Stačilo otevřít oči a vše, co se stalo, se mi přemítlo přímo před očima. Každej jednotlivej detail. Myslel jsem, že se třeba probudím. Že je to taková ta hrozná noční můra, kde Vám to přijde jako skutečnost. Tohle bohužel ta skutečnost byla. Se vším všudy.

Prohlížela mě spousta doktorů, mluvili se mnou psychologové, a dokonce za mnou přišel i psychiatr, protože jsem vyváděl. Chtěl jsem vidět Miu. A Agathu. Ale nechtěli mi nic říct.

O pár dní později za mnou přišel znovu ten psychiatr. Nepřál bych si mít práci jako on, musel lidem sdělovat nepříjemný zprávy a snažil se jim 'pomáhat'.

To on mi řekl o Mie. Že zemřela. Ty kecy okolo, že se doktoři snažili ze všech sil ji zachránit, mi byly u prdele. Bylo mi u prdele, že jsem na něj křičel sprostě, že jsem všechny proklínal, protože nic mi ji nemohlo vrátit.

Proklínal jsem policisty, protože stejně jako nechytili ty hajzly, co zabili moje rodiče, tak nechytili ani tyhle zkurvený feťáky.

A proklínal jsem i Agathu, protože stejně tak i ona mě tu nechala.

Vykrvácela.

Neměl jsem nic. Neměl jsem VŮBEC nic.

A na sociálku jsem čekat nehodlal. Chtěl jsem se zabít. To bylo to jediný, po čem jsem prahnul.

Po Miině smrti jsem brečel naposledy. To byl můj slib. A můj slib byl i ten, že všechny ty zmrdy najdu a zabiju. A bylo mi jedno, že to bylo špatný. Zabili mi rodinu! Zabili smysl mýho podělanýho života, kterej se už v patnácti letech rozbil na tisíce malejch kousků.

Takže vždycky, když jsem v rukou držel nějaký prášky nebo něco ostrýho, vzpomněl jsem si na slib a vytrval.

Dva roky jsem se toulal ulicemi, skrejval se před sociálkou a unikal vzpomínkám. Za ty dva roky jsem se naučil krást a žít z toho, co si sám seženu.

Trénoval jsem na starejch opuštěnejch hřištích, abych nabral svaly. Posiloval jsem, běhal a chodil mezi lidi, kteří mě naučili opravdu žít. Bylo to lepší, než se utápět ve smutku.

Za ty dva roky jsem zesílil a dospěl neuvěřitelnou rychlostí. Rval jsem se a uštědřoval rány těm, kteří se mi náhodou připletli do cesty.

Naučil jsem se prát. Naučil jsem se chlastat. A naučil jsem se i šukat. Tvrdě.

Kam se poděl ten malej kluk s velkejma zelenejma očkama? Ten chcípnul spolu se svou sestřičkou.

Teď byl připravenej. Byl připravenej se všem pomstít.

Lapala jsem po dechu a obracela stránky s větším a větším zděšením. Nenáviděla jsem ty, kteří mu vzali jeho dětství. Každý měl na něj právo. A taky na lásku i na štěstí. Nebylo to fér. Nebylo to vůbec fér.

,,Lydie?'' zavolal na mě táta z haly.

,,Jo?'' ohlásila jsem se, ale pořád skenovala hustě popsané řádky od malého nešťastného kluka.

,,Půjdeš teda se mnou? Vyrážím na ten jarmark!'' Vyskočila jsem a deník si strčila pod polštář. Rozběhla jsem se ke schodům a zastavila se u zábradlí.

,,Hned! Jen se převlíknu, počkej, prosím,'' zavolala jsem na něj dolů a vrátila se zpět do pokoje, abych na sebe něco našla.

Za pár minut už jsem stála připravená před tátou. Potřebovala jsem na chvíli vypadnout. Od deníku, od minulosti Nejvyššího, od všech těch děsivých věcí. Táta překvapeně zamrkal, protože mi to většinou trvalo mnohem déle, ale otevřel mi dveře a já vstoupila na dvůr.

