Nikdy by mě nenapadlo, že se budu cítit tak hrozně sama. Po mamčině smrti to bylo ošklivé a nerada bych to vracela, ale momentálně to bylo ještě horší. Neměla jsem ji, ale neměla jsem ani Nejvyššího. Než jsem přijela do Norska, tak jsem ho neznala, čili jsem zvládala v pohodě žít svůj nový život, ale teď to bylo příšerné.

Už končil srpen a já poslední dny trávila jen doma. Vyléčila jsem se, oslavila s Arthurem a dalšími své narozeniny v klubu za městem, kde jsem si stejně dala jen colu s citrónem, protože se mi nechtělo pít alkohol, stála jsem zase na kolejích a nahlas zařvala, že si přeju vymazat paměť, abych zapomněla na toho člověka, který mi tolik ublížil, a každý den jsem se nejméně jednou musela chytnout na místo uprostřed hrudi, jak mě bolelo na srdci.

Dostala jsem spoustu dárků, které jsem rozbalovala s falešným úsměvem, abych ukojila představy okolních přihlížejících. Usmívala jsem se, abych zamaskovala tu bolest, kterou jsem v sobě dusila každým dalším dnem. Byly to hrozné chvíle. Hrozné. Přišla jsem o někoho, na kom mi tolik záleželo.

Láska je šílená. Donutí vás být na tom druhém dokonce závislým. Toužíte jen po čase stráveném s ním a odpoutáte se od ostatních věcí, které vám v ten moment přijdou méně podstatné.

,,Zlato? Jdu se Susan na oběd, nevadí? Večer se vrátím,'' zavolal na mě táta z chodby a já zamumlala v souhlasu nazpátek. Sice mě nemohl slyšet, ale i tak bez zaváhání vystřelil z domu, aniž by čekal na srozumitelnější odpověď. Byl s mým momentálním chováním naprosto spokojený. Trávila jsem veškeré dny doma, neběhala kdesi po lesích a chovala se jako správná a vychovaná dceruška.

Policisté se přestali motat okolo našeho stavení a ještě se ani neuráčili mi prozradit, jestli našli nějaké důkazy. Na jednu stranu mi to nevadilo, protože jsem tak měla o starost míň, když se nemohli dopídit odpovědí.

Všechno ubíhalo hrozně rychle. Prázdniny byly u konce a mně přišlo, že jsem od smrti mámy zestárla nejméně o tři roky, a ne pouze o jeden. Když jsem se přistihla, jak už půl hodiny jen mlčky civím z okna svého pokoje, bouchla jsem pěstí do pracovní desky stolu a vstala. Musela jsem něco udělat. Musela jsem začít jednat, protože poslední dva týdny pro mě byly peklem.

A tak jsem se rozhodla, že se s Nejvyšším aspoň pořádně rozloučím, protože tohle mi tedy nestačilo. Nestačilo mi řvaní před jeho dveřmi. Nestačily mi odpovědi v podobě mlčení. Ne. Chtěla jsem, aby mi hezky do očí řekl, proč se takhle rozhodl, proč tohle celé udělal a proč mě nechal vědomě samotnou trpět.

Chtěla jsem si na sebe vzít svou oblíbenou červenou košili, ale jelikož jsem ji nemohla nikde najít, spokojila jsem se s vytahaným hnědým svetrem, jehož rukávy mi plandaly a dosahovaly až pomalu ke kolenům. Korektorem jsem se marně snažila zakrýt kruhy pod očima a hřebenem si z vlasů udělat aspoň nějaký určitý tvar. Ale létaly mi na všechny strany a byly ještě zacuchanější než jindy. Svázala jsem si je tedy do neforemného drdolu a konečně vyrazila.

Kráčela jsem rychle, protože jsem to chtěla mít co nejdříve za sebou, abych se konečně mohla odpíchnout od nějakého bodu, který by mi po Nejvyšším určil nový směr. Měla jsem takový vztek, jenž se ve mně každým dalším krokem hromadil. A tak, když jsem dorazila až k chatě, která vypadala ještě opuštěnější než jindy, byla jsem plně rozhodnutá, co mu řeknu. Zabušila jsem třikrát za sebou a vynaložila na to veškerou svou sílu, která mi v těle ještě zbyla. Zase se hnula záclonka, ale nikdo neotevřel a pro mě to byla ta poslední kapka.

