,,Lydie?'' zavolal na mě táta ráno z chodby, když jsem ještě napůl spala a moje myšlenky se ocitaly stále ve snu. Protřela jsem si unavené oči a párkrát zamrkala, abych byla schopná alespoň trochu vnímat.

,,Ano, tati?'' křikla jsem zpět a zmohlo mě to natolik, že se mi víčka svezla zase dolů a ponořila mě následně do uklidňující tmy.

,,Potřebuju zajet do sousedního města pro materiál k výstavbě. Vrátím se pozdě, budeš v pořádku? Nebo chceš jet se mnou?'' Chvíli jsem se nad jeho návrhem v polospánku rozmýšlela, ale jelikož lenost zvítězila, tak jsem odsouhlasila, že budu v pohodě a že to vše beru na vědomí. Když jsem se pak konečně z postele vyhrabala, přišourala jsem se do koupelny, kde jsem si dala dlouhou nerušenou sprchu a přehrála skoro celý svůj playlist nejoblíbenějších písniček. Přemýšlela jsem nad tím, co tu budu celou dobu sama dělat, když jsem teď měla tolik volného času pro sebe, a nakonec jsem se rozhodla zase projet na Glansovi. Ten se ve svém boxu neklidně vrtěl, a jakmile jsem mu nasadila sedlo, začal vzrušeně funět.

Zkušeně jsem se vyhoupla na jeho hřbet a pobídla ho k volné chůzi. Rozhlížela jsem se kolem sebe, protože jsem měla jedinečnou možnost kochat se okolím nového domova.

Vyzvala jsem Glanse ke klusu a rozjela se s ním po poli k lesu. Tehdy jsem si svůj čin vůbec neuvědomovala. Ty řeči o jakémsi zrůdném muži se mi úplně vykouřily z hlavy a jela jsem bez hlubšího rozmýšlení dál. Byla jsem natolik unesená tou uhrančivou přírodou kolem, že jsem mířila po pěší cestě do samotného vnitra.

Čím hlouběji jsem ale jela, tím víc byl Glans neklidný. Vrtěl sebou a párkrát jsem si dokonce myslela, že se na něm neudržím, i když jsem s ježděním měla bohaté zkušenosti.

Na sucho jsem polkla a očima prozkoumala neznámé prostředí. Až na vysoké stromy a pár paprsků denního světla kolem jsem neviděla nikde východ nebo rozkopanou pěšinu od kopyt, která by mě vyvedla ven. Cesta splývala s normální zeminou a stromy se zdály být na chlup stejné.

Seskočila jsem z Glansova hřbetu a pohladila ho po šíji. Ujistila jsem ho klidnými slůvky, že je vše v nejlepším pořádku, a snažila se rozvzpomenout, jakou stranou jsem sem vlastně přijela. Nakonec jsem se vydala náhodnou cestou a doufala, že nakonec dojdu na louku u našeho stavení, ač mi přišlo, že se od ní tímhle způsobem akorát tak víc vzdaluju. Začínala jsem panikařit, jelikož jsem měla nemilé tušení, že jsem v lese zabloudila, a najednou se mi během vteřiny vrátily i myšlenky na Netvora. Srdce mi začalo bít rychleji. Opřela jsem se o nejbližší strom a začala rychleji oddechovat. Políval mě strach a mrazilo mě po celém těle při představě, že v lese nejsem sama.

Z dálky se ozvalo psí vytí a v tu chvíli, jako by ze mě vyprchal všechen život. Glans se mi vytrhl a postavil se na zadní za doprovodu hlasitého řehtání. Naposledy zaržál a splašeně se rozběhl pryč.

,,Glansi! Stůj!'' zakřičela jsem za ním vyděšeně, ale jak se dalo čekat, vůbec se neohlédl a ujížděl dál.

Byla jsem uprostřed lesa, kde zřejmě pobíhal nějaký psychopat s jednou zdravou nohou a zdeformovaným ksichtem, sama a bez potuchy, kudy vede cesta ven. Chtělo se mi brečet, ale věděla jsem, že nesmím ničím ztrácet čas, abych tu nezůstala až do tmy. Vydala jsem se tedy směrem, kudy uháněl Glans.

Rok 2007 - Půl roku po loupeži

Nejvyšší stál v lese před starou polorozpadlou boudou a zatínal usilovně pěsti. Věděl, že není jiná možnost, než že se ukrývat tady. Celá Anglie po něm pátrals a nemohl dopustit, aby se mu vzalo to poslední, co ještě měl. Diamant.

