Každý děláme chyby. A tím myslím, že vážně úplně každý. Nejvyšší je názorným příkladem, protože udělal tolik chyb, že se to snad ani nedá spočítat. Harvey udělal chyby. Moje mamka i táta rovněž. A včera a dneska jsem ji způsobila já. A to tak, že jsem u Nejvyššího přespala. Vlastně to bylo nevědomky. Hráli jsme karty a pak se dívali do ohně a povídali si. A já si přehodila nohy přes jednu opěrku křesla a než jsem se nadála, už jsem spala.

Nepamataju si na to, že by mě Nejvyšší vzal a odnesl do své postele, ale udělal to. Sám snad ani nešel spát, protože ráno vypadal dost unaveně. Se zmačkaným oblečením jsem kolem deváté hodiny vystřelila z velké postele a vlítla do hlavní místnosti. Byla jsem načichlá jeho kolínskou, protože mu tak voněly všechny peřiny i povlečení.

,,Nejvyšší! Proč si mě včera nevzbudil?!'' vyčetla jsem mu a zašmátrala v kapse po mobilu. Když jsem ho odemkla, všimla jsem si spousty nepřijatých hovorů od táty i Arthura. ,,Do háje,'' zaklela jsem a obula si boty, které ledabyle ležely u dveří.

,,Vypadala si spokojeně. Nechtěl jsem-,''

,,Táta mě zabije!'' skočila jsem mu do řeči sklíčeně a po těchto slovech vystřelila ze dveří. Ani jsem se neohlédla a sprintovala domů. U kraje lesa jsem se zastavila, protože před domem stálo policejní auto. Byl u něj ten starý poručík, kterého jsem si pamatovala z nemocnice, a jeden mladší policista. Polkla jsem a nenapadlo mě nic lepšího, než se zase vrátit k Nejvyššímu, protože jsem netušila, jak bych se v jejich přítomnosti měla zachovat. Celá zpocená a neupravená jsem zabušila na dveře chaty a on mi je okamžitě otevřel.

,,Nejvyšší! Jsou tam policisti, oni na tebe přijdou, když se budou vyptávat. Co mám sakra dělat?'' panikařila jsem a prohrabovala si frustrovaně vlasy. Už předtím, když byl Erik v nemocnici se vyptávali, a jen o fous Nejvyšší unikl odhalení. ,,Co když si táta vzpomněl na včerejšek? Co když je to tím všechno v háji?!'' zvýšila jsem hlas a zoufale se na něj dívala. Nejvyšší zatnul pěsti a rozmýšlel se. Než stačil něco říct, zazvonil mi telefon. Na displeji svítilo tátovo jméno a já čekala, co mi Nejvyšší poradí.

,,Vem to a řekni mu, že si zabloudila,'' navrhl a já pozvedla jedno obočí v tázavém gestu.

,,Co když ví o včerejšku?'' zeptala jsem se místo toho, abych ho poslechla.

,,Prostě to udělej. Ztratila ses. Potom, co přišel domů, ses šla projít, nechala ses unýst, a teď nevíš, kde si. Nanejvýš dostaneš zaracha,'' přesvědčoval mě a z jeho úst to znělo tak šíleně jednoduše. Když už mobil zvonil moc dlouho, zvedla jsem ho se sevřeným žaludkem.

,,Halo?'' hlesla jsem roztřeseným hlasem a Nejvyšší mě celou dobu pozorně sledoval.

,,Lydie? Lydie! Seš v pořádku? Kde si?! Kam tě odvezli? Pamatuješ si něco?'' vysypal na mě hromadu otázek táta a já si promnula s povzdechem čelo, protože jsem tušila, že tohle mi už jen tak neprojde.

,,Jsem v pořádku, tati. O čem to mluvíš?'' nechápala jsem a nepřerušovala oční kontakt s Nejvyšším, díky kterému jsem zůstávala stále ještě v klidu.

,,Pamatuju si, že jsem u našeho domu viděl ty velký černý psy, pak mě něco praštilo do hlavy a všude byla tma. Probudil jsem se ve svojí posteli a tys byla pryč. Hrozně se o tebe bojím, kde jsi, zlatíčko?''

Do háje! Měla jsem mu nechat vzkaz na stole v kuchyni jako vždycky. Nemuselo by k tomuhle dojít.

,,Já-,'' nestihla jsem nic doříct, protože v mobilu zapraskalo a hovoru se ujal někdo jiný.

,,Slečna Butlerová? Tady poručík norské policie, už jsme spolu mluvili. Pokud můžete, nahlaste svou polohu. Myslím, že si musíme vyjasnit nějaké vaše výpovědi,'' mluvil ke mně přísně a já ztuhla. Zírala jsem na Nejvyššího a on povolil všechny mimické svaly v obličeji.