Zaskočila jsem ještě za Glansem, abych zkontrolovala, jestli je v pořádku, a strčila mu do pusy pár kostek cukru. Pak jsem zavřela vrata od stájí a šla za tátou k autu. Upravoval se ve zpětném zrcátku, a až teprve teď jsem si všimla, že má na sobě košili a své nejlepší džíny. Vlasy měl sčesané dozadu a slušelo mu to. Povytáhla jsem tázavě obočí a on se zarděl.

,,Tati?'' požadovala jsem vysvětlení, protože kvůli pouhé pouti by se můj táta takhle nikdy nevyšňořil.

,,Jdu mezi lidi, chci vypadat dobře.'' Pokrčil vyhýbavě rameny a já přimhouřila oči. ,,Fajn, bude tam Susan,'' vzdal to s povzdechem.

,,Susan?'' zopakovala jsem po něm. ,,Ta máma Arthura?'' Kývl. ,,Líbí se ti,'' řekla jsem si pro sebe tiše a byla za něho částečně ráda. Na druhou stranu jsem si tátu nedokázala představit s jinou ženou než s mamkou. Což bylo pochopitelné, když jsem ho nikdy neviděla s někým jiným.

,,Ne, ona jen... Možná, ale to neznamená, že s ní něco chci mít. Pořád miluju mámu, a vím, že už se to nikdy nezmění, ale... Potřebuju kamarádku, chápeš?'' vysvětloval rychle a já se pousmála jeho koktání.

,,Tati, nemusíš se cítit provinile. Máma by chtěla, aby sis někoho našel.'' Pohladila jsem ho po rameni a on se uvolnil.

V tichosti jsme dojeli dolů do města, kde už hrála hudba, svítily atrakce a hemžilo se to tam lidmi. Člověk by neřekl, kolik jich tu bude. Vystoupila jsem z auta a následovala tátu, který mířil k jednomu ze stolů na náměstí. V kapele hráli nějací mladí muži a příjemně se to poslouchalo.

Rozhlédla jsem se, jestli nezahlédnu známé tváře, a všimla jsem si Harveyho, prodávajícího u jednoho stánku. Řekla jsem tátovi, že se jdu porozhlédnout kolem, a on navrhl, že nám zatím koupí nějaké pití.

Loudavým krokem jsem k Harveymu došla, a když si mě všiml, zpozorněl. Prodával nějaké cukrovinky a jeho teta Rose postávala opodál. Hned na mě zamávala a přívětivě se usmála.

,,Lydie,'' oslovil mě na pozdrav a já zvedla koutky nepatrně vzhůru.

,,Ahoj, Harvey,'' opětovala jsem mu. Než jsem však stačila říct něco dalšího, předběhl mě.

,,Pán ti dal deník, slyšel jsem,'' zněl trochu odměřeně, ale já se navzdory tomu snažila působit vlídně. Přeci jen to byl Nejvyššího blízký přítel.

,,Ano, jak o nich víš?''

,,Měl jsem tu čest si je přečíst. Vsadím se, že druhej už nezvládneš a na pána se vykašleš,'' řekl přímo a já opařeně sledovala jeho zamračený obličej.

,,Asi mě dost dobře neznáš. Čím déle to čtu, tím více mám k Nejvyššímu blíž,'' odporovala jsem mu už ne příliš milým tónem, protože se mi nelíbilo, jak se mnou mluví. ,,Mám ho ráda, abys věděl.'' Harvey se narovnal a sjel mě pochybovačným pohledem. Když zjistil, že to myslím vážně, překvapeně zamrkal.

,,Jestli si myslíš, že se pán bude chovat jako princ z pohádky, tak-,''

,,O to ani v nejmenším nestojím. Pokud ho uvidíš dříve než já, vzkaž mu, že stojím při něm!'' skočila jsem mu do řeči, a než stačil něco namítat, odkráčela jsem s hlavou hrdě vztyčenou pryč.

