Výchova Scara a Dolora nebyl žádnej oříšek. Ze začátku mě vůbec neposlouchali a dělali si, co chtěli. Všechno kousali, neustále štěkali a chtěli si hrát. Pak jsem jim ale ukázal, kdo je tu pánem, a oni zkrotli. Časem jsem si je tedy vycvičil a všechno se zdálo bejt zase nějakou dobu v pohodě. Měl jsem dva nový společníky a měl jsem je rád. Samozřejmě jsem jim to moc najevo nedával, jen když jsme byli sami bez Harveyho.

No ale pak nadešlo období toho proslulýho Netvora. Tak mě aspoň znají obyvatelé zdejšího města. Jako zrůdu z lesa, která vraždí lidi, pomáhají jí v tom její dvě velký černý dogy a pod maskou skrejvá zohavenej ksicht. Nepopíral jsem, že spousta z těch věcí nebyla pravda, ale vždyť já v tom lese do tý doby nezabíjel. Proč taky... Všechny ty sračky jsem nechal ve vzpomínkách v Londýně.

Jenomže posléze nadešel i čas, kdy to potřeba bylo. Ten hajzl, kterýho jsem málem připravil o koule, si mě zapamatoval a během toho, co Scar s Dolorem vyrůstali, o mně začal vyprávět v Norsku.
Nejdřív to byly jen nevinný kecy, že v lese žije vraždící maniak, čemuž lidi moc nevěřili, jenomže pak se k Harveymu doneslo, že ten zmrd si najal nějaký lidi, aby to vyšetřili.

Byla to skupinka novinářů a zvědavejch čumilů, který zaujalo jeho vyprávění a chtěli si ze mě zkrátka udělat atrakci, za kterou by dostávali prachy. On sám už se do toho lesa s nima nevrátil, což byl obrovskej projev srabáctví.

Ani si nepamatuju, kdy přesně to bylo. Scar s Dolorem už byli velcí psi a mně mohlo bejt nanejvejš třicet. Procházel jsem se tehdy lesem a šel zkontrolovat svoje rytiny v jeskyni. Navštívil jsem i vodopád a pak stál poblíž louky a díval se na srny, než mě ozářil blesk z fotoaparátu a Scar s Dolorem se rozběhli někam do křoví. Ozval se křik a oba psi vystartovali za běžící mužskou postavou.

Bohužel pro toho chlapa, Scar s Dolorem byli rychlejší a povalili ho na zem. Naštvaně jsem k němu došel a jako první mu vyrval foťák z ruky. Na displeji se vyjímal můj obličej, a když jsem posunul o snímek dál, byl tam zase. Nepochyboval jsem o tom, že se nacházím i na zbytku filmu.
Foťák jsem si pověsil na krk, muže chytl za límec trika a vytáhl ho na nohy. Strachy se třásl a díval se na mě i na psy s hrůzou. V duchu mě to skoro mrzelo, protože jsem si uvědomil, že i s maskou pro okolí vypadám odporně.

,,Co tady chceš?'' zasyčel jsem a on se místo odpovědi podíval někam za moje rameno. Pak se zase vyděšeně koukl na mě a já se prudce otočil.

Stála tam drobná tmavovlasá Asiatka s kloboukem a v ruce svírala diktafon a nejnovější verzi chytrýho telefonu. Sevřel jsem v prstech košili toho hňupa a zavolal na oba psy.

,,Najít!'' poručil jsem jim a ukázal na muže i ženu. ,,Nepřítel!'' To už moc dobře pochopili a rozběhli se po lese s hlasitým štěkotem.

Učil jsem je to mockrát. Buď hledali Harveyho, nebo kousky mejch starejch hadrů s tím, že měli v hlavě vsugerovaný, že jsou to jejich nepřátelé. Pak se naučili rozlišovat hru a realitu, takže se Harvey nemusel bát, že po něm pokaždý půjdou.

,,Co jste do prdele zač?'' vyjel jsem na ně a Asiatka už byla připravená k útěku, když jsem ji včas chytil za paži.
Oba se v mém stisku zmítali, ale udělal jsem rychlej pohyb, při kterým jsem si sáhl za opasek a vytáhl svou zlatou Remingtonku. Celou dobu ji zakrejval můj dlouhej černej kabát, takže oba šokovaně pozvedli paže vzhůru. Bylo to jak v podělaným kriminálním filmu.

,,Odhoďte do prdele všechny ty elektronický sračky a řekněte mi, co tu hledáte a co chcete!'' rozkázal jsem a dával jsem na svoje slova dost dobrej důraz. Oni z kapes vyházeli pár drobností a pak se na sebe navzájem podívali. Pohladil jsem ukazováčkem spoušť, abych to urychlil.

