Ztuhla jsem a se srdcem až někde v krku vypnula vodu a natáhla se po ručníku, do kterého jsem se rychle zabalila a co nejtišeji vystoupila ze sprchy. Kroky mířily po schodech nahoru, čili do patra, kde jsem teď byla i já. Na sucho jsem polkla, poněvadž jsem začínala mít strach. Táta to opravdu nemohl být, a pokud by si něco zapomněl, vždycky by na mě zezdola zavolal.

Nechtěla jsem na něj křičet, protože co kdyby to on vážně nebyl, a raději jsem popadla vázu, která mi i s kytkou stála na stole. Její obsah jsem vylila do umyvadla a pouze v ručníku a s porcelánovou nádobou v ruce otevřela potichu dveře od mého pokoje. Podívala jsem se na schody, kde ale nikdo nebyl, a tak jsem jednou nohou opatrně vykročila vpřed.

,,To jsem jenom já,'' ozvalo se z boku a já leknutím vykřikla a v šoku upustila vázu na zem. Ta  se na podlaze rozletěla v podobě malých střepů do stran a zanechala za sebou pěknou spoušť.

,,Nejvyšší,'' vydechla jsem a úlevně si položila ruku na srdce, které mi v hrudi splašeně tlouklo.

,,Nechtěl jsem tě vyděsit, promiň,'' omluvil se a uhnul rozpačitým pohledem tehdy, kdy si všiml, že mám na sobě jen ručník, který se mi v tom spěchu vyhrnul až ke stehnům. Okamžitě jsem si lem osušky stáhla níž a zčervenala.

,,Co tu děláš?'' zeptala jsem se odtažitým tónem a Nejvyšší se zatvářil na moment provinile. Hned to zamaskoval odkašláním a pokusil se o svou typickou chladnou přetvářku, která mu tentokrát ale moc nevyšla.

,,Přišel jsem se omluvit,'' sdělil mi pokorně, ale já nijak nereagovala, protože mi to pro tentokrát nestačilo. ,,A říct ti, sobecky ti říct, že nechci, abys odcházela a abys ses držela dál od lesa a ode mě. Mám tě moc rád, Maličká. Hrozně tě mám rád a mrzí mě, že se chovám občas jako bezcitnej hajzl. Měl jsem za to, že jím jsem, ale není to pravda, protože když jsme spolu, cejtím se podivně šťastnej. Cejtím, že všechny ty sračky, co byly, jsou aspoň na chvíli pryč.'' Rukou ukázal někam náhodně do strany a ještě, než připažil, prohrábl si rozcuchané vlasy. ,,Nikdy jsem nikomu nedůvěřoval tak jako tobě. Ani Harveymu jsem neukázal po měsíci svoje deníky, nesvěřil jsem se mu se svinstvem, který se mi stalo a který jsem mockrát způsobil. To jenom tobě jsem byl schopnej to všechno říct.'' Díval se na mě s tak upřímným pohledem, že jsem neměla to srdce mu říct, že mi ublížil a že si to chci nejdřív nechat projít hlavou. Přišel za mnou s prosíkem a já věděla, že už teď mu je odpuštěno.

,,Děkuju,'' zašeptala jsem a vrhla se mu kolem krku. Ručník mi naštěstí neudělal ostudu a zůstal v přibližně stejné pozici jako předtím.

Nejvyšší mě svými silnými pažemi objímal přes tenkou látku osušky nazpět a mně se z toho v břiše mohly všechny svaly zbláznit. Tiskla jsem se k němu, jako bych ho už nikdy neměla vidět, a nos mi zahrnula vůně, ve které se mísily doutníky, kolínská a whisky.

Jeho velké teplé dlaně, na kterých byla znatelná vybledlá tetování a několik táhlých jizev, mi spočívaly na pasu a já jen na moment zatoužila, aby mezi nimi a mou kůží nebyl bavlněný ručník.

Když jsme se odtáhli, oddechovala jsem a dívala se se zakloněnou hlavou do očí, které mi poskytovaly tolik bezpečí. Pak jsem sjela níže, na vykrojené rty s malou jizvičkou v levém koutku. Vzpomněla jsem si na jejich dotek a přála si, aby mě teď, v tomhle momentě, a tady,  na chodbě před mým pokojem u střepů z rozbité vázy, políbil.
On se díval na ty mé malé, srdcovité, a já čekala, co udělá dál.