,,Ehm, jsem... u lesa. Za chvíli budu doma,'' řekla jsem rychle a poručík nestačil nic dodat, protože jsem hovor položila. Podívala jsem se v panice na Nejvyššího a vrtěla nevěřícně hlavou.

,,Oni něco tuší, Nejvyšší. Chtějí si vyjasnit nějaké moje výpovědi. Ten pitomý poručík si podle mě myslí, že s těmi nehodami mám něco společného.'' Rozbrečela jsem se, protože jsem se hrozně bála toho, co nastane. Že prohledají les, najdou Nejvyššího, zjistí, o koho se jedná, a pošlou ho na doživotí do vězení. Já tu zůstanu sama, jen s jeho deníky a hromádkou vzpomínek.

,,No tak,'' šeptl chlácholivě a přitáhl si mě k sobě do náruče. Tvář jsem zabořila nad jeho pevné břicho a usedavě brečela ještě několik minut. A on mě hladil po vlasech a nepouštěl mě, abych se náhodou nesesypala na zem.

,,Nedovolím, aby tě našli,'' zašeptala jsem rozhodně. ,,Nedovolím to,'' ujišťovala jsem nás tím oba a zaklonila hlavu, abych na něj lépe viděla. Mlčky se ke mně sklonil a něžně mě políbil na rozechvělá ústa, čímž mi do těla přivodil více energie a vzrušení.

,,A já nedovolím, aby se ti cokoli stalo, Maličká,'' opětoval mi tiše a ještě jednou mi na rty vtiskl letmý polibek.

Pak jsem se ho neochotně pustila a rozběhla se směrem k domovu. Vynořila jsem se u silnice, aby mě nespatřili, jak vycházím z lesa. Vlasy jsem si zastrčila za ucho a urovnala si pomuchlané oblečení.

Když už mě z dálky zahlédli, táta se ke mně ihned celý šťastný rozeběhl. Nemohla jsem mu mít za zlé, že policii zavolal. Přeci jen jsem byla jeho dcera a on se bál, že se mi něco stalo.

,,Lydie,'' vydechl s úlevou a objal mě. Držel mě v náručí docela dlouho, a když se konečně odtáhl, nakrčil nos.

,,Cítím silnou kolínskou. Takovou nepoužívám ani já a ani ty.'' Zamračil se a já si zaraženě čichla ke své mikině. Opravdu jsem ucítila Nejvyššího, ale než jsem na to stačila cokoli říct, vyrušili nás policisté.

,,Chcete to probrat tady u Vás, anebo s námi pojedete na stanici, slečno Butlerová?'' otázal se chladně poručík a netvářil se zrovna přátelsky. Sklopila jsem pohled ke svým zabláceným teniskám, abych se mu nemusela dívat do přísných očí, a zamumlala, že chci raději zůstat doma. Tam jsem se přeci jen cítila více v bezpečí.

Společně jsme všichni zamířili dovnitř a táta udělal policistům i sobě kafe. Mně nalil čaj a s hlubokou vráskou uprostřed čela se opřel o kuchyňskou linku. Seděla jsem naproti poručíkovi u jídelního stolu a snažila se zakrýt všechnu nervozitu, která mi prostupovala tělem.

,,Slečno Butlerová, při posledním rozhovoru jsem Vám sdělil, co se nejspíš ukrývá v norských lesích. Něco, co souvisí i se zmizením dvou nezvěstných mužů. Před několika dny jsme považovali za pachatele vlky, kteří napadli vašeho kamaráda Erika Kalberga. Bohužel, můj pomocník,'' ukázal na mladého policistu vedle sebe. ,,K mému překvapení zjistil, že se vlci v těchto lesích vyskytovali naposledy před desítkami let.
Asi se ptáte, jak to s vámi souvisí, ale já se obávám, že odpověď předem znáte. Protože pan Erik Kalberg si vybavil z té osudné noci pár věcí, které dost protiřečí Vaší výpovědi.'' Striktně mě při své promluvě sledoval a já se snažila tvářit neutrálně. Bylo to těžké. Těžší než nějaká hloupá zkouška z herectví, v kterém jsem nikdy moc neexcelovala.

Táta to s šokem poslouchal a já jen čekala, kdy mě začne obhajovat a říkat jim, že jsem hodná holka a nikomu jsem nikdy neublížila.