,,To Odegaard,'' vyjekla ta Asiatka a já pozvedl nechápavě jedno obočí, abych jí naznačil, že vůbec nevím, o co jde: ,,Ten muž, který sem vedl černého psa. Napadl jste ho a psa mu ukradl!'' vysvětlovala mi překotně a já zatnul čelist.

,,Tohle Vám nakecal? Kokot jeden zasranej! Já toho psa vysvobodil. Kopal do těhotný feny, tak jsem asi zasáhnout musel. Odvezl si kopanec do koulí, to snad tak děsný není, ne?'' zavrčel jsem a oni vrtěli hlavou, aby mě ujistili, že si to taky myslí.
Za mnou se ozval křik a za chvíli se vynořily další dvě postavy. Scar s Dolorem ty osoby mužského pohlaví s výhružným vrčením vedli ke mně, a když se zastavili v dostatečný blízkosti, nařídil jsem jim odhodit všechny krámy, kterýma mě špehovali.

,,Tak jo, kolik Vás tu ještě je?'' prohlídl jsem si tři muže a jednu ženu.

,,Už nikdo,'' šeptla Asiatka, která z nich byla asi nejmluvnější.

,,Fajn, tak co si kurva myslíte, že teď asi budu dělat? Pustit bych vás mohl, ale vy sem na mě pošlete posraný policejní jednotky, takže jak se mám asi zachovat?'' žádal jsem po nich odpovědi, ale tentokrát se na nic nezmohla ani ta šikmooká.

,,Nechte nás. Prosím,'' zažebral nakonec jeden zrzoun a já si odfrkl.

,,Kde mám zaručení, že mě nenapráskáš, co?'' Namířil jsem zbraní přímo na něj a on zavrtěl hlavou, protože to nevěděl.

,,Máte naše foťáky, všechno,'' přemlouval mě ten první, kterýho jsem ještě před chvíli držel za límec. ,,Nic neřekneme, jen nás nechte jít,'' prosil a já si povzdechl. Vážně jsem chtěl, ale byl to ten největší risk, kterej jsem mohl udělat. A já si to nemohl dovolit.

,,Kde je Odegaard?'' zeptal jsem se jich místo toho, abych nějak reagoval na to kňourání.

,,V sousedním městě,'' pípla Asiatka a já si ji se zájmem prohlídl, protože se mi zdála nejstatečnější.

,,Zavoláš mu, ať přijede. Něco si vymysli. Pokud tu bude on, neoddělám vás, ale... jestli vás pustím a vy mě prásknete, přísahám, že si vás postupně najdu a už nikdy nenapíšete ani řádku a nevyfotíte ani jednu pitomou fotku. Je to jasný?!'' Na každýho zvlášť jsem namířil hlaveň a Scar s Dolorem výhružně zavrčeli.

Všichni do jednoho kývli a vypadali, že se jim aspoň trochu ulevilo.
Asiatce jsem hodil telefon a ona s třesoucími prsty našla v kontaktech Odegaardovo číslo. Dobře jsem si zkontroloval, že je to on, a potvrdilo se mi to tehdy, kdy se ozval jeho otravnej norskej přízvuk.
Norsky jsem uměl už plynule, takže jsem mu všechno rozuměl. Když člověk totiž žije převážně sám, naučí se spousty věcem.

Asiatka mu v norštině pověděla, aby přijel do lesa, protože narazili na místo, kde žiju, a povedlo se jim mě zavřít do místnosti, kde roky přebývám, se svázanýma rukama.

Ta holka byla kreativní, což jsem oceňoval, ale říkala to tak nejistě, že by i úplnej idiot pochopil, že to není tak úplně pravda.

Odegaard byl naštěstí ale ještě mnohem větší debil, než jsem si myslel, takže na to skočil a slíbil, že přijede. Zatím jsem je nahnal pod jeden velkej strom a přikázal jim, aby si sedli. Scar s Dolorem je hlídali a já na ně mířil pistolí.

,,Tak, teď si ujasníme, co budete dělat. Až ten kokot dojede k lesu, tak pro něj jeden z Vás dojde. Třeba ty,'' ukázal jsem na Asiatku. ,,Pokud se pokusíš zdrhnout, moji psi tě roztrhaj,'' upozornil jsem ji varovně a ona na srozuměnou rychle kývala hlavou. ,,Vy ostatní budete čekat tady. Hezky si vás ohlídám. A až se ten hajzl přiblíží, tak si to s ním vyřídím,'' popisoval jsem jim události, který se měli zanedlouho odehrát.

,,A co pak?'' zeptal se odvážně takovej vybledlej ksicht s vousama a já musel přiznat, že jsem sám netušil, co s nima provedu.