Opravdu se ke mně naklonil, a když byl už jen malý kousek od toho, abychom prožili ten krásný okamžik jako předtím, zvedl hlavu a odvrátil se.

,,Je ti jen pitomejch sedmnáct. To přece nejde,'' zašeptal naštvaně s hlavou natočenou do strany a já se nespokojeně zamračila.

,,Jde. Za chvíli už budu plnoletá,'' přemlouvala jsem ho skoro zoufale a on šokovaně zvedl obočí, jako by nemohl uvěřit tomu, že ta stydlivá holka, která stále vypadá jako malé dítě, něco takového vypustila z úst.

,,K tomuhle mě nenuť, Maličká. Já nejsem muž, na kterýho čekáš,'' přesvědčoval mě, ale já si paličatě stála za svým.

,,Sama nevím, na koho čekám, ale s tebou je mi nádherně. A je mi jedno, jak velký věkový rozdíl mezi námi dvěma je. Já... bych si přála, abys mě políbil,'' vyšlo ze mě třesoucím se hlasem a s takovou dávkou nervozity, že jsem se divila, že se ještě vůbec udržím na nohou.

Nejvyšší tiše zaklel. Udělal krok zpátky ke mně, natěsno si mě k sobě přitáhl a můj požadavek splnil. Tak nečekaně, že mě kolena zradila a já se málem sesula k zemi, kdyby mě pevně nedržel. A líbal mě majetnicky, protože po každém kontaktu mezi našimi rty mi docházelo, jak moc si přál to udělat už dřív. Ruce držel stále na tom samém místě, ale stisk jeho paží okolo mého pasu se stupňoval. Když už svými dlaněmi sjížděl níž, dveře do domu se rozletěly a já nahlas vyjekla.

,,Jdi,'' stačila jsem jen zašeptat a zahnala Nejvyššího do svého pokoje. Pak jsem se nahnula přes zábradlí a spatřila tátu, jak vyděšeně pochoduje v předsíni. Nechápavě jsem sešla až k němu dolů a po cestě se trochu upravila, abych zamaskovala své rozčilení.

,,Jsou tam dva černí psi. Dva černí psi,'' opakoval si šeptem pořád dokola a já si uvědomila, že Nejvyšší nechal stát Scara s Dolorem venku.

,,Co tu děláš, tati?'' vyrušila jsem svého rodiče z tichého zamyšlení a on se ke mně s trhnutím otočil a vyděšeně zašeptal:

,,Asi jsem se zmýlil, zlato. Jsou tam ty dva velký psi. Ty od toho maniaka,'' šeptal rozrušeně a já nemohla uvěřit, že ke mně tímhle stylem mluví můj vlastní otec.

,,Tati, to byly pověry, sám si to říkal. Jsou to psi někoho z města,'' přesvědčovala jsem ho netrpělivě, ale on rozhodně vrtěl hlavou.

,,Podívej se z okna, jsou tam. Nesmíš chodit ven. Ani já už nebudu. Určitě o nás ví,'' panikařil a já protočila očima, protože se choval už opravdu přehnaně.

I když na jeho obranu... Netvor vlastně opravdu existoval. A taky zabíjel a měl masku, psy, úplně všechno, co se po městě rozneslo.... Čili panikařil v podstatě právem.

,,Tati, uklidni se!'' umlčela jsem ho v bodě, kdy už plánoval, že odsud tajně utečeme.

,,Lydie, ty si asi neuvědomuješ, co se děje! Ten magor zabíjí lidi! Zab-,'' stejně jako Arthur, tak i táta zmlkl uprostřed věty, když se prudce otevřely dveře, které ho zasáhly do hlavy, a on se svalil na zem. Rukou jsem si vyděšeně přikryla ústa, jakmile do dveří vstoupil Nejvyšší.

,,Bylo to nutný?'' zasyčela jsem na něj jedovatě a on pokrčil rameny. ,,Jak ses dostal ven?'' Rozhodila jsem nechápavě rukama a on tátu překročil.

