Ráno jsem se probudila v náručí Nejvyššího, který mě pevně objímal okolo pasu. Hlavu měl položenou na mém hrudníku a pomalu oddechoval. Prohlížela jsem si jeho pravou stranu tváře, kterou teď nechával na odiv, a usmála se. Už nikdy jsem ho nechtěla vidět s maskou, protože takhle se mi líbil mnohem víc.

,,Williame?'' zašeptala jsem, abych ho vzbudila, i když se mi hrozně nechtělo z postele ani od něj. Líbilo se mi jej oslovovat pravým jménem, protože to z něj dělalo normálnější osobu. Navíc jsme teď spolu měli už mnohem bližší vztah, čili říkat mu přezdívkou z období jeho mafie, se mi nadále nezamlouvalo.

,,Hm?'' otázal se mručivým tónem a vyloudil mi tak na tváři pobavený úsměv.

,,Budu muset jít,'' vysvětlila jsem a on si mě na protest přitáhl ještě blíž k sobě. Mačkal mě ve svých silných pažích a já se zmohla jen na pár uchechtnutí. ,,Přijdu večer,'' ujistila jsem ho a začala se v jeho sevření kroutit. ,,Odteď tu budu s tebou každou noc.'' Zvedl ke mně překvapený pohled a já se uculila. Poté, co jsem včera v noci viděla, jak s ním zamával zlý sen, jsem ho už nikdy nemohla nechat samotného.

,,A jak to chceš udělat?'' zeptal se nechápavě a vzepřel se na rukách, aby se mi mohl dívat z očí do očí. Na předloktí mu vyběhly žíly a v kloubcích mu zapraskalo. Než jsem se zmohla na odpověď, důkladně jsem očima prozkoumala ten skvostný nahý trup.

,,Normálně. Počkám, až táta usne, a pak se vyplížím za tebou. Nastavím si tady budíka a vrátím se vždy, než táta vstane,'' řekla jsem jednoduše a byla se svým nápadem velmi spokojená. On se však netvářil moc nadšeně a v hlavě mu to nejspíš šrotovalo, protože se mračil. Sedl si a opřel se o pelest. Svaly na břichu se mu vyrýsovaly vždy, když se nadechl, a to mě rozhodně nemohlo nechat v klidu.

,,Co když vstane dřív než jindy? Nebo tě půjde v noci zkontrolovat? Nechci, abys měla zase problémy s policií,'' promluvil tiše a nejistě se na mě podíval. Chytla jsem ho za ruku, která byla příjemně teplá, a zatvářila se přesvědčivě, i když jsem v podvědomí sama věděla, že moje noční výlety si ponesou následky.

,,To zvládnu,'' šeptla jsem a abych svá slova zpečetila, políbila jsem ho na hřbet popálené ruky. Levý koutek mu cukl nahoru a s povzdechem smířlivě kývl. Posléze jsem se vyštrachala z postele a šla se honem převléct, abych tátu nenechala doma trnout v hrůze. Nejvyšší se vydal za mnou a sbíral cestou věci, které mi patřily. Usilovně se mračil a já tázavě zvedla obočí.

,,Začala si mě oslovovat mým pravým jménem,'' podotkl k mému překvapení naprosto neočekávaně. ,,Proč?'' Nedokázala jsem z jeho tváře vyčíst, jestli mu to je nepříjemné, nebo se mu to zamlouvá.

,,Líbí se mi. Myslím, že každý by měl mít pravé jméno a nejen přezdívky,'' vysvětlila jsem. ,,Ale pokud ti to vadí, zůstanu jen u Nejvyššího.'' Zavrtěl hlavou a pohled, který měl doposud přišpendlený na stěně, věnoval mě.

,,Ne, to ne. Chci, abys mi tak říkala. Jen si ještě musím zvyknout,'' odtušil a pak se pokusil alespoň o malý úsměv. Srdce mi poskočilo a vyhoupla jsem se na špičky, abych ho líbla na tvář.

,,Tak za pár hodin, Williame,'' rozloučila jsem se s ním a rychle se navlékla do svého oblečení, které bylo doposud poházené na zemi. Už jsem se neotáčela, i když jsem slyšela psí kňučení a Nejvyššího hlasitý povzdech.