,,Pustím vás,'' rozhodl jsem se. ,,Ale budete se celou dobu dívat na to, co tomu kreténovi provedu, abyste viděli, čeho jsem schopnej. Myslím, že pak už z vás nikdo hubu neotevře.'' Nastejno polkli a ve tváři byli úplně bledý. Myslím, že jsem se navzdory situaci zachoval velkoryse, protože jsem jim i přesto, že mě mohli poslat do vězení, byl ochotnej zachránit kejhák.

,,Odkud jste?'' zeptala se mě ta Asiatka a já si ji změřil nedůvěřivým pohledem, protože jsem nepočítal s tím, že mi bude pokládat nějaký dotěrný otázky.

,,Proč to chceš do prdele vědět?'' vyjel jsem na ni a ona sebou leknutím trhla.

,,Protože se mi to zdá celé divné. Pokud jste zachránil toho psa, jak říkáte, proč byste byl schopný někoho zabíjet? Proč žijete v lese? Odkud pocházíte?'' sypala na mě jeden novinářský dotaz za druhým a ostatní jí naznačovali, že má okamžitě přestat. Ironicky jsem se uchechtl a hlaveň pistole namířil přímo na ni.

,,Nevím, k čemu ti to je, ale pár let už tu přebejvám. Přijel jsem z Británie, ale důvod ti neřeknu. A teď už drž hubu a zkus mě moc nenasrat,'' odtušil jsem ostře a ona zaraženě sklopila pohled k zemi.

Na jeden moment jsem si pomyslel, že už jsem dlouho s žádnou ženskou nebyl. Harvey mi přivedl pár děvek, ale nebylo to ono. Buď jsem ho s nima odehnal, anebo si to neužil. Navíc byly děsně hloupý a bály se mě. Ale tahle Asiatka se mi líbila. Byla pohledná a nebála se otevřít hubu.

Zazvonil jí mobil, ze kterýho předtím volala Odegaardovi, a nejistě se na mě podívala. Pokynul jsem jí, ať mu to vezme, a ona dala hovor opět na hlasitej odposlech.
Oznámil jí, že čeká u silnice i s jedním poldou, a já jsem zatnul vzteky pěsti. Asiatka se na mě dívala se strachem v očích a já jen kývl, z čehož pochopila, že nemá říkat nic víc, než je třeba. Pak hovor típla a já zaklel.

,,Kreténi posraný! Měli jste sedět doma a mě nechat na pokoji. Nikomu by to neublížilo!'' ucedil jsem chladně a postrčil Asiatku dopředu. ,,Scar, Dolor. Hlídat!'' poručil jsem psům a oni si stoupli k těm zbylým třem. ,,Ty pojď,'' řekl jsem Asiatce a ona kývla. ,,Půjdeš k nim a navedeš je směrem, kde jsou ti tvoji kolegové. Já půjdu za Váma. Přísahám, že jestli pípneš, nedopadne to dobře,'' pronesl jsem varovným tónem, ale neměl jsem v plánu jí něco udělat. Nikdy jsem nechtěl ubližovat opačnýmu pohlaví, protože i když jsem udělal spoustu svinskejch věcí, ženský bych se nedotkl. Shelly byla něco jinýho. A ke všemu jsem ji ušetřil.

Vyšla z lesa ven a já čekal za hustým křovím, aby mě nemohli vidět. Policista byl malej, i když namakanej, ale odfrkl jsem si, protože to neznamenalo nic těžkýho. Šel jsem za nima a Asiatka je vedla stejnou cestou, kterou jsme přišli. Snažila se chovat přirozeně, ale i tak ten policista vycejtil, že není něco v pořádku.

,,A kde jsou ostatní?'' zeptal se nedůvěřivě.

,,Čekají tam,'' odpověděla rychle a očima kmitala po lese.

,,Akemi? Děje se něco?'' zeptal se jí Odegaard podezíravě a ona stále vrtěla hlavou. Protočil jsem očima, protože tímhle hereckým výstupem to celý prozradila, a vynořil se z křoví. Remingtonku jsem namířil zezadu na policistu, ale v tu chvíli se na mě Akemi podívala a polda se otočil. Automaticky sáhl po pistoli za opaskem, avšak naštěstí jsem měl rychlejší reflexy než on a dvakrát jsem vystřelil. Nevysoké tělo se svalilo na zem a Odegaard s Akemi zalapali po dechu.
Dlouhejma krokama jsem se k nim dostal, ale mezitím Odegaard popadl policajtovu pistoli, která spadla na zem, a namířil ji na mě s vítězným úsměvem.

,,Ty sráči, přišel jsem si to s tebou vyřídit!'' křikl na mě a já se ironicky zasmál.