Dokulhal ke ztrouchnivělým dveřím, které neměly ani kliku, a opatrně je odsunul, aby je nepřipravil i o poslední držící kusy dřeva. Na nohu špatně došlapoval, protože po nehodě nevyhledal lékařskou pomoc, a naštípnutá kost mu tak nesprávně srostla.

Nahlédl dovnitř a spatřil jen velký nepořádek, oprýskaný stůl a postel v dost špatném stavu. Ve tváři měl tvrdý výraz, který podtrhovaly pletence jizev a spáleniny a dodávaly mu pravou děsivost.

Vešel dovnitř a rozhlédl se po zatuchlém prostoru, ale nic zajímavého tu na pohled nebylo. Zvedl zrak a trhl sebou, když spatřil ve špinavém zrcadle svůj vlastní odraz. Znechuceně si prohlížel tvář, která kdysi bývala i přitažlivá. Do masa propálené, viditelné jizvy a svraštělá kůže. Zarudlá pokožka okolo a znetvořené pravé víčko. Hnusil se sám sobě, a proto zrcadlo hned vzteky strhl na zem. Měl chuť nahlas zařvat, ale vyvaroval se toho, protože vzhledem ke svému stavu neměl sílu ani na to. Sedl si na skoro rozpadlou postel a hlavu si dal do dlaní. Nenáviděl svůj život.

xxx

Začínalo se pomalu stmívat, tváře mi hořely a tělem mi projížděly vlny neutuchajícího strachu. Polykala jsem ze zoufalství vlastní slzy a zaháněla strach chlácholivými slůvky.
Psí vytí se ozvalo znovu, a to už jsem opravdu nechala slzy volně stékat až na krk. Tušila jsem, že v lese nejsem sama, a možnost, že je nablízku právě on, mě uváděla do ještě větších pocitů bezmoci.

Za sebou jsem uslyšela nějaké šramocení, a když jsem se otočila, stály přede mnou dvě obrovské černé Německé dogy. Výhružně vrčely a krčily své kožnaté čenichy. Začala jsem pomalu couvat dozadu, ale věděla jsem, že když rychle něco nepodniknu, roztrhají mě během několika vteřin na cucky. Musely být od toho psychopata, o kterém Rose mluvila, a pokud se tu nacházely ony, pravděpodobně byl nablízku i on.

Otočila jsem se a sprintem se rozběhla někam dopředu, i přestože jsem netušila, kudy se dostanu z lesa ven. Běžela jsem takovou rychlostí, za kterou bych na Olympijských hrách dostala klidně i zlatou medaili, poněvadž by mi nestačil ani sám Usain Bolt. Oba psi se rozběhli za doprovodu hlubokého štěkotu za mnou a jejich horký dech mi narazil do holých nohou. Oči mě pálily, hrdlo mi hořelo a svaly mi pomalu přestávaly pracovat.

Pod pravou dolní končetinou jsem ucítila tvrdé dřevo, které mi zabránilo v dalším pohybu, a svalila jsem se na zem. Chytla jsem se za bok a sykla bolestí, protože jsem spadla na cosi ostrého. To byl momentálně ale asi ten nejmenší problém, protože hned několik ostrých věcí, které by mi mohly protrhnout bez problému kůži, se na mě třpytilo zpoza psích tlam. Zvedla jsem pohled a začala v panice křičet. Přede mnou se tyčily obě dogy a jejich chřtány zůstávaly na odiv mírně pootevřené. Mohla jsem vidět lesknoucí se bílé špičáky a kapičky teplých slin, jak krčily zlostně huby.

,,Ne! Prosím! Běžte pryč!'' Brečela jsem a oháněla se po nich rukou, což situaci nejspíš ještě zhoršovalo. Milovala jsem psy. Jak malé, tak i ty velké, ale teď bych si nejradši přála mít po ruce cokoli ostrého na obranu. Vrčely a pomalu se ke mně přibližovaly. Sunula jsem se po zadku dozadu a zanechávala za sebou cestičku z odhrnutého jehličí.

,,Kšá! Padejte! Padejte pryč!'' Zarazila jsem se o spadlý kmen stromu a bylo jasné, že dál už pokračovat nemůžu. Jen jsem brečela a doufala, že to budu mít rychle za sebou a že nebudu trpět tak, jak to je většinou popsané v hororových knížkách.

