Ráno jsem se vzbudila a šíleně mi třeštila hlava. Ihned jsem se chytla za čelo a sykla bolestí. V sedmnácti se ožrat, náno pitomá, zanadávala jsem si v duchu. Ještěže táta včera večer nebyl doma.

Vyštrachala jsem se opatrně z postele a v největší tichosti se dostala do kuchyně. Zašátrala jsem v jedné skříňce, kde táta schovával rozpustné tabletky, které mu pomáhaly, když měl kocovinu. On se tedy moc neopíjel, ale po mámině smrti jsme měli oba krušné časy a sem tam s tím nedokázali naložit rozumně.

Vypila jsem dvě sklenice a ještě jednou si potichu zanadávala. To byl nápad. Vidět mě mamka, seřezala by mě tak, že bych si nesedla nejméně tři týdny.

Vrátila jsem se zpět do pokoje, ale spát už se mi nechtělo. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch, abych si pročistila svou bolavou pulzující hlavu. Nechala jsem tátovi tedy vzkaz a vydala se do lesa. Nemířila jsem ale k Nejvyššímu, my dva jsme si momentálně neměli co říct a já se za sebe navíc styděla kvůli včerejšku. Poznal by, že nejsem v pořádku, a vyprávět mu o svém nočním povyražení, kdy jsem porušovala zákon a šlo mi o život, na to jsem neměla sílu ani náladu.

Došla jsem k vodopádu a sedla si pod velký rozkvetlý strom, pod kterým bylo příjemně chladno. Zaklonila jsem hlavu a odpočívala. Zafoukal větřík a já si vzpomněla na mamku. Promiň, mami. Za všechno, omluvila jsem se jí v duchu a vítr se zvedl. Pocuchal stromům koruny a šlehl mě párkrát do tváře, jako by mě snad káral za učiněné chyby.

Zase jsem zavřela oči a naslouchala dopadům vody na průsvitnou modrou hladinu. Bořila se do hlubiny a tvořila okolo skal malé vlnky. Pak mě něco z chvilkového zasnění vyrušilo. Cosi vlhkého na mém odhaleném krku. Otočila jsem se a leknutím vyjekla, když jsem spatřila Scara. Totiž Dolora. Nebo to byl Scar? Vzhledem k tomu, že ti dva byli skoro identičtí, tak jsem je od sebe nedokázala rozeznat.

,,Co ty tu?'' zeptala jsem se psa tiše a pohladila ho po velké černé hlavě. Krk jsem měla vlhký od toho, jak mě celou oblízal, a tak jsem se jednou rukou snažila šíji usušit. Za chvíli přiběhl i jeho dvojník a přivítal mě se stejným nadšením. Podívala jsem se, jestli někde nezahlédnu i jejich pána, ale po Nejvyšším nebylo ani památky. Zamračila jsem se, oba psy naposledy pohladila a vstala.

,,Pojďte, půjdeme za pánem.'' Poklepala jsem si na stehno a Scar i Dolor se poslušně postavili vedle mě, každý z jedné strany. Pro sebe jsem se usmála, protože se mi zalíbilo, jak mě poslouchají. Celou dobu mě následovali a zkušeně vedli ke svému domovu. Les byl jako vždy tichý, jen z dáli byl slyšet ještě šum dopadající vody a pár zpívajících ptáků v korunách. Zamhouřila jsem do sluníčka, jehož paprsky pronikaly na hlinitou zeminu v lese, a usmála se.

Scar s Dolorem se zastavili u dveří chaty a sedli si, aniž bych jim dala povel. Vydechla jsem a chtěla zaklepat, když jeden ze psů štěkl. Měl zvučný štěkot, ze kterého mě zamrazilo jako už několikrát. Vzpomněla jsem si na ty dva muže, kteří mě obtěžovali a kteří byli oběma psy roztrháni a zahrabáni. Otřásla jsem nad tou vzpomínkou a uskočila, když se dveře prudce rozevřely.

Stál v nich Nejvyšší ve své hrozivé výšce, na sobě měl jen rolák a černé kalhoty a ručně vyřezávaná maska zakrývala každý detail jeho pravé tváře.

,,Kde ste byli?!'' křikl podrážděně na Scara s Dolorem a ti pokorně svěsili hlavy. ,,Lehnout!'' přikázal jim a oba psi si se stále svěšenými hlavami lehli na břicho. Ohromeně jsem tu scénu sledovala.

