Probudila jsem se a bylo mi hrozné horko. Cítila jsem pod sebou jemný samet, který se mi otíral o holé nohy. Pak jsem se soustředila na něco těžkého, okolo mého pasu, a pomalu otevřela oči. To horko sálalo z dvoumetrového svalnatého těla, které na mně leželo skoro celou svou vahou. Nejvyšší mě objímal okolo pasu a hlava mu spočívala na mém hrudníku. Z té náhlé blízkosti se mi sevřely svaly v podbřišku a musela jsem mírně zaklonit hlavu, abych se vydýchala.
Pak  jsem mu prsty zabořila do dlouhých hnědých vlasů a chvíli ho v nich jemně masírovala. Něco zabručel a přitiskl si mě k sobě ještě blíže. Zašimralo mě z toho v klíně a polilo mě ještě větší horko.

Měl na sobě masku, ve které se mu muselo nepohodlně spát, a rolák. Já sama neměla kalhoty, což mě zarazilo, ale spodní prádlo a triko mi zůstaly. Usoudila jsem, že mě takhle Nejvyšší uložil, a z představy, že mi stáhl moje džíny, mnou zalomcovalo ještě větší vzrušení. Prohrabovala jsem mu vlasy a pak mu prstem přejížděla po ostře řezané čelisti. Zavrtěl se a za moment rozlepil víčka. Když zjistil, v jaké pozici se nacházíme, odtáhl se a převalil se na záda. Teplo odešlo s ním a já v duchu posmutněla.

,,Dobré ráno, Maličká,'' pozdravil mě chraplavým hlasem a nakrčil obočí.

,,Dobré,'' opětovala jsem. ,,Tys mě svlékl?'' zeptala jsem se plaše, i když to bylo evidentní. Chtěla jsem to však slyšet od něj, protože mě zajímalo, jak se při tom bude tvářit.

,,Uhm, jo... promiň, nechtěl jsem, aby se ti spalo nepohodlně,'' odpověděl nervózním tónem a dál se k tomu nevyjadřoval. Ani nekomentoval, jak blízko jsme si ještě před chvíli byli. Stejně jako že nemluvil o včerejšku. Zklamalo mě to. Doufala jsem, že po tom, s čím se mi přiznal a co jsem mu řekla já, budeme spolu.

,,Nejvyšší?'' Najednou jsem měla chuť mu to všechno, co mi kolovalo hlavou, říct. Přiznat se, jak se s ním cítím. Jak bych si přála, aby se ke mně znovu překulil a držel mě v náručí. Ale věděla jsem, že to nezáleží jenom na mně. Že jen občas si můžu takových chvilek užívat, protože on sám si to nepřeje. Aspoň ne tolik jako já.

,,Ano?'' Podíval se na mě, ale z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Zírala jsem na kamna, v kterých plápolal malý ohýnek, a zavrtěla hlavou. ,,Co se děje?'' zeptal se starostlivě a já se v duchu zasmála nad tím, že jsem neměla dostatek odvahy mu to povědět. A tak jsem si jen povzdechla, shodila ze sebe přikrývku a seskočila z vysoké postele. Až pak mi došlo, že na sobě nemám kromě trička a kalhotek nic a že jsem se před ním ocitla v podstatě polonahá. S červenými tvářemi jsem se k němu otočila čelem a zjistila, že si mě celou dobu prohlíží. Kousal se do spodního rtu a z jeho výrazu jsem pochopila, že se mu líbí, co vidí. To mi dodalo sebevědomí a v duchu ho prosila, aby už konečně něco udělal a jen na mě mlčky nezíral.

Bohužel se nic nestalo, on se vzpamatoval a také vstal. Byl zády ke mně, rolák měl zmačkaný a já si s překvapením všimla, že má na sobě jen boxerky. Měl dlouhé nohy se štíhlými svaly. Sem tam se objevila malá jizvička nebo tetování. Když se otočil čelem ke mně, odvrátila jsem pohled, aby si nevšiml, že si ho prohlížím, ale pak jsem se na něj i tak podívala.

,,Mám udělat snídani?'' zeptala jsem se, abych přerušila to tíživé ticho mezi námi, a kmitala pohledem po jeho zamračeném obličeji. Na čele se mu rýsovaly vrásky, ale jinak vypadal hrozně mladě. Vůbec bych mu neřekla pětatřicet.

,,Jestli ti to nevadí,'' odvětil s jemným výdechem a já sklouzla pohledem níže. Zrudla jsem, když jsem si všimla vybouleného místa v jeho klíně. Okamžitě jsem se k němu zase otočila zády a doufala, že si toho nevšiml. Zaslechla jsem za sebou tiché zaklení a upřímně netušila, jak si to vyložit.

Převlékla jsem se do kalhot a volného trička a otevřela lednici, jestli v ní najdu vajíčka, mléko a máslo na lívance. Pak jsem prohrabala ještě ostatní poličky a vyrovnala si na pultu všechny potřebné ingredience. Nejvyšší zůstal nejspíš v pokoji, protože se po celou dobu mého kuchtění neobjevil. Nevšímala jsem si toho, dokud nebyly lívance hotové a já nedostala hlad.