Běžela jsem domů se staženým žaludkem, protože jsem si představovala, jak na dvoře stojí policejní auto a u dveří poručík, který se mě chystá zatknout. Naštěstí byl dvůr ale prázdný a já si oddechla, že mě nečekají další výslechy a dramatická setkání.

Táta ještě spal, čili jsem si šla dát neslyšně sprchu a pak zkontrolovala mobil, na který jsem se od minulého večera nepodívala. Neměla jsem žádné zmeškané hovory ani zprávy, což bylo na jednu stranu fajn, ale na druhou mě udivovalo, že se Arthur ani nestaral, kde vlastně jsem.

Chvíli jsem si četla, než jsem z tátovy ložnice zaslechla šoupavé kroky. Polkla jsem a dělala, že mě to nijak nerozhodilo, jenomže tu stále byly obavy kvůli mému včerejšímu náhlému rozhodnutí, že nepřijdu na noc domů. Táta se přišoural ke mně do pokoje a hlasitě si zívl.

,,Nazdar, Lydie. Ta včerejší událost se už doufám opakovat nebude. Docela jsem se bál,'' pokáral mě a já se nevinně usmála od ucha k uchu, abych zahnala jeho pochyby.

,,Neboj, tati. Nebude,'' ujistila jsem ho a podívala se na dveře, abych svého rodiče popohnala k odchodu. Věděla jsem totiž, že se začne vyptávat, a já mu nechtěla líčit nějaké své smyšlené lži, jako jsem to poslední dobou dělala pořád.

,,Jdu udělat snídani,'' rozhodl, protože zjevně pochopil, že nemám chuť se s ním teď vybavovat a já byla ráda, že mi vyhověl.

Scházela jsem zrovna ze schodů, když někdo zazvonil u dveří a náš domovní zvonek prořízl ticho v domě. Na moment jsem ztuhla, jelikož jsem měla neblahé tušení, že to bude opět ten otravný poručík se svým mladým pomocníkem.

Byl.

Otevřít jsem musela já, protože táta měl plné ruce práce se smažením omelet ke snídani. Urovnala jsem si vlasy a pokusila se o přívětivý úsměv při pohledu na oba dva policisty, které jsem v lásce zrovna neměla.

,,Dobré ráno, stalo se něco?'' zeptala jsem se nevzrušeně a poručík se staženými rty do úzké linky přikývl. Sám se pozval dovnitř a vešel automaticky do kuchyně, kde už táta sklízel ze stolu. S oběma se neradostně pozdravil a uvolnil jim dvě židle. Já se opřela o stěnu u vchodu do kuchyně a pozorovala je zpovzdálí.

,,Slečno Lydie Butlerová, prověřili jsme vše, co by nám mohlo dát stopy po pachateli, který nejspíše navštívil Váš dům, a objevili jsme zajímavou věc.'' Poručík vytáhl igelitový sáček se zipem, ve kterém se nacházel delší hnědý vlas. Na sucho jsem polkla, protože jsem přesně věděla, komu patří. ,,Díky tomuhle jedinému vlasu, který jako jediný z desítek dalších nebyl Váš ani Vašeho otce, jsme získali genetickou informaci. Patří jakémusi muži ve věku přibližně kolem třiceti let. Zatím máme jen jeho DNA, ale s vaší pomoci jej můžeme mít celého. Takže víte, o kom mluvím?'' Zadíval se na mě s podezřením a já se snažila po tomto sdělení působit nezaujatě, i když jsem se vlastně uvnitř třásla strachy. Neodpověděla jsem mu a pokrčila pouze rameny. ,,Slečno Butlerová, pokud toho muže znáte a právě teď nám zapíráte, mohla byste z toho mít velké potíže. Přeci jen už vám bylo osmnáct,'' promluvil přísně poručík a táta se na něj nehezky zamračil.

Venku foukal silný vítr a já věděla, že se mě tak mamka snaží přesvědčit, abych udělala správnou věc. Jenomže já jsem netušila, co je správné, když jsem jakýmkoli rozhodnutím mohla někomu ublížit.

