Jakmile Maličká odešla a on si uvědomil, že za její úprk mohl, strašně se rozčílil. Hrající reproduktory vytrhl prudce ze zásuvky a vzteky je mrštil o zeď. Pokračoval stejně tak i s knihami, nočním stolkem i vším, co mu v ložnici přišlo pod ruku. Pak vběhl do místnosti s krbem a ze stolu shodil vše, včetně sklenice s whisky, která se rozprskla na zemi a její obsah skončil na šedém koberci. Scar s Dolorem postávali u otevřených dveří a smutně se dívali ven, jestli nezahlídnou tu malou krásnou holku, kterou on velmi bezcitným způsobem vyhnal.
Popudilo ho to ještě mnohem víc, takže silou praštil do krbové římsy, až se odchlípl její další velký kus. Klouby měl krvavé a ruce odřené, ale fyzická bolest nebyla tak úděsná jako ta, která mu prostupovala hrudníkem.

Nenáviděl se, protože jen kvůli tomu, jak moc odpudivý byl, Maličká odešla. Jen kvůli tomu, že se on nedokázal přijmout, že na ni ošklivě křičel a neustále ji od sebe odháněl.

Při pomyšlení, že to bylo možná naposled, co ji dneska viděl, se mu sevřelo hrdlo. Musel se předklonit, aby se vydýchal. Věděl, že o ni nemůže jen tak přijít, protože kdyby ano, už nikdy by nemohl být lepším člověkem. Chvíle s ní smazaly celou jeho zkaženou minulost, a teď se prudce navrátily a on si uvědomoval, jaké sračky zvládla statečně překonat, jen aby s ním mohla zůstat.

Chtěl zase něco rozbít a natáhl se po talíři na pultu, který mu byl nejblíž, když mu došlo, že jsou na něm krásně naaranžované lívance s ovocem. Všiml si i druhého, kde bylo lívanců mnohem víc a který byl určen nejspíš jemu. Položil ho raději zpátky na pult a měl chuť si nafackovat za to, jak se k Maličké zachoval.

Chtěl ji ujistit, že každé to chladné slovo, které jí krutě vmetl do očí, bylo myšleno opačně. Když říkal, že ji nechce, myslel tím, že po ní touží a že si přeje každou další vteřinu strávit s ní. Byl tak ubohý.

V hlavě mu zněla její slova, která pronášela tak utrápeným tónem, že mu to rvalo srdce, které donedávna považoval za zbytečný orgán.

,,Ty jeden nechutnej, bezcitnej a vyděšenej hajzle!''

,,Všechno si zničil!''

,,Konečně už si připusť, že s tebou chci být!''

Zarazil se, když mu tahle poslední věta prolítla hlavou. Chtěla být s ním... Lydia Butlerová, krásná mladá dívka s neobyčejným charakterem, chtěla být s ním a on kretén tady mlátil agresivně do věcí místo toho, aby ji našel a přivedl zpátky.

S odporem se na sebe v koupelně podíval do zrcadla, zatímco si smýval krev z rukou, a nahlas si povzdechl. Až ho jednou uvidí celého, teprve pak sama uteče, ale teď měl ještě aspoň nějaký čas. Čas, než ji opravdu a napořád ztratí, protože si ho najde ten zkurvysyn Douglas a on bude muset zase na dlouhá léta utéct.

Oblékl se a hodil přes sebe teplý kabát, protože venku bylo dnes chladno. Na norské počasí si už dávno zvyknul a zima mu vyhovovala, protože mu aspoň v černých rolácích nebylo horko.

Hvízdl na Scara s Dolorem a oni jej následovali ven ze dveří. Pouze chatu zabouchl, protože nepočítal s tím, že by se někdo pokoušel dostávat dovnitř. Rychlou chůzí mířil ke stavení na louce a v hlavě si vymýšlel, co jí řekne. Mohl se omlouvat furt dokola, mohl jí dokola neustále opakovat, jak moc mu na ní záleží, ale věděl, že tentokrát bude muset jít na omluvu jinak.