S povzdechem jsem se tedy vrátila ke dveřím ložnice a k mému překvapení zjistila, že jsou zavřené. Nevěděla jsem, jestli můžu bez povolení vstoupit, a tak jsem raději nejdříve zaklepala, ale nedostalo se mi žádné odezvy. Zkusila jsem to znovu, ale opět neúspěšně. Přitiskla jsem proto ucho na smrkové dřevo a zaslechla hudbu. Byl to nějaký drsný rap a z jeho textu mi naskakovala husí kůže. Ještě chvíli jsem přešlapovala na místě, než jsem se vzchopila a vstoupila dovnitř. Nejvyšší klikoval na zemi do půlky těla svlečený a ztěžka oddechoval. Leskl se potem a svalnatá záda mu pokrývaly nepřehlédnutelné jizvy po popáleninách. Byl ode mě odvrácený, takže si mě nevšiml, ale i tak jsem se nedokázala přemluvit k tomu, abych zase odešla a počkala, až docvičí. Dívala jsem se na tvrdé svalstvo, které se mu pohybovalo pod zohyzděnou i zdravou pokožkou, a na sucho jsem polkla, když jsem ucítila, jak mým tělem projela dobře známá energie, jejíž konečná stanice se nacházela v mém podbřišku. Čím déle jsem si prohlížela, jak se obratně pohybuje na rukách a zvedá své těžké pevné tělo vzhůru a zase zpět k zemi do rytmu vulgární písně, tím víc jsem cítila tlak mezi nohama a ztěžka dýchala.

Pak píseň skončila a já už se rozhodla pokoj raději opustit, když jsem zavadila o stolek u dveří, který se zřítil na zem. Znehybněla jsem stejně jako tělo Nejvyššího, který setrval v pozici na rukách. Měla jsem tak dokonalý výhled na svaly na jeho zádech. Hrozivě vypadající popáleniny a jizvy mi nevadily.

,,Co. Tady. Kurva. Děláš,'' zasyčel každé slovo zvlášť, ale neznělo to pomalu ani jako otázka. Pak se jedním pohybem vyhoupl na nohy a lesklé čáry na jeho zádech se ještě víc napnuly. Stál ke mně zády a tělo se mu nepravidelně nadzvedalo, jak rychle oddechoval.

,,Přišla jsem ti říct, že je snídaně,'' zašeptala jsem opatrně a hlas se mi roztřásl. ,,Moc se omlouvám. Klepala jsem,'' vysvětlila jsem rychle, ale Nejvyšší i tak zatnul pěsti, jako by mě vůbec neposlouchal.

,,Mělas zavolat nebo počkat! Ale vtrhnout sem... do prdele, Lydie!'' zahřměl a ruce mu vystřelily k hlavě. Tahal se frustrovaně za své husté vlasy a já ucouvla.

,,Vždyť se nic nestalo, Nejvyšší. Proč proboha tak vyvádíš?'' obořila jsem se na něj tentokrát já a založila si ruce protestně v bok. Nechápala jsem, proč ho tolik rozhněvalo, že jsem ho viděla bez trička.

,,Copak ti to nedochází, Maličká? To, co vidíš, je jenom slabej odvar toho, co mám na hrudi. Slabej odvar toho, co mám pod maskou. Právě si poznala víc, než jsem si kdy přál, abys opravdu viděla. Určitě seš maximálně znechucená a vyděšená, takže bych ti radil, abys vypadla a nedělala mi to ještě těžší,'' mluvil hrubě, tak, jak jsem ho znala jen z deníků a z občasných chvil, které už jsme spolu prožili. Jeho slova mě popudila a přiblížila jsem se proto o pár kroků blíž, abych mu naznačila, že mě svou reakcí nezastrašil. Z repráků se rozezněl další agresivní rap, ale Nejvyšší se nepohnul, aby ho vypnul. Nechal tu hrůzu hrát, a tak jsem ji ztišila sama.

,,Už jsem tvoje záda viděla. Viděla jsem je v době, kdy jsem tě ještě skoro neznala, a neutekla jsem! Slyšíš mě? Neutekla!'' zvýšila jsem hlas a zase se o krok přiblížila. Zaznamenal pohyb za sebou a trhl rameny. Přála jsem si, aby mi dovolil pohladit ho po vlhké pokožce poseté ranami.

,,Otoč se!'' nakázala jsem mu a sama jsem byla překvapená tím, jak rozhodně to zaznělo. ,,Otoč se a sundej si tu posranou masku!'' pokračovala jsem rozhořčeně dál a nemohla uvěřit tomu, k jakému vyjadřování jsem to dospěla. ,,Nebo opravdu odejdu a nevrátím se.'' Jakmile jsem to dořekla, trhavě se nadechl. Mlčel, až konečně zavrtěl hlavou a sklopil ji ke svým nahým chodidlům.