,,Mně je jedno, že mi neotevřeš, ty podělanej zbabělče! Ty lháři! Donutil si mě k tomu, abych na tebe nemohla přestat myslet. Dostal si mě do situací, ze kterých se nemůžu sama vyhrabat. Bavil ses celou dobu nad tím, jak jsem oproti tobě slabá, a bavilo tě dívat se na to, jak dokážeš holku mýho typu naprosto měnit díky těm svým trikům. Vlezl si mi do hlavy a dovoluješ si v ní nadále zůstávat!

Zachoval ses ke mně jako ten největší hajzl pod sluncem. Ještě před chvílí si mi sliboval, že mě budeš chránit, že jsem tvoje Maličká a pak mě klidně pošleš k čertu! Copak? Přišla nějaká další naivní husa, kterou bys mohl svádět a obmotávat si ji kolem prstu? Abys jí namlouval, v jakých sračkách žiješ?'' Už jsem se zase neudržela a i přes protesty v mé hlavě se rozbrečela. Potřebovala jsem to ze sebe dostat ven, protože jsem ho nenáviděla za to, jakým stylem se mnou jednal. ,,Říkal si, že když zůstanu s tebou, tak mě zničíš, ale zničil si mě tím, že jsi mě opustil. Že jsi mě odkopl! Vyprávěl si mi o svém životě, nechal mě číst tvé deníky a popisoval mi svou hroznou minulost. Dovolil si mi, abych nahlédla do tvýho života, líbal mě a pak si mě odkopl, jako bych už tě nebavila! A já ze všech těch holek, který ti prolezly postelí, já jediná se do tebe opravdu zamilovala!'' Když jsem si uvědomila, co jsem to vypustila z úst, musela jsem si je zděšeně přikrýt dlaní. Prozradila jsem na sebe i poslední část toho, co neměl vědět. Prozradila jsem to poslední, co mělo zůstat tajemstvím jen pro mě. ,,Ukradl sis všechny moje city! Vzal si drze všechno, co jsem do tebe vložila. Zamilovala jsem se do tebe, Nejvyšší, tak proč si-,''

Dveře se prudce rozrazily a než jsem se nadála, rty chutnající po whisky a tabáku se přitiskly na ty mé. Silné ruce mě objaly okolo pasu a přitáhly si mě k sobě tak natěsno, že jsem musela hlasitě vydechnout. Jako omámená jsem oplácela náruživé vášnivé polibky Nejvyššího a cítila, jak se mi po tvářích řine další množství slz. Pak jsem se na moment odtáhla, abych si prohlédla viníka toho všeho a zajíkla se, když jsem zjistila, jak vypadá. Jeho husté vlasy byly rozcuchané a neupravené. Levou tvář měl zarostlou, oči kalné a pod nimi tmavé hrozivé kruhy. Rychle oddechoval a vypadal velmi vyčerpaně a smutně.

Jako by nespal týdny.

,,Řekni něco,'' vzlykla jsem a on otevřel pusu ve snaze mi vyhovět, ale nic z něj nevyšlo. Místo toho mě znovu ještě dravěji políbil, vyzdvihl do vzduchu, abych mu mohla obmotat nohy okolo pasu a odkráčel s námi do chaty. Zabouchl dveře a zase nás uzavřel v tom jeho malém světě, do kterého jsem předtím patřila i já. Když jsem si ale konečně uvědomila, co se tu děje, vytrhla jsem se mu a seskočila zbrkle na zem.

,,Myslíš si, že tímhle se to vyřeší?'' vypálila jsem a rozhodila nevěřícně rukama. ,,Myslíš, že mě jako políbíš a já si řeknu, okay, okay, to zvládnu. Zvládnu bez tebe být. Myslíš, že jsem tak silná?'' Utřela jsem si mokré tváře a dívala se na něj zdrceně. Žádala jsem vysvětlení, ale taky něco, co by mi naznačilo, jak se mám zachovat. Řekla jsem mu všechno, co jsem před ním tajila, a už jsem neměla žádný štít.