,,Oknem. To je takovej ten otvor ve zdi, kterým se kouká ven,'' dobíral si mě a já ho podrážděně plácla do široké hrudi. ,,Pojď, za chvíli se probere, nebyla to moc velká rána, ale neměl by si pamatovat, co se stalo. Pokud se mu to teda časem nevybaví.'' Nejvyšší mě chytl za ruku, ale já se mu vyškubla a přidržela si ručník na prsou.

,,Musím se převléct, počkej na mě venku,'' přikázala jsem mu a vyběhla schody do pokoje, kde jsem se oblékla a uklidila ten nepořádek na chodbě. Pak jsem se vrátila k němu dolů. Stál opřený o zeď našeho domu a kouřil doutník. Překročila jsem tátu a starostlivě se na jeho nehybné tělo podívala.

,,Bude v pohodě,'' ujistil mě Nejvyšší, ale i tak jsem o tom trochu pochybovala.

,,Nemůžeš ho aspoň odnést do postele? Bude podezřelé, když se tu takhle uprostřed chodby probudí. Pokud bude v posteli, až já přijdu domů, můžu mu aspoň říct, že si šel po práci dřív lehnout,'' zaprosila jsem a Nejvyšší otráveně protočil očima. Pohotově si přehodil tátovu podsaditou postavu přes rameno a odnesl ho s mou pomocí do ložnice, kde jsem mu sundala boty a přikryla jej. Pak jsem ho něžně políbila na čelo, omluvila se, i když mě nemohl slyšet, a spolu s Nejvyšším odešla.

Scar s Dolorem šli před námi a pošťuchovali se jako malá štěňata. Nejvyšší je nenapomínal, ale psi se vždycky pro jistotu ohlídli, jestli se náhodou nemračí. Nemračil. Vypadal spokojeně a já si na chvíli pomyslela, že je to možná kvůli mně.

Když se nadechoval, že mi něco řekne, v kapse mi zavibroval mobil. Povzdechla jsem si a omluvila se. Na displeji bylo jméno Arthura a já hovor váhavě zvedla.

,,Ano?'' otázala jsem se a na druhé straně se ozval hlasitý výdech.

,,A-Ahoj, Lydie,'' promluvil Arthur chraplavě a odkašlal si. ,,Už jsem se probral a... no, chtěl jsem se ti omluvit,'' začal váhavě a já se najednou polekala, že si vzpomněl na to, co se stalo v lese. Většinou se paměť vytrácela jen na pár dní, takže bylo pochopitelné, že jsem měla strach.

,,Uhm, za co?'' reagovala jsem opatrně a Nejvyšší pozvedl tázavě obočí. Naznačila jsem mu, s kým mluvím tak, že jsem vzala do ruky kámen, který ležel u kraje lesa, a přiložila si ho k hlavě. Nejvyšší se nechtěně uchechtl a Arthur se toho ihned chytl.

,,Ty... s někým si? Pokud jo, nebudu tě rušit,'' zněl skoro zklamaně a já ho uklidnila, že je to jen táta.

Nejvyšší se naschvál přeměřil pohledem a nahodil výraz, jestli to opravdu myslím vážně. Musela jsem si zakrýt pusu dlaní, abych náhodou nevyprskla smíchy.

,,Chtěl jsem se ti omluvit, žes musela strávit takovou dobu v nemocnici. A taky ti poděkovat, žes tu se mnou zůstala. Máma mi řekla, že jsi ji uklidňovala,'' mluvil ke mně laskavě, ale já ho moc nevnímala, protože jsem se zaujatě dívala na Nejvyššího, jak si zapaluje další doutník.

,,Ehm, Arthure? Za to neděkuj, to byla samozřejmost,'' mumlala jsem věcně a pak ještě dodala. ,,Budu muset jít, pak ti zavolám, pa,'' ukončila jsem hovor rychle, protože jsem teď na Arthura neměla náladu. Nejvyšší se zatvářil překvapeně a já mu vytrhla doutník z ruky. Strčila jsem si ho do pusy a opravdu si jen jemně popotáhla.

,,Teď jsem s tebou, nechci se s ním bavit,'' přiznala jsem popravdě a doutník mu zase vrátila. Divila jsem se, že jsem nezačala kašlat, ale bylo to nejspíš proto, že jsem do úst skoro nic nevtáhla.