,,Vzpomněl si, že ho napadli nějací dva černí psi. Shodou náhod se velmi podobají popisu, který nám předložil Váš otec. Ti psi vás na rozdíl od pana Erika nenapadli a Vy jste je sama zvládla pohotově odehnat. Dál už nám pan Kalberg nic neřekl. Ale,'' poručík si odkašlal a já se v duchu zhroutila na zem. Co mu budu nalhávat? Vždyť ví pravděpodobně úplně všechno. ,,Váš přítel Arthur si vybavil okolnosti jeho pádu před pár dny. V nemocnici jste řekla, že pouze upadl, ale pan Arthur si vybavuje, jak jste se pohádali poté, co k vám přiběhli dva velcí černí psi, a jak ho něco zezadu silně zasáhlo do hlavy. Což mě přivádí k věci, jestlipak jste slyšela zvěsti o jistém Netvorovi z lesa?'' navázal další  otázkou, kterou trochu odbočoval od svého původního monologu, a já si hraně povzdechla. Budu muset zapírat, usmyslela jsem si, protože jiné šťastné východisko mě nenapadalo. Chtěla jsem chránit aspoň Nejvyššího, když už ne sebe. A vtom mi došlo, že bych byla schopná vzít úplně všechno na sebe, aby on sám byl v bezpečí.

,,Víte, pane poručíku, tyhle zvěsti znám. Slyšela jsem je mnohokrát ve městě, od přátel, a dokonce i od mého otce. Dvoumetrový muž, se dvěma černými dogami, s chromou nohou a z poloviny zakrytým obličejem, který je pravděpodobně znetvořený, chladnokrevně zabijí každého, kdo vstoupí do jeho lesa. A víte, co vám na to řeknu? Jsou to báchorky. Nikoho takového neznám, pokud chcete konkrétně tohle vědět.
Ano, dva černé psy už jsem párkrát viděla, ale koho jsou, to nemám tušení. A nepředpokládám, že budou žít sami někde v lese,'' odpověděla jsem mu prakticky na všechno a on se narovnal, přimhouřil oči a ptal se neodbytně dál:

,,A odkud je tedy znáte?'' Rychle jsem si v hlavě vymýšlela odpověď a pak stejným tónem jako předtím odtušila:

,,Potkala jsem je jednou poblíž města. Přiběhli ke mně a byli velmi přítulní. Pochybuju, že by byli schopní napadnout člověka.''

Věděla jsem, že by na mě mamka nebyla pyšná. Že ani táta, který vůbec nic nevěděl, by se na situaci nedíval nadšeně, ale teď mě podporoval a byl připravený zakročit tehdy, kdy by poznal, že se cítím nepříjemně. A já mu musela dokázat, že jsem stále tou poslušnou tatínkovou holčičkou, kterou dlouhé roky vychovával.

,,Ale co ti černí psi, které viděl Erik?'' Poručík už nezněl tak sebejistě a já ho svou odpovědí opět trumfla.

,,Položme si ruku na srdce, pane poručíku. Myslíte si, že když vám schází kus nohy, krvácíte, jste pod vlivem alkoholu a v hlavě máte myšlenky na jistého maniaka, který zabíjí skrze své ohromné psy, dokážete logicky smýšlet? Já si upřímně myslím, že ne.

Co ho napadlo, to nevím, ale rozhodně to nebyl nějaká vymyšlená norská zrůda.'' Poručík byl zjevně s celou situací dost nespokojený. I ten mladý se tvářil naštvaně a nechtěl mi věřit ani slovo.

,,Dobrá, prozatím vám budeme věřit, ale pamatujte si, slečno Butlerová, že i za lhaní se může jít jednou sedět,'' pohrozil mi poručík a já se snažila na sobě nenechat nic znát. Asi jsem se během svého dospívání v hereckých schopnostech zlepšila.

,,Na shledanou,'' rozloučili jsme se s nimi spolu s tátou a on je vyprovodil až na dvůr. Já si na moment schovala obličej do dlaní a potichu si pro sebe zanadávala. Pak jsem se zvedla a běžela honem do svého pokoje.

Všechno, co jsem měla na sobě, jsem hodila do koše na špinavé prádlo a dala si dlouhou nerušenou sprchu, při které jsem po celou dobu vytrvale brečela. Slané slzy se mísily s horkou vodou a já si přála, aby to všechno dobře dopadlo. Přála jsem si, aby Erik nikdy do toho lesa nevlezl a abych se nikdy nespřátelila s Arthurem, protože kdyby se tyhle věci neudály, mohla jsem chodit nadále za Nejvyšším s čistým svědomím.

