Kapitola sedmá - Varování
,,Slib mi něco, zlatíčko,'' promluvila mamka tiše, když jsem si k ní přisedla na postel. Pokusila se vzepřít na rukách, aby si mohla alespoň hlavu položit o pelest postele, ale paže jí ochably a ona se opět sesunula na matraci. Pomohla jsem jí a pro jistotu ji i podepřela.
,,Co, mami?'' zeptala jsem se na oplátku a snažila se zadržet slzy. Věděla jsem, že už se to blíží. Že to jednou prostě přijde. Ale bylo velmi těžké si to připustit a rozloučit se.
,,Slib mi, že se budeš vyhýbat špatným lidem. Slib mi, že si nikdy nebudeš zahrávat se životem. A slib mi, že si najdeš někoho dobrého a slušného, někoho, u koho budeš vědět, že tě zahrne tou pravou láskou.'' Párkrát jsem zamrkala, protože jsem od ní něco takového nečekala. Mohla jsem jí to vážně slíbit?
,,Jistě, mami. Vždyť víš, že bych nikdy neudělala nic, o čem bych věděla, že je to špatné.'' Mamka souhlasně kývla a pak položila hlavu na polštář, aby mohla zase spát. Urovnala jsem jí peřinu a nechala ji o samotě. Ta slova mi ale vrtala hlavou ještě dlouho.
xxx
Otevřela jsem prudce oči a zamračila se. Nemívala jsem v poslední době sny a o mamce se mi nezdálo už dlouho. Posadila jsem se celá zpocená a nohy spustila dolů z postele. Vklouzla jsem do teplých bačkor a zamířila ke dveřím.
Vzpomínám si na ten moment, kdy jsem přesně tohle mamce slibovala. Jestli to mělo být znamení, že je Nejvyšší špatný člověk, tak to budu proti mamce protestovat, protože mi přijde, že konkrétně do téhle kategorie on nespadá. I když tu pořad byly nezodpovězené otázky, proč se ve zdejším lese vlastně ukrývá.
Sešla jsem dolů do kuchyně, napustila si do sklenice studenou vodu a opřela se o pult. Norsko byla tichá a klidná země. Člověk tu neposlouchal za oknem houkající auta nebo uřvané obyvatele. Vnímala jsem ten klid kolem sebe a na chvíli zavřela oči. Nevědomky jsem si zívla, a tak jsem usoudila, že už si můžu jít zase lehnout, abych ráno nevypadala jako mrtvola.
Vrátila jsem se zpátky do pokoje, zabalila se do peřin a pokusila se znovu usnout už bez rodičovských mouder v nevítaných snech.
xxx
,,Lydie? Lydie, prober se, prosím.'' Vzbudil mě tátův tichý hlas a jeho teplá ruka na mé paži, se kterou jemně zatřásl. Pootevřela jsem rozespalé oči a pokusila se rozlepit víčka dokořán. ,,Lydie, jedu zase do města, abych se poptal po práci. Pojedeš se mnou?'' Přikývnu, protože vím, že kdybych zůstala sama doma, mohla bych jít jedině za Nejvyšším, a to jsem nechtěla, abych nepůsobila vtíravě.
S tátou jsem nám připravila na cestu dva kuřecí sendviče a ještě horkou kávu do termosky. Zapnula jsem rádio a sedla si na místo spolujezdce. Táta nastartoval, a když si všiml, že ho při tom pozoruju, usmál se.
,,Jednou tě budu taky muset naučit řídit,'' prohodil jakoby nic a já se při té představě nepříjemně ošila.
,,No, to má snad ještě čas, znáš mě, tati. S mým uměním budu jezdit všude dvacet.'' Táta se mému sarkasmu kroutě hlavou zasmál a vycouval ze dvora. Trasu do města si už nejspíš pamatoval, protože ani nezapínal navigaci jako posledně.
Dneska bylo moc hezky. Slunce pálilo a jeho paprsky mě hřály na tvářích i přes skleněné okýnko auta. Dívala jsem se ven a v duchu zdravila mámu, která prohrabovala listy korunám stromů.
,,Byla si už v lese?'' zeptal se zničehonic táta a já se zasekla v pohybu a opatrně si ho prohlédla. Oči měl stočené dopředu k silnici a tvářil se nevzrušeně. Že by tušil, že jsem se setkala s Nejvyšším?
,,Ehm, ne, proč?'' zalhala jsem a pokusila se o co nejvěrohodnější tón. Sama lži hrozně nesnáším, ale jak znám tátu, ihned by se začal vyptávat a já nechtěla, aby se o Nejvyšším dozvěděl. Mohlo by se to roznést a on by pak přišel o své pracně vybudované soukromí.
