Norsko bylo pěkné místo, ale jelikož jsem tu nikoho moc neznala, musela jsem si vystačit sama se sebou. Táta neustále dojížděl do města a dostavoval dům, čili na mě neměl vůbec čas. Většinu dne jsem tedy trávila na hřbetu Glanse nebo doma. A taky jsem přemýšlela nad ním. Hrozně mě iritovalo, že jsem o něm nevěděla vůbec nic, přestože se mé myšlenky netočily okolo ničeho jiného. Byl tak záhadný a děsivý. Bála jsem se ho, ale zároveň jsem toužila o něm vědět víc. Jak pošetilé, i když logické, protože svým činem naprosto vyloučil zde kolující fámy.

Táta odjel opět do města a já měla hromadu volného času. Mohla jsem dělat, co se mi zachtělo. Třeba vařit, číst si, jít za Glansem, dívat se na filmy... Ale do ničeho takového jsem se dvakrát nehrnula. Toužila jsem po nějakém blízkém člověku, s kterým bych mohla trávit čas. Nějaký kamarád, kamarádka, zvonek, spolužáci...

Moment. Zvonek?

Nastražila jsem uši a po chvíli zaregistrovala hlasitý drnčící tón našeho vchodového zvonku, který jsme zatím neměli šanci použít. Seběhla jsem schody dolů a zvažovala, jestli je rozumné tomu někomu za dveřmi otevírat. Mohl to být táta, ale to bych určitě nejdřív slyšela motor naší dodávky. Nikoho jiného jsem tu kromě paní Rose a Harveyho neznala a bylo málo pravděpodobné, že zrovna tihle dva by mě přišli navštívit.

Otevřela jsem tedy opatrně dveře a překvapeně zamrkala, když jsem spatřila jeho. Netvora. Ta přezdívka se mi vůbec nelíbila a být jím, brala bych to jako urážku.

,,Do-Dobrý den,'' pozdravila jsem ho roztřeseně a v duchu se plácla do čela, protože jsem zněla jako malé vystrašené dítě.

,,Dobrý,'' odvětil nazpátek. Zněl opět chladně, ale možná jsem zaslechla i špetku pobavení. ,,Přinesl jsem Vám zpátky tohle.'' Do ruky mi podal košík s pečlivě srovnanou utěrkou a umytým talířem. Usmála jsem se a věci si od něj převzala.

,,Děkuju, chutnalo Vám?'' Přišlo mi divné, když jsme si takhle navzájem vykali. Hlavně tedy, když on vykal mně, protože jsem nebyla ještě ani plnoletá. Ale aspoň jsem si připadala starší, a to mi v jeho přítomnosti vyhovovalo. Neměla jsem zapotřebí, aby si o mně myslel, že jsem ubrečená puberťačka.

,,Jo, bylo to výborný,'' řekl a pak se ohlédl za sebe. Hlasitě hvízdl a k nohám mu poslušně přiběhli jeho dva černí psi. ,,Scare, Dolore! Sednout!'' přikázal a oni povel bez váhání splnili. Dívali se na mě přátelsky a vrtěli ocasy. Byli úplně jiní než předtím v lese, kdy jsem se z nich málem strachy počůrala.

,,Páni, máte je vycvičené,'' poznamenala jsem uznale a on pokrčil rameny.

,,Stačí pevná ruka a jde to snadno.'' V očích mu zaplanulo. Na moment mi přišlo, že v jeho olivových  duhovkách vidím náznak světlejšího odstínu, ale pak se jeho oči zase zakalily, a ten kouzelný okamžik skončil. ,,Tak já už půjdu, jen jsem Vám chtěl poděkovat a varovat Vás. Do toho lesa nechoďte. Je to tam nebezpečný, a proto tam taky moc lidí nechodí.'' V jeho hlase zněla přísnost, ale kupodivu jsem se změny tónu nezalekla.

,,Kvůli Vám? To proto má být nebezpečný?'' Po mé troufalé otázce  se zamračil.

,,Jo, neříká se to snad?'' procedil skrze zuby a nálada se mu změnila během jediné sekundy. Zarazila jsem se a zkoumavě si muže před sebou prohlédla. Působil sice naštvaně, ale bylo na něm vidět, že se ho to jistým způsobem i dotýkalo.

,,Říká, ale já tomu nevěřím. Po tom, co jste mi zachránil život.'' Moje slova ho překvapila. ,,Líbí se mi ten les, a pokud jste Vy jediné nebezpečí, pak tam budu chodit nadále. Vlastně,'' usmála jsem se. ,,Nechtěl byste mě po něm trochu provést? Jistě to tu znáte skvěle.'' Vypadal zaskočeně, nejspíš nečekal, že ho požádám o něco tolik důvěrného, ale rychle se vzpamatoval a nasadil nicneříkající výraz.

