,,Fajn, dobře, vyhráls, jen mě nech jít!'' prosil zoufale a najednou zněl jako malý děcko. Vzal jsem si poldovu pistoli a nakázal Scarovi s Dolorem, aby našli ostatní. Počítal jsem s tím, že se totiž pokoušeli zdrhnout.

,,Jdeme!'' poručil jsem Odegaardovi a Akemi a oni šli přede mnou s rukama nahoře. Vedl jsem je k místu, kde jsem ještě před chvíli mluvil se skupinkou fotografů, a zaslechl z dálky něčí řev. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a došlo mi, že se opravdu rozhodli všichni tři zdrhnout.

,,Aleluja, asi vás zůstane naživu míň, než jsem si původně plánoval,'' řekl jsem si pro sebe neradostně, ale předpokládal jsem, že mě ti dva i tak zaslechli.

,,Ne! Pusť mě!'' zavřeštěl kdosi v dálce a já se ušklíbl. Došli jsme ke stromu, kde předtím všichni čekali, a já jsem Akemi s Odegaardem přikázal, aby si mezitím sedli na hlinitou zem. Za moment k nám dopajdal ten zrzavej a kalhoty měl nasáklý krví. Na rukou se mu vyjímaly škrábance a byl zbrocenej potem.

,,Omlouvám se,'' zašeptal směrem ke mně a celej se roztřásl. Zželelo se mi ho, takže jsem ho poslal si v klidu sednout a hodil po něm čistej kapesník, kterej jsem nosil v kapse. Tiše mi poděkoval a začal si stírat z kotníků krev. Spatřil jsem otisky psích zubů a dokázal si představit, jak ho chvíli Scar s Dolorem táhli a nedbali na to, že ho to může bolet.

,,Zabiješ nás? Nás všechny?'' zeptal se mě Odegaard s vyděšením a dolní ret se mu rozklepal. Byl víc posranej než ta Asiatka a já si proto znechuceně odplivl.

,,To si ještě rozmyslím,'' zavrčel jsem nepříjemně a hned potom se Scar s Dolorem vrátili. Před Scarem kulhal ten plešatej s vousama a Dolor za sebou táhl nehybný tělo, v kterým jsem rozpoznal toho prvního zvědavýho blbce, kterej se mě odvážil s bleskem vyfotit. ,,Pusť!'' zvolal jsem zamračeně směrem k Dolorovi a on si poslušně sedl opodál a tělo nechal klesnout k zemi.

,,Proboha,'' vyjekla Akemi, když pochopila danou situaci,  a zrzoun s Odegaardem se také zhrozili.

,,Moc se bránil,'' zašeptal ten plešoun. Pokynul jsem mu, ať si sedne k ostatním, a hodil jsem mu svůj další kapesník. Kupodivu ho s vděkem přijal a sedl si vedle zrzouna.

,,Takhle dopadnete, pokud se ještě někdy pokusíte porušit moje pravidla,'' upozornil jsem je ostře a kývl k Dolorovi, aby tělo někam uklidil. Tenhle povel znali oba psi moc dobře. Už zahrabávali mrtvý králíky, zbytky jídla v pytlích, kusy oblečení... teď měli možnost konečně zahrabat lidský tělo. Ne že bych z toho měl zrovna radost.

,,Tak,'' začal jsem. ,,Za tu dobu, co jsem měl tu čest,'' ušklíbl jsem se. ,,Trávit čas s váma, jsem si ujasnil, co budu dělat. Začnu zostra, to se přiznám. A to tak, že potrestám toho, kdo tohle všechno způsobil. Kdo vyslal bandu idiotů prakticky na smrt.'' Podíval jsem se na tlustýho Nora a on polkl. ,,A vy, vy se budete všichni dívat. Protože... pokud porušíte moje pravidla, dopadnete stejně!'' Zavolal jsem na Dolora, kterej ještě někde lítal po lese a snažil se rychle zakrejt stopy, a on přiběhl a na povel si sedl zpět k mým nohám. ,,Scar, Dolor. Roztrhat!'' Ukázal jsem na Odegaarda, kterej se už pomalu zvedal k útěku, ale k ničemu mu to nebylo. Oba psi se na něj po rozkazu vrhli a já zbylým přikázal, ať se na to dívají.