,,Jen tak. Je dobře, že tam nechodíš. Jsou tam nejspíš vlci a já nechci, aby se ti něco stalo.'' Kdyby vlci...
,,Neboj, nanejvýš chodím na louku,'' ujistila jsem ho se slabým úsměvem, ale pak na sucho polkla. Teď už se to táta nesměl dozvědět kór, protože lhaní by ode mě nesnesl.
Zaparkovali jsme na tom samém místě, co minule, a já honem vyskočila z auta, jako bych díky tomu mohla utéct před tátou a jeho vyptáváním se na můj volně strávený čas. Moc lidí ve městě nebylo, jen pár malých dětí s rodiči u fontány, ale jinak náměstí zelo prázdnotou.
,,Tak já si zatím dojdu do antikvariátu,'' oznámila jsem tátovi, který byl již zaměstnaný prohlížením letáčku s nabídkou pracovních míst.
,,Dobře, za hodinu tady,'' řekne, ale už mě ani nevnímá.
Vyrazím k velké výloze s knihami a vejdu do dveří za doprovodu cinkajícího zvonečku. Za pultem tentokrát nestojí příjemná paní Rose, nýbrž blonďatý Harvey s nicneříkajícím výrazem ve tváři. Se sotva slyšitelným povzdechem sklopím zrak a došourám se k jednomu z regálů. Knížku, kterou jsem tu minule zadarmo dostala, jsem už přečetla a potřebovala jsem na zabavení nějakou další.
,,Můžu nějak pomoct?'' ozve se za mnou rozpačitě a já okamžitě zavrtím hlavou, protože čím méně času s tím člověkem budu nucena strávit, tím lépe. ,,Chápu, že se se mnou asi nechceš moc vybavovat, ale vykročil jsem špatnou nohou. Chtěl bych se omluvit.'' Se zájmem na něj pohlédnu a usměju se.
,,Omluva se přijímá.'' Úsměv mi s úlevou nepatrně oplatí.
,,Tys už mluvila s Netvorem, že jo?''
Vzpomenu si, jak jsem se o Harveym před Nejvyšším zmínila. Oba se spolu museli znát už delší dobu.
,,Ano.'' Zamračím se po oslovení, které pro Nejvyššího použil. ,,Proč mu tak říkáš?''
,,Tady je to jeho obvyklá přezdívka,'' vysvětlí s pokrčením ramen. ,,Co si o něm myslíš ty?'' Zvědavě se kousne do vnitřní strany tváře, takže se mu rty vtipně našpulí.
,,Zachránil mě, když jsem se ztratila v lese a choval se ke mně mile,'' rozjímám. ,,Asi víc než pozitivní názor.'' Uchechtne se a trochu udiveně si mě znovu prohlédne.
,,Tak to je pecka. Nečekal jsem, že si šéf najde ještě kamarády.'' Svraštím obočí, ale nekomentuju to, i když mnou zvědavost jen cloumá.
,,A proč v tom lese přebývá? Slyšela jsem, že je tam už několik let.'' Napadlo mě, že by mi třeba právě Harvey mohl poskytnout nějaké informace. On se ale zdráhavě podrbe na zátylku a dá mi tak jasně najevo, že tohle není v jeho kompetenci.
,,Deset. Víc ti neřeknu. Tohle je na pánovi ti to říct, pokud mu za to stojíš. Ne na mně,'' řekne mi zhrublým hlasem a já o krok ustoupím. Pokud mu za to stojíš... Co tím jako myslí?
,,Dobře,'' pípnu nejistě.
,,Nechci na tebe bejt zlej, ale jeho minulost,'' povzdechne si. ,,Jeho minulost není úplně růžová.'' Víc mi k tomu nepoví a já chápavě pokývám hlavou.
,,A ty za ním chodíš?'' stočím hovor raději jinam.
,,Jo, vždycky mu donesu jídlo, nebo tak. Dělám to rád, protože jsem mu hodně dlužnej.'' Zadívá se někam za mě a trhne hlavou, protože si nejspíš vybaví nějakou nehezkou vzpomínku.
,,Jsem rád, že za nim chodíš ty, ale nikdo jinej už se to dozvědět nesmí, je to jasný?'' varuje mě a já s polknutím přitakám.