,,Dolore! Scare! Ke mně!'' ozval se hluboký chraplavý hlas, z kterého mi na těle naskočila husí kůže. Oba psi se za zvukem otočili a rozběhli se k vysoké postavě stojící na konci mnou stvořené cesty. ,,Dolů!'' křikl k nim. Pokorně před ním sklonili hlavu a skrčili tlapy tak, že to vypadalo, že poklekají. Prohlédla jsem si toho člověka celého se zatajeným dechem a došlo mi, komu za nečekanou záchranu vděčím. Obličej měl přikrytý ručně vyřezávanou maskou, která zahalovala pouze jeho pravou tvář. Byla stvořená přesně jen pro půlku obličeje.

,,Co tu děláte?'' zeptal se mě nevítaným tónem a narovnal se. Opravdu musel mít přes dva metry, protože obě dogy měly v kohoutku více jak 80 centimetrů a vypadaly vedle něj skoro drobně.

,,Je-jela jsem na koni,'' vykoktala jsem. ,,Ztratila jsem se,'' blekotala jsem dál, ale i tak mě nejspíš pochopil. I přes masku jsem poznala, že se mračí. Narušila jsem mu totiž jeho teritorium a teď za to taky zaplatím.

,,Prosím, nezabíjejte mě! Nikomu neřeknu, že jsem Vás tu viděla!'' Sepnula jsem ruce k sobě a zoufale jsem na něj pohlédla přes slzy v očích. Má reakce ho očividně překvapila a zamračil se ještě víc.

,,Tak to se o mně furt povídá?'' pronesl s opovržeností. ,,Že zabíjím?'' Ironicky se uchechtl a zavrtěl nad tím hlavou. Otočil se a beze slova kráčel pryč. Lekla jsem se, že mě tu nechá, a i když jsem ho neznala a bála se ho, nechtěla jsem tu zůstat sama přes noc.

,,Tak pojďte, vyvedu Vás z lesa ven,'' sdělil mi stroze, zatímco šel, nebo spíše kulhal, dál. Občas se za postiženou nohu i chytil, ale jinak nedělal nic neobvyklého.

Čekala jsem, že bude vypadat jinak. Že se mi bude hnusit a podle popisu odpovídat nějaké stvůře, ale až na strach, respekt a zaujetí mě jeho vzhled nijak nepohoršil. Možná to bylo díky té masce, která všechno odpuzující pravděpodobně zakrývala.

Následovala jsem ho mlčky a snažila se opatrně nakračovat, abych ho třeba nepodráždila a on na mě v záchvatu zlosti nepoštval oba psy. V ruce žmoulal kubánský doutník a byl cítit whisky, jejíž vůni jsem si matně pamatovala díky parfému se stejným aromatem, kterým se v mém dětství voněl táta. Dolor a Scar vedle něj šli pokorně a už vůbec nevypadali děsivě. Naopak. Člověk by se s nimi teď nejraději začal mazlit.

Celou dobu nic neřekl, a když jsme došli na konec lesa, jen mi ustoupil z cesty a natočil zakrytou tvář čelem ode mě. Chvíli jsem mlčela a čekala, co se bude dít dál, ale nakonec jsem jen úlevně vydechla, protože se mě nechystal znásilnit a zabít. Pokusila jsem se o upřímný úsměv, ale určitě působil neupřímně s mou opuchlou tváří od pláče.

,,Děkuju moc,'' pípla jsem tiše. ,,Zachránil jste mi život.'' Podíval se na mě svrchu, stále natočený bokem, a bylo vidět, že jsem ho svými slovy překvapila. Místo odpovědi kývl a otočil se k odchodu. Zavolal na své dva psy, kteří seděli stále nehnutě přede mnou a pozorovali mě s vyplazenými jazyky. Na povel svého pána se ale zvedli a všichni tři se mi posléze ztratili z dohledu.

xxx

Hned, jak jsem přišla domů, strhla jsem ze sebe špinavé oblečení a hodila jej do pračky, aby se táta nevyptával, kde jsem se proboha válela. Ránu na boku jsem si vyčistila a zalepila velkou náplastí, abych zabránila případné infekci. Táta naštěstí přijel, až když jsem se umyla a zahladila všechny ''stopy'' po mém menším výletu po Norsku, a tak mě nijak nepodezříval, že jsem byla v lese.

Když jsem v noci ležela v posteli a koukala se zamyšleně do stropu, docházelo mi, že kdyby mi ten údajný Netvor neposkytl pomoc, nemusela bych tu teď ani být. Převalila jsem se na bok, zavrtala se do peřin a konečně zavřela oči.