad mezitím, co jsem já bloudila v lese?

,,Uklidněte se, pane Butlere. Snažíme se celou situaci jen pochopit,'' mírnil ho druhý policista a táta nad tím protočil otráveně očima. Hrozně mě mrzelo, že stojí na mé straně a v podstatě brání lživé informace.

,,To vidím,'' zamumlal si pod vousy a Arthurovi vedle mě zaškubaly koutky v pobavení.

,,Popište nám, co jste viděl vy, když jste sem přijel,'' pobídl poručík pro změnu Arthura a ten se nervózně zavrtěl na židli. Já na něj koukala pořád trochu se zklamáním, protože už jednou se kvůli němu u našeho domu zjevili policisté.

,,Jel jsem za Lydii, jelikož jsem s ní potřeboval mluvit,'' začal a po očku se na mě podíval. Oční kontakt jsem s ním nenavázala a dívala se z okna k lesu, kam jsem tolik toužila zase jít. ,,Všiml jsem si rozbitýho okna a klepal dlouho na dveře. Nikdo mi neotvíral, a tak jsem opakovaně obcházel dům, jestli nenarazím na něco, co by mi tu situaci vysvětlilo. Když jsem nic nenašel, zavolal jsem panu Butlerovi a všechno mu popsal. A on začal hrozně panikařit, protože byl teprve na cestě domů.

Obešel jsem stavení i s mobilem u ucha znovu a všimnul si Lydie, jak leží na tom seně za barákem. Vypadala hrozně vyčerpaně, takže jsem se ji snažil probudit, zatímco pan Butler byl pořád ještě na telefonu. Neprobouzela se, jen občas otevřela oči, ale pak je zase zavřela. Pan Butler mi řekl, kde najdu náhradní klíče, takže jsem vzal Lydii okamžitě dovnitř. Měla s sebou jen sportovní tašku. Došel jsem s ní do pokoje a pokládal ji na postel, když jsem si všimnul hroznýho nepořádku v jejím pokoji. Všude ležely střepy a na stole byla hlína, jako by na něm někdo stál v botech,'' pokračoval a já zatajila dech.

Musel tu být Nejvyšší. Domýšlela jsem si, co všechno se dělo, a věděla jsem, že tím nezamýšlel nic zlého. Hledal mě, a proto se vloupal i dovnitř.

,,Neviděl jste něco podezřelého v okolí, když jste si Lydie Butlerové všiml?'' zeptal se Arthura poručík a já protočila očima nad tím, jak hloupě to zní, když mě v mé přítomnosti oslovuje celým jménem.

,,Uhm, ne, vůbec,'' zavrtěl Arthur hlavou a já si v duchu oddechla, že alespoň Nejvyššího neviděl na vlastní oči.

,,Dobře,'' povzdechl si poručík a nevypadal být moc potěšen tím, co z nás dostal. ,,Budeme muset prohledat dům a hlavně Váš pokoj.'' Přišpendlil pohled konkrétně na mě a já podrážděně zatnula čelist. Nesnášela jsem, když mi někdo slídil v mých osobních věcech. ,,Na nic tam odteď nesahejte, za chvíli přijedou další vyšetřující,'' sdělil mi úsečně a já věděla, že pár věcí si i přes zákaz odtamtud určitě vezmu. Třeba všechny Nejvyššího deníky.

,,Fajn,'' ucedila jsem a táta na mě varovně pohlédl, aby mě upozornil na to, že tenhle tón se teď rozhodně nehodí. Všichni v té místnosti mi už lezli krkem. Chtěla jsem Nejvyššího. Ten jediný mi rozuměl. Ne tihle norští idioti, ne ten blonďatý krasavec a jeho až moc milá matka a ani táta už bohužel ne.

,,Nechali byste mě teď s mou dcerou prosím o samotě?'' požádal je táta zdvořile a oni s kamennými výrazy kývli. Neměli se ale k pohybu, a tak mě táta vzal s povzdechem za loket a odvedl mě do obýváku. Posadila jsem se na gauč a on si stoupl přede mě, jako v typické scéně z filmu, kdy problémové dítě dostává kázání. Až teprve teď jsem si všimla, jak moc je naštvaný.

,,Můžeš mi do háje říct, kdes byla? Jestli si to nechtěla říkat před nimi, dobře, ale mně lhát nebudeš! Kdes byla? Víš, jak jsem se bál? Víš, jak jsem šílel, když mi Arthur řekl, v jakým stavu našel náš dům a tebe? Do prdele, Lydie! Je ti teprve sedmnáct! Měla jsi jeden víkend zůstat doma s přáteli a ty se touláš někde bůh ví kde!'' křičel na mě a předváděl hostům tak dokonalé divadlo. Nikdy moc nenadával, ale teď byl rudý vzteky a chrlil ze sebe jedno sprosté slovo za druhým. Bolela mě hlava, cítila jsem, že mám horečku a neměla jsem chuť se o ničem dohadovat.

