Harvey si sedl do mého křesla, které jsem mu uvolnila, vytočil Ricovo číslo a dal hovor na hlasitý odposlech. Dlouho to vyzvánělo, než se konečně ozvalo zapraskání a italský akcent. Nejvyšší zpozorněl a naklonil se k mobilu blíž.

,,Rico?'' oslovil ho napjatě a odpovědí mu bylo hlasité oddechování.

,,Eso,'' ozvalo se nakonec radostně a Nejvyššímu se nejspíš ulevilo, protože si promnul zkrabacené čelo a dlouze vydechl.

,,Rico, poslouchej mě. Pamatuješ si na Pět prstů?'' ptal se ho Nejvyšší a Ital nejspíš nejdříve kývl, protože mu odpověď trvala déle, než by měla.

,,Ano.'' Sedla jsem si na zem do tureckého sedu a Scar s Dolorem si lehli vedle mě.

,,Ten hajzl. Ten, kterej mě nechal v tý bance – Douglas - se svým spolkem našel Rebeccu a zabil ji. Nevím, jestli si o tom slyšel. S Harveym jsme nad tím přemejšleli a usoudili jsme, že nejspíš ví, že jsem naživu. Jak? To netušíme. Musíš ale každopádně vypadnout, Rico. Do Itálie, do Ameriky, prostě daleko z Británie. Ochráníš tím sebe i mě, rozumíš?'' mluvil důrazně Nejvyšší a Harvey ho po celou dobu pozorně sledoval.

,,Ale, Eso, mám tu rozdělané kšefty! To nemůžeš mi udělat!'' protestoval Rico svou angličtinou podtrženou italským přízvukem.

,,Kurva, Rico! Je schopnej tě umučit, dokud mu nevyslepičíš, kde jsem. A já nechci, abys kvůli mně přišel o kejhák. Je mi jasný, že bys mě totiž neprásk!'' zavrčel Nejvyšší a vypadal naštvaně, že mu Rico vůbec oponuje.

,,No, neprásk. Ale nemůžu pryč, Eso. Zejtra jde o tisíce,'' přesvědčoval ho Rico vyhýbavě, ale tohle Nejvyšší slyšet nechtěl. Popadl mobil a stoupl si.

,,Přestaň do prdele myslet jednou na prachy. Zvedni tu svou špagetovou prdel a doválej ji zpátky domů nebo na jinej kontinent, protože když to neuděláš, už žádný prachy nikdy neuvidíš!'' křikl Nejvyšší opravdu agresivně a Rico si dlouze povzdechl.

,,Fajn, fajn, Eso. Já tě poslechnu, ale ty mi to budeš dlužit. Do týdne odsud vypadnu,'' řekl Rico pro jeho uspokojení odevzdaně, ale i tak se Nejvyšší zamračil. Nijak však už nereagoval, protože se nejspíš nechtěl dál hádat.

,,Dobře,'' povzdechl si. ,,Rico?'' oslovil ho ještě, než se s ním rozloučil, a přikrčil se, jako by snad nechtěl, abychom to slyšeli. ,,Dávej na sebe pozor. Prosím,'' pronesl to tak starostlivým a skleslým tónem, že jsme se na sebe s Harveym šokovaně podívali. Nejvyšší hovor típl a pak se na nás otočil. Když si všiml, jak se na něj díváme, rozhodil podrážděně rukama.

,,Co je?'' nechápal, i když sám moc dobře věděl, že u něj takový projev emocí nebyl normální.

,,No... to bylo zajímavý,'' pronesl Harvey ironicky a obočí mu vystřelilo vysoko nahoru. Já potlačovala smích, protože oba vypadali být trochu v rozpacích.

,,Nedělejte si ze mě laskavě prdel. Tak mám holt starost! Tohle je vážná věc!'' napomínal nás Nejvyšší, jako bychom s Harveym byli malé děti, a já si musela přikrýt ústa hřbetem ruky, abych se opravdu nahlas nerozesmála. ,,Lydie!'' okřikl mě mým pravým jménem a koutky se mu i přes všechno úsilí zachvěly.

,,Ano, mami?'' vyklouzlo mi nekontrolovatelně rychle z úst a Harvey nevěřícně otevřel pusu i oči dokořán. Nejvyšší to po něm zopakoval, jako by nemohli uvěřit tomu, že jsem si dovolila říct něco takového právě jemu.

