Všichni jsme postávali venku před tou plechovou rozpadlinou a jeden ze čtyř mužů, kteří za námi jeli v závěsu od letiště, neustále kontroloval své drahé hodinky. Boyd se zbytkem hlídal mě a Nejvyššího, jenž nervózně přecházel z místa na místo. Ruce nenechával v klidu a furt jimi různě poklepával a rozmachoval kolem sebe.

,,Je čas,'' řekl ten, kterého posledních pár minut zajímaly jenom jeho luxusní hodinky na tlustém zápěstí. Podívala jsem se zmateně na Boyda, který směrem k muži letmo kývl. Mistr Hodinky vytáhl mobil a něco do něj rychle naťukal.

,,O co zas jde?'' reagoval zamračeně Nejvyšší a díval se přitom na chladně se tvářícího Boyda.

,,Neboj, nemusí tě to zajímat,'' usmál se na něj falešně neveliký brunet a Nejvyšší zavrtěl s ironickým smíchem hlavou.

,,Za co to mám, kurva? Za to, že jsem z tebe udělal toho nejlepšího?'' zeptal se ho s výčitkami a připomněl mu tak roky v Pěti prstech, kdy se Boyd vypracoval na jednoho z nejobávanějších zločinců. Ten ale uhnul pohledem, rty stiskl do tenké linky a snažil se udržet si pevný tón.

,,Vzal si mi pravou ledvinu, kvůli který mám doživotní problémy. Nemůžu se do prdele normálně nadechnout, protože žebra, který si mi tehdy zpřelámal, mi propíchly levou plíci a tu mi museli proto odstranit. Stal jsem se možná nejlepším, ale den, kdy si mě zmlátil, mi přivodil tolik posranejch problémů, že to to kurva nevykompenzuje!'' rozkřikl se Boyd a vypadal být z toho více zničený, než si zjevně původně přál. Nejvyšší ho pozoroval s šokem, ale pak si stejně opovrženě odplivl.

,,Kvůli tobě jsme málem všichni skončili v base. Musel jsem tě nějak ztrestat,'' zasyčel a Boyd se opět zatvářil neoblomně.

,,Teď tam stejně skončíš.'' Luskl prsty a Mistr Hodinky si automaticky přiložil mobil k uchu. Vytušila jsem, o co jde, a zavrtěla odmítavě hlavou.  Podívala jsem se zoufale na Boyda a sepjala ruce v prosícím gestu.

,,Nedělejte to,'' zašeptala jsem sklíčeně a po tvářích se mi svezly další horké slzy. Boyd na mě v reakci jen chvíli hleděl, pak se odvrátil a nic mi na to neřekl.

Než však mohl ještě někdo něco udělat, ozvala se obrovská rána a lidský výkřik. Skrz vysklená okna jsme spatřili plameny, které se později rozrostly po velké části budovy. Vyjekla jsem a Nejvyšší zkameněl.

,,Ne. Ne. Ne. Kurva!'' zařval, jako by snad tušil, o co tu jde, a všichni jsme odstoupili o pár kroků dál. Z mobilního telefonu se ozvaly mužské hlasy a Mistr Hodinky přístroj okamžitě vypnul a hodil do nedalekého křoví.

,,Co se tam kurva stalo?!'' zahřměl Boyd a Nejvyšší se na něj s bledou tváří zadíval. Bylo na něm vidět, že sám nemá nejmenší tušení, jak se tohle celé mohlo odehrát.

,,Muselo to tam bouchnout. Harvey to odpálil i se sebou. Já...Já nechápu, jak to udělal,'' dostal ze sebe přiškrceně a z kapsy vytáhl malou páčku. Zamračil se a mrštil ji s klením na zem. Já si dala ruku  zděšeně před ústa a naplno se rozbrečela.

,,Bo, zdrháme, nemá to cenu!'' zavolal na něj jeden z těch chlápků s panikou v hlase. Všichni už se za tu dobu dostali k autu a já to vše zmateně sledovala. Snažila jsem se pochopit, o co tu šlo, ale nic mi nezapadalo do sebe. Výbuch, páčka, mobilní telefon - který stále ležel někde v křoví – nic...

Boyd chvíli váhal a pak se ještě čelem otočil k Nejvyššímu.

,,Nevyhrál si. Tu radost ti neudělám.'' Namířil svou pistoli na Nejvyššího mohutnou postavu a já mezi vzlyky nahlas zakřičela. Celá bez sebe jsem se svezla na zem a na kolenou Boyda prosila, ať to nedělá. Nebylo času nazbyt a on to věděl. Jen na krátky moment se mi zahleděl do očí a jako bych v těch jeho spatřila ještě kousek soucitu, který tam zbyl. Povzdechl si a ruku svěsil i se zbraní podél těla.