Na tváři se mu odrážely plameny z krbu a v pomalém tempu tančily. I přestože vypadal vyčerpaně a neupraveně, byl krásný.

,,Maličká, nechtěl jsem,'' promluvil konečně a z jeho hlasu mě bolelo u srdce. Chraptivý hluboký tón se mi zařízl do ušních bubínků a naskočila mi z toho zvuku husí kůže. ,,Nechtěl jsem ti ublížit. Nikdy. Nikdy jsem tě nechtěl vidět trpět, a proto jsem ti dal sbohem, chápeš? Proto jsem tě odnesl domů a tam tě nechal. Proto jsem ti neotvíral, i když to bylo kurva těžký. Abys odešla, zapomněla a žila život jako každá jiná holka v tvým věku. Když jsem viděl, co se ti stalo jenom kvůli mně, nemohl jsem dovolit, aby se to někdy ještě opakovalo,'' vysvětloval sklíčeně a já se na něj opařeně dívala, zatímco se mi do očí hrnuly další a další kapky slané vody.

,,Proč nemůžeš pochopit, že šťastná jsem s tebou? Proč nemůžeš pochopit, že-že tě...'' zavrtěla jsem hlavou a on se toho okamžitě chytl. Hrudi se nám zvedaly v rychlých tempech, oba dva jsme vypadali vyřízeně a jediný, co jsem si já přála, bylo, aby mě přitiskl k sobě a slíbil mi, že už mě nikdy neopustí.

,,Dořekni to. Dořekni to, Lydie, prosím,'' naléhal a v hlase se mu odráželo skoro zoufalství. Už jsem nemohla nic ztratit. Možná jen ten kousek srdce, který ještě nadějně tepal a čekal na hřejivý pocit lásky, jemuž se mu bohužel nedostavovalo.

,,Proč nemůžeš pochopit, že tě miluju?'' dořekla jsem to a jemu se rozšířily zorničky, které mu skoro splynuly s barvou duhovek, jak byly zakalené. Pokračovala jsem, abych aspoň nemusela okamžitě čelit tomu děsivému chladnému hlasu, kterým mě opět vyžene. ,,Miluju tě bez ohledu na to, kolik jizev na sobě máš. Miluju tě, i když vím, že nejsi dobrý člověk, že máš spoustu chyb a že si nadělal spousty špatností. Miluju tě, protože jsi můj Nejvyšší, protože jsi můj strážce, který mi vždycky ukázal správnou cestu. Bylo by mi fuk, kdyby si měl celý obličej zjizvený, kdyby si měl znetvořené celé tělo, protože tě miluju, chápeš to? A v lásce nezáleží jen na tom, jak kdo vypadá! Nezáleží! Není to tak velká přednost, jak si ty neustále myslíš!'' přidávala jsem na hlasitosti a on na mě upíral svůj potemnělý zrak bez jediného slova. Pak se přiblížil o krok a své teplé dlaně mi položil na rudé tváře.

,,Miluješ mě?'' zeptal se nechápavým tónem a já pouze kývla, protože ke slovní odpovědi už jsem se nedokázala přemluvit. ,,Proč mě do háje miluješ?'' ptal se nevěřícně. ,,Jsem přece Netvor.''Jeho šepot mě rozčiloval, protože se opět stáčel k jeho sebenenávisti.

,,Nejsi Netvor. Nikdy si jím nebyl,'' okřikla jsem ho a svou ruku mu také položila na tvář. Byl skloněný, abych na něj pohodlně dosáhla. ,,Sundej si tu masku, prosím,'' promluvila jsem tiše a on ztuhl. ,,Sundej ji,'' prosila jsem ho naléhavým šepotem a on se na mě dlouze zadíval a neměl se k pohybu. Válčil se svými myšlenkami, válčil sám se sebou a věděla jsem, že se bojí mé reakce.