,,Maličká,'' řekl najednou zcela jiným tónem. Tak něžně převaloval mou přezdívku na jazyku, že jsem se přemáhala, abych se mu nevrhla do náruče a nezavrtala nos do ohybu jeho ramene a krku. Tak bych se totiž cítila jisto jistě v bezpečí.

,,Nejvyšší,'' opětovala jsem mu pozdravení a popošla blíže k němu. ,,Našli mě, tak jsem je odvedla sem. Vlastně spíš oni mě, ale to je jedno.'' Poslední větu jsem si zamumlala pro sebe a podívala se váhavě na Nejvyššího. Vypadal překvapeně, trochu zděšeně a rozčileně zároveň.

,,Neměla bys tu být,'' zmůže se alespoň na nějakou reakci, ale ta se mi nezamlouvá.

,,Já vím, ale myslela jsem, že bychom mohli být stále přátelé, Nejvyšší,'' řekla jsem smutně. ,,To, co se stalo předtím, byla chyba, ale když na to oba zapomeneme, můžeme být přeci nadále přáteli, ne?'' Bolelo mě mu to říkat, protože já to za chybu rozhodně nepovažovala, ale věděla jsem, že se mnou bude souhlasit.

,,Pokud o to stojíš,'' hlesl, ale nevypadal nadšeně. Doufala jsem, že mu nejsem na obtíž.

,,Vadí ti to?'' zeptám se s obavou a on se ironicky uchechtne.

,,Vůbec,'' pronese co nejvíc sarkasticky. ,,Ale zvoral jsem to já, ne ty.''

Oba jsme tam nějakou dobu stáli mlčky a přehrávali si nynější divný rozhovor. Scar s Dolorem stále oddaně leželi před svým pánem a ani nekníkali.

,,Chceš jít dál?'' protrhne ticho Nejvyšší svým chraplavým hlasem a já přikývnu. Proklouznu kolem něj a rozhlédnu se po místnosti, která je mi již tak dobře známá. ,,Uvařím ti kafe, to na kocovinu pomáhá.''

Ztuhnu, když to řekne.

,,Jak-,''

,,Viděl jsem, jak se včera v noci opilá potácíš po dvoře v doprovodu toho blonďatýho kluka. A navíc to i poznám, mám v tom praxi,'' vysvětlí jednoduše a dá vařit vodu. Sednu si opařeně do křesla a provinile sklopím zrak, protože mám pocit, že je ze mě zklamaný.

,,Zlobíš se?'' optám se zkroušeně.

,,Proč bych měl? Je to tvůj život, tvoje svědomí, tvoje rozhodnutí. Já jsem jen tvůj,'' odmlčí se. ,,Kamarád,'' doplní svou nedokončenou větu a natáhne se po hrnku. Jeho slova mě píchnou u srdce.

,,Myslela jsem, že se zlobit budeš,'' přiznám a Nejvyšší se zastaví uprostřed pohybu. ,,Protože jsem si myslela, že ti na mně záleží. Předtím si vyváděl, když jsem šla s Arthurem ven.'' Skoro jsem mu to vyčetla, jelikož mi vadilo, že mu to najednou bylo lhostejné. Nejvyšší se opřel o pult zády ke mně, povzdechl si a sklonil hlavu. Konvice hlasitě pískala, jak se v ní vařila voda, a narušovala tak napjatou atmosféru vládnoucí mezi námi dvěma.

,,Proč mi přijde, že lituješ toho, co se mezi námi stalo?'' pokračuju potichu, i když vím, že dráždím kobru bosou nohou. Nejvyšší se odpíchne od pultu a otočí se ke mně čelem. V zelených očích mu plápolají dva ohýnky a jeho urostlá postava působí v malé kuchyňce nepřirozeně velice.

Polknu.

,,Co chceš slyšet, Lydie?'' osloví mě mým pravým jménem. ,,Chceš slyšet, že mi vadí, když se s tím klukem scházíš?'' položí mi otázku a o jeden krok se přiblíží. ,,Nebo chceš slyšet, že jediný, čeho lituju, je, že vypadám jako stvůra, a proto nechci, abys tu byla?'' Z jeho tónu mě zamrazí. ,,Že se hnusím sám sobě a nestojím o soucit mladý holky, jako seš ty? Hm?'' Přiblíží se o další kus a já stisknu zuby těsně k sobě.,,Jedinej důvod, proč chci, aby ses ode mě držela dál, je ten, že jsem Netvor. Já jsem to monstrum z lesů, o kterým všichni mluví. Já jsem to zvíře. To já zabíjím!'' Ukáže na sebe a nakloní se těsně nade mnou. ,,Takže jo, Maličká, vadilo mi to. Vadilo mi, že ses ztřískala. Vadilo mi, žes odešla a že jsem tě neviděl jeden pitomej den. Ale byl jsem za to zároveň rád, protože to znamenalo, že se vzdaluješ od toho znetvořenýho chlapa, kterým jsem a i napořád budu,'' zasyčí těsně u mého ucha a já se zamračím.