V obličeji byli hrůzou bledý. I já měl, co dělat, abych se neodvrátil. Byl jsem Netvor, protože jsem ze svejch psů udělal krvelačný bestie. Byl jsem hajzl, byl jsem zločinec, maniak, šílenec, byl jsem opravdová zrůda. Mohl jsem si za to sám. Mohl jsem si dokonce i za to, že se o samotným Netvorovi rozkřiklo, protože jsem to dostatečně neohlídal.

Poté, co Odegaard naposledy vydechnul, Scar s Dolorem zahladili stopy a já to po nich ještě zkontroloval. Ty dva chlapy jsem pustil. Nepočítal jsem s tím, že mě napráskaj. A neudělali to. Ten zrzoun se z toho všeho zbláznil. Převezli ho do nejbližší norský léčebny, protože prý jen dokola něco nesrozumitelně plácal a klepal se. Dal jsem za úkol Harveymu tohle všechno ohlídat, abych měl jistotu, že se zas něco neposere.

Ten plešatej se propadl hluboko do země a nikdy už jsem o něm neslyšel. Ani Harvey. Možná to bylo jedině dobře, protože jsme měli o starost míň.

Ale ty dva nenadělali v podstatě žádný problémy. Jen se mi nasrali do lesa, zanechali mi tu svou fotící techniku, která mi mnohdy posloužila, a odnesli si s sebou jizvy na celej život.
Nejvíc bordelu totiž zanechala Akemi. Po tom, co jsem ty dva pustil a Odegaarda nechal zmizet, jsem si ji vzal k sobě do chaty. Harvey byl silně proti tomu, ale já měl pocit, že to prostě udělat musím, protože jsem ji nechtěl jen tak nechat jít.

Bála se mě. Bože, jak moc se mě bála. Pořád koukala ke dveřím a bylo na ní vidět, že chce zdrhnout. A já jenom chtěl někoho, s kým bych si mohl povídat a pobavit se. Po těch letech jsem si to zasloužil. Měl jsem Harveyho, ale do prdele, já potřeboval ženskou. Ženskou, která mě pochopí a bude se na mě koukat... líp. Jenomže jsem si nevybral tu správnou.

Po tom, co jsem si ji vzal do chaty, několik hodin jen brečela, nadávala a odháněla mě od sebe pryč. A já jen seděl a pozoroval ji. Nehodlal jsem jí ublížit, ale chtěl jsem společnost.

,,Přestaň bulet. No tak! Nic ti nedělám!'' zavrčel jsem nedůtklivě a ona ke mně zvedla svoje krásný tmavý oči. Tolik se mi líbila. I když se mě bála a dívala se na mě s odporem, hrozně se mi líbila.

,,Proč mě tu držíš? Chci pryč! Nic neřeknu!'' vzlykala a vzlykala dál a já nad tím mrzutě protočil očima.

,,Chci společnost,'' ujasnil jsem a ona si povýšeně odfrkla.

,,Tak to nejsem asi ta pravá.''

Zatnul jsem čelist, popadl ji za zápěstí a vyzdvihl na nohy. Byla drobná, stejně jako většina asijských dívek, mohlo jí bejt kolem dvaceti a na ženskou se zdála docela vysoká.
Navlečená byla v kraťasech, ze kterých jí vykukovaly dlouhý štíhlý nohy, po nichž jsem přejížděl vzrušeným pohledem.

,,Opovaž se mě dotknout!'' Vytrhla se mi a v obraně před sebe zvedla ruce. ,,Jsi odporný!'' zasyčela jedovatě a mě její slova bodla u srdce víc, než jsem si byl ochotnej připustit.