Já se nebála. Už jsem se ho nechtěla vzdát a bylo mi jedno, co pod tou maskou měl. Bylo mi jedno, jak děsivé to mohlo být. Já ho milovala na základě toho, jak se ke mně choval doteď.

,,Aspoň odejdeš a já už ti nikdy neublížím,'' hlesl a své ruce svěsil podél těla. Kmitala jsem pohledem po jeho tváři a těle a zastavila se v pohybu, když ruce opravdu položil na hranu masky. Prsty setrval na jejím okraji ještě několik vteřin a pak si ji stáhl. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mě vážně poslechl a udělal to. Nevěděla jsem, jak se mám celou tu dobu tvářit, nechtěla jsem mu nijak naznačit, že to, co vidím, je opravdu děsivé.

Bylo to ještě horší, než jsem si myslela. Po tváři se mu rozprostíraly změti bledých i tmavých jizev. Polovina jeho nosu byla divně pokřivená a pravé ohořelé víčko teď ve světle plamenů pořádně vyniklo. Konečně jsem viděla, jak vypadá i s pravou polovinou obličeje a snažila se překrýt zděšení z toho, jakou paseku na něm výbuch zanechal.

Pak jsem se ale zklidnila a uvědomila si, že mi to nevadí. Že mi není odporný. Ano, s tím svým chladným odtažitým pohledem děsivě vypadal, ale jakmile jsem mu položila obě ruce na tváře, oči mu zněžněly a já před sebou zase měla svého Nejvyššího. Ba ne. Wiliama.

Díval se na mě vystrašeně, tak jak jsem ho ještě neznala. A mně sklouzlo pár slz po tváři, když jsem si představila, že ho nikdo nedokázal přijmout i s tímhle. Že se musel skrývat před lidmi, protože ho považovali za stvůru. Prošel si tolika nehezkými věcmi, že se mi málem podlomila kolena z toho, kolik lásky jsem mu byla ochotná dát.

,,Miluju tě,'' zašeptala jsem a pohladila ho po varhanité kůži. Zavřel na chvíli oči a zrychleně oddechoval, ale já ho hladila dál a stála na místě, protože už jsem neměla v plánu odejít. Nečekala jsem, že mi na to odpoví, protože jsem věděla, že to nikdy cítit jako já nebude. On neměl dost velké srdce na to, aby se ty city stačily utvořit, protože minulost ho o ně obrala.

,,Neříkej to. Hnusím se ti, vím to,'' ucedil paličatě se stále zavřenýma očima a mně z úst uniklo uchechtnutí, které se v tu chvíli zdálo být skoro stupidní.

,,Ne, nehnusíš,'' oponovala jsem mu. ,,Takhle se mi líbíš mnohem víc než s maskou,'' řekla jsem popravdě, protože s ní to byl skutečný Netvor, kterého stvořilo Norsko. Tak ho znala většina, ale takhle jsem ho mohla znát jen já a ta představa se mi líbila.

,,Vážně?'' Oči zase otevřel a spatřila jsem v nich stopy naděje. Vypadal v tu chvíli tak mladě, že jsem se bála cokoli říct, abych se nedotkla jeho chlapeckých citů. Místo odpovědi jsem si stoupla na špičky a políbila ho. Bylo zvláštní neodírat se o hranu jeho masky, ale cítit místo ní jeho svraštělou kůži. Prsty mi stále spočívaly na jizvách a na neoholeném strništi a přejížděly po nepravidelném povrchu, aby jej prozkoumaly.

Líbal mě úplně jinak než předtím. Pomalu a bolestně, až se mi z toho svíraly všechny svaly v těle. Netušila jsem, co mě to zničehonic popadlo, ale zahákla jsem mu prsty za lem jeho roláku a začala ho pomalu vyhrnovat nahoru. Na chvíli mě zarazil, protože tušil, o co se pokouším, a i přes nepřehlédnutelné jiskry vzrušení v očích se zdráhal. Když jsem se na něj ale stále dívala rozhodně a s odhodláním, vzdal se a pomohl mi. Přetáhl si rolák přes hlavu a já se zajíkla. Ne, při pohledu na další množství pletenců a vad na pokožce. Při pohledu na pevně stavěné tělo, na svalnaté břicho, širokou hruď i ramena. Paže samý sval a šlacha mu volně visely podél těla a v očích se mu zrcadlila odevzdanost.