Vyšel ven z lesa a po louce zamířil k Lydiině domu, odkud se ozývalo koňské řehtání. Na dvoře vládl klid a v oknech se nesvítilo. Zamračil se a hlasitě zabušil na vchodové dveře. Dlouho se nic nedělo, a tak to zopakoval. Když už pak ani na potřetí nikdo neotevřel, frustrovaně si prohrábl vlasy.

Přemýšlel, kde asi teď Maličká může být, a první, co ho napadlo, že s tím blonďatým frajerem. Tu myšlenku ale ihned zavrhl, protože ho akorát tak znervózňovala a rozžárlila. Sedl si na schody přede dveřmi a rozhodl se počkat, dokud se sama neobjeví. Bál se o ni, bál se, že se rozhodla udělat nějakou blbost jen proto, že se on zachoval jako naprostý idiot.

Čekal tam dost dlouho a čas si krátil vymýšlením, co jí poví, až se ukáže. Ze stáje se ozvalo hlasité řehtání a on s povzdechem vstal. Odundal prkno, které drželo velká dřevěná vrata u sebe, a vstoupil dovnitř. Do nosu jej uhodila vůně sena, jež často cítil i z Maličké. U ní se ale ještě mísila s vůní fialek, čokolády a sprchového gelu.

Všiml si Glanse, velkého divokého hřebce se stříbřitou srstí. Neklidně se vrtěl a vystrkoval hlavu zvědavě ven z boxu, aby si prohlédl nového příchozího. Došel k němu pomalou chůzí a doufal, že ho kůň pozná a nezačne hned vyvádět.

Když si Glans Nejvyššího všiml, natáhl k němu čumák a přitiskl mu jej v uvítání na prsa. Nejvyšší ho pohladil opatrně po velké šedé hlavě a on spokojeně zaržál.

Scar s Dolorem stáli u vrat a zírali na svého pána. Často si jejich hlavy pokládal do klína a mazlil se s nimi, když byl sám. Snažil se tak odčinit, že z nich udělal pomalu stejné zrůdy, jako byl on sám.

,,Kde máš paničku?'' zeptal se tiše Glanse, i když věděl, že mu neodpoví. Jen s ním navázal oční kontakt a zakmital dlouhými řasami. Nejvyšší mu přejel po sametovém čumáku a pak mu koryto naplnil čerstvým krmením. To samé zopakoval i u zbylých koní a vrátil se zase zpátky na dvůr.

Tam čekal a za moment usnul opřený o vchodové dveře. Jakmile se o pár hodin později probudil a zjistil, že už je tma, dostal o Maličkou ohromný strach. Myslel, že po tom, čím si už prošel, se nikdy bát nebude, ale právě v tuhle chvíli to pro něj bylo nesnesitelné.

Vstal a vydal se na louku. Držel se jednou rukou ztrápeně za hlavu a druhou máchal neurčitě okolo sebe. Rozhlížel se všude kolem v naději, že Maličkou uvidí, ale v té tmě nikoho nezahlédl.

,,Scar, Dolor!'' zavelel a psi k němu přiběhli. ,,Hledat! Lydie!'' nakázal jim heslovitě, ale až pak mu došlo, že neměl nic, čím by jim připomenul její osobitou vůni.

Podíval se znovu na stavení, které teď ve svitu měsíce působilo ještě větší, a zvedl pohled k oknu, kde měla Maličká pokoj.

Okamžitě mu vnukl nápad.

Vrátil se tedy na dvůr, Scarovi s Dolorem zadal povel čekat a vydal se hledat žebřík. Jeden stál opřený ve stáji, takže mu to ulehčilo práci. Opřel ho o zeď baráku a s potěšením zjistil, že sahá těsně pod parapet. Vylezl na něj a neodpustil si při tom spoustu nepěkných nadávek, kvůli bolesti v noze. Okno bylo samozřejmě zavřené a otevíralo se jen z vnitřní strany domu, takže ho musel rozbít. Slíbil si, že to napraví, jakmile Maličkou najde. Loktem tedy sklo proboural, až se ozvala tříštivá rána, při které se spousta střepů rozprskla na zemi, a udělalo to uvnitř hrozný nepořádek.