Neviděla jsem v něm člověka z těch deníků. Pro mě to nebyl Vůdce, ale jednoduše můj Nejvyšší nebo William, takže jsem se v jeho přítomnosti nebála cokoli plácnout.

,,Vy dva mě překvapujete čím dál tím víc,'' pronesl Harvey nakonec s hlasitým výdechem a pak se vydal ke dveřím. ,,Jdu zpátky do města, uvidíme se zítra.'' Naposledy si nás důkladně prohlédl, aby zhodnotil, jak vypadáme teď a jak budeme vypadat při příštím setkání, a zase zmizel.

,,Tys mi řekla mami?'' protrhl ticho otázkou Nejvyšší, když se v místnosti rozhostilo ticho, a zněl stále překvapeně.

,,Jo,'' odvětila jsem jednoduše a podrbala Scara na hlavě, protože mi ji položil do klína a vyžadoval maximální pozornost.

,,Maličká?'' Nejvyšší mě zase oslovil pohotovým tónem, který byl naprosto odlišný od toho předchozího, a já k němu zvědavě zvedla oči. ,,Něco ti ukážu.'' Přimhouřila jsem nedůvěřivě víčka, jakmile ke mně natáhl svou ruku, protože jsem vycítila lotrovinu.

,,A co?'' zeptala jsem se ho a naschvál hovor prodlužovala, čímž jsem ho vytáčela ještě víc.

,,Pojď, je to překvapení,'' řekl skoro netrpělivě, a tak jsem si s jeho pomocí tedy stoupla a nespokojeně se zamračila, když dokulhal ke vchodovým dveřím.

,,Jsi opilý, neměl bys chodit ven,'' připomněla jsem mu a on se ke mně s úšklebkem otočil.

,,Vlastně se cejtím naprosto v pohodě. Tak pojď, Maličká. Děsně ti to trvá,'' popoháněl mě.

Procházeli jsme pomalu lesem a každy jsme bloudili ve svých o tolik rozdílných myšlenkách. A pak najednou Nejvyšší zrychlil a prudce se zastavil, takže jsem do něj z boku narazila. Podívala jsem se před sebe a zjistila, že jsme u vodopádu. Zklamaně jsem svěsila ramena a zaklonila hlavu, abych se mu podívala do obličeje.

,,Tady to už ale známe,'' upozornila jsem ho a neskrývala svoje zklamání. Nejvyššímu zacukaly koutky a zavrtěl hlavou.

,,Neznáš to nejhezčí. Jen pojď, ukážu ti výjimečný místo.'' Táhl mě dolů k vodě a já se s ním snažila držet krok, ale moje kratší dolní končetiny mu často nestačily, takže jsem spíš popobíhala a musela při tom vypadat ohromně vtipně. Zastavil se u kraje jezírka a pokračoval podél vody, až jsme se přiblížili k vodopádu.

,,A co teď?'' Tázavě jsem zvedla obočí a pohlédla na průzračnou hladinu, skrz kterou prosvítal písek, kameny a malé rostlinky.

,,Teď ti ukážu důvod, proč jsme tady.'' Ruku mi dal kolem ramen a ukázal někam za vodopád. Mhouřila jsem usilovně oči, ale nic neviděla. Užuž jsem se chtěla s povzdechem zeptat, co tím myslel, když mě svými silnými pažemi zvedl do vzduchu, vběhl po kolena do vody a hodil přímo doprostřed jezírka. Potopila jsem se a okamžitě začala vehementně máchat rukama, abych se vynořila a mohla mu to co nejdřív oplatit.

,,Ty!'' vyjekla jsem rozhořčeně a on se mi smál až se smíchy celá jeho mohutná postava zakláněla dozadu. ,,To si vypiješ!''

,,To máš za to tvoje oslovení mami, Maličká,'' vysvětlil nevinně a já se k němu s námahou rozeběhla, přestože mi vodní terén v rychlosti moc nenapomáhal. Začala jsem na Nejvyššího ještě při běhu cákat vodu, což byl sice dětinský manévr, ale věděla jsem, že kdybych se ho pokusila potopit, skončila bych v té vodě s největší pravděpodobností znovu. A on nejdřív jen stál a zakrýval se rukama, než se rozeběhl zpátky na břeh. Crčela z něj voda a tentokrát jsem se mohla smát já. Cákala jsem na něj do té doby, dokud už mě nebolely ruce a dokud si nestoupl tam, kam s mou silou voda nedosáhla.

