Po sepsání všech plánů, jsem se dal do stavby. Bylo to fajn zabití času. Nemusel jsem při tom myslet na nic kromě práce. Nemusel jsem si zakrejvat ksicht a nemusel jsem se bát, že mě někdo uvidí. Skoro nikdo sem totiž nechodil, a když jsem zaslechl nějaký hlasy, skryl jsem se ve křoví.

Potřeboval jsem nářadí, protože jedinej nástroj, kterej mi mohl bejt užitečnej, byl můj nůž. Proto jsem se jednou v noci vydal dolů do města. Neplánoval jsem vlízt do žádnýho baráku na náměstí, jelikož to bylo moc riskantní, a tak jsem šel proto dál, kde se nacházely statky a farmy.

Bylo už hodně pozdě, ale i tak jsem si přes hlavu přetáhl jednu černou kuklu, kterou mi Rico před odjezdem daroval, abych skryl svou zohavenou tvář.
Po letech zkušeností pro mě nebyl jedinej problém ukrást sekeru, pilu, hřebíky a další potřebný věci na stavbu. Jednoduše jsem vypáčil zámek u každý stodoly a odtamtud si co nejtišeji vše vzal.

Obešel jsem takhle asi tři stavení, než jsem usoudil, že už toho mám dost. Vrátil jsem se zpět ke svýmu budoucímu příbytku, jehož cestu jsem si zapamatoval jen díky tomu, že o kousek dál byl nataženej starej provaz, na němž stálo zákaz vstupu. To se mi hodilo do krámu, protože aspoň nikoho nenapadlo sem lízt.

Podlezl jsem ho a rozhodl se, že jej později dám trochu do pucu, aby vypadal víc zachovale. Noha už mě při chůzi nebolela, takže jsem zvládal zdolávat horší překážky, než jen podlízt blbej provaz.

Horší ale bylo, že jsem na ni kulhal. Věděl jsem totiž, že bych mohl bejt mnohem rychlejší, kdybych ji měl zdravou.

Druhej den jsem s tím vším začal. Našel jsem několik nařezanejch klád u kraje lesa, který jsem si ihned přivlastnil. Nařezal jsem je na provizorní prkna, jež jsem pak postupně přitloukal k tomu, co v boudě zbylo. Vytahal jsem všechen ten nábytek, a co se dalo, jsem opravil.

Když už jsem měl po několika dnech aspoň základ, vrhl jsem se na střechu, která byla v děsným stavu. Vlastně se skoro dalo říct, že tam ani žádná nebyla, protože v ní zely půlmetrový díry.
Vyšplhal jsem na jeden ze stromů, kterej rostl poblíž, a po větvi doručkoval ke kraji střechy, kde to bylo aspoň trochu stabilní.

Udělal jsem docela kus práce a o několik dní později se ta bouda už dala považovat za obydlí.

Poupravil jsem ještě základy, než jsem se vrhl na vnitřek. Mezitím se ve městě rozneslo, že se ztratilo v několika barácích nářadí, ale nakonec se to nechalo plavat. Kdo by si taky myslel, že jim to ukradl kulhavej dvoumetrovej chlap s uhořelou polovinou těla, kterej se živil krádežemi a momentálně žil v lesích s jedním z nejdražších diamantů na světě...

Trvalo mi pak další měsíc, než jsem si to uvnitř zařídil. A musím přiznat, že jsem na sebe byl pyšnej. Chtělo to ještě hodně úprav, jako třeba - dát do chodu starej krb v čele místnosti nebo zařídit, aby mi tu tekla pitná voda.
Nevěděl jsem, jak to všechno zvládnu, protože jsem s tím žádný zkušenosti neměl, ale dostal jsem se z tolika sraček, že postavit koupelnu, byl pro mě nejmenší problém.

Dočetla jsem krátkou kapitolu a smutně si povzdechla, protože mi došlo, že dneska se s Nejvyšším nejspíš neuvidím. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli ho uvidím pozítří, popozítří či po popozítří... Nechtělo se mi za ním dolézat, protože už jen to, co jsem mu naposledy řekla, bylo dost osobní.

