,,Jak se mu to stalo?'' zeptal se mě anglicky doktor a já mu klidně odpověděla tak, jak jsem si to opakovala celou cestu do nemocnice.

,,Spadl a zezadu se praštil o kámen.'' Doktor přikývl a sdělil mi, že má Arthur naštěstí jen lehký otřes mozku a že si proto nepamatuje okolnosti svého úrazu. To se mi momentálně hodilo, protože se mě alespoň nebude opět vyptávat na Nejvyššího.

Nejvyšší.

Ten bezcitný idiot! Měla jsem na něj ohromný vztek. Proto, že uhodil Arthura, že mi řekl, ať už za ním do lesa nikdy nechodím a že se ke mně choval, jako bych v jeho životě nehrála žádnou důležitou roli.

Nevěděla jsem, co budu dělat a jak se k té situaci mám postavit, a tak jsem jen čekala v nemocnici, až pro mě zajede táta. Dovezla mě sem sanitka, kterou jsem po hádce s Nejvyšším urychleně zavolala.

,,Lydie, drahoušku, co se stalo?'' Táta vlétl do dveří a za ním běžela i vyděšená Susan. Oba se zastavili u mě a já rozpačitě vstala z plastové židle.

,,Uklouzl, spadl a praštil se do hlavy o kámen. Má naštěstí jen lehký otřes mozku,'' vysvětlila jsem a zároveň je i uklidnila, že stále žije a že se mu v podstatě nic vážného nestalo. Susan se svezla vyčerpaně na židli a obličej si dala s hlasitým vzlykem do dlaní. ,,Je v pořádku, opravdu,'' ujišťovala jsem ji dál, ale ona zavrtěla hlavou a neměla daleko od toho, aby se naplno rozbrečela.

,,Tolik jsem se vyděsila. Bála jsem se, že přijdu i o něj.'' Chápavě jsem ji pohladila po rameni třesoucími se prsty. Snažila jsem se jí něžně naznačit, že mě to mrzí.

,,Pojď, Lydie, odvezu tě domů. Susan? Zvládneš to tu chvíli sama?'' zeptal se jí starostlivě a díval se na ni pohledem, kterým mě ujistil o tom, že mu na ní vážně záleží.

,,Jistě,'' zašeptala pořád ještě celá rozhozená a letmo se usmála.

,,Dobře, vrátím se brzy.'' Položil mi ruku na záda a vyvedl mě z nemocnice ven. Nemluvil, jen se mračil a hrabal se ve svých myšlenkách.

,,Tati?'' oslovila jsem ho v autě opatrně, když už jsme nějakou dobu jeli.

Západ slunce udělal z nebe nádherný přechod mezi červenou, žlutou a modrou. Dívala jsem se na to a obdivovala krásu přírodních úkazů.

,,Ano, Lydie?'' reagoval a zněl k mému překvapení trochu zklamaně. Místo odpovědi jsem raději zavrtěla hlavou, protože jsem vlastně ani nevěděla co mu říct. O Nejvyšším jsem mluvit nemohla a i po tom, co mi řekl, jsem ho nehodlala prozradit. O svých pocitech jsem taky nedokázala mluvit, protože táta byl přeci jen chlap. Potřebovala jsem mámu, která by mě pochopila a poradila mi.

,,Pak budu mluvit já,'' prohlásil rázně s pohledem přišpendleným na silnici před sebou. ,,Co se děje, Lydie? Poslední týdny mám pocit, že moje dcera se mi ztrácí. Utíkáš s Glansem i bez Glanse na několik hodin někam ven. Vracíš se buď s úsměvem, nebo rozhozená. Zavíráš se v pokoji, necháváš mi vzkazy, což je jediná zpráva o tobě za celý den. Co se děje, Lydie? Co mi tajíš? Možná nejsem maminka, ale jsem tvůj otec a poznám, když se něco děje. Úraz s Arthurem mě nakopl k tomu, abych se tě zeptal!'' Po svém přísném rodičovském proslovu se na mě dlouze zadíval a já si vyčerpaně povzdechla.