,,To asi není dobrej nápad. Já nejsem typ člověka, co se kamarádíčkuje s okolím. Držte se od lesa a ode mě dál, Maličká. Sbohem,'' rozloučil se a nechal mě tam stát. Zmatenou, popuzenou a rozčílenou.

xxx

Zamračeně došel zpět k lesu a naposledy se za sebe ohlédl. Na chvíli váhal, jestli se nemá vrátit a popřípadě omluvit a její prosbu splnit, ale akorát by se namočil do něčeho nepěkného. Ta Maličká nevěděla, o čem mluví. Nebyl mužem, který chodí na dlouhé procházky se středoškolačkami, drží se s nimi za ruku a rozplývá se nad okolím. Byl vyvrhelem. Vyvrhelem žijícím v lesích a to mělo být jeho rolí už navždycky.

Když dorazil ke své chatě, hned poznal, že je někdo uvnitř. Podrážděně zavrčel a prudce vrazil do dveří. Samozřejmě, že to byl Harvey. Stál u malého kuchyňského pultu a roztřiďoval jídlo do skříněk a šuplíků. Poslední roky byl opravdu drzý a chodil mu sem na nevítané návštěvy.

,,Měl byste si tu víc uklízet, pane. Člověk se tu nemůže pomalu ani vyznat.'' Zavrtěl znepokojeně hlavou blondýn a on protočil otráveně očima.

,,Už zase ty,'' prohodil nepříjemným tónem, i když mu ani tolik přítomnost Harveyho nevadila. Byl pro něj jediná spojka s realitou.

,,A kdo jinej? Všichni Vás tu maj za magora, takže si nestěžujte,'' uzemnil ho na oplátku a on se uchechtl. Zapomněl, jak za poslední léta jeho poručník dospěl. Po vystrašeném klukovi nebylo ani stopy. Stál před ním kus chlapa s vlastním rozumem a prořízlou pusou.

,,Co jsem ti říkal o tom vykání?'' povzdechl si jeho bývalý nadřízený a sedl si do svého oblíbeného křesla. Říkal mu to už od doby, co jej před osmi lety objevil. Nikdy ho nepřestal nazývat, pane, jako by pro něj byl stále Vůdcem nebo Nejvyšším.

,,A kde jste byl, pane?'' Harvey naprosto ignoroval jeho otázku.

,,Nikde,'' odsekl. Neměl chuť se mu svěřovat o dívce, na kterou v lese narazil.

,,Nekecejte. Za těch několik let Vás mám už pěkně prokouknutýho. Tak kde?'' Harvey byl vytrvalý a hlavně zvědavý a on na něm obdivoval tu trpělivost, kterou si s ním dával. Tolikrát už na něj křičel, odmítal ho a dával mu najevo, že ho nepotřebuje, a Harvey i přesto všechno zůstal.

,,Jen někomu něco vrátit.'' Blondýn se po jeho slovech zamračil a na chvíli ustal ve své činnosti.

,,Někomu?'' Věděl, že se ho jinak nezbaví, než když mu to prostě vyklopí.

,,Jedný holce,'' zamumlal proto a cítil se najednou průhledný, jako by si i Harvey mohl všimnout, že setkání s ní mu nebylo úplně lhostejné.

,,Není ta holka náhodou bruneta, malýho vzrůstu a opálená?'' Kývl na souhlas a pak se zarazil. Podíval se na Harveyho nevraživým pohledem.

,,Jak o ní víš?'' Zvedl se prudce ze svého křesla a zatnul čelist. Pocítil bodavý osten žárlivosti, protože tu Maličkou poprvé uviděl přeci on sám a ke všemu ji zachránil. Nebo snad ne?

,,Klid,'' bránil se Harvey s rukama před sebou. ,,Byla v knihkupectví a bavila se tam s tetou Rose. Je tu nová.'' Tohle sdělení ho zaujalo.

,,A co říkala? Odkud je? Řekni mi všechno!'' přikázal mu, jako by byl opět jeho nadřízeným a jeho autoritativní stránka se znovu dostala na povrch. Harvey se jeho chování zasmál a opřel se klidně o pult.

,,Teta říkala, že se přistěhovala z Kalifornie se svým tátou. Je hodně sečtělá a taky celkem zvědavá. Bavily se prej o Vás, pane. Teta je furt vykolejená z toho, jak Vás tehdy viděla v tom lese. Asi je to hodná holka,'' poznamenal a zvedl jedno obočí, z čehož Nejvyšší pochopil, že si ho dobírá.