,,Nemůžu uvěřit, že za tebe bojuje tak čistá duše, Nejvyšší. Nemůžu uvěřit, že někomu na tobě tak hrozně záleží.'' Obrátil se k nám zády a rozběhl se k ostatním, kteří už netrpělivě přešlapovali na místě. Já s pláčem na zemi ze sebe vynutila chabý úsměv, ale pak na mě stejně tak i dolehla neočekávaná smrt Harveyho. Nejvyšší si ke mně s námahou klekl a přitiskl mé o tolik menší tělo natěsno k tomu svému.

,,Musím se tam jít podívat. Mít jistotu, že-že,'' zadrhl se, protože se mu zlomil hlas. Nebrečel, ale i tak ze sebe nedokázal dostat více slov. Já se neměla k pohybu, protože jsem byla jako hřebíky přibitá k zemi. Jen jsem kývala na souhlas a Nejvyšší zmizel uvnitř budovy.

Měla jsem mu říct, ať tam nechodí. Měli jsme utéct hned, jak nás tu Boyd nechal samotné, i když to znamenalo nerozloučit se s Harveym.

Bývali bychom měli šanci.

xxx

    Hasičská a policejní auta smykem zabrzdila na Starém parkovišti. Nespočet lidí různého věku a v uniformách vyskákali ven a zaměřili se na hořící budovu. Lydia Butlerová tam stále dřepěla v slzách na zemi a snažila se zorientovat. Šok z toho celého ji připravil o hlasivky a násilím přikoval k zemi.

,,Slečno, vstávejte,'' promluvil jeden z policistů a pomohl snědé Američance na nohy. Vzal ji kolem ramen a prohlédl si její opuchlou tvář. Všichni ji vždycky považovali za nevinnou malou dívenku, která se do věcí připletla omylem, ale momentálně byla ve všech těch věcech namočená až po uši ,,Bude to dobré. Už jste s námi,'' zašeptal chlácholivě ochránce zákona a Lydia se na něj nechápavě zadívala. Nemohl přeci vědět, co se tu stalo a kdo je. Nebo snad ano?

Policisté spolu s hasiči vnikli do staré polorozpadlé budovy, odkud se ozývaly hlasy a dopadající zvuky vody na plameny po výbuchu. Lydia se chtěla policistovi vytrhnout, chtěla mu vysvětlit, že ten muž, který je uvnitř za nic nemůže, ale na nic se nezmohla.

,,Mají ho. Našly se nějaké ostatky lidských těl. Není známo, kolik jich bylo,'' zavolal po nějaké době další muž od policie, který se z budovy vrátil s černými šmouhami na obličeji. Lydia se zajíkla a dala si ruku roztřeseně před pusu.

,,On-on za nic nemůže,'' zachraptila konečně a okolí si ji soucitně prohlédlo. Nechápala, proč na ni takovým způsobem všichni bez ostychu zírají.

,,Už ho nemusíte bránit. Víme celý příběh. Bude za to pykat.'' Nechápavě si policistu, který to vyslovil, prohlédla, ale nestihla nic říct, protože v ten moment začali vyvádět Nejvyššího ven z budovy. Jeho zohavená polovina tváře zůstávala všem přihlížejícím na odiv. Křičel, ať ho okamžitě pustí, a ohlížel se za jediným pevným bodem v jeho životě. Ten však momentálně stabilní rozhodně nebyl a ani se tak necítil.

,,Nechte mě se rozloučit, sakra! Nechte mě se s ní rozloučit,'' řval a povedlo se mu jim na chvíli vytrhnout. Hned nato se k němu ale rozběhlo rovnou šest policistů a hrubě ho popadli za svalnaté paže. On se však i přesto nevzdával a snažil se hledět přímo na Lydii. ,,Nezapomeň na mě, prosím! Pamatuj si, že jenom díky tobě jsem se cejtil opravdu šťastnej,'' zakřičel a v očích se mu zaleskly dvacet let neviděné slzy. Byla šokovaná tím, co vidí, a on pobouřený tím, jak s ním ti Britové zachází. ,,Nezapomeň!'' opakoval, ale hlas už se mu lámal.

,,Ne! Prosím! On za nic nemůže!'' vyváděla Lydie a chytala se bezmocně za vlasy. Moc dobře věděla, že právě tenhle člověk může za spousty věcí, ale nechápala, co se jí snaží naznačit všichni ti policisté. Zacházeli s ním surově a násilím ho dostali do auta. Na rukou se mu zaleskla želízka a po tvářích stekly první slzy. Chtěla mu je setřít, chtěla být s ním a chtěla být hlavě u něj.

,,Takový divadlo si pro nás připravil,'' zašeptal znechuceně policista, který stále držel Lydii za ramena, aby nemohla utéct. Považoval to za správný krok, protože si myslel, že ji před Nejvyšším chrání.

,,Vy to nechápete. Pravý viník tam uhořel. On je nevinný!'' bránila ho stále Lydie, ale bylo to zbytečné.

Brečel kvůli ní. Brečel, a přitom