Nasadil si rukavice, aby se mohl zbavit ostrých střepů na okraji rámu, které mu bránily v tom, aby se bezpečně dostal dovnitř. Když už se zbavil toho nejhoršího, zapřel se rukama o rám a vyhoupl svou pochroumanou nohu nahoru. Jakmile se dostal do sedu, zopakoval to i s levou nohou a konečně se ocitl v pokoji Maličké. Dolní končetiny mu spočívaly na jejím stole a zaklel, když zjistil, že jí to tam díky své nešikovnosti celé rozházel. Nebyl však čas na to to teď řešit.

Přešel k její skříni a prohlédl si to množství barevného dívčího oblečení. Nechtěl tam Lydii moc slídit, i když ho to lákalo, a tak se pouze natáhl po červené košili, kterou už na sobě párkrát měla, a přičichl si k ní. Seno, fialky, sprchový gel...

Neměl moc času nazbyt, takže zase zamířil zpět k oknu. Košili si strčil do kapsy a opatrně si stoupl na parapet. Rozhlédl se po potemnělém rozbordeleném pokoji a modlil se, aby Maličkou našel ještě dnes.

Povedlo se mu slézt, aniž by se přitom nezmrzačil a nezničil část stavení, a uložil žebřík zpátky do stodoly. Pak naposledy pohladil Glanse po hebké koňské hlavě a rychlou chůzí se vrátil ke psům. Přiložil jim k čumákům Lydiinu košili a poručil jim, ať mu jeho Maličkou co nejrychleji najdou. Zavrčeli a rozběhli se sprintem k lesu. Ocasy měli v pozoru a čenichy drželi u země, aby co nejlépe zachytili stopu. Následoval je a chvílema i běžel, aby jim stačil, i když to s kulhavou nohou nebylo zrovna nejlehčí.

Psi se mnohokrát zastavili na místě a rozhlíželi se nerozhodně okolo sebe. Jindy zase sprintovali, jako by potřebovali být do vteřiny na daném místě a ztratili se mu z dohledu. Pak se ale opět vrátili a čuchali k látce znovu, aby si vůni vsugerovali.

Trvalo dlouho, než se Scar s Dolorem rozštěkali a rozběhli se k místu, kde na zemi leželo dívčí drobné tělo. Třáslo se a vzlykalo. Nebe už nebylo tak temně černé a v dálce začínalo svítat.

Vyděšeně k Maličké dokulhal a klekl si do mechu. Ignoroval palčivou bolest v noze, která mu vystřelovala až do kolene, protože Lydie pro něj byla mnohem důležitější.

,,Maličká,'' šeptal starostlivě a rukou jí přejel po zarudlé tváři. Byla chladná a smáčená od slz.

,,Ne-Nejvyšší?'' dostala ze sebe třesoucím se hlasem a otevřela svoje pomněnkově zbarvené oči, aby se ujistila, že je to opravdu on. Když ho rozpoznala, v obličeji se jí mihla úleva, a než stačila něco dodat, přitáhl si ji natěsno k sobě. Byla nabalená do několika vrstev oblečení, ale i tak cítil, jak je skrz ně prochladlá. Svíral ji nějakou dobu v náručí, aby jí do těla vehnal alespoň trochu tepla, a přál si ji od sebe už nikdy neodtrhnout.

,,Moc se omlouvám. Strašně mě to mrzí. Nemyslel jsem to tak,'' sypal ze sebe zkroušeně a teprve až teď mu docházelo, jak příšerné to pro něj bez ní bylo, ač to netrvalo ani den. Jak moc se o ni bál. Představil si, jaké věcí se jí mohly přihodit a ty obrazy se mu zaryly hluboko do kůže jako chladný kov žiletky.

,,Nejvyšší,'' opakovala plačtivě a choulila se k němu. Poznal, že i po těch zlých slovech, co jí vpálil do obličeje, ho kupodivu ráda vidí. Nenáviděl se za to, že jí ublížil.

,,Pojď, půjdu tě zahřát,'' šeptl, přes rameno si přehodil tašku s jejími věcmi a celou cestu do chaty Maličkou nesl v náručí. U sebe ji ihned uložil do postele, zabalil do spousty přikrývek a zatopil v kamnech i krbu, aby jí obstaral co nejvíce tepla. Stále se klepala, ale po pár hodinách usnula a vypadala docela spokojeně.

