Nejvyšší mě dovedl ke své chatce a já ani nic nenamítala. Popravdě jsem z něj malinko strach měla. Jen trochu, ale měla, protože jsem právě byla svědkem toho, jak jeho psi doslova roztrhali dva muže. Nevím, jestli by normální člověk tohle dopustil. Ano, pravda sice byla, že žije sám v lese deset let z neznámého důvodu, a to už z něj normálního člověka nedělá, ale i tak... Zabíjet, ubližovat, nebo k tomu dobrovolně přihlížet, to se přeci nemá.

,,Co se s nimi teď stane?'' nedá mi to a zeptám se nekrytě plačtivým tónem. Nejvyšší zastaví přede dveřmi a vytáhne z kapsy svého kabátu klíče.

,,Scar s Dolorem se o to postarají,'' řekne pouze, ale to mi nestačí.

,,Chci vědět celou pravdu. Aspoň teď!'' zvýším hlas a dám dobrý důraz na svá slova. Nejvyšší se napne, ale vyhoví mi.

,,Zahrabou je v lese,'' odpoví stroze a vejde dovnitř. Následuju ho, ovšem jeho ruky se raději pustím. Dlaň mě z blízkého kontaktu ještě brní, ale momentálně nemám čas se nad tím pozastavovat.

,,Na to se přijde!'' zaprotestuju.

,,Věř mi, že ne,'' pokusí se mě uklidnit a nalije si do skleničky oblíbenou zlatavou tekutinu. Hodí to do sebe na jeden záklon a pohodlně se usadí do svého křesla, jako by snad o nic nešlo.

,,Jak to můžeš vědět?'' přimhouřím oči, ale on mi neodpovídá. Zapálí si doutník a beze slov se zahledí do vyhaslého krbu. ,,Nejvyšší!'' oslovím ho naštvaně. ,,Jak to víš tak jistě?'' zopakuji svou otázku, ale stejně se odpovědi nedočkám. ,,Řekni mi to, Netvore!'' To už zaječím a Nejvyšší sebou po mém oslovení trhne. S vražedným pohledem se mi zadívá do tváře, ale já oční kontakt nepřeruším. Ne, nebojím se ho. Mně přeci neublíží.

,,Jaks mi to řekla?'' zeptá se až s podezřele ledovým klidem a kouřící doutník položí opatrně do popelníku.

,,Prostě mi odpověz!'' ignoruju jeho otázku a hlas se mi zachvěje. ,,Víš, co chci slyšet.'' Nejvyšší vstane a napřímí se. Zakloním hlavu, abych se mohla dívat do jeho z poloviny zahalené tváře, a vyčkávám.

,,Vím to proto, že s tím mám už hodně zkušeností,'' odpoví tichým drsným tónem a mně po zádech přejede mráz.

,,Kolik lidí si zabil? Nebo... nechal zabít?'' ptám se dál, ale nevědomky o krok couvnu.

,,Přestal jsem to počítat,'' zašeptá a já na sucho polknu. Nebojím se ho. ,,Můžeš jít. Všichni odchází,'' řekne klidně. ,,Všichni se mě bojí,'' pokračuje. ,,I ty.''

Zavrtím nesouhlasně hlavou.

,,Nebojím se tě,'' řeknu pevně, ale v hlavě mi kolují pochyby.

,,Právě si viděla, jak jsem poštval svoje dva psy na ty grázly. Před chvíli jsem ti řekl, že jsem vlastně masovej vrah, a ty se nebojíš?'' zeptá se pochybovačně a o malý kus se přiblíží, aby naši náhlou vzdálenost zkrátil.

,,Ne.''

,,Proč ne?''

,,Já nevím, ale prostě se tě nebojím.'' Narazím zády do zdi a leknutím nadskočím, protože mi dojde, že jsem skoro celou dobu couvala.

,,Musíš se mě bát,'' ucedí. ,,Musíš se mě bát, Maličká!'' opakuje ostře, ale přesvědčuje tím spíš sám sebe než mě.

,,Proč? Nechci se tě bát. Já-,'' zaseknu se. ,,Já tě beru jako přítele.''

Dobře, to není tak úplně pravda. Odkdy Vás přitahuje Váš o skoro osmnáct let starší kamarád?