,,Tak si sundej tu masku! Sundej ji a já posoudím, jestli je to pravda!'' řeknu odvážně a Nejvyšší ztuhne. Rezolutně zavrtí hlavou a znovu se napřímí.

,,Nikdy,'' odmítne chladně a vrátí se k předchozí činnosti. Zaleje mi kafe a podá mi ho opatrně do rukou, což na mě - vzhledem k jeho rozčílené náladě - mile zapůsobí.

,,Proč ne?''

,,Protože se nenávidím a jsem sám sebou znechucenej. To ty nikdy nepochopíš. Ty nemáš žádnou vadu na kráse. Nechci, abys mě nenáviděla i ty.'' Poslední slova už sklesle zašeptá.

I když nesnáší lítost, tak teď ho lituju, protože jsem nikdy dřív neviděla tolik zničeného člověka.

,,Nejsem krásná,'' zašeptám s horkými tvářemi. ,,A mám spoustu vad. To já bych se před tebou měla stydět,'' řeknu k jeho překvapení a se svěšenou hlavou vstanu. ,,Radši půjdu. Děkuju za kafe.'' Rozejdu se ke dveřím, ale Nejvyššího velká pevná paže mě zastaví. Sjedu pohledem ke svému předloktí, za které mě drží, a opět polknu.

,,Nemusíš chodit,'' řekne mi upřímným tichým hlasem, z kterého mi vstanou chloupky na krku.

,,A co tady?'' vyzvu ho otázkou a zvednu bradu o trochu výš, což je jedna z věcí, kterou jsem se od něj za tu chvíli, co se známe, naučila. Být sebejistá v situacích, kdy se to zdá být skoro nemožné.

,,Něco ti dám,'' stočí hovor někam jinam a pustí mě. Chci se zeptat co, ale nestihnu to, protože zmizí za dveřmi, které vedou do jeho ložnice.

Vrátí se zamračený a v ruce třímá ohmatanou knížku s koženou vazbou, která vypadá, jako by ji někdo před lety hodil do vody. Podá mi bichli do rukou a narovná se. Nechápavě zvednu obočí a on si odkašle.

,,Mám ještě dva. Tohle je můj deník z období, kdy mi zemřeli rodiče, pak sestra, a nakonec, jak jsem propadl zločinu a všem těm sračkám. Když si tenhle přečteš, dám ti druhej, když i po druhým budeš schopná se mnou dál komunikovat, dám ti třetí. Jakmile se dozvíš celou pravdu, čili když si přečteš i ten poslední, je jen na tobě, jestli se mnou budeš chtít mít ještě někdy něco společnýho,'' uvede věci na pravou míru. ,,Tipuju, že mě zavrhneš, ale věřím ti, a tak chci, abys věděla pravdu. Abys věděla, kdo jsem. Teprve pak je možný, abychom se dál stýkali,'' dokončil svůj krátký proslov a já pohlédla na deník v mé ruce.

,,Takže se mám vrátit, až tohle dočtu?'' Nejvyšší kývne a já posmutním. ,,To může trvat několik dní,'' hlesnu, jako by to nebylo snad jasné, a on se letmo usměje.

,,Aspoň si to všechno necháš projít hlavou,'' zachraptí a já si knihu vděčně přitisknu na prsa.

,,Děkuju. Děkuju za to, že mi důvěřuješ,'' promluvím tiše.

,,Jen chci, abys věděla, jakej jsem byl a jakej možná ještě pořád jsem.'' Pohlédne na mě a zhluboka se nadechne. Já si stoupnu na malou stoličku, která slouží jako opěrka na nohy, a nakloním se k němu. Líbnu ho na tvář a začervenám se.

,,Zatím, Nejvyšší,'' šeptnu a vystřelím ze dveří.