Napsala jsem Arthurovi tázací smsku, v kolik přijde, a on mi odepsal, že je za hodinku u mě. I když chodil  vždycky pozdě, začala jsem se připravovat hned, abych pak náhodou nemeškala.

Nejdřív jsem si dala dlouhou ranní sprchu, zatímco jsem měla před očima pořád postavu Nejvyššího, jak přede mnou zpříma stojí a ztěžka oddechuje. Pod černým rolákem skrývá zohyzděné tělo a pod maskou tvář, kterou nikdy neukazuje.

Většina holek v mém věku myslela na fotbalisty, na svalnaté frajery ze střední nebo na celebrity. Nepřemýšlely nad třicetiletými tajemnými kriminálníky s ohořelým tělem jako já. Měla jsem se na to vykašlat, všechny ty deníky vyhodit a soustředit se na kluky typu Arthur, protože ti mi byli mnohem blíž.

Ale...

Vše má své ale.

Nešlo to.

Nejvyšší a já jsme měli mezi sebou něco, co by se nikdy nemohlo mezi mnou a Arthurem nebo tuctovým klukem ze střední utvořit.

Arthur přišel s desetiminutovým zpožděním, když jsem si na internetu vyhledávala z nudy informace o Norsku.

,,Promiň, že jdu pozdě, ale znáš mě,'' omluvil se ihned ve dveřích a já nad tím se smíchem mávla rukou.

,,Kam jdeme?'' zeptala jsem se natěšeně a Arthur se lišácky usmál.

,,Máš ráda dobrodružství?'' odpověděl mi otázkou a já pokrčila rameny, protože jsem si tím tak úplně jistá nebyla. Dobrodružstvích byla spousta druhů a to, které jsem zažívala například tady v norských lesích mi on nikdy nemohl nabídnout.

,,Jak který,'' odtušila jsem a Arthurův úsměv na tváři se rozšířil, čímž odhalil bílý chrup. Oba špičáky měl trochu nakřivo, ale i tak měl úsměv krásný.

,,Tohle se ti zaručeně bude líbit,'' ujistil mě a počkal, než zamknu, abychom mohli jít.

Nasedla jsem k němu do auta a Arthur vyjel po silnici směrem k městu. V rádiu hrála nějaká mně neznámá norská kapela a on si s ní tiše pobrukoval. Já se dívala z okna a přemýšlela nad tím, kam mě asi zaveze.
Když jsme se dostali k odbočce do města, Arthur stočil volant prudce doprava a vjel na pěšinu mezi loukami, jež vedla přímo k lesu.

,,Co to děláš?'' zeptala jsem se nechápavě, ale Arthur mlčel. Přidal plyn a auto se s kodrcáním rozjelo dopředu. Po několika minutách zastavil pod dvěma mohutnými stromy a se vzrušenými jiskřičkami v očích se na mě usmál.

,,Připravená, Lydie?'' Mlčky jsem přikývla, a i když to byl nejistý a lehce přehlédnutelný pohyb, Arthur se s ním spokojil.

Vážně by mě nenapadlo, že zamíří do lesa po tom, co se stalo Erikovi, ale udělal to a mával na mě, ať ho klidně následuju. Opařeně jsem zírala na to, jak si vykračuje po hlinité cestě bez sebemenšího zaváhání, a rozhodovala se, jestli jít s ním, nebo raději zůstat tam, kde jsem.

,,No tak, Lydie, copak se bojíš?'' zavolal na mě vyzývavým tónem a já na moment zavřela oči, abych se uklidnila. Prosím, Nejvyšší, zůstaň dnes u sebe i se Scarem a Dolorem.

,,Blázníš? Já se nebojím nikdy,'' zavolala jsem nazpátek s hranou pohotovostí a pak ho doběhla. Byli jsme až na druhé straně lesa, takže by se prakticky Nejvyšší nemusel dozvědět, že tu jsme.