Vylezla jsem ze sprchy, převlékla se a došla ke své posteli. Táta se za moment objevil ve dveřích a tvářil se ustaraně. Na vůni kolínské, která táhla z mé mikiny, už si naštěstí nevzpomněl.

,,Broučku, je mi líto, že si musela absolvovat ten rozhovor. Dějí se tu divné věci. Bojím se o tebe,'' sdělil mi a já se slabě pousmála. Táta si sedl vedle mě na postel a jednu ruku mi položil okolo ramen.

,,Tati, nevěříš tomu, že ne? Že je tu nějaký šílený chlap a že s tím mám něco já společného.'' Tázavě jsem na něj pohlédla a on chvíli mlčel. Váhal se svou odpovědí, ale jako vždy mě nezklamal.

,,I kdybys někoho takového znala, vždycky bych byl na tvé straně, pokud bych věděl, že si v bezpečí.'' V jeho hlase jsem zaslechla varování, ale nechtěla jsem se v tom nadále šťourat. Opřela jsem si o tátu hlavu a on se mnou kolébal, dokud se tlukot mého srdce neustálil. Poté odešel do obýváku a pustil si fotbal, aby se trochu odreagoval.

Já se ještě podívala na mobil, na nové příchozí zprávy, a zamračila se, když jsem si všimla esemesky od Arthura.

Arthur: Promiň, vyslýchali mě. Řekl jsem jen to, co si opravdu pamatuju. Možná jsem to pomotal. Omlouvám se, jestli jsem ti přivodil nějaký potíže. Mám tě moc rád.

Odepsala jsem mu, že je to relativně v pohodě a že ho mám taky ráda, ale víc jsem s nim mluvit nechtěla. Docela zkomplikoval dění celého tohohle případu.

Mobil jsem zase vypnula a hrábla pod polštář. Pohodlně jsem se opřela o stěnu vedle postele a otevřela deník. Potřebovala jsem postoupit dál v Nejvyššího pamětích, abych v jeho osobnosti měla co nejvíc jasno.

S Harveym jsme slušně přežívali, protože už jsem nemusel lízt někam do města. On mi obstaral jídlo a šaty a věci, co jsem nutně potřeboval, a já mu na oplátku dával peníze, kterejch jsem měl nechutně moc.

Harvey se totiž spojil s Ricem, kterej nám poštou poslal můj vybrakovanej účet, kterej byl pár let nevyužívanej. Bylo to jedno z mejch nejlepších období v lese. Nebyl jsem sám - ale před Harveym jsem samozřejmě dělal odtažitýho - měl jsem všeho dostatek a tolik se neobával, že mě někdo chytí.

A tak ubíhaly další měsíce, kdy jsem přežil nejkrutější zimy v Norsku, při kterejch mi všude v chatě zamrzla voda. Překonal jsem i deště a bouřky a za celou tu dobu mě nikdo neobjevil.

Les byl totiž obrovskej, blízký město moc malý a lidi líní někam chodit. Zvěsti o tom, že žije v lese uprchlík, proto taky rychle pominuly.

Jednou jsem si procházel svou oblíbenou lesní stezku, když jsem dole u cesty zaslechl jakýsi hluk. Naštvaně jsem se tím směrem rozešel, protože mi vadilo, když se někdo přibližoval k místům, který jsem si sobecky přivlastňoval. Zahlídl jsem nějakýho odbarvenýho chlápka s drahým ohozem, kterej mi byl hned na první pohled nesympatickej.

Šel přikrčeně a za obojek držel tlustou fenu. Měla vypouklý břicho a tvářila se hrozně unaveně. Psy jsem měl rád a tohle mě trochu znepokojilo, čili jsem čekal a chlapa pozorně sledoval. Nadával norsky, ale díky době, kterou jsem v týhle zemi strávil, jsem mu to všechno rozuměl.

,,Zůstaneš tady, ty mrcho jedna! Nechala ses znovu ojet, a kdo si myslíš, že se o to jako bude starat?! Jen si tu chcípni i s těma svejma malejma posranejma čoklama!'' syčel na ni a přivázal ji pevně ke stromu. Zatnul jsem pěsti, protože mi došlo, že to nebohý stvoření není tlustý z přežrání, ale z březosti.

Možná bych toho chlapa nechal i na pokoji, kdyby ji do toho velkýho břicha naschvál nekopnul a ona nezačala bolestivě kvílet. Kňučela ještě nějakou dobu a já se neudržel a vlítnul rovnou na něj.

,,Odkdy máš kurva ve zvyku kopat do zvířat, kreténe?'' křikl jsem a on se vyděšeně otočil. Byl to zbohatlík, kterej si vážil svýho postavení ve společnosti. Něco takovýho, čeho jsem byl svědkem, by ho mohlo pěkně poslat ke dnu.