Co jsem mu tak asi měla říct? Scházím se s vrahem, zlodějem, uprchlíkem, dlouho hledaným mafiánem, kterému je tak trochu pětatřicet a který nevypadá jako normální mladý muž, protože je napůl ohořelý?

,,Utíkám, tati. Prostě utíkám. Snažím se utéct od reality, kdy se mnou není moje máma. Snažím se žít tak, abych na ni nemusela neustále myslet. Chodím do lesa a denně ti lžu, protože jen díky těmhle věcem nemám potřebu brečet. Jen díky těmhle věcem se cítím šťastná. A omlouvám se ti za to, ale vždycky si mi věřil, tak mi věř i teď, že nedělám nic špatného,'' vysvětlovala jsem mu vše poloviční pravdou. Nejvyšší do mého vyprávění nepatřil, protože byl jedině mým tajemstvím, které jsem si hodlala nechat co nejdéle pro sebe. Takové tajemství, které si napíšete maximálně do deníčku, ale mlčíte o něm i před svou nejlepší kamarádkou.

,,Myslel jsem si to,'' promluvil do ticha, které nastalo během toho, co jsem se já dívala z okna a snažila se nebrečet. Doléhalo na mě tolik věcí. Bála jsem se, že zase budu myslet na mamku, když teď nebudu mít čím zaplnit čas. Bála jsem se, že to jediný, co mi po Nejvyšším zbude, budou ty děsivé deníky, které si budu číst opakovaně každý den, dokud se nenaučím každou kapitolu nazpaměť a nezcvoknu se z toho.

,,Myslel?'' reagovala jsem překvapeně. ,,Tak proč-,''

,,Protože jsem si nechtěl hrát na typického fotra, který své dceři nic nedovolí, Lydie! Byla si živá, zdravá, nestěžovala sis. A i když to bylo nebezpečné, vážně jsem nevěřil řečem, které kolovaly o jakémsi Netvorovi z lesa. Jsou tam tak maximálně vlci, a proto už tam nadále nechoď. A já ti najdu důvody, kvůli kterým už nebudeš nikdy smutnit,'' řekl přesvědčivě a já se na něj smutně usmála. Snažil se mi sice pomoc, ale bylo mu to k ničemu, protože nevěděl, co opravdu chci.

Chci dřevěnou masku, černé oblečení, dvě dogy, tmavé oči, všechny ty jizvy a popáleniny.

Chci Nejvyššího.

xxx

   Nechtělo se mi psát o tom, jak několik měsíců přežívám jen na tom, co si ukradnu. Nechtělo se mi psát o tom, jak se snažím zabydlovat a smířit s tím, že možná zůstanu do konce života sám v norským opuštěným lese, a tak jsem nepsal a prostě jen konal.

Teď jsem měl ale jasnej plán, a to ten, že se musím dostat do vedlejšího města, abych si sehnal nový oblečení, jídlo a další věci, díky kterým bych mohl v klidu přežívat.
Takže jsem si vyřezal masku, která mi zakrejvala polovinu obličeje, oblíkl si nejtlustší rolák, do kterýho jsem schoval celej svůj popálenej krk, a nasadil si rukavice. Byla to jediná možnost, která mohla ušetřit svět před mým momentálním zjevem.

Mohl jsem tím riskovat zatraceně hodně, ale potřeboval jsem koupit spoustu věcí, ujasnit si, co se děje ve světě. Jestli se po tolika měsících ještě mluví o skandálu v Londýně, při kterým jsem přišel o veškerý šance na lepší budoucnost.

Všiml jsem si zaparkovanýho starýho auta u lesa a rozhodl se, že si ho přivlastním. Rozbil jsem okýnko a zevnitř ho otevřel. K mýmu štěstí v něm nebyl alarm, kterej by na mě upozornil, čímž byla práce o mnoho jednodušší.

Ze sedadla jsem smetl střepy a sedl si. Dělal jsem to mockrát, takže jsem zkušeně nožem odšrouboval plastovej kryt pod volantem, kde se nacházely všechny důležitý dráty. Měl jsem před sebou tři hlavní svazky.