Vzdával se. V tuhle chvíli byl slabý. Slabší než já.

Světlo z ohně mu po těle vytvářelo různé obrazce a ozařovalo všechny táhlé šrámy. Najednou jsem se styděla já. Byla jsem tolik nedokonalá a on i přesto, že měl ohořelou pravou stranu těla, vypadal nádherně.

,,Já...'' začala jsem a vlastně ani nevěděla, co mu na to říct. Vyrazil mi tímhle vším dech, protože se úplně obrátily strany. Najednou jsem si připadala vedle něho o tolik ošklivější. ,,Nejsem vůbec dokonalá. Nemám postavu, po který kluci touží. Vždycky jsem záviděla holkám, který měly prsa, nebo těm, který měly dlouhý štíhlý nohy. Já nejsem hezká.'' Sklonila jsem hlavu, ale dlouho mi dole nevydržela. Uchopil mou bradu do svých dvou prstů a díval se na mě vážně a trochu překvapeně.

,,Probůh, Maličká. Prezentuju se ti tady se všema jizvama a spáleninama a ty místo toho, abys komentovala, jak nechutnej jsem, mi řekneš tohle? Že seš nedokonalá? Pokud je někdo na týhle planetě dokonalej, tak seš to právě ty. Aspoň pro mě. Máš pravdu, když říkáš, že nejsi hezká, protože ty seš krásná. Krásnější než jakákoli holka na tomhle zkaženým světě!'' ujišťoval mě a vrtěl při tom hlavou, aby vyvrátil má slova. A já si v tu chvíli vážně krásná připadala. On ze mě dělal totiž někoho jiného, sebevědomějšího a o tolik lepšího.

Mlčky jsem si přetáhla hnědý svetr přes hlavu a nepřestávala se na něj dívat. Vypadal být šokovaný mými pohyby, a když mu došlo, o co se pokouším, nadechl se, aby mě zastavil, ale nedala jsem mu šanci, protože jsem si začínala rozepínat knoflíčky na košili. Rty měl tvarované do ,,o'' a ani nemrkl.

Jakmile jsem rozepnula i ten poslední, z košile jsem se vysvlékla a ona mi pomalu dopadla k nohám. Prohlížel si mu odhalenou polovinu těla a rychle oddechoval. To málo, co jsem měla v košíčkách, se mi teď zdálo být natolik perfektní, abych se mu mohla líbit.

,,Nejkrásnější,'' řekl vzrušeným a jistým tónem a mně se po tváři rozlil upřímný úsměv. Netušila jsem, co bude následovat, možná mě to napadlo, ale asi jsem byla moc stydlivá na to, abych si to dokázala v hlavě představit.

Nejvyšší ke mně opět přistoupil, sklonil se a políbil mě. Svoje ruce položil na má ramena a já z jeho pohybů vycítila opatrnost, za níž jsem byla vděčná. V bříšku se mi odehrával souboj s motýlky a hejnem ptáků, kteří mi po těle roznášeli vzrušení.

Líbali jsme se a já mu malými dlaněmi přejížděla po pažích. Občas sebou trhl, když jsem přejela po místě, kde měl spáleniny, protože na to nebyl zvyklý, ale nechal se. V takové blízkosti jsem ještě nikdy s nikým nebyla, a proto jsem občas nemohla popadnout dech.

Pohladila jsem ho přes zapínání kalhot a samotnou mě udivilo, jak moc jsem toužila po tom, mu je rozepnout. Nejvyšší si opřel čelo o mé a čekal, co udělám. Řídil se mnou, protože nevěděl, kam až může zajít, a přitom já jsem doufala, že dneska se stane to, o čem každá holka smýšlí ve svých nejtajnějších představách.