,,Nic nevím. Omlouvám se. Neřvi na mě a nech mě být, prosím. Není mi dobře, jak vidíš,'' reagovala jsem unaveně a jeho zjevně překvapilo, že jsem na něj také nezačala ihned řvát. Narovnal se, promnul si orosené čelo a pak si dal ruce v bok.

,,Až ti bude líp, promluvíme si o tom,'' zavrčel a v obýváku mě nechal naštěstí samotnou. Vrátil se do kuchyně a já počkala, až se usadí a začne se všemi zase diskutovat. Pak jsem se kolem nich nenápadně proplížila a vyběhla schody do svého pokoje. Popadla jsem deku a zabalila do ní všechny tři deníky. Z pokoje jsem zase rychle vyběhla a na chodbě se srazila přímo s poručíkem. Zasekla jsem se v pohybu a on se nespokojeně zamračil.

,,Jasně jsem vám řekl, že nebudete v pokoji na nic sahat,'' vyjel na mě až přehnaně zle a já měla chuť mu jednu ubalit. Nevím, kde se ve mně ten vztek poslední dobou bral, ale přišlo mi to čím dál tím horší.

V klidu jsem si vymyslela další výmluvu, jako tomu bylo rutinně poslední týdny, co jsem znala Nejvyššího, a sladce se na policistu usmála.

,,Omlouvám se, brala jsem si jen deku, chci si jít lehnout, protože mám nejspíš horečku,'' vykroutila jsem se z toho a on kývl na srozuměnou poté, co si mě důkladně přeměřil pohledem. Podíval se na deku v mé ruce a já zatajila dech, protože jsem se bála, aby si nevšiml třech svazků, které jsem pod ní schovávala.

,,Dobrá, hezky si odpočiňte,'' popřál mi nakonec docela mile a já s úlevným výdechem zamířila do obýváku. Lehla jsem si na gauč a deníky schovala do jednotlivých mezer, přes které jsem pak ještě přehodila deku a lehla si. Netrvalo dlouho a oči se mi únavou zavřely a já vplula do snu, kde na mě čekal můj zachránce z lesa.

xxx

   Probudil mě táta s práškem a sklenicí vody. Změřil mi teplotu a teploměr mu ukázal skoro 39,5. Starostlivě si mě prohlížel a po celou dobu mi nosil obklady na snížení horečky. Mezitím mi nahoře policisté prohlíželi pokoj a já se v duchu třásla nervozitou, protože jsem se bála, že najdou něco spojeného s Nejvyšším. Ke všemu jsem dostala ještě kašel, takže co chvíli jsem se otřásala a chrlala, až mi z očí vytryskly slzy. Necítila jsem se vůbec dobře.

Po nekonečné době přišel poručík do obývacího pokoje a vypadal zamyšleně. Když si všiml, jak vypadám, povzbudivě se usmál a popřál mi brzké uzdravení. Měla jsem chuť mu zakašlat přímo do obličeje, aby se cítil stejně mizerně jako já.

,,Něco jsme našli, sejmuli nějaké otisky, které prověříme, a zanedlouho se vám ozveme, jestli něco zjistíme. Rád bych celé téhle záhadě přišel na kloub,'' sdělil zadumaně a sledoval mou následnou reakci. Snažila jsem se tvářit neutrálně, ale vzhledem k tomu, že mě hlava bolela, jako by mi do ní hodinu kopal slon, a v krku mě škrábalo tolik, že jsem měla pocit, že mi tam někdo vpustil vzteklou kočku, tak to moc dobře nešlo.

,,Dobře, mějte se krásně, pane poručíku,'' rozloučila jsem se s ním a i nahluchlý by v mém hlase rozpoznal sarkasmus. Poručík si toho ale i tak nevšiml, nebo to jen předstíral, aby si mě ještě víc neznepřátelil, a opustil konečně náš dům spolu se všemi těmi slídily.

Zůstali jsme tam s tátou, Susan a Arthurem sami. Arthur se po nějaké době odvážil jít za mnou do obýváku a hlavu měl pokorně svěšenou k zemi. Nechtěla jsem se s ním vybavovat, ale zase mi přišlo hloupé být moc nepříjemná, protože už tak vypadal být dost skleslý.

,,Mrzí mě, co se ti teď děje,'' zašeptal a sedl si opatrně na kraj gauče. Kývla jsem a dívala se do stropu, protože mi najednou bylo do pláče. Chtěla jsem Nejvyššího. Netoužila jsem po tom vést trapné rozhovory se svými vrstevníky, nebo se dohadovat s mým starostlivým otcem, zatímco za dveřmi poslouchali ostatní. ,,Já... Lydie, chci, abychom zůstali přáteli. Prosím. Mám tě hrozně rád a nechci přijít o tak skvělou kamarádku. Vím, že jsem to tehdy v tom lese přehnal, ale v tu chvíli mi vážně přišlo pravděpodobný, že ten zrůdnej chlap a ty se znáte!'' prohlásil a já na moment ztuhla. Podívala jsem se na něj pozorněji a snažila se z jeho výrazu vyčíst, zda to myslí vážně. Měla jsem za to, že už si vše potřebné vybavil.