Táta na mě čekal u jednoho ze stolů a vedle něj seděla vysmátá Susan.

,,Dobrý den,'' pozdravila jsem ji slušně a ona se na mě zářivě usmála.

,,Ahoj, Lydie. Říkala jsem ti, že mi můžeš tykat.'' Zatvářila se na oko káravě a já jí věnovala jeden ze svých nejhezčích úsměvů, protože k té ženě se nedalo chovat jinak než mile.

,,Promiň, je to pro mě nezvyk. Je tu Arthur?'' zeptala jsem se a rozhlédla se, jestli ho někde nezahlédnu.

,,Jo, je. Támhle.'' Ukázala za sebe a já si všimla celé party mých nových přátel.

,,Jdu za ním, zatím se mějte,'' rozloučila jsem se s nimi a nechala je o samotě. Rozešla jsem se k hloučku puberťáků a pozdravila je. Hned, jak si mě všimli, začali se se mnou postupně vítat a upřímně se usmívali.

,,Jak si zvládla kocovinu?'' staral se okamžitě Arthur a já pokrčila rameny.

,,Šlo to, ale nic příjemnýho to nebylo. Pěkně jste mě vypekli,'' napomenula jsem je pobaveně a oni nad tím mávli rukou, jako by se jednalo o rutinní záležitost.

,,Hlavně, že byla sranda,'' prohlásil Erik a vzal mě okolo ramen. ,,Půjdeš zítra zas?'' Váhala jsem, protože jsem si vzpomněla na Nejvyššího, kterému by se to určitě nelíbilo.

,,Jen pokud nebudu muset pít. Stále mi není osmnáct,'' smlouvala jsem a oni mi na to - ač nevesele - kývli. Zjevně si mysleli, že bez alkoholu nemůže vzniknout pořádná zábava.

,,Platí, ani panáčka ti nutit nebudeme!'' Erik ke mně natáhl ruku, jako bychom uzavírali smlouvu, a já si s ním potřásla.

,,A teď na atrakce! Už se na to těším celou dobu!'' zvolala nadšeně Ida. Naučila jsem se ji od Hannah rozlišovat tím, že ona měla pod okem malou pihu, zatímco Hannah ne.

,,Kam půjdeme nejdřív?'' zeptal se nás Ian a mně to jako jediné bylo jedno. Neznala jsem to tu, takže jsem výběr nechávala na nich.

,,Strašidelnej dům. Vždycky umírám strachy u Netvoříka!'' navrhne zubící se Hannah a já po jejích slovech zpozorním.

,,Cože? To tu máte s ním i atrakci?'' podivím se a vůbec se mi ta představa nelíbí. Nejvyšší přece není žádná kreatura pro pobavení.

,,Jo, je to sranda, pojď.'' Chytne mě za ruku a s ostatními mě táhne k tomu nejvíce viditelnému lákadlu na pouti. Má dvě patra a na střeše stojí živě vypadající figurína Slendermana. Nakrčím obočí a tiše doufám, že uvnitř nebudu zívat nudou.

,,Půjdem spolu?'' Otočí se ke mně Arthur a ukáže na vozíky pro dva. Společně si tedy do jednoho sedneme a zbytek party za nás. Zajedeme do tmavého tunelu a já si znuděně opřu hlavu o dvířka, protože se takových věcí už dávno nebojím. Od smrti mamky jsem se strachovala jen málokrát. A jeden případ byl tenkrát v lese, když mě Nejvyšší poprvé našel.

Prvních několik bafnutí je opravdu dětinských a figuríny typu mumií, beznohých pirátů a příšer mě nezajímají. Pak ale zaslechnu hraný štěkot psů a zpozoruju před námi vysokou postavu muže. Je to figurína na nějakých chůdách, aby vypadala vyšší. Na obličeji má masku a u nohou dva velké černé psy. Nejvyšší. Nebo aspoň jeho chabá napodobenina.