,,My už dál nemůžeme bejt přátelé,'' řekne najednou bez známky nějaké emoce a já ztuhnu.

,,Co? To ne! Jasně, že můžeme. Ještě jsme vůbec-,''

,,Kurva, Lydie, právě jsem ti ukázal jen malou část sebe a už vím, že se strachy třeseš! Kdybychom byli nadále přáteli, mohla by ses dostat do velkých potíží, je ti to jasný?!'' vyjede najednou a já překvapením otevřu ústa, protože náhle zvýšený tón jsem nečekala. Ještě jsem ho nikdy neslyšela mluvit takovým stylem. Tak naštvaně, rázně, zle, hlasitě. Ano, znám ho sice chvíli, ale i tak... To přeci nemůže být on!

,,Já. Se. Tě. Nebojím!'' zopakuju mu každé slovo zvlášť dost důrazně, aby mu neuniklo, a protentokrát se o krok přiblížím já.

,,Jdi, Maličká,'' šeptne a přivře oči. ,,Jdi, prosím,'' vydechne, ale já zakroutím razantně hlavou.

,,Ne,'' oponuju. ,,Já nejsem jako ostatní. Já neodejdu.'' Zvednu bojovně bradu. ,,A-A můžeš si říkat, co chceš, ale nepřesvědčíš mě,'' mluvím odhodlaně dál. ,,Já vím, že bych se ti měla stranit. Že to, co se stalo, je trestný čin, a tak podobně. Že se tu možná bavím s psychopatem, ale nejdu! Nejdu, protože jsi můj přítel!'' Nejvyšší na mě kouká z odstupu několika metrů a v potemnělých očích mu žhnou malé nadějné plamínky. ,,Viděla jsem umírat svou mamku na rakovinu, opustila svůj domov, přijela do naprosto cizí země a rozprášila mámin prach do neznámý krajiny. Já už se nemám čeho bát! Já už se nebojím a už vůbec ne tebe!'' Teď jsem si svými slovy byla naprosto jistá.

,,Maličká-,''

,,Ne! Nevyháněj mě!'' křiknu dotčeně. ,,Mám ráda naše společné chvíle! Chápeš to? Nemůžeš je jen tak zahodit, protože se bojíš, že mi ublížíš. Já vím, že to neuděláš!''

,,Maličká-,''

,,A víš, co? Nevadí mi, že jsem porušila mámin slib, že se nebudu stýkat se špatnými lidmi. Tím nechci říct, že si špatný, ale svatoušek zrovna taky ne. A i když netuším, proč žiješ deset pitomých let v tomhle lese, proč nosíš takovouhle masku, černý oblečení, nestýkáš se s lidmi a nechceš mi říct nic, tak to budu respektovat! Jen mě sakra neodháněj!'' přeruším ho znovu a pevně se opřu do svých slov.

,,Maličká-,''

,,Něco ti tu říkám, můžeš mě laskavě poslouchat?! Tohle není pouhý výkřik do tmy, to je-,''

A pak se to stalo.

Ten pravý nefalšovaný okamžik plný motýlku v břiše, mravenčení, nepravidelného dýchání, bušení srdce a zmatenosti...

Vůbec jsem to nečekala. Po pravdě se divím, že si z toho vůbec něco pamatuju, protože se mi ihned podlomila kolena a zatmělo se mi před očima. Tím chci říct, že bych očekávala cokoli jiného, ale ne tohle. Dokonce jsem si myslela, že mi třeba dá facku za mou prořízlou pusu, nebo mě pošle domů s tím svým zlým pohledem...

Ale...

Aby mě políbil?

Byla to krásná vzpomínka na něj. Když mi položil své velké teplé dlaně na tváře a vrhl se mi na stále ještě se pohybující rty. Dotýkal se mě tak něžně a opatrně, jako bych se snad měla za pár chvil rozpadnout. Jako bych byla porcelánová soška nebo sladký jedlý papír. Držel mě jen za hlavu, ale i tak se mi chvělo celé tělo.

Necítila jsem vůči němu žádný odpor, a už vůbec se mi neznechutil tím, že měl jizvu přesně v koutku úst. Ne, protože do toho jednoho střetnutí našich rtů dal tolik pocitů, že jsem nestačila vnímat nic jiného.