,,Neznám ho a ani nevím, proč si všichni myslí, že nějaký takový pošuk existuje. Dejte s tím už do háje pokoj!'' zvýšila jsem možná až přehnaně hlas a Arthur si ztrápeně povzdechl.

,,Jo,'' hlesl. ,,Promiň.'' Otravovalo mě, jak se mi furt dokola omlouvá, ale taky už jsem začínala být z toho mého rozmrzení a útočení na něj unavená.

,,To je dobrý. Nemohl si to vědět,'' řekla jsem o něco mírněji a on se malinko pousmál. Ve tváři se mu mihla úleva.

,,Takže... kamarádi?'' optal se a hlas mu zakolísal. Já se nakonec přinutila k úsměvu a kývla na souhlas, abych ho už netrápila. ,,Kamarádi,'' přitakala jsem a on mě chytl pevně za ruku. Drželi jsme se jen pár minut, než nás vyrušil táta. Naše propletené prsty nekomentoval.

,,Tak zatím, Lydie. Přijdu se na tebe zase podívat,'' rozloučil se se mnou Arthur a s tátou si podal ruku. Pak jsem slyšela bouchnutí vchodových dveří a motor jeho červeného drahého auta.

,,Lydie,'' začal táta a posadil se na to samé místo, co předtím on. Pohladil mě po ruce a posmutněl. ,,Nikdy jsem na tebe nechtěl řvát. Nikdy. Vlastně to ani nikdy nebylo potřeba. Až na ty poslední týdny tady. Já nevím, co se to děje, Lydie. Jestli to je tímhle státem, tímhle prostředím, jestli to je pořád kvůli mamince... Ale rád bych ti pomohl. Bojím se, že mi něco velkého tajíš a že utíkáš konkrétně ode mě.'' Díval se na mě smutnýma očima a mě z toho píchlo u srdce. ,,Drtí mě tě vidět takhle. Jsi tak bílá a já tě skoro nepoznávám. Dostal jsem málem infarkt, když jsem se dozvěděl, že se ti něco stalo. Zlatíčko, musíš se mnou mluvit. Já vím, že to teď není úplně ideální, že jsem se věnoval skoro víc Susan a práci než tobě, ale já to napravím! Přísahám!'' utvrzoval mě a já ho překvapeně sledovala a polila mě vlna provinění za to, že jsem tátu dohnala k tomu, aby mi říkal takové věci. ,,Jsi pro mě to nejdůležitější na světě. To si pamatuj. A já jen chci vědět, co se to s mou malou holčičkou děje. Tentokrát už však doopravdy!'' Oběma nám do očí vhrkly slzy a já tátu objala pevně okolo krku. Objímal mě a vzlykal mi do ohybu mezi krkem a ramenem jako malý kluk.

,,Zamilovala jsem se,'' zašeptala jsem plačtivě a hned svých slov litovala. Tím jsem prozradila absolutně všechno.

,,Prosím?'' zareagoval překvapivě a odtáhl si mě na délku paží. Pak si mě chvíli mlčky prohlížel a oči se mu zase zalily slzami. ,,No ovšem,'' vydechl a objal mě. Nechápala jsem celé jeho chování, ale dál jsem raději nic neříkala, abych se do svých přiznání nezamotala. Vyvarovali jsme se tak hádkám a zbytečnému vysvětlování.

Uvědomila jsem si, jak moc mi tenhle člověk chyběl. Ten, který mě vždy dokázal utěšit. S tátou jsme měli krásný vztah, který se upevnil ještě víc tehdy, jakmile nás maminka opustila. Pokud se na celé tohle dívala, musela být ze mě ohromně zklamaná, ale mně to nevadilo, protože již za pár dní jsem mohla konečně všem říct, že už jsem dospělá. Můj život se pak mohl skládat z vlastních rozhodnutí.

,,Zamilovala ses,'' šeptal opakovaně táta a vyznělo to skoro nevěřícně. Do koho, to vědět prozatím nepotřeboval. Možná si myslel, že ten dotyčný je Arthur, a já ho v té lži raději nechala. Byla to lepší varianta, než kdyby si domyslel mé úprky do lesa, kde se skrývá jakýsi lesní psychopat, na kterém mi až děsivě moc záleželo.

,,Jo, zamilovala,'' hlesla jsem smířlivě tak tichým tónem, že to nemohl slyšet ani on, i když byl hodně blízko. Ta slova mě z neznámého důvodu zabolela u srdce, takže jsem raději přivřela oči a zabránila tak dalším slzám, aby mi znovu smáčely tváře.

Zamilovala.