,,Nějakej mokrej, ne?'' prohodila jsem stejným nevinným tónem jako předtím on, když jsem kolem něj procházela v oblečení nacucaným vodou. Nejvyšší něco zavrčel a já se snažila nesmát.

,,Vypadá to, že se budeme muset jít usušit oba,'' oznámil mi s hraným povzdechem a v očích mu zahořely plamínky. Mně zrudly tváře a podívala jsem se jinam. ,,Tak pojď, Maličká.'' Vzal mě kolem pasu, což znamenalo, že se musel přikrčit, aby se mnou vůbec srovnal krok, a společně jsme se úplně mokří vrátili do chaty. Scar s Dolorem čekali poslušně u dveří a naklonili hlavy tázavě do strany, když si všimli, jak vypadáme.

,,Dovnitř!'' poručil jim Nejvyšší ostře a oni vmžiku zmizeli v chatě.

S drkotajícími zuby jsem si dřepla ke krbu a pokoušela se aspoň trochu zahřát. Po ohni zbylo už jen pár žhavých uhlíků, takže jsem si usušila maximálně tak ruce. ,,Počkej, přiložím.'' Nejvyšší mi věnoval omluvný pohled a natáhl se po sirkách. Z přihrádky vedle krbu vytáhl kousky dřeva a naskládal je do úhledné stříšky. Poté zaujal zvláštní pozici v dřepu, při které svou pravou nohu nechal nataženou, aby si nenamáhal zmrzačený kotník.

Za moment už oheň plápolal a já natáhla ruce dychtivě k plamenům, abych do nich vehnala trochu tepla. Nejvyšší mi šel zatím vybrat něco suchého na sebe a nechal mě v místnosti samotnou. V kapse mi po chvíli zavibroval mobil a já se vyděsila, když jsem si uvědomila, že jsem ho měla po celou dobu u sebe. Vytáhla jsem ho a s úlevou zjistila, že vypadá být v pořádku. Nebyl to sice žádný luxusní kousek, ale i tak by mě mrzelo, kdyby tu potopu nepřežil. Na displeji blikalo tátovo jméno, ale nemohla jsem hovor přijmout, protože mi mobil zamrzl. Zaklela jsem a šla najít rýži, abych ho do ní ponořila a zbavila jej tak vlhkosti.

Nejvyšší se vynořil zpoza dveří a položil mi na pult suché věci. Pak si všiml, co dělám, a nechápavě zvedl obočí.

,,Měla jsem v kapse mobil a teď se ho pokouším přivést k životu,'' vysvětlila jsem mu s povzdechem a poděkovala mu za přinesené oblečení. ,,A volal mi táta, takže musím rychle domů, jinak bude zase malér. Jenomže tu je hned několik problému naráz. Jsem mokrá, mobil mám momentálně rozebraný v rejži, a pokud přijdu domů v tvým oblečení, bude to více než nápadný!'' Frustrovaně jsem si prohrábla mokré vlasy, protože jsem věděla, že situace nevypadá vůbec dobře, a Nejvyšší se místo toho, aby mi pomohl, kousl do rtu a potlačoval smích.

,,Ty se mi směješ?'' zeptala jsem se ho nevěřícně a on si s tichým smíchem začal ždímat do dřezu vodu ze svého roláku. ,,Nejvyšší?'' oslovila jsem ho otázkou a on se pochechtával dál. Zatnula jsem čelist, protože mi to rozhodně vtipné nepřipadalo.

,,Docela prekérní situace,'' zamumlal kousavě a podíval se na mě s pobavením. Zúžila jsem oči do tenkých štěrbin a zezadu na něj skočila. Nečekal to, takže se předklonil a z hrdla se mu vydral překvapený vzdech.

Začala jsem ho ve vzduchu lechtat tam, kam jsem dosáhla, a on se proti svojí vůli rozesmál. Ale protože nebyl ještě úplně střízlivý, svalil se na zem. Naštěstí dal ruce na poslední chvíli před sebe, takže skončil v kliku. Svaly na zádech se mu tak napnuly a já se snažila dělat, že to se mnou nic neudělalo.