,,Není to vzrušující? Jsme v místech, kudy chodí Netvor,'' zašeptal Arthur tajemně a já ho hned nato plácla do ramene. Vyložil si to tak, že mě volbou slov děsí, a proto se zlomyslně ušklíbl. Ve skutečnosti mi ale vadilo, že Nejvyššího nazývá tou hroznou přezdívkou jako všichni ostatní ve městě.

Pokračovali jsme hlouběji, kde jsem to ještě neznala, a to jsem si myslela, že už jsem z Nejvyššího lesního království viděla většinu. Arthur nemluvil, ale stále si pro sebe tiše pobrukoval nějaký norský hit, a já se modlila, aby ho nezaslechli psi.

,,Pojď vylízt na strom,'' navrhl mi, když jsme se zničehonic zastavili pod velkým jehličnanem.

,,Co?'' vypadlo ze mě překvapeně a pak jsem se polekaně ohlédla, když jsem zaslechla nějaké zašustění. Hned na to z křoví vyběhl malý hlodavec a rychle se schoval do díry pod kmenem.

,,Pojď vylízt na strom, prosím. Bude sranda,'' zopakoval se sepjatými dlaněmi a já nakonec s ne moc velkým nadšením kývla, aby nezačal Arthur nedej bože třeba vyvádět.

Byl hodně akční, rád dělal zakázané věci nebo věci, které byly na můj vkus až moc spontánní. Na jednu stranu se mi to líbilo, ale ocenila bych to víc, kdybychom neměli za zadkem dvoumetrového vrahouna se dvěma černými psy, kteří mají v kohoutku více než osmdesát centimetrů.

Arthur začal lézt jako první. Šlo mu to totiž rychle a snadno. V polovině se zastavil a shlédl na mě dolů. Asi jsem se tvářila až moc nejistě, protože slezl o něco níž a s napřaženou rukou mi nabídl, že mi pomůže. Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem mu chtěla paličatě dokázat, že nejsem žádná bábovka, ale dopadlo to dost kontraproduktivně, protože mi podklouzla noha a já spadla zády na tvrdý hliněný povrch.

,,Lydie! Jsi v pohodě?'' zvolal Arthur vyděšeně a ze stromu seskočil a na rozdíl ode mě při tom nepřišel k žádné újmě. Kývala jsem hlavou, ale nemohla jsem se nadechnout, protože jsem si vyrazila dech. ,,Uklidni si. Nepanikař. Dech se ti vrátí,'' mluvil ke mně starostlivým mírným tónem a já se ho snažila poslouchat. Za chvíli se mi dech opravdu ustálil a já si otřela vlhké oči.

,,Teda... to bylo děsivý, můžeš mi říct, proč si furt hraješ na hrdinku?'' položil mi docela zajímavou otázku a já se kousla provinile do rtu. Neplánovala jsem si hrát na hrdinku, já jenom prostě nepožadovala cizí pomoc. Od té chvíle, co jsem se dozvěděla, že mamka umírá, jsem se o sebe naučila starat sama.

,,Promiň,'' vyšlo ze mě pouze, protože jsem mu opravdu právě teď netoužila vylívat svoje srdíčko.

Postavil mě na nohy a pak usoudil, že na strom už dneska radši nepolezeme, což jsem uvítala s radostí. Šli jsme tedy dál a rozpovídali se, takže se mi úplně vykouřilo z hlavy, že je s námi v lese i někdo další.

,,Není to tak děsivý, jak jsem si myslel. Prostě les. Lidi si taky vymyslí takový kraviny,'' odfrkl si Arthur posměšně a já vedle něj jen mlčky kráčela a nijak se k tomu nevyjadřovala. ,,Myslíš, že to byl fakt vlk? Ten, kterej Erika pokousal?'' Zaujatě se na mě podíval a já ztuhla. Dívala jsem se soustředěně před sebe a snažila se vymyslet odpověď, po které bychom už rozhovor dál nerozvíjeli tímhle směrem.

,,Jo, říkali to přece policisti,'' odvětila jsem vyhýbavě, ale to Arthurovi zjevně nestačilo.