,,Fajn, jsem rád, že si rozumíme.''
xxx
Když si táta vše potřebné vyřídil, vrátili jsme se zpět domů. Neustále mě to táhlo k lesu, ale bylo mi jasné, že dokud tu táta bude, k Nejvyššímu se neodvážím. Osedlala jsem si proto Glanse, že se půjdu aspoň projet, a docválala s ním až doprostřed louky. Náš dům jsem viděla jen zdálky, ale i tak jsem pomalu zajela ke kraji lesa, aby mě táta neviděl.
Nacházela jsem se zase na úplně jiném místě, takže jsem se rozjela hlouběji, abych se mohla zorientovat. Bylo čerstvě po poledni a ptáci si zase zpívali své pečlivě naučené skladby. Usmála jsem se na ně do korun stromů a na moment zavřela oči. Glans mě zkušeně vedl po pěšině do středu lesa a ladně se vyhýbal všemu, co se mu připletlo pod kopyta.
Zaslechla jsem šumění vody a přitáhla si Glanse za uzdu blíže k sobě. Zpomalil a nastražil uši. Zaposlouchala jsem se do tónů padajícího proudu a vyzvala ho, aby se za ním rozjel.
Dovedl mě k malému vodopádu, ze kterého voda stékala do průzračného jezírka se stříbřitou hladinou. Okouzleně jsem z Glanse sesedla a přistoupila blíž. Sedla jsem si na velký kámen, stojící naproti celé té nádheře, a na Glanse se usmála.
,,To je krása, viď?'' Zařehtal a na souhlas pohodil svou hustou hřívou, jako by mi přikyvoval.
Zvedl se zase vítr a rozházel mi vlasy do všech stran. Přimhouřila jsem oči, protože mi sluníčko zasvítilo do očí, a zamávala do vzduchu. Ahoj, mami, ráda tě zase vidím, šeptala jsem si v duchu. Listí v korunách zašumělo a pár lístků spadlo na zem k mým nohám. Já se mám celkem dobře, jen mi moc chybíš.
,,Koukám, že před tebou nic neutajím, Maličká.'' Z myšlenek mě vyrušil nakřáplý hlas a já stočila hlavu směrem k němu. Stál u Glanse ve svém černém oblečení a kabátu a u nohou mu poslušně seděli Scar s Dolorem.
,,Jak si mě našel?'' zeptám se ohromeně.
,,Scar a Dolor tě vyčmuchali,'' odpoví a opatrně se ke mně přiblíží. Sedne si na kraj kamene a úlevně vydechne. ,,Mám rád tohle místo,'' svěří se mi. ,,Myslel jsem, že o něm vím jen já.'' Podívá se na mě lehce káravě a já omluvně svěsím hlavu.
,,Promiň, Glans mě sem zavedl,'' svedu to na svého koně, který protestně hrábne kopytem do hlíny a zafuní. Nejvyšší si ho prohlédne a pak opět pohled zakotví na mou osobu.
,,To je ten, co tě nechal v lese?'' Kývnu, ale na Glanse se raději nepodívám. Stoprocentně je teď na mě naštvaný, že na něj žaluju. ,,Nejspíš bych mu měl bejt vděčnej.'' Nechápavě se napřímím a on pokračuje: ,,Že tě tam nechal,'' objasní. ,,Protože tak jsem tě mohl aspoň zachránit.'' Podívá se na mě přímým spalujícím pohledem a já rychle uhnu tím svým. Takže je nakonec rád, že jsme se my dva setkali... S rudými tvářemi a bušícím srdcem vykoktám něco ve smyslu:
,,A-ha. Jo, to je fakt. Hm, jsem ráda, že se to stalo.'' A udělám ze sebe absolutního pitomce. ,,Teda... ne, že jsem zůstala v lese, ale že jsi mě...chápeš.'' Pobaveně zvedne koutky nahoru nad mým koktáním a pokývá hlavou. Fakt, že se nad mým chováním vyloženě baví, mě ještě víc znervózní.
,,Je mi to jasný.'' Je vidět, že má nutkání začít se smát, ale jeho chladná povaha mu v tom nakonec zabrání. ,,Uvádím tě hodně do rozpaků?'' zeptá se mě přímo a mě polije nepříjemné horko.
,,Co? Ne-,'' zaseknu se hned na začátku věty, protože si uvědomím, že se mi v hlavě neutvořil rozumný argument.. ,,Já jen, ne, to, já... asi jo,'' povzdechnu si a svěsím poraženě ramena. Když se na něj zahledím znovu, jeho často neviděný úsměv je širší a oči jiskřivější.