Rozepnula jsem mu tedy pásek i knoflík a váhavě mu popotáhla lem kalhot dolů. Pořád se na mě díval, čímž mě znervózňoval ještě víc, ale nakonec se mi povedlo třesoucími prsty mu stáhnout kalhoty až ke kotníkům. Zvedla jsem se pomalu ze dřepu, on na moment zavřel oči a pak z kalhot vystoupil. Netušila jsem, jestli to samé udělá i mně, ale vzhledem k tomu, že se držel v odstupu, jsem to nakonec udělala sama. Prohlížel si mě a vypadal být spokojený s tím, co vidí, což mě rozpalovalo ještě víc.

,,Co po mně chceš, Maličká?'' zeptal se zdrceně a zatínal pěsti, až mu na silných rukou nabíhaly žíly. Určitě se bál, že mi ublíží, že mu uteču nebo že mě bude muset odehnat sám. Já si ale byla stoprocentně jistá, že přesně takhle je to správně a že jsme se přesně v téhle situaci měli spolu ocitnout.

,,Miluj se se mnou,'' řekla jsem plaše, avšak se vší upřímností, a pohladila si pokrčené lokty. Nejvyšší ztuhl a snažil se zjistit, jestli to myslím zcela vážně. Nabídla jsem mu to, co jsem si šetřila pro člověka, s kterým zůstanu do konce života, a ne pro zločince z lesa, který mohl kdykoli zase zmizet. Došlo mi ale, že právě s ním si to přeju. Mohly za to city, které jsem si k němu časem utvořila, a pochybovala jsem, že ještě někdy potkám osobu, která se mi tak intenzivně vryje do paměti.

,,Lydie, ty-,'' zasekl se a já polkla, protože jsem se bála, co mi na to řekne. Že mě odežene a řekne mi, že s někým jako já se milovat nikdy nebude. ,,Seš si jistá, že chceš-že chceš, abych to byl zrovna já?'' dostal ze sebe pochybovačným tónem a já beze slov kývla. Vytrvale na mě zíral, nic neříkal, a nakonec se usmál a zmátl mě tím ještě víc. ,,Nechci, abys toho litovala.'' Chytl mě pevně za ruce a stiskl je ve svých, které mi věnovaly trochu tepla.

,,Nebudu,'' hlesla jsem a on pokýval smířlivě hlavou. Pak mě políbil a kousl do spodního rtu, z čehož se mi dech rázem zrychlil a cítila jsem, jak se mi v těle příjemně svírají svaly.

Rukama sjel z mých ramen až na záda. Chvíli jen hladil místa kolem lopatek, ale pak prsty zkušeně odepnul dva pružné pásky od sebe a já se trhavě nadechla. Něžně mi stáhl obě ramínka z ramen a já si svou obnaženou hruď okamžitě zakryla. Byla jsem červená a nechtěla jsem, aby viděl, jak málo toho pod podprsenkou skrývám. On mi ale jemně chytl zápěstí a odtáhl je, aby se pokochal výhledem.

,,Nikdy se za sebe nesmíš stydět, Maličká. Jsi nejkrásnější dívka, kterou jsem za svůj život potkal. Nelžu ti,'' řekl mi a já ho pozorovala s ohromením a hledala známky pochyb o tom, co právě vyslovil, protože za svůj život viděl jistě tolik nádherných holek, že jsem pro něj nemohla být já tou nejatraktivnější.

Sjel očima na mou hruď a skousl si spodní ret. Ten nepatrný pohyb mě vyprovokoval k tomu, abych vymanila své ruce z jeho sevření a obmotala mu je okolo krku. Líbali jsme se, tiskli se k sobě a byly nám jedno všechny špatné následky.

V rukou mi stiskl stehna, poté i zadek a vyzdvihl si mě kolem pasu, abychom mohli být ještě blíž u sebe. Odkráčel se mnou do ložnice a položil mě na velkou postel potaženou černým sametem. Svá ústa přemístil na můj holý krk. Zasténala jsem a prohnula se do luku, když sjel polibky níž. Vlhkou cestičkou se dostal až do mezery mezi mými ňadry a já musela usilovně polykat, abych utlumila všechny vzdechy, které se mi draly z hrdla.