,,Pane poručíku, už několikrát jsem vám řekla, že si nepamatuju, co se stalo, a byla bych ráda, kdybyste mi to konečně nepředhazoval. Žádného staršího muže kromě mého otce neznám,'' řekla jsem ostře a založila si ruce na prsou. Poručík se napřímil a na stole si propletl prsty, aby svou netrpělivost nejspíš držel na uzdě.

,,Tohle je u vyšetřování normální. Snažím se zjistit, kdo tady v Norsku páchá ten nepořádek. Je tu spousty nedořešených případů a vy patříte mezi podezřelé osoby. Je jasné, že vás budeme často vyslýchat a opakovaně se ptát, slečno Butlerová,'' usadil mě a já protočila očima, což ho ještě víc popudilo. Táta mě za to však tentokrát nenapomínal a pohledem policisty už vyháněl.

,,Dobrá. Dejte mi vědět, až pachatele najdete, ale já vám říkám, že s tím nemám nic společného,'' zareagovala jsem klidně a pak se vrátila zpátky do pokoje. Tam jsem sebou plácla na ustlanou postel a naslouchala tomu, co se mezitím odehrávalo dole. Táta policisty ze slušnosti vyprovodil, a když se zabouchly dveře, nahlas zanadával.

,,Neboj, Lydie. Už tu nebudou otravovat. Je to banda idiotů, co se snaží působit chytře. Nikdy jsem je neměl pustit do svýho domu,'' zavolal na mě s útěchou a já se přinutila k úsměvu, protože přesně to jsem potřebovala slyšet. Přestože jsem se nacházela v pitomé situaci, kdy jsem se zamilovala do osoby, kterou momentálně hledá norská policie, měla jsem na svojí straně tátu. A to pro mě bylo hrozně důležité.

Nasnídali jsme se a pak jsme se po dlouhé době šli konečně společně projet. Glans uháněl a předváděl nám tak, kolik energie se v něm nahromadilo za tu dobu, kterou prostál ve stáji. Táta vypadal spokojeně, a když jsme se konečně zastavili uprostřed louky, otočil se směrem ke mně a vážně se na mě zadíval.

,,Začne ti škola, Lydie. Byl bych rád, kdyby si poslední ročník úspěšně dokončila,'' nasadil ten svůj rodičovský tón, který jsem tolik neměla ráda, a slezl z koně. Zopakovala jsem to a vedla Glanse po svém boku, zatímco jsme pomalu mířili zpátky. ,,Zlato, potřebuju, aby ses soustředila na školu. Můžeš být s přáteli o víkendech, ale v týdnu buď prosím doma. Chci pro tebe to nejlepší a dobrý prospěch by ti v mnohém pomohl,'' mluvil dál a třímal v prstech nervózně koženou uzdu. Kývala jsem hlavou na souhlas a v hlavě už si vymýšlela, jak to budu dělat, abych mohla trávit i dost času s Nejvyšším. Tedy s Williamem.

,,Zvládnu to. Nebyla jsem špatná studentka,'' připomněla jsem mu a on se pousmál.

Občas jsem měla sice krušné chvíle, kdy jsem známky musela dotahovat, ale jinak se mnou byli rodiče vždy spokojení.

Vrátili jsme se domů a já už si přála, aby rychle uběhl čas a my mohli být zase s Williamem spolu. Bylo až děsivé, jak prázdný a nudný život jsem bez něj vedla. Mohla jsem být se svými novými přáteli, ale nějak mě nelákalo se zase opít a potom stát na kolejích s tím, že mě může přejet vlak dřív, než vyslovím své tajné přání. Omrzelo mě to a ani jsem si nepřála vidět kulhavého Erika, provinilého Arthura nebo naštvanou Camillu.

Zabila jsem čas tím, že jsem si po dlouhé době pořádně uklidila pokoj a to samé zopakovala i v tátově ložnici. Pak jsem si z nudy nalakovala nehty na fialovo a dočetla knížku, jejíž pointa byla vlastně velmi podobná knížkám předchozím, do kterých jsem se každý týden ponořila. Vždy v nich vystupovaly dvě postavy, které se do sebe zamilovaly, něčím si prošly, a buď spolu skončily nebo ne.