,,Je to roztomilý,'' složí mi poklonu, což mě odrovná úplně, a tak se začnu rozhlížet okolo, abych zakryla rozpaky. Nechápu, proč se neustále snaží mě znepokojovat.
Nastane ticho, při kterém se oba zahledíme na okouzlující výhled před námi. Dostanu chuť se jít vykoupat, ale dojde mi, že hned z několika důvodu to nebude možné. Hlavním z nich je, že tu je on.
I tak by nemuselo vadit, kdybych se šla jen na chvíli smočit, přestože se neznáme. Na veřejné pláži se lidé promenádují také v plavkách, aniž by o tom druhém něco věděli.
Vstanu a mlčky sejdu k jezírku. Cítím na sobě jeho palčivý pohled, a tak se nervózně otočím. Hledí na mě se zaujetím a jakýmsi očekáváním. Najednou mi přijde hrozně zvláštní se před ním začít svlékat.
,,Ehm, mohl by ses prosím otočit?'' zavolám na něj a on nechápavě povytáhne obočí až do půli čela. ,,Chci se vykoupat, ale když se na mě takhle koukáš, je to divný,'' vysvětlím mu stydlivě svůj problém a on se kousne do rtu, aby se nahlas nezasmál, protože moje ostýchání určitě působí komicky.
Na povel se ale ode mě odvrátí a já si s úlevným oddechnutím přetáhnu svetřík přes hlavu. Pak si rychle stáhnu i šortky a rozběhnu se ke kraji, kde malé vlnky omílají zaoblené křemeny. Voda je studená, ale ne natolik, že bych se neodvážila do ní ponořit. Otočím se a zjistím, že už se na mě Nejvyšší divá.
,,Hele! Něco jsem řekla!'' okřiknu ho celá rudá studem.
,,Pardon, myslel jsem, že už můžu.'' Zvedne ruce v obranném gestu a já popojdu hlouběji, abych nebyla tolik vidět. Zakryju si rukama to málo, co mi zaplňuje košíčky v podprsence, a do vody si dřepnu, abych se osmělila. Pak rychle vyskočím, protože je studenější, než jsem očekávala, a znovu se ohlédnu za sebe. Tentokrát se nedívá, a tak se ponořím až po krk a povolím mu se konečně obrátit.
,,Nejvyšší?'' zavolám na něj a on sebou polekaně trhne, jako by si stále nezvykl na novou přezdívku.
,,Ano, Maličká?'' opětuje mi oslovení zamračeně.
,,Nepůjdeš taky?'' vyzvu ho a on ihned razantně zavrtí hlavou.
,,Nemám rád vodu,'' řekne odtažitě a já musím přiznat, že to je vcelku zjevné vzhledem k tomu, jak se obléká.
,,Proč?'' Nakloním hlavu zvědavě do strany a on sejde malý kopeček až ke břehu, aby nemusel tak zvyšovat hlas.
,,Protože se nerad odhaluju.''
Vzpomenu si, jak jsem přemítala, jestli pod tím vším oblečením skrývá nějaké další jizvy. Na to se ho raději ptát nebudu a zatvářím se chápavě.
,,Není ti už zima?'' optá se starostlivě a hovor stočí záměrně jinam.
,,Ani ne, je to osvěžující. Někdy to taky zkus,'' poradím mu a zakloním hlavu, abych si namočila pořádně vlasy. Naštěstí mě z té dálky nevidí, jinak by se musel tvářit znechuceně, kdybych před ním spočinula jen ve svém spodním prádle. Skoro žádná prsa, větší stehna a samé modřiny z ježdění. Ještě k tomu rána na boku po tom nehezkém pádu v lese.
,,Otočíš se zase?'' poprosím ho, když už ve vodě začnu drkotat zuby. Mlčky se obrátí a já pomalu vyjdu na břeh. Hned si přes sebe hodím svetr a na nohy si navléknu kraťasy, abych se necítila tolik odhalená. Samu mě překvapuje, že jsem vůbec byla tak odvážná vlézt do vody, když jsem věděla, že je tu, pro mě pořád ještě, cizí muž.
,,Můžu?'' zeptá se protentokrát ze zdvořilosti.
,,Jistě,'' usměju se a pročísnu si mokré vlasy, které mi musí uschnout dřív, než se budu vracet domů, aby se táta zbytečně nevyptával.
,,Nechceš se jít ke mně usušit? Tvůj otec by asi nebyl rád, kdyby tě takhle viděl,'' navrhne mi štědře Nejvyšší, jako by mi četl myšlenky, a já se vděčně usměju a následuji jeho dlouhé kroky mířící do středu lesa.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top