Jakmile k němu dojdeme, něco zašeptá a masku si sundá. Všichni, až na mě, odvrátí hlavu. Prohlédnu si detailně jeho vymodelovanou tvář a protočím očima nad tím, jak je to přehnané.
Z čelisti mu visí kusy masa, sem tam leze nějaký červ a část pusy mu pomalu odpadává. Takhle rozhodně Nejvyšší nevypadá. I když, co můžu vědět? Ještě jsem ho bez masky totiž neviděla. Ale pochybuju, že má zdevastovaný obličej jako tahle atrakce.

Dojedeme až na konec a já si otráveně povzdechnu. Všichni z něj dělají netvora a přitom to není pravda. Kdyby jen věděli, jaký je, názor by změnili.

,,Tak co? Líbilo?'' zeptá se mě Ian a já zavrtím hlavou.

,,Klišé,'' odvětím jen a on překvapeně zamrká.

,,Klišé?'' podiví se a já s rukama založenýma na prsou kývnu.

,,Jen se dělá, hrdinka,'' ucedí posměšně Camilla a já přimhouřím popuzeně oči.

,,Ne. Na rozdíl od tebe. Ty ses k Erikovi tiskla tak usilovně, jako by to měla být tvoje poslední jízda v životě,'' neodpustím si a Camilla zrudne. Erik se zachechtá a Arthur mě chytne za ruku na důkaz podpory.

,,Pojď, půjdeme na horskou dráhu,'' navrhne a cestou mi koupí cukrovou vatu. Proplete si se mnou prsty a já nic nenamítám a spokojeně ukusuju nadýchanou růžovou pochoutku.

Sedneme si do vozíků stejně jako u předchozí atrakce a s Arthurem skončíme opět vepředu.
Z horských drah, vystřelovacích čehosi a jiných blbostí jsem nikdy neměla strach. V Kalifornii jsem si to vždycky hrozně užívala a ječela se svými kamarády na celé kolo, ale teď mi to přišlo spíš dětinské a nezáživné. Asi jsem po maminčině smrti moc rychle dospěla.

Vyjeli jsme po kolejích až úplně nahoru a vozík se na tom nejvyšším bodě zastavil. Ještě než s námi ale stačil sjet dolů, prohlédla jsem si norské lesy v celé své kráse. Nekončící zeleň hustých smaragdových korun. Zvenčí vypadaly kouzelně a pokrývaly většinu plochy, ale co to bylo oproti tomu, jak vypadaly zevnitř? Lidi ve městě je mohli obdivovat pouze z dálky, protože se báli překročit Nejvyššího hranice, ale v jejich nitru to bylo ještě mnohem hezčí.

Zahlédla jsem náš dům, který ležel u kraje lesa na louce. Ostatní si o něčem povídali, ale já je nevnímala, protože jsem na louce zahlédla běžet velkého černého psa. Mohl to být Scar nebo Dolor. Řítil se k našemu domu, ale co bylo důvodem, to už jsem nezjistila, protože vozík sjel velkou rychlostí dolů.

,,Dobrý, Lydie. Začínáš k nám patřit víc a víc,'' pochválil mě Erik a plácl si se mnou, jakmile jsme zase stáli pevně na zemi. I Camilla uznale pokývala hlavou. Přesto jsem nevěděla, jestli to brát jako pozitivní sdělení.

Když jsem pak s Arthurem seděla na dvousedačce na řetězovém kolotoči zničehonic se ke mně obrátil a naklonil se k mému uchu, jako by mi chtěl pošeptat nějaké tajemství.

,,Půjdeš s náma zejtra do lesa? Napadlo nás, že to zkusíme.'' Ztuhla jsem, jakmile to vyslovil.

,,Chcete jít do lesa?'' podivila jsem se a cítila se nesvá kvůli Nejvyššímu. ,,Myslíte, že je to dobrý nápad?'' Silně jsem o tom pochybovala, protože přeci jen jsem věděla, co Nejvyšší dělá s lidmi, kteří se nechovají podle jeho pravidel.