Dráty, který vedly ke světlům a tempomatu, dráty, který směřovaly na druhou stranu ke stěračům a pak ty, který patřily k baterii, zapalování a startéru. Ty se táhly směrem nahoru.

Šňůry od baterie byly vždycky červený, to jsem si pamatoval, ale barva startéru a zapalování nebyla vždycky žlutá a hnědá, takže jsem váhal. Nakonec jsem to ale riskl a aspoň tentokrát mi ten nahoře přál štěstí.

Když motor konečně začal běžet, rychle jsem vyjel pryč a mířil do vedlejšího města, který se tu pravděpodobně mělo podle mapy nacházet. Zjistil jsem to při poslední návštěvě jednoho baráku, když jsem potřeboval nějaký příbory. Rozneslo se po okolí, že se tu začíná krást, ale do lesa nikdo pátrat nešel. I tak už jsem nechtěl riskovat, že se o mně někdo dozví, nebo že mě chytnou, a tak jsem se rozhodl obstarat jinak.

Dojel jsem do města a zaparkoval u největšího nákupního centra. Rozbitý okýnko jsem přikryl plachtou, kterou jsem našel v kufru, aby se nějakej expert náhodou nerozhodnul moje kradený auto ukrást taky.

Pak jsem vešel do nákupáku a snažil si nevšímat ostatních lidí, kteří si na mě ''nenápadně'' ukazovali.

Už v prvním obchodě se mnou měli problém a podezřele si mě prohlíželi. Byl jsem nasranej, protože mě hodnotili jen podle oblečení a masky. Kdybych ji neměl, dívali by se na mě jako na normálního zákazníka. Posraný předsudky!

,,Pane? Potřebujete s něčím pomoc?'' ozvalo se za mnou s britským přízvukem a já se překvapeně otočil. Byla to asi čtyřicetiletá žena s krásnou figurou a přátelským úsměvem. Jediná ženská v celým obchodě, která se na mě nedívala pochybovačně. Na pravém prsu měla vizitku se jménem.

,,Rád bych,'' odvětil jsem a dodal. ,,Vivienne.'' Začervenala se a ihned vypadala o pár let mladší. Líbila se mi, protože se na mě nedívala skrz prsty. Možná by změnila názor, kdyby viděla, co pod tou maskou a oblečením schovávám a co jsem vlastně zač.

,,Sháníte něco konkrétního?'' ptala se mě dál a prohrábla si své blonďaté vlasy. Tipl jsem ji na rozvedenou znuděnou maminu, co by si potřebovala užít a odpoutat se od jejího stereotypního života. A já byl zjevně její kořist a nestěžoval jsem si.

,,Potřebuju oblečení. Všechno černý, hodně velký, nejlíp prodlouženou dýlku. Boty asi 49,'' vyjmenoval jsem jí své požadavky a ona mi prstem naznačila, ať ji následuju. Do hodiny mi ta sexy máma zařídila tolik oblečení, že jsem ani nemusel do dalšího obchodu.

,,Všechno?'' zeptala se mě, když už jsem s plnejma taškama stál u pultu. Kývl jsem a zaplatil. ,,Přijďte zas,'' řekla mi a pak se na mě dívala, jako by ještě na něco čekala. Bylo mi jasný, co chce, a v ten moment jsem zapomněl na to, jak vypadám, a risknul to.

,,V kolik končíte?'' položil jsem ji otázku, na kterou celou tu dobu čekala, a ona se rozzářila, jako bych jí místo toho sdělil, že vyhrává milion liber.

,,Za hodinu,'' odpověděla a já se pokusil o výraz, na kterej jsem dřív sbalil každou holku, na kterou jsem se podíval.

,,Doufám, že vám nebude pak vadit moje společnost.'' Po těhlech slovech jsem se vrátil zpátky do auta, kam jsem naházel všechny koupený hadry, a šel si pořídit nějaký domácí potřeby. To jsem měl z krku skoro hned, i když se to neobešlo bez dalších opovržlivejch pohledů. Sral jsem na to. Bylo mi to už jedno.