,,Koukám, že na tebe mám špatnej vliv, Maličká,'' podotkl s lišáckým úsměvem a ruku mi obmotal okolo pasu. Zachvěla jsem se, ale předstírala jsem, že se mnou to gesto nic neudělalo.

,,To jo, Nejvyšší, to teda máš,'' souhlasila jsem a opřela si hlavu o jeho svalnatou paži, protože rameno měl až moc vysoko.

,,Neměl bych s tebou trávit čas, ale tak nějak si nemůžu pomoct,'' pokračoval v tom opatrném tónu a prsty něžně stiskl můj bok.

,,A to je dobře, Nejvyšší, protože já už se jen tak zahnat nenechám.'' Došli jsme k provazu a on ho nadzvedl, abych se nemusela krčit.

,,Jednou toho budeš třeba litovat, Malička,'' řekl zamračeně, ale já ihned zavrtěla nesouhlasně hlavou.

,,Ne, Nejvyšší, nebudu. Vybrala jsem si sama a svoje rozhodnutí nikdy nezměním.'' S vážným tónem jsem mu pohlédla do tváře a on to raději nechal být. Jen kývl a narovnal si masku.

Každému udělal čaj a pak se posadil naproti mně. To byla taková naše rutina, kterou jsme si oba oblíbili.

,,Stýská se ti po starém životě, Nejvyšší?'' zeptala jsem se a on s pohledem upřeným do krbu přemýšlel. Po chvíli protrhl ticho a překvapil mě:

,,Popravdě... ani ne. To, co jsem předtím dělal, to nebyl život. Byly to roky prožitý v ulicích, v nestálejch domovech a s lidmi, kterým jsem nemohl vždycky věřit. Můj život se skládal z krádeží, při kterejch jsem musel ukrást co nejvíc peněz, abych mohl žít tam, kde jsem žil, abych si mohl koupit věci, který jsem chtěl, a abych si udržel pozici největšího mistra ve svým oboru.

Žil jsem ve strachu, že mě můžou policisti kdykoli zabásnout, že si mě najdou lidi, kterým jsem něco udělal. Nebyl to dobrej život, protože ani tehdy jsem nebyl volnej. I tady v tom podělaným lese mám víc volnosti než před deseti nebo patnácti lety v Londýně.
Možná se tu musím skrejvat před světem, ale můžu si po těch lesích chodit, jak se mi zachce. Můžu si sednout k vodopádu, můžu jít vyvenčit svoje psy, můžu se podívat na kopec a koukat se na tu zkurveně přenádhernou vyhlídku. Anebo můžu v klidu ležet tady a nedělat si starosti s plánováním loupeží.'' Z šuplíku vytáhl placatku a lokl si. ,,Někdy bych si přál bejt zase něčí vůdce, zase něco organizovat a řídit. Jít do města, nebo se rychle svízt v autě. Chtěl bych si sundat triko na jachtě, kterou bych si mohl klidně koupit... Ale všechny tyhle věci nedělám jenom proto, že na to nemám právo. Měl jsem šanci na dobrej život, ale posral jsem ji. A tak tedy teď sám v tom lese za svoje hříchy pykám.'' Znovu si pořádně lokl a já si zastrčila pramen vlasů za ucho.

,,Můžeš dělat, co chceš. Můžeš, protože sis to už dávno odpykal. A já půjdu s tebou!'' vyhrkla jsem ke svému překvapení a Nejvyšší se tiše zasmál.

,,Jsi tak krásně naivní, Maličká. Tak čistá a nezkažená. A já bych moc rád šel, ale stačí chvíle nepozornosti a navždycky můžu dát Norsku a tobě sbohem.'' Poslední slova zašeptal a já ho chytla pevně za ruku. Přejížděla jsem mu konečky prstů po kloubcích a malých jizvičkách. A on mě s menším šokem sledoval a já se neodtáhla.

,,Zůstanu s tebou,'' řekla jsem bezhlesně s pohledem přišpendleným na jeho velké ruce.

,,Nedělej to.'' Zase mě tiše varoval, ale už se ani tolik nesnažil, aby to znělo přesvědčivě.

,,Zůstanu s tebou,'' zopakovala jsem sebejistě a on zavřel oči, aby si ten moment, kdy jsem to vyslovila, mohl přehrát v mysli ještě jednou.