Ani mě neviděla bez masky, ale jako bych ji už na sobě neměl, když na mě pohlížela s takovou nechutí. Tak disgustovaně.

,,Ty asi nevíš, že tvůj život je v mejch rukách. Takže bejt tebou držím hubu a poslouchám!'' křikl jsem a chytl ji znovu za zápěstí, tentokrát silněji, až bolestí zakňučela.

,,Tak mě zabij. Dělej! Bude mi to milejší, než se na tebe dívat!'' vřeštěla a se mnou lomcoval vztek. Měl jsem chuť ji mlátit, trestat, ničit, oplatit jí to, co mi řekla. Co mi vpálila do tváře a čím mi nehorázně ubližovala. Brala mi zbytky mýho posranýho sebevědomí. ,,Nemáš sílu to udělat. Nemáš sílu mě zabít. Jsi slaboch. Zrůda,'' říkala mi posměšně a můj stisk polevoval. Uvědomoval jsem si, že má pravdu. Nedokázal jsem ublížit ženě.

,,Tak táhni. Táhni, milá Akemi. Než tu odvahu seberu a nechám tě roztrhat,'' pohrozil jsem jí a ona se hrdelně zasmála. Jako by z ní strach najednou odpadl a bylo tu jen opovržení.

,,Nedokážeš to. Nezabil bys mě. Prostě to vím,'' pronesla sebevědomě a já ji raději pustil. Přecházela okolo mě a znechuceně si mě měřila pohledem. ,,Copak asi skrýváš pod tou maskou, hm? Co jsi zač, ty bezcitný hajzle? Proč si přijel z Británie právě sem? Řekni! Řekni mi to všechno a pak mě klidně můžeš zabít!'' smlouvala a já na ni nevěřícně vytřeštil oči.

,,Proč bych to měl dělat? Nechci ti ublížit. Chtěl jsem jenom posranou společnost, zpovídat se ti nebudu!'' zamračil jsem se a ona bojovně zvedla bradu.

,,Ani když udělám tohle?'' Sundala si svetřík, který doteď měla na sobě, a přejela si po nahých pažích. Dívala se na mě skrze hustý řasy a pomalu zamrkala, až se jí v pravidelným rytmu zavlnily.

,,A co jako?'' reagoval jsem posměšně, ale ona se nedala vykolejit a zahákla prsty za volné tílko.

,,A co pak tohle?'' Hlavu naklonila do strany a tílko si přetáhla přes hlavu. Krátký vlasy se jí zhouply do stran, jak je tenká látka rozpohybovala, a já polkl. Na sobě měla už jen spodní prádlo a kraťasy.

,,Já o sobě zásadně nevypovídám,'' uzemnil jsem ji, ale ona i přesto pokračovala. Dlouhými prsty si přejela po odhalený kůži na prsou a nechala ke kotníkům spadnout i druhej díl jejího oděvu. A já si prohlížel ty dlouhý nohy a to snědý tělo, který by se mohlo v klidu vyjímat na obálce časopisu.

,,No tak, zrůdičko, nelíbím se ti snad? Nechám na sebe i sáhnout, když mi povíš, co jsi zač,'' šeptala flirtovně a přiblížila se.

Úplně mi to zatemnilo mozek, nepřemejšlel jsem. Vypadlo mi z hlavy, že je to posraná novinářka, že ještě před chvíli na mě koukala s odporem a že bych jí na to neměl skočit. V ten moment jsem viděl jenom krásný tělo a chtěl jsem si užít. Postrádal jsem blízkou společnost a ona se tak hezky nabízela.

,,Mažeš mi med kolem huby. Hnusím se ti,'' protestoval jsem tiše, ale neodtáhl se, když mi rukou přejela přes zapínání kalhot a stiskla mě v ruce.