,,Já-Já ji nekopl. Vlastně jsem si chtěl dojít jen odskočit a přátelsky ji poplácal, aby tu zatím vydržela,'' vymýšlel si, ale bylo mu to houby platný. Přiblížil jsem se k němu a on ke mně se zakloněnou hlavou vzhlédl, protože byl o dost menší než já.

,,Fajn, tak já tě taky přátelsky poplácám.'' Vši silou jsem zbohatlíka kopnul mezi nohy a on se svalil na zem. Nechtěl jsem ho hned zabít, tím bych mu trápení totiž dost ulehčil, ale aspoň jsem toho idiota za to, co udělal, pěkně ztrestal. Žádný děti, možný problémy s měchýřem a se štěstím i následná smrt, protože to byla opravdu silná rána.
Takovýhle lidi si nezasloužili bejt naživu, stejně jako jsem si to už nějakou dobu nezasloužil já.

Fenku jsem odvázal. Byla to krásná černá německá doga, jen oči měla smutný a dýchala nepravidelně.
Vzal jsem si ji s sebou a na toho chlapa zavolal, ať už se sem laskavě nikdy nevrací. Nic mi neodpověděl. Měl dost starostí se svejma bolavejma koulema.

Odvedl jsem ji přímo do chaty a ona se uvnitř ihned svalila na zem u krbu. Těžce oddechovala a já se bál, že mi tu před očima pojde. Nevěděl jsem, co dělat, a neměl jsem ani podělanej telefon na Harveyho, takže jsem musel prostě čekat.

Dal jsem jí vodu, ale neměla sílu se ani zvednout a napít, takže jsem musel dlaní dostávat do její tlamy aspoň malý doušky a ona se slzícíma očima vděčně olizovala mou ruku.

Když jsem se na tu krásnou zbídačenou fenu díval, uvědomoval jsem si, že všechny city mě ještě neopustily. Kdyby totiž jo, nechal bych ji tam u toho stromu samotnou chcípnout.

Harvey přišel asi za hodinu, a když si všiml, co mi to leží natažený v chatě na podlaze, zhrozil se. Zběžně jsem mu to vysvětlil a on ke zvířeti opatrně přistoupil.
Prohmatal jí břicho a jako nějakej veterinář prohlásil, že nebude trvat dlouho a porodí. Čuměl jsem na něj jako na blázna, protože jsem nikdy u žádnýho porodu nebyl. Natož psího. A on mě ujistil, že to bude v pohodě, protože jako malej na farmě s rodiči prý odrodil desítky telat.

,,Je to pes, Harvey! Ne kráva!'' ujasnil jsem mu holej fakt a on protočil otráveně očima, jako bych byl já snad úplnej debil.

,,U zvířat je to dost podobný. Je to savec, stejně jako kráva,'' vysvětlil, ale nestihl jsem už nijak zareagovat, protože ten pes začal  tlačit. Nevím, jak líp to definovat. Harvey říkal, že jí začaly nějaký stahy, ale přiznám se, že pro mě to byla španělská vesnice.

Nic divnějšího jsem v životě neviděl. Ta statečná fenka porodila pět štěňat. Dvě už se narodila bohužel mrtvá - dával jsem to za vinu tomu hajzlovi, co jí chtěl nechat v lese a kopal ji do břicha - a jedno zemřelo během několika dní. Další dvě se ale zachránila.
Málem jsem se z toho pozvracel. Ale zvládl jsem to ustát a Harvey se o to všechno postaral. Já si dal venku před chatou asi tři doutníky a vypil několik skleniček pravý irský whisky.

Mia - tak jsem pojmenoval tu statečnou fenku, čistě náhodou stejným jménem, jako se jmenovala moje milovaná sestřička - zemřela po třech měsících. Byla nemocná a po porodu pomalu ani sama nevstala. Ale měl jsem ji rád a ona zjevně mě, protože až do svý poslední hodinky měla svou velkou psí hlavu položenou na mým klíně a něžně mi olizovala mou zjizvenou ruku. Neuměla jinak vyjádřit svůj vděk, kterej ke mně chovala, protože jsem zachránil ji i její děti.

Když umřela, moc jsem nemluvil. Staral jsem se o svoje dva nový přírůstky do jednočlenný rodiny, který mi Mia nadělila. Scar s Dolorem byly ty největší potvory, jaký jsem si mohl kdy do svýho baráku přivíst. Ale byl jsem za ně šťastnej, protože díky jejich stálý přítomnosti jsem tak nebyl nikdy sám.