Konečně se začalo stmívat a já se šla umýt. Táta se v obýváku díval na fotbal a předpokládala jsem, že opět usne na gauči tak tvrdým spánkem, že ho pak nevzbudí ani přírodní katastrofa. Vždy to podtrhoval hlasitým chrápáním a mlaskáním. Jako malá jsem se tomu smála, ale teď jsem si musela zavírat dveře od pokoje, aby mě ty zvuky nebudily.

Když už barákem otřásalo zvučení podobné motorové pile, vzala jsem svůj připravený baťůžek s věcmi a vyrazila směrem k lesu. Trochu jsem se bála, ale věděla jsem, že mi nic zlého nehrozí. S Netvorem jsem teď v podstatě chodila a všichni ostatní se do lesa báli vkročit. Neměnilo to však nic na tom, že mě děsil pocit být sama venku v noci. Raději jsem tedy k Nejvyššímu běžela a povedlo se mi neztratit se mezi stromy. Doběhla jsem na mýtinu, kde bylo více světla, a vzpomněla si na ten děsivý večer, kdy Scar s Dolorem připravili Erika o kousek nohy.

Za chvíli už jsem podlézala provaz a viděla mezi hnědými záclonkami tenké proužky světla. Úlevně jsem vydechla, došla ke dveřím a zabušila. William se nejprve podíval oknem a pak mi otevřel. Opět měl na sobě masku a své černé oblečení a já zklamaně svěsila ramena. Těšila jsem se, že ho uvidím tak, jak jsem ho tu předtím zanechala.

,,Maličká,'' oslovil mě tiše a přitáhl k sobě. Byl umytý a krásně voněl. Na pultu byly rozházené papíry a tužky a na zemi se válel velký černý kufr. Podívala jsem se tázavým pohledem na muže před sebou a ten se nejistě podrbal na zátylku. Nejspíše přemýšlel, jestli mi má danou situaci vysvětlit, anebo se z ní raději vykrucovat. ,,Byl tu Harvey. Dal jsem mu nějaký věci a spoustu mu toho musel vysvětlit. Zítra odjíždí pryč,'' řekl nakonec a já potěšeně kývla, že mi to řekl narovinu. Zvědavě jsem popošla ke kufru a Nejvyšší se kousl do rtu. Váhal, ale pak se ke kufru sklonil a otevřel ho. Spatřila jsem pečlivě vyskládané zbraně, nože a všelijaké nástroje, které se vidí možná tak v mafiánských filmech.

,,Pane bože,'' šeptla jsem. Pár věcí chybělo a zůstaly po nich prázdné prohlubně.

,,To je to, co nám s Harveym zbylo. Je to naše jistota, kdyby se třeba něco stalo. Dal jsem mu pár věcí s sebou.'' Pohladila jsem hřbet zlaté pistole. Remington 1911 R1 s dvěma zásobníky na devět ran a s ráží 9mm. Pistole, o které jsem toho už tolik slyšela a která také zabila spousty lidí. Hned vedle ní byla druhá úplně stejná, ale vypadala být novější a ne tolik ošoupaná.

,,Jsi v pořádku?'' zeptal se mě, když jsem dlouho mlčela, a já pokývala hlavou s pohledem přišpendleným na tu kovovou vražedkyni. Byla jsem jen překvapená a chtěla si s ním po celém tom dni lehnout do postele a povídat si.

,,Je mi fajn,'' odvětila jsem a vstala. Zamířila jsem okamžitě do ložnice a položila batoh na křeslo u kamen. Následoval mě a zkoumavě pozoroval. ,,Sundej si tu masku, prosím,'' požádala jsem ho něžně a on s povzdechem zahákl prsty za tenký provázek. Položil ji na dřevěný stolek vedle dveří a zvedl jeden koutek mírně nahoru, ale nedíval se při tom na mě. Možná se styděl a tohohle pocitu jsem jej chtěla nadobro zbavit.

,,Jsem rád, že jsi tu,'' zašeptal a já se usmála. Došla jsem k němu a natáhla ruku, abych mu mohla přejet po nově odkryté straně obličeje a donutit ho tak se na mě podívat.

,,A já jsem ráda, že můžu být zase s tebou.''

Opět jsme spolu strávili noc v posteli a tentokrát jsem neodešla. William spal klidně a asi za to opravdu mohla moje přítomnost. Žádné ošklivé noční můry na něj tak nemohly a já se cítila být v bezpečí.