,,Nech toho,'' odpálkoval jej a zase si sedl do křesla. ,,Nemůžu s ní mít nic společnýho. Kromě tebe s nikým kontakty nenavazuju.'' Harvey si otráveně povzdechl a zase se začal hrabat ve své nákupní tašce.

,,Ste hroznej morous, pane. Mohl byste ale navazovat. Už dávno po Vás nikdo nejde.'' Neposlouchal ho. Měl na věci svůj vlastní názor.

,,Jak o mně?'' vrátil se k jeho dřívější odpovědi, která se týkala Maličké.

,,Prostě jí navykládala ty kecy, co tu kolujou. Že zabíjíte a necháváte svý oběti zabíjet Scarem a Dolorem.'' Oba psi zvedli hlavu. Muž s maskou luskl a oni se zase poslušně odvrátili.

,,Vážně?'' zněl potěšeně, protože i přesto, co jí ta drbna Rose řekla, neutekla. Možná že se v té Maličké přeci jen spletl.

xxx

Koukala jsem uraženě do stropu a s rukama založenýma na prsou špulila rty. Já tak nemám ráda, když mi někdo poroučí a předem mě soudí, než mě vůbec pozná. Mám na věci svůj vlastní názor. Nehodlám se nechat někým manipulovat. Proč bych se měla držet dál? Chci o něm zjistit víc, protože tím svým chováním mi v hlavě vytváří akorát víc a víc otázek.

Nejprve mu budu ale muset vymyslet přezdívku. Říkat mu Netvor mi nepřijde zrovna vhodné. Tak třeba...

Spasitel?

To ne, připomíná mi to toho psa ze Simpsonových.

A co takhle Nejvyšší? Je to totiž opravdu ten největší muž, jakého jsem kdy viděla. Sám mi říká Malička, tak pro mě bude Nejvyšší. Jeho autorita, postoj a vše ostatní, tomu odpovídají.

Proč se tvářil tak udiveně, když jsem mu nabídla, aby mi to tu ukázal? Mohli bychom se navzájem poznat. Mohla bych tu mít dokonce přítele, přestože nevypadal moc jako společenský typ. Spíše byl uzavřený, samostatný a soběstačný.

Rozhodla jsem se tedy počkat a nechat čas, aby o tom rozhodl sám.

Rok 2009 – Dva roky po loupeži

Seděl na velkém kameni v lese, díval se před sebe na malý vodopád, který hlučně dopadal do malého rybníčku, a přemýšlel. Jako vždy myslel na diamant. Jen na tu jedinou věc, která mu ještě zbyla. Třímal ho v ruce a rty tiskl těsně k sobě, aby zabránil jakémukoli vyjádření svých emocí.

,,Takže jsem Vás přece jenom našel, Nejvyšší.'' Pomalu otevřel oči. Zaskočen, že slyší známý, jen o trochu zhrublejší, hlas. Otočil se za ním a opravdu spatřil svého nejvěrnějšího pomocníka. Ušklíbl se. Vypadal dospěleji. Na rukou měl mohutné prsteny, vlasy vyčesané nahoru a celkově byl vzrostlejší.

,,Pinky,'' pozdravil ho tiše. Nedával najevo své překvapení, i když v duchu tomu nedokázal uvěřit.

,,Už dávno jím nejsem,'' řekl stroze blonďatý mladý muž.

,,Pak já zas už nejsem Nejvyšším.'' Harvey se vedle něj posadil a mlčky hleděl na modrou hladinu. Seděli beze slov několik minut. Skoro jako dlouholetí známí a ne jako členové té stejné mafie.

,,Odešel jsem hned, jak jsem měl příležitost. Chtěl jsem se vrátit, pane.'' Nejvyšší kývl. Věřil mu. Jemu ano. Ale vracet se ke vzpomínkám, to pro něj bylo až moc znepokojující. Stále mlčel a byl za jeho přítomnost vděčný, protože ty dlouhé měsíce, které tu strávil sám, byly až moc dlouhé. Byl by se možná i zbláznil.

,,Dospěl si,'' poznamenal bývalý Vůdce.

,,Musel jsem. Vy jste mě naučil, že každej kope za sebe. Nebo za opravdovýho přítele. A to jste pro mě vy. Nezradím Vás, pane,'' ujistil ho Harvey pevným hlasem a on se nepřestával divit tomu, jak oddaného člověka mu ten nahoře seslal.

,,Já vím, Harvey, a proto si taky jedinej, komu kdy budu věřit.''