,,Jo, sama si říkala, že ty kecy o Netvorovi jsou výmysly. A už si tam byla, ne?'' zeptal se a já letmo kývla, ale pohled jsem mu nevěnovala. Kousla jsem se do rtu a nevěděla, jestli z toho vycouvat, nebo jít s nimi. Kdybych s nimi totiž šla, mohla bych dohlídnout na to, aby se nepřibližovali k místu, kde Nejvyšší bydlí. Ale zároveň jsem se bála, že to Nejvyšší zjistí a bude se zlobit. Nebo hůř, bude ze mě zklamaný.

,,To je fakt. Půjdu,'' odsouhlasila to moje ústa sama od sebe a já byla ráda, že se kolotoč už konečně rozjel. Svíravý pocit v žaludku jsem nechala prozatím být a užívala si chvíle se svými norskými přáteli.

xxx

Když už jsme byli všichni utahaní, vrátila jsem se k tátovi. Popíjel pivo a povídal si se Susan, která se na něj dívala, jako by to byl snad krásný Brad Pitt a ne můj táta, který prosedí většinu volného času u fotbalu s pivem v ruce. Vyrušila jsem je, a doufala, že už táta půjde se mnou domů, když jsme tu strávili většinu dne.

,,Ehm, zvládneš se vrátit sama? Arthur tě odveze.'' Prosebně se na mě zadíval a já v duchu protočila očima. Dával přednost ženské přede mnou. Ale což, já mu zase lhala.

,,Jo, jasně,'' odkývala jsem mu to a vyhledala Arthura v davu. Postával u stánku s praženými kaštany, a když zachytil můj pohled, zamával mi. Došla jsem k němu a najednou mi přišlo hrozně trapné poprosit ho o odvoz. ,,Ehm, můžu tě o něco požádat?'' zeptala jsem se nejistě a Arthur se přátelsky zazubil, zatímco si přebral od holky v zástěře jeden sáček kaštanů.

,,Odvezu tě hrozně rád,'' zareagoval, ještě než jsem se stačila vůbec zeptat. Nabídl mi voňavé jedlé plody, ale odmítla jsem.

,,Jak-,''

,,Tvůj táta mě o to požádal už asi před hodinou,'' vysvětlil. ,,Půjdeme?'' Podal mi ruku a já ji s pobaveným úsměvem přijala.

xxx

Když jsem se vrátila domů, všimla jsem si na prahu malé krabičky. Rozhlédla jsem se, ale nikdo už tu nebyl. Musel to sem donést jeden ze psů, kterého jsem spatřila z vrchu horské dráhy. Vzala jsem ji do ruky a zmizela v domě. Raději jsem za sebou zamkla a vyběhla schody do svého pokoje. Svalila jsem se na postel a zvědavě obracela krabičku v rukou. Byla celá ze dřeva a vypadalo to jako ruční práce.
Že by ji pro mě Nejvyšší vyrobil? Schopný toho přeci byl, psal to v deníku, a navíc měl v domě vystavené všechny jeho řezby.

Opatrně jsem odundala víčko a překvapeně vydechla, když jsem spatřila krásný, ručně dělaný medailonek. Byl také ze dřeva, ale na rozdíl od krabičky se leskl a byl vyrobený z tmavšího materiálu. Na jedné straně měl vyřezanou velkou postavu, která v náruči svírala menší. Dech se mi zasekl v hrdle, když jsem v obrázku rozpoznala nás dva před nějakou dobou v lese. Odřela jsem si koleno a on mě nesl k sobě domů. Zvládl něco tak titěrného vyřezat na kulatou malou plochu jenom pro mě!
Stiskla jsem tu krásnou věc v dlani a pro sebe se usmála.

Chvíli jsem jen tak ležela, s přihlouplým úsměvem na rtech, než jsem konečně vstala a navlékla medailonek na kůži. Pověsila jsem si ho kolem krku a toužila se s Nejvyšším vidět co nejdříve. Chyběl mi. A bylo mi fuk, co špatného mi o něm ty deníky prozradí.
Pro mě to byl pořád hrdina.