Opětovala jsem mu políbení až po tom, co jsem se jakž takž vzpamatovala, a to už se ode mě pomalu odtahoval. Otevřela jsem okamžitě oči a spatřila jeho napůl provinilý a na půl zmatený výraz.

Proč to udělal?

,,Omlouvám se,'' vydechl. ,,Jen už jsem nevěděl, jak jinak tě umlčet,'' přizná se slabým úsměvem a já polknu. Prohlédnu si důkladně jeho mužný obličej a čekám, co se bude dít dál.

,,Nemusíš se omlouvat,'' ujistím ho tiše, ještě stále celá rozechvěná.

,,Musím, neměl jsem to dělat.'' Odtáhne se ode mě úplně a urovná si masku. Najednou přede mnou stojí zase někdo cizí.

,,Lituješ toho?'' Nakrčím obočí a on zaváhá.

,,Ne, jen-,'' odmlčí se. ,,Už se to nestane, promiň.'' Uhne pohledem a já zklamaně pokývám hlavou.

To je vše? Náš první a můj opravdový polibek a skončí  to takhle?

Několik minut mlčíme, než se rozhodnu raději odejít. Nejvyšší to respektuje a doprovodí mě ke dveřím. On nic neříká, já nic neříkám. Dalo by se to považovat i za nevítané trapné ticho, protože Vám v hlavě koluje myšlenka, že byste vážně měli navázat nějaký rozhovor, ale i přesto Vás nic nenapadá.

Dveře si otevřu sama a chvíli v nich nehnutě stojím. Kužel světla dopadá na hliněný plac přede mnou a vytrácí se někde v hloubi lesa. Udělám jeden krok dopředu, ale ani ho nestačím dokončit a sama od sebe se otáčím a zavěšuju se do Nejvyššího. Přitáhnu si jeho obličej k tomu svému, abych překonala tu vzdálenost mezi námi, a znovu ho políbím.

Tentokrát vedu já.

Dám si dobrý pozor, abych se nedotkla jeho pravé strany obličeje a nijak nezavadila o masku. Šikovně mu obmotám ruce kolem krku a on si mě vyzvedne do vzduchu. Musím být tak metr nad zemí. Oba se do polibku více opřeme a já samu sebe skoro nepoznávám. Vím, že se na něj nebudu moct pak ani podívat, ale koho to zajímá? Teď jsem tady. V náruči toho nejzáhadnějšího muže, co existuje, a tisknu do něj svou veškerou důvěru.

xxx

   Po tom, co jsme oba zpracovali fakt, že jsme jeden druhému dali polibkem najevo, že se navzájem přitahujeme, mě Nejvyšší doprovodil na kraj lesa. Mezi námi vládlo ještě trapnější ticho než předtím u dveří. Raději jsem se s ním jen tiše rozloučila a zamířila domů.

Úplně jsem během toho zapomněla, že jsem měla být na party s Arthurem, a tak jsem zamrzla na místě, když jsem spatřila červené auto před naším domem. Pomalu jsem vpochodovala na dvůr a přišourala se ke dveřím. Zdráhala jsem se zaklepání, ale nakonec jsem to riskla.

Dveře se otevřely během vteřiny a za nimi stál vyděšený a do toho zuřící táta. Na sucho jsem polkla, ale než jsem stihla něco výmluvného říct na svou obranu, málem mě rozmačkal v drtivém objetí. Nečekala jsem to, takže jsem kolem něj jen rozpačitě obmotala ruce, až když mi došlo, co se děje.

Po tom, co jsme se odtáhli, a já se vydýchala, táta na mě začal sypat hromadou otázek, informací a sdělení, že mi z toho málem vybouchla hlava.

,,Jak si to představuješ? Kde si byla? S Arthurem tu trneme strachy! Neznáme to tady, Lydie, kdokoli ti může ublížit a já se to nedozvím! Co se to s tebou sakra děje? Je to proto, že jsme nezůstali v Kalifornii? Vyčítáš mi to? Kde se celý dny touláš? A kdes byla dneska?! Protože jestli to takhle půjde dál, nevím, jestli byl dobrej nápad sem vůbec jezdit! Možná se vrátíme zpět do Kalifornie, abys v září nastoupila do čtvrtýho ročníku tam!'' chrlil ze sebe v neuvěřitelně svižném tempu a já se to snažila všechno pobrat. Mezitím jsem ale stále vymýšlela nějaké věrohodné výmluvy.