,,A nenapadlo tě, že by tu fakt mohl bejt ten zrůdnej chlap, o kterým všichni mluví?'' vyptával se mě dál a já už toho začínala mít vážně dost.

,,Arthure, neřeš to! Je to hloupý. Prostě měl Erik smůlu, kdyby do toho lesa nelezl, Scar s Dolorem by ho-,'' zasekla jsem se s hrůzou uprostřed věty, když mi došlo, co jsem právě vypustila z úst. Zrudla jsem a rychle pokračovala dál, abych to zamluvila: ,,Zkrátka... kdyby do toho lesa nelezl, žádný zvíře by ho nenapadlo,'' zakončila jsem svůj zbrklý monolog a Arthur se zmateně zamračil.

,,Co si to řekla?'' otázal se s přimhouřenýma očima a já na sucho polkla.

,,Že kdyby do toho lesa Erik nelezl, žádný zvíře by ho nenapadlo,'' zopakovala jsem důrazněji a dělala hloupou, jenomže na to mi Arthur bohužel neskočil.

,,Myslím to předtím. Scar a co?'' vyzvídal dál a ve chvíli, kdy jsem si už myslela, že začnu místo slov utíkat, se ke mně rozběhli dva velcí černí psi. Vrtěli ocasy a skákali na mě, div mě nepovalili na zem, což bych jim nedoporučovala, protože mi jednou vyražený dech pro dnešek stačil.

,,Kluci!'' zvolala jsem nadšeně, jako by tam Arthur nestál celou tu dobu se mnou a jako bychom se tu právě o nich nebavili. Hladila jsem je a oni mě radostně vítali.

,,Kurva, Lydie, co děláš? To jsou přece černý dogy!'' začal okamžitě panikařit Arthur a já se na něj bezstarostně usmála. Hrát hloupou bylo v tuhle chvíli asi nejrozumnějším řešením.

,,Páni, Arthure, tak ty se taky vyznáš v psích rasách?'' Koukala jsem se na něj s ohromením, zatímco mi Scar olizoval ucho. Doufala jsem, že to Nejvyšší nepokazí a nezavolá na ně.

,,Ten Netvor má přece dva černý psy! Dva velký černý psy! Kurva, Lydie, musíme zdrhat! Nemazli se s nima!'' panikařil přehnaně dál a já raději vstala, protože to bylo možná jediné východisko, při kterém se nikomu nic nestane.

,,Jsou milí. Žádný Netvor neexistuje, vždyť jsem ti to-,''

,,Scare! Dolore! Ke mně!'' ozval se pronikavý chraplavý hlas, z kterého mi naskočila husí kůže, a Arthur otevřel oči hrůzou dokořán. Ještě nikdy jsem ho v takovém stavu neviděla.

,,Existuje,'' zašeptal přiškrceně a tváře mu zbledly, jak se z nich vytratila všechna krev.

,,Ne,'' vyvracela jsem mu to. ,,To není on. Je to myslivec. Znám ho. I jeho psy. Vážně,'' plácala jsem rychle a táhla ho za ruku ven z lesa. Začínaly se mi třást prsty nervozitou, protože jsem tušila, že se tu během pár vteřin Nejvyšší objeví. Máchla jsem na psy rukou a oni se s nechutí rozběhli za mužským hlasem.

,,To není možný. Myslivec tu není spoustu let, Lydie!'' zvýšil hlas Arthur. ,,Co o tom víš? Řekni mi to!'' pobízel mě, ale rozhodně už ne přátelským tónem. ,,Už si ho viděla, že jo?'' Díval se mi upřeně do očí a mně už pomalu docházely výmluvy, takže jsem na něj jen beze slova zírala a nechala ho, aby si odpovídal sám. ,,Kurva! Tys věděla, že existuje! Vědělas to! Proto si nás tolik varovala. Do prdele, Lydie, to je-,'' dál se nedostal, protože ho něco tvrdého zasáhlo zezadu do hlavy a on se mi bezvládně svalil k nohám. Ruku jsem si zděšeně dala před pusu a poklekla k jeho nehýbajícímu se tělu.