Scar s Dolorem leží stále pokorně na svých místech, ale při rychlém pohybu zpozorní a zvednou se. Oba chlácholivě pohladím a ještě se naposledy ohlédnu. Nejvyšší stojí uprostřed místnosti a nevěřícně za mnou hledí. Uculím se a rozběhnu se zpátky domů.

xxx

   Táta je ještě v práci a já mám tak dům sama pro sebe. Vyběhnu schody do svého pokoje a nedočkavě se rozvalím s deníkem na posteli. Je veliký a páchne zatuchlinou. I tak je pro mě teď mým osobním talismanem.

Otevřu knihu na první popsané straně a zamrkám, když zjistím, že je stará dvacet dva let. To bylo Nejvyššímu teprve třináct.

Začnu číst, ale zaplaví mě divný pocit nejistoty už po první větě.

Viděl jsem je. Ty muže v kuklách. Měli pistole. Ty, který jsem viděl vždycky jenom ve filmu. Takový ty celý černý a na potěžkání těžký. A taky nože. S ostrou čepelí a vystřelovacím mechanismem.

Křičeli. Křičeli na maminku i na tatínka. Toho ten jeden muž dokonce uhodil. Silně. Do hlavy. Taky jsem se jednou praštil do hlavy a dost to bolelo. Tekla mi krev a musel jsem k doktorovi.

Se sestřičkou se skrýváme ve skříni v ložnici. V takové té s mezerami, skrz které je vidět ven, ale zvenčí ne dovnitř. Mia tiše pláče, ale já jí zacpávám pusu, aby to nebylo slyšet.

Tatínek upadl. Jeden z mužů do něj kope. To jsem taky viděl ve filmu. Ale tam jsem se toho nebál.

Zakryju Mie oči. Ona nesmí koukat na takovýhle věci. Maminka jí to vždycky zakazovala, protože na to je ještě moc malá.

Je noc, ale u maminčiny a tatínkovy postele svítí lampičky. Ty jsme rozsvítili, když jsme slyšeli ty divné zvuky z chodby.

Tatínek uhodil pána s kuklou, protože ublížil mamince. Můj táta byl vždycky hrdina a já jsem přesvědčenej, že díky němu bude všechno zase v pořádku.

Ozval se výstřel. Jako ve filmu nebo v počítačový hře.

Tatínek se nehýbá. Okolo něj je krev a maminka pláče. Nahlas pláče. Vím, že to je vážný. Už nejsem tak malej, abych to nepochopil.

Bojím se. Sestřička se nedívá a obličej má zabořený v mojí mikině. I já brečím. Ale tak, aby to Mia neviděla. Plakala by totiž taky.

Ti muži chtějí peníze. Všude je hrozný nepořádek a maminka je prosí, aby odešli. Berou si úplně všechno.

Ať jdou pryč, prosím v duchu. Ať jdou pryč, aby maminka neplakala.

Zacpu Mie uši, protože ten muž na mamku křičí sprostě. Nechci, aby se Mia ta slova učila.

Muži chytili maminku. Pokládají ji na postel. Nelíbí se mi, jak s ní zachází, ale maminka mi zakázala vycházet ven z té skříně.

Mia asi spí. To je dobře.

Ti muži si sundávají kalhoty. Mají na stehnech černé obrázky. Myslím, že se tomu říká tetování. Nikdy dřív jsem to naživo neviděl.

Jsou to vytetovaní hadi.

Nechci popisovat, co dělají. Nelíbí se mi to, protože vím, co to znamená. Maminka brečí, naříká, prosí a vím, že trpí. Chci jí pomoct, ale bojím se o sestřičku.

Musíš se postarat o Miu. Nesmíš vycházet ven, říkala mi maminka. Nikdy!

Nechtěl jsem se dívat, jak mamince ubližují, protože to bylo hnusný. Sahali na ni. Ošklivě.

Další výstřel.

Nahlas pláču do Miiných zad. Nesmí mě slyšet. Nesmí ublížit Mie!

Odešli.

V domě je ticho, ale já se nedovažuju vyjít ven. Vím, co se stalo. Vím, co udělali.

Zabili mi rodiče.

Dočetla jsem první část a rozbrečela se, když jsem si představila, co musel prožívat za muka. Jak někdo může udělat něco tak hrozného? Kdyby tenkrát Nejvyšší neposlechl svou matku, mohl by být mrtvý. Nechci si ani domýšlet, co by jemu a jeho sestře udělali.

Mia.

Krásné jméno. Jako pro princeznu nebo pohádkovou vílu.

Bude to ještě horší. Vím to. Ale i tak to celé dočtu, protože chci, aby Nejvyšší viděl, že nejsem vystrašená malá holka, nýbrž někdo, kdo i přes tyhle všechny věci chce stát při něm.