,,Ty potvoro,'' ucedil a přetočil si mě pod sebe. Bránila jsem se a házela sebou, ale on měl o dost větší sílu. Do jedné svojí ruky chytil obě má zápěstí a druhou mě lechtal, dokud jsem nezačala pištět. ,,Vzdáváš se?'' zašeptal zadýchaně a já vehementně kývala, jelikož jsem se přes hekání nezmohla ani na slovo. Povolil stisk a chvíli se na mě jen mlčky díval.

Blbnul se mnou, jako by mu bylo taky sedmnáct, jako by chodil na střední a jedinou jeho starostí bylo chození pozdě domů z mejdanů. Jako by si nic z toho, co měl v deníkách, nezažil.

,,Vážně budu mít malér,'' vydechla jsem nakonec a on se zapřel rukama u mé hlavy. Byl kousek od mých rtu a z vlasů mu odkapávala líně voda na můj holý krk, protože se ještě nepřevlékl a neusušil.

,,Nebudeš,'' ujistil mě, ale důvod mi neřekl, protože hned potom mě políbil jemně na rty. Pak na bradu, pak na čelist a pokračoval až na krk. Kousla jsem se do spodního rtu, přivřela oči a potlačila sten, který se mi dral ven z hrdla.

,,Nejvyšší,'' vyslovila jsem jeho jméno zadýchaně a on mě kousl do jemné kůže na krku. Možná by pokračoval ještě níže, kdybych nezaslechla tátovo volání odněkud z louky. Oba jsme ztuhli a Nejvyšší mi pak pomohl na nohy. Musela jsem jednat rychle, protože jsem nemohla dopustit, aby se táta vydal do lesa. ,,Nějak to umluvím. Zase,'' ujistila jsem Nejvyššího, ale sama jsem si nebyla jistá ničím. Vše jsem tam nechala, naskočila na Glanse, který celý nadšený vystartoval směrem k nám domů, a snažila se rozdýchat, co vše se dnes odehrálo a možná ještě odehraje.

Zastavila jsem na kraji lesa a spatřila tátu, jak se na louce rozhlíží a občas na mě zavolá. Počkala jsem si na chvíli, kdy byl ke mně otočený zády, a pobídla Glanse, aby se tryskem rozjel rovnou domů.

,,Lydie! Stůj!'' volal za mnou táta a já dělala, že ho neslyším. Jakmile jsem dojela na dvůr, zavedla jsem Glanse rychle do stáje a vyběhla schody do svého pokoje. Tam jsem se bleskurychle převlékla a mokré špinavé věci hodila narychlo do sprchového koutu.

V ten moment, kdy už jsem si česala vlhké vlasy, se otevřely vchodové dveře a táta na mě zavolal z chodby.

,,Ahoj! Tady jsi! Já se divila, žes tu nebyl,'' hrála jsem překvapenou, že ho vidím, když jsem scházela klidně ze schodů. Táta se mračil a důkladně si mě prohlížel.

,,Volal jsem ti, ale nebralas mi to, tak jsem na tebe pak křičel z louky. Tys mě neslyšela?'' zeptal se mě pochybovačně a já zavrtěla zmateně hlavou.

,,Vůbec,'' řekla jsem omluvně a dodala, že mě to moc mrzí. On si pak jen unaveně promnul čelo a na srozuměnou pokýval hlavou.

,,Tohle mi víckrát nedělej, Lydie. Byl bych rád, kdybys teď nechodila nikam ven, dokud se tu nevyřeší ta situace se všemi psy a netvory,'' sdělil mi pořád ještě rozhozený a já chtěla něco namítat, ale umlčel mě zdvižením ukazováčku. ,,Žádný takový! Už mám dost toho odmlouvání. Prostě teď zůstaneš nějakou dobu doma!'' rozhodl přísně a nechal mě v chodbě stát samotnou.

,,Bezva,'' zašeptala jsem si pro sebe rozmrzele a vrátila se do pokoje. Tam jsem si lehla zaraženě na postel a vybavila si všechny ty chvíle, které jsme s Nejvyšším během jednoho dne prožili. Jakmile jsem překročila hranici lesa, stala jsem se jeho Maličkou. Tuhle část mě si už napořád přivlastnil a ta se mi ze všech taky líbila nejvíc.