,,Bejt tebou to odhodím, nebo tě za chvilku moji psi roztrhaj. Stejně jako ten tvuj slavnej tým, kterej se ještě teď třese strachy,'' pronesl jsem vážně, ale on na mě pořád mířil a nebral mě vážně.

,,Psi? Kde bys ty vzal psy?'' zeptal se posměšně a já se zle usmál nazpátek.

,,Scar, Dolor!'' zahřměl jsem a během několika vteřin k nám přiběhly dvě černý dogy. Uvědomil jsem si, že jsem tam takhle ty tři idioty nechal o samotě a v duchu se za to plácnul do čela. Teď jsem měl však na práci něco mnohem důležitějšího, čili mohli prozatím počkat.

,,Tohle jsou ta štěňata, do kterejch si kopal, hajzle. Pokud chceš zůstat na živu, zahoď tu posranou zbraň,'' mluvil jsem k němu klidně a on bez reakce namířil na psy. Střelil jsem těsně za něj a slavnej Odegaard s leknutím zbraň odhodil.

,,Fajn, dobře, vyhráls, jen mě nech jít!'' prosil zoufale a najednou zněl jako malý děcko. Vzal jsem si poldovu pistoli a –

,,Lydie?!'' zavolal na mě táta zezdola a já podrážděně zavrčela, protože jsem byla celá napnutá, co se stane dál. Došlo mi, že Nejvyššího deníky začínám brát jako napínavou knížku než jako paměti podle skutečných událostí.

,,Co je?'' reagovala jsem otráveně.

,,Zkus mírnit to nadšení a pojď sem!'' zavolal zpátky a já s protočením očí zandala deník pod polštář a seběhla schody dolů. Táta něco připravoval v kuchyni, a když se ke mně otočil, tvářil se nervózně.

,,Co se děje?'' zeptala jsem se možná až přehnaně indiferentním tónem a on se podrbal rozpačitě na hlavě.

,,No... chtěl jsem se zeptat, jestli by si zvládla být jeden víkend beze mě. Mohla by sis pozvat kamarády, kolik bys jen chtěla, samozřejmě žádnej obří mejdan, ale Arthur a ta jeho parta by mi nevadili,'' sypal ze sebe rychle a já se během toho kabonila víc a víc.

,,A proč?''

,,No... ehm, totiž... Já a Susan jsme si chtěli někam vyrazit,'' odpověděl nejistě a já povytáhla obočí vysoko nahoru.

,,Vyrazit? Se Susan?'' opakovala jsem ne moc nadšeně, protože mi bylo jasné, že pokud už spolu chtějí trávit i víkendy, začíná to být mezi nimi vážné. Přikývl. ,,Kam?''

,,Na jedno stavení, kam každé léto jezdí. Budou tam slavnosti, muzika, víno... to by tě nebavilo. Nechtěl jsem, aby jela sama, a ona mi to nabídla, tak jsem si myslel, víš - myslel jsem, že by to mohlo být fajn... ale -,''

,,Dobře, tati,'' umlčela jsem ho s tichým povzdechem. ,,Zvládnu to tu. Ale znamená to, že nebudu mít zaracha,'' smlouvala jsem a on zúžil rty do rovné přímky, aby si můj návrh důkladně promyslel.

,,Fajn,'' řekl, ale nevypadal být zrovna potěšen. Za to jsem já ale nemohla, protože to on si tuhle celou akci vymyslel. ,,Ale zakazuju ti chodit do lesa, maximálně do města nebo s Glansem. Ještě ti není osmnáct,'' diktoval si přísně pravidla a já se usmála. V hlavě už jsem si malovala, jak půjdu za Nejvyšším i přes zákaz.

,,Osmnáct mi bude za pár dní, tati,'' připomněla jsem mu a on se zase podrbal na hlavě. Kdybych nevěděla, že jsou to jeho projevy nervozity, myslela bych si, že je zavšivený.

,,No jo vlastně... už za týden,'' zašeptal táta zvláštně posmutnělým tónem a já souhlasně kývla. ,,Hrozně to letí,'' zamumlal nesmířlivě a vypadal být najednou tou novinou zklamaný.

,,I tak budu pořád tady a budu tvoje malá holčička,'' ujistila jsem ho, ale jistá si tím tak docela nebyla. Už jsem nebyla jen jeho. Měla jsem pocit, že patřím i Nejvyššímu. Byla jsem jeho Maličká.

,,To budeš vždycky.'' Táta mě objal a já zavřela oči a nechala se jím kolébat. ,,Moje i mámina, protože ta je tu s námi furt.'' Kousla jsem se do rtu, abych se náhodou nerozplakala a obličej mu zabořila do kostkované košile.

Ještě pořád jsem byla malá, opakovala jsem si.