,,Tak odejdi,'' hlesl. ,,Stejně tě tu už nechci,'' pronesl chladně a mě ta slova zasáhla natolik, že jsem se cítila, jako by na mě vystřelil z luku šíp s jedovatou špičkou a ten se zabodl přímo do mé hrudi. Jed se mi prodíral tkáněmi a pomalu mě zevnitř zabíjel. V ten moment mi došlo, jak moc by mi ta představa, že Nejvyššího ztratím, ublížila.

,,Lžeš,'' vyvrátila jsem mu to s třesoucími hlasivkami. ,,Bojíš se!'' křikla jsem, ale do očí se mi nahrnuly slzy. V krku mě nepříjemně pálilo a hrudí mi začala prostupovat tupá bolest.

,,Ne, Maličká. Říkám pravdu. Prostě vypadni!'' Jeho hluboký ostrý hlas se rozlehl místností a mě ten tón dopálil ještě víc.

,,Ty jeden nechutnej, bezcitnej a vyděšenej hajzle!'' zakřičela jsem. ,,Konečně už si připusť, že s tebou chci být!'' rozbrečela jsem se, ale on se ani tak nepohnul. Emoce uhasly a přede mnou stál neznámý muž s kamenem místo srdce.

,,Já s tebou ale ne,'' řekl tak tiše, že jsem ho sotva přes hudbu slyšela, ale i tak to dolehlo k mým ušním bubínkům a bolest na prsou se zmnohonásobila. Vrtěla jsem hlavou a couvala dozadu, až jsem narazila do dveří. Věděla jsem, že musím odejít, protože on mě tu nechtěl a já se potřebovala pořádně nadechnout. Naposledy jsem se k němu ještě otočila, prohlédla si jeho vysokou a dobře stavěnou postavu s tím, že už ji možná nikdy neuvidím, a vyhrkla:

,,Všechno si zničil!''

Pak jsem popadla svou tašku i mobil a vyběhla ze dveří. Scar s Dolorem mě chtěli doprovázet, ale zahnala jsem je s brekem zpět do chaty a oni mě naštěstí poslechli. Plakala jsem a přes slzy pomalu neviděla na cestu. Nemířila jsem však domů, protože tam se mi nechtělo, a tak jsem běžela hlouběji do lesa, dokud jsem nenarazila na místo, kde se po zemi plazil mech, do nějž jsem se s pláčem svalila. Usedavě jsem naříkala a mlátila pěstmi do měkkého přírodního koberce, abych ze sebe vylila všechnu tu zlost, ke které mě Nejvyšší donutil.

Nenáviděla jsem ho, protože jsem věděla, že necítí to samé, co jsem k němu cítila já. Že netouží  po tom, abychom se vedle sebe probouzeli, že nevidí, jak moc mi na něm záleží, a že je to jednoduše neempatický idiot! Nenáviděla jsem ho za tohle všechno a neustále si to opakovala.  Bolest v hrudi, slzy a myšlenky na něj mě však utvrdily v tom, že jsem do toho příšerného člověka zamilovaná. Do vraha, zloděje, násilníka, do Netvora.

Bolela mě hlava, byla jsem oteklá a oči mě pálily. Rozhlédla jsem se po lese a došlo mi, že se nacházím v místech, kde jsem ještě nikdy nebyla. Nemohla jsem najít žádný záchytný bod, který by mi napomohl k tomu, abych se mohla vrátit. Abych se zachumlala pod svou teplou peřinu v pokoji, pustila si film a pokusila se na Nejvyššího nemyslet.

Bloudila jsem marně po lese a zdálo se mi, že se tím ztrácím ještě víc. Byla jsem vyděšená, ale na volání o pomoc mi nikdo neodpovídal. Takže jsem chodila dál a nakonec se znaveně svalila do měkké trávy. Bolelo mě srdce a stýskalo se mi po tom zmetkovi, který byl teď určitě u sebe doma v klidu a pohodě a možná se smál tomu, jak jsem mu naletěla na ta jeho milá slůvka i gesta.

S pláčem jsem v lese nakonec usnula, ale probudila mě hrozná zima. Už byla noc a já strachy přestala dýchat. Neviděla jsem kolem sebe nic. Jen černo a nějaké obrysy stromů. Z tašky jsem vytáhla všechno, co se dalo obléct, abych se zahřála, ale i tak jsem drkotala zuby a cítila, jak mi zima prostupuje přes vrstvy oblečení až na kůži. Celá vyděšená jsem se zase rozbrečela a stočila se do malého klubíčka. Vzlykala jsem a třásla se. Chtěla jsem Nejvyššího. Chtěla jsem, aby pro mě přišel, vzal mě do svojí teplé náruče a vrátil se se mnou do té obrovské postele se sametovým povlečením.

Jenomže nepřišel a já věděla, že ani nepřijde.

Teď jsem v tom byla sama.