Celou dobu seděl v křesle u postele a Lydii pozoroval. Jak pomalu oddechuje a jak se jí přitom chvějí dlouhé husté řasy. Jak se občas neklidně zavrtí a sevře v rukou prostěradlo. Usmál se, když zamlaskala a překulila se na druhý bok. Hodiny by byl schopný se na ni dívat a obdivovat tu krásu.

A pak sebou začala zničehonic zmítat a něco nesrozumitelného mumlat. Z mumlání se stal křik a z očí jí vytryskly slzy. Okamžitě se k Maličké rozběhl, vzal ji za ramena a malinko s ní zatřásl. Vrtěla sebou dál a tak k sobě přitiskl drobné tělo a tichými slovy dívku uklidňoval. Trápilo ho ji takhle vidět, protože sám moc dobře znal, jak dokážou být noční můry děsivé.

,,Nejvyšší,'' vydechla a pevně ho objala. ,,Bála jsem se, že si mě tam nechal,'' šeptala sklíčeně a hlas se jí zlomil. Mačkal ji pažemi tak silně, že se bál, aby tomu krásnému stvoření neublížil. Ale ona mu vycházela vstříc a jen tiše vzlykala.

,,Nikam nejdu. Nedovolím, aby ti ještě někdy někdo ublížil,'' ujišťoval ji, ale sám moc dobře věděl, co to pro něj tím pádem znamená. ,,Ani já už ti nikdy neublížím,'' hlesl skleslým tónem a ona brečela a brečela. Kolébal ji v náručí, líbal do vlasů a užíval si poslední chvilky s ní. Tentokrát ji už opravdu musel nechat jít. S ním byl její život příšerný. Žila ve strachu, že na něj někdo přijde, a žila s tím, že musí lhát lidem, které má ráda. Dělal z Maličké špatného člověka, a to nechtěl.

Takže když zase usnula, sbalil všechny její věci, tašku si přehodil přes rameno a opatrně, jako kdyby byla čerstvě narozené miminko, ji vzal do náručí. Nesl Lydii tiše lesem a srdce se mu bolestí svíralo při pomyšlení, že už ji nikdy neuvidí. Tolik mu na té něžné duši záleželo. Tolik si přál, aby to vyšlo, a oni mohli být vážně spolu, ale když Maličkou v tomhle stavu našel, nemohl dovolit, aby se to ještě někdy opakovalo.

U stavení stálo červené auto. Jaguar. Tu značku moc dobře poznával, protože s ní bylo spjato až moc vzpomínek. Byl tam i ten blonďatý idiot, který momentálně obcházel dům a tvářil se vyděšeně. Pak se opřel o kapotu auta a z kapsy vytáhl mobil.

Nejvyšší musel jednat rychle. Přešel na silnici a nepozorovaně, aby si ho Arthur nevšiml, dům obešel. Maličkou položil na kupu voňavého sena, které se tu sušilo, a naposledy si ji prohlédl a políbil na čelo, než se vrátil zpátky do lesa. Odtamtud už jen pozoroval, jak se blonďák s mobilem u ucha zvedá z kapoty a něco rozrušeně povídá. Nejvyšší byl na sebe naštvaný, protože za sebou včera zanechal rozbité okno a bordel v Lydiině pokoji. A přitom nikdy nejednal jako amatér.

Posléze Arthur dům konečně zase obešel a Maličké na seně si všiml. Rozběhl se k ní a starostlivě ji uchopil za ramena. Nejvyšším projel osten žárlivosti, ale hned se za to napomenul. Už neměl právo žárlit. Nebyla jeho. Nikdy nebyla jeho. A teď s ním nemohla mít ani nic společného. Musel ji dostat co nejdál od svého světa v lese.

Otočil se a vrátil do své chaty. Zabouchl za sebou dveře, narovnal křeslo, které předtím vzteky shodil na zem, a sedl si do něj. Scar s Dolorem mu chlácholivě položili hlavy do klína a on je hladil a se zavřenýma očima se snažil zahnat tu bolest, která jím prostoupila vždycky, když si na Maličkou vzpomněl.