,,Možná zas tolik ne,'' vyvrátila mi mou konspiraci a moje ruce přemístila na svoje záda. Nahmatal jsem zapínání podprsenky a stáhl jí tenká ramínka pomalu dolů. Usmála se a neodstrčila mě, když jsem v dlaních sevřel oblé tvary. Pak už mi bylo fuk, co jí řeknu, takže ze mě vypadlo, že se tu skrejvám a že trestám nevítaný návštěvníky.
,,Pročpak ta maska, hm?'' zašeptala další otázku a zvedla hlavu, aby mě mohla políbit. Nechal jsem se a přejížděl jí rukama po útlý postavě. Líbala mě, zatímco jsem jí zajížděl pod poslední kousek prádla, a slastně vydechla, když jsem jí prsty přejel i přes klín.

Než jsem se nadál, strhla mi masku a při pohledu na mou tvář zaječela. Odvrátil jsem se a nenáviděl se za to, že jsem tý svini podlehl. Zakryl jsem se a už se na ni ani nepodíval. Během chvíle byla pryč a jediný, co po ní zbylo, byly pouhý zvěsti a pomluvy, který po městě posléze roznesla. Každej pak v Norsku věděl, že v těhlech lesích žije Netvor. Že už se tam několik let schovává, že má znetvořenou pravou tvář, že vraždí, ubližuje lidem, v čemž mu napomáhají dva černí psi, a že do lesa nepustí nikoho.

Byla to vlastně pravda. Nikdo pro mě nebyl vítanej. Kromě Harveyho, samozřejmě. Ale bylo to fuk, protože kvůli těm zvěstím už nikdo do lesa stejně nezavítal.

Nikdo.

Akemi se vypařila a zanechala za sebou jenom vystrašený město a mou poníženou maličkost. Možná o mně roznášela kecy dál, protože se nebála toho, že bych jí ublížil. Omotala si mě kolem prstu jen, aby zjistila informace, a jen, aby se podívala na to, co skrejvám pod tím proklatým kusem dřeva.

Udělala ze mě opravdovou stvůru.

S vyděšením jsem dočetla poslední řádek a cítila se opravdu smutně. Na krev a vraždy už jsem si zvykla, ale nic tomuhle podobného jsem nečekala. Bylo mi Nejvyššího líto, protože i po tom, kdy už si prošel všemi těmi hrůzami, mu nedali lidé pokoj a ničili ho dál. Dělali z něj ještě větší monstrum, než ve skutečnosti byl.

Ruku jsem si okamžitě dala před pusu, protože taková slova ode mě byla opravdu hrozná.

Nemyslela jsem si o něm, že je zrůda. Věděla jsem, že není dobrý člověk, ale zrůdou nebyl. Protože kdyby ano, netrávila bych s ním tolik času, netoužila ještě po více společných momentech a nemyslela na něj takovým způsobem, jakým jsem to dělávala. Také bych ho nelíbala, nenechala na sebe sáhnout a neculila se v jeho přítomnosti. Probůh... nedalo se ani vyslovit, jak moc mi na tom muži záleželo. Děsilo mě uvědomění, že bych ho už neměla vidět, a představa, že se s ním zase uvidím, mi způsobovala až přehnaně nadšenou náladu.

Ne, já bych mu nikdy neublížila. Nikdy ho nevyužila, nikdy mu nelhala a nikdy se mu nesmála za to, jak vypadá. Nebyla bych znechucená a neopovrhovala jím. Nenapráskala bych ho a neměla z něj strach. A v té chvíli jsem se zaslíbila a v rukou sevřela dřevěný medailonek, který mi sám vyřezal.

Byla jsem rozhodnutá, že budu stát při něm v jakékoli situaci a že se ho jen tak nevzdám. Že přelouskám ten pitomý poslední deník do konce a že se jím nenechám už nikdy zahnat. Že s ním přežiju všechny ty krušné chvíle, které možná ještě nastanou, a že tu pro něj zkrátka budu.

Jak nejdéle to bude možné.