,,Tati, stop!'' umlčela jsem ho. ,,Já nechci zpět do Kalifornie, jasné? Jsem tu šťastná, líbí se mi tu a našla jsem si tu možná i nové přátele,'' ujistila jsem ho. ,,Kde se celý dny toulám? Chceš to vážně vědět? Toulám se místy, kde je naše mamka. Hlídá mě. Neber mi to tu, tati. Prosím. Omlouvám se za dnešek. Šla jsem na chvíli ven před ten stan, kde se to pořádalo, a pak jsem se nevědomky vydala cestou domů. Jsem v pohodě, živá a zdravá. Hlavně přestaň vyšilovat!'' povzdechla jsem si a táta se vyčerpaně opřel o zábradlí na schodech. Arthur stál celou dobu poblíž a snažil se dívat kamkoli jinam jen ne na nás. Vítej u našich rodinných problému, pomyslela jsem si.

,,Lydie,'' promluvil táta šeptem. ,,Kdyby si dělala něco špatnýho, řekla bys mi to, že jo?'' ujistil se a já za zády zkřížila provinile prsty a pokusila se o upřímný úsměv.

,,Jistěže.'' Jak moc jsem nesnášela lhaní. Ale co jiného se dalo odpovědět, když Váš rodič zuří a vy se bojíte, že Vám vezme jedinou radost, která se Vám konečně dostala po dlouhé době do života? Dělala jsem to i kvůli němu. Nepochopil by to.

,,Děkuju,'' pronesl už s větším klidem a ukázal na dveře obýváku. ,,Jdu si teď na chvíli lehnout na gauč. Vy si to tu spolu vyřiďte a raději mě nerušte. Musím se uklidnit.'' Odešel bez dalších slov do obývacího pokoje a já se cítila opravdu provinile.

,,Promiň, že jsem šel hned žalovat, ale fakt jsem se lekl,'' ozve se najednou Arthur plaše a já k němu stočím pohled. Mávnu nad tím rukou, protože jsem ráda, že už je tahle komplikace za mnou.

,,Neomlouvej se. Byla to moje chyba. A navíc jsem ti překazila večírek.'' Nad tím mávne rukou zase Arthur.

,,Těch ještě bude,'' uchechtne se. ,,Když o tom mluvíme, nechceš jít s partou a se mnou zítra zase ven? Napadlo nás zajet do sousedního města na nějaký drinky, zapařit a tak,'' prohodí rádoby nezaujatě, ale i tak vypadá trochu nervózně, když mi to sděluje.

,,Jo, ráda bych. Snad mi to táta po tomhle incidentu dovolí,'' usměju se vděčně a doprovodím ho ke dveřím. ,,Tak v kolik tě mám kdyžtak čekat?'' Arthur z kapsy vytáhne mobil a chvíli mlčky zírá na svítící displej.

,,Víš, co? Napiš mi svoje číslo. Ozvu se ti,'' navrhne a já si od něj mobil převezmu. Naťukám tam těch devět číslic, které mám v hlavě zaryté  už několik let, a on si mě ještě pro srandu vyfotí. ,,Tak zatím, Lydie,'' rozloučí se a zamíří ke svému drahému autu.

Chvíli ještě stojím u dveří a zadívám se k lesu. Nikdo tam ale není, takže si jen zklamaně povzdechnu a zalezu zpátky dovnitř. Táta nakonec na gauči usne, takže ho jen s pobaveným úsměvem na rtech přikryju dekou a vyběhnu po schodech do svého pokoje.

Převléknu se, vykoupu a pak si ještě před zrcadlem pročesávám vlhké vlasy a přemýšlím. Vybavím si polibek s Nejvyšším a zašimrá mě z té vzpomínky v břiše.

Můj bože, vždyť já políbila vraha.

A co hůř...

Mně se to dokonce líbilo...