A pak mě zaujaly noviny, který jako jediný nebyly v norštině, ale v mojí rodný angličtině. Vzal jsem je do ruky a otáčel stránky, dokud jsem nenašel, co jsem hledal.

Kam se poděl nejúspěšnější a nejnebezpečnější gang Pěti prstů?

Nikdo neví. Od výbuchu londýnské centrální banky se po všech členech slehla zem. Dokonce i po muži, který pravděpodobně uvízl uvnitř budovy, jelikož se žádné tělo ani stopy nenašly. Spekuluje se o tom, že v budově uvízl vůdčí celého spolku, protože jeho slavný pseudonym Nejvyšší, Eso a tak podobně už dlouho londýnské ulice nezaslechly.

I tak není v Londýně klid a krade se a ničí dál, ale spolek Pěti prstů, který se vždy zvládl beze stopy ztratit, už nejspíš nikdy Londýn ohrožovat nebude.

Díval jsem se na to s rozšířenými zorničkami a zatnul pěsti, protože jsem byl pořád podezřelej. Věděl jsem, že si nedají pokoj a budou pátrat dál. A já se tady v Norsku klidně procházím po ulicích a nákupních centrech.

Když uběhla hodina, pro Vivienne jsem se stavil a společně jsme zašli na večeři. Už podle jejích gest a chování jsem poznal, že je to pěkná zlatokopka. Ale nevadilo mi to. Měl jsem aspoň společnost, kterou jsem během měsíců dost postrádal, a zahnal jsem nepříjemný myšlenky na článek v novinách.

Za celou dobu se mě na tu masku nezeptala. Jediný, o co se zajímala, byly peníze a můj rodinnej stav. Docela jsem jí byl za to vděčnej, ale snažil jsem se jí naznačovat, že žádnej vztah nehledám. Buď to nechtěla slyšet anebo mě nepochopila, takže nadšeně povídala dál a vypadala spokojeně. Neměl jsem to srdce jí říct, že to nikam stejně nevede.

Po večeři mě pozvala k sobě.

Šel jsem až ke vchodovým dveřím, ale najednou jsem si uvědomil, že takhle to nechci. Odmítal jsem sex s okouzlující čtyřicítkou, která se mi přímo nabízela, jenom proto, že mi připadalo, že s tím, jak vypadám, by to nešlo. A navíc tu byla stále možnost, že by mě mohli chytit.

A tak jsem se jí omluvil, poděkoval jí za hezkej večer, a dokonce dodal, že jí přeju hodně štěstí v životě. A ona se na mě zklamaně usmála, pohladila mě na rozloučenou po paži a zmizela ve dveřích.

Vrátil jsem se do svojí potemnělý samoty a auto zaparkoval na stejný místo, kde jsem ho i předtím ukradl. Asi jsem chtěl být aspoň jednou velkorysejší a vzhledem k tomu, že jsem měl rukavice, nikdo nemohl sejmout otisky prstů.

Nanosil jsem si všechny koupený věci do svýho takzvanýho domova a trochu líp si to tam zase zařídil. Už to tam začínalo vypadat útulně a já si na to opravdu pomalu zvykal. Nakonec mi tak špatně nebylo.

Zapálil jsem v krbu, kterej jsem zvládl dostat do chodu, a unaveně si sedl do křesla, který jsem ještě spolu s jedním našel na starý skládce za městem. Dalo se tam najít spousty nábytku i vybavení, takže jsem tam občas zajel, něco si vybral a ty věci opravil.

Seděl jsem v tom křesle, v ruce třímal zapálenej doutník, jenž mi po měsících neklidu konečně nějakej dopřál, a díval se do plápolajícího ohně.

Cejtil jsem se hrozně sám.

Naštvaně jsem deníkem mrštila o zem a založila si ruce na prsou. Cejtil jsem se hrozně sám...

A co teď, Nejvyšší? Teď se tak snad necítíš?