Letmo se dotýkal mých boků a líbal mě na prsou. Prsty jsem ho tahala za dlouhé vlasy, které mě šimraly na těle, a on mě odměňoval spokojeným mručením. Ten zvuk ve mně vzbuzoval ještě větší chtíč a tlumil strach, který mnou prostupoval, když jsem si představila, co se má za pár chvil odehrát.

Táhlými polibky se dostal až k mému podbřišku a já se neubránila zasténání, když prsty vklouzl pod tenkou látku kalhotek. Zaklonila jsem hlavu a vnímala jeho dlouhé zjizvené prsty na nejcitlivějším bodu mého těla. Kroužil okolo uzlíku nervů a klínem mi tak prostupovala příjemná bolest. Kus látky mi nakonec netrpělivě stáhl a odhodil na zem. Stud se mi nahrnul do tváří a já nevěděla, jestli se zakrýt, nebo ho nechat pokračovat. Určitě bych ho tím zaskočila a pak akorát litovala toho, že jsem z paniky ustoupila.

Trhavý výdech ze mě vyšel tehdy, kdy jsem jeho rty ucítila tam dole. Líbal mě na místech, kterých jsem se sama ani nikdy nedotkla, a bylo to zatraceně úžasné. Zbavila jsem se ostychu a nechala ho, ať si se mnou dělá, co chce. Bylo tomu tak. Patřila jsem mu už od chvíle, kdy mě nazval Maličkou. Přivlastnil si mě a každým dalším  dotekem tenhle fakt utvrzoval.

Zkušeně jazykem přejížděl po stydké kosti a spojil se mnou prsty, které jsem měla zapletené v jeho vlasech. Pánví jsem mu vyšla vstříc, když do mě strčil celý jazyk, ale on dál pokračoval v pomalém únavném tempu, až mě příjemně bolelo celé tělo. Pak se ode mě opatrně odtáhl a celou svou délkou těla na mě nalehl. Díval se mi do očí a naposledy žádal nějaké pochyby o mém učiněném rozhodnutí. Tvářila jsem se pevně a odhodlaně, ale stále jsem ještě vydýchávala to, co se před pár vteřinami událo.

,,Něco jsem ti zapomněl říct,'' promluvil tiše a já zvedla tázavě obočí, protože jsem na další jeho tajemství z minulosti nebyla momentálně připravená. Ležela jsem nahá na jeho posteli a roztouženě jsem tiskla stehna těsně k sobě.

,,Co?'' vyhrkla jsem a strachovala se, že jeho slova zničí tuhle dokonalou chvíli.

,,Když jsem říkal, že jsem se ještě nikdy s nikým necejtil jako s tebou, byla to pravda. I to, že mi na nikom tolik nezáleželo. Posedl jsem tebou a uvědomil si to, až tehdy, kdy jsem tě málem ztratil. Miluju tě, Maličká. Miluju tě tak strašně moc,'' vydechl s námahou a mně se štěstím do očí nahrnuly slzy. Celou dobu jsem si myslela, že ke mně necítí to samé, co já k němu, a přitom mnou byl posedlý?

,,Miluješ mě?'' vyšla ze mě nevěřícně tatáž slova, která předtím vypustila i jeho ústa. Po tom, čím si prošel a jak byl chladný k ostatním, jsem tomu nedokázala zkrátka uvěřit. Jak se neustále snažil držet si ode mě odstup. Jak mě odháněl a bral jako malou holku.

,,Miluju tě,'' zopakoval a já si schovala obličej do dlaní, zatímco on na mně ležel svou plnou vahou a hřál mě. Ani nevím, proč jsem se rozbrečela, ale dostalo mě to natolik, že se nešlo slzám ubránit. Nečekala jsem, že mi někdy své city opětuje, a vlastně mi to přišlo skoro nemožné. ,,Neplač, Maličká. Neplač, malá moje,'' utěšoval mě a stáhl mi ruce opatrně z obličeje. Políbil mě něžně na čelo a přitáhl na pevno k sobě rozhodnutý mě už pro dnešek nepustit.

Miluje mě.