,,Arthure? Arthure!'' Třásla jsem s ním a rozhlížela se po viníkovi tohohle všeho.

,,To je v pohodě. Bude mít maximálně výpadky paměti,'' ozval se odněkud ten samý hlas, který ještě před chvílí křičel na oba psy, a pak se zpoza stromu vynořil Nejvyšší. Mračil se a jeho oči, zelené, jako stromy ve zdejších lesích, potemněly.

,,Cos to po něm sakra hodil?'' vyjela jsem popuzeně a snažila si nevšímat toho, jak s ním cloumá vztek. Byl hodně naštvaný. Dokonce bych řekla, že jsem ho ještě nikdy tak naštvaného neviděla.

,,Kámen,'' hlesl chladně a já otevřela ústa šokovaně dokořán.

,,Kámen?'' zopakovala jsem po něm. ,,Mohl si ho zabít!'' vyčetla jsem mu a Nejvyšší pokrčil rameny na znamení, že je mu to fuk.

,,Nemá chodit tam, kam nemá,'' reagoval ještě mrazivějším tónem hlasu a mně se nakrabatilo čelo zhnusením.

,,Měla jsem to tušit,'' zasyčela jsem. ,,Pořád máš v sobě sklony k násilí!'' Nejvyšší se napřímil, čímž upozornil na svou nemalou výšku, a zavrčel:

,,Pokud ti to vadí, milá Lydie, tak můžeš klidně vypadnout! A tohohle idiota si vezmi sebou!'' Otočil se a měl se k odchodu, ale to jsem si nenechala líbit. Jeho chování mě zaskočilo, ale věděla jsem, že to doopravdy nemyslí vážně.

,,Proč to děláš?!'' zakřičela jsem na něj a on se zastavil. Dala bych nevím co za to, abych viděla v tu chvíli jeho výraz. Věděla jsem totiž, že není jen zamračený a naštvaný.

,,Co máš na mysli?'' ucedil stále zády ke mně. V jeho hlase jsem slyšela něco víc než pouhý nezájem a vztek.

,,Proč mě od sebe pořád odháníš? Proč to děláš?! To si nedokážeš připustit, že tě má někdo rád? Že po těch letech, kdy sis procházel těmi hroznými věcmi, jsem tu já, které na tobě záleží?
Neznám tě dlouho, Nejvyšší. Vlastně pouhý měsíc. Ale... za tu dobu jsem tě stihla poznat lépe, než si myslíš!'' plivala jsem rozhořčeně. ,,Tak otoč se, sakra!'' Poslední slova už jsem křičela a Nejvyšší mě poslechl. Prudce obrátil svoje mohutné tělo čelem ke mně a malými avanturíny ke mně vyslal tisíce malých jehliček, které se mi zavrtaly hluboko pod kůži.

,,Měl jsem čas přemejšlet,'' začal úplně jinak, než bych očekávala. ,,A dospěl jsem k názoru, že to začíná bejt mezi náma až moc důvěrný,'' odmlčel se a bylo na něm vidět, že se přemáhá, aby vůbec ještě něco řekl. ,,Odteď máš stejně jako všichni ostatní vstup do lesa zakázanej. Pokud do něj i tak vstoupíš, nečekej, že to pro tebe bude mít příznivý následky.'' Ztichl a pak hodně tichým hlasem dodal. ,,Sbohem, Maličká.''

Kulhavou, ale i přesto svižnou, chůzí kráčel zpět do hloubi lesa a po boku ho věrně doprovázeli dva černí psi. Dívala jsem se za ním a nemohla uvěřit tomu, že se to, co mezi námi vzniklo, rozhodl ukončit tak rychle, tak nečekaně a k tomu všemu tak nemile.

,,Tohle nejsi ty, Nejvyšší! Já vím, že ne! Já vím, že ti na mně záleží. Já vím, že si to takhle nepřeješ! Stůj, nemůžeš jen tak odejít!'' Rozbrečela jsem se, ale on mě neposlouchal.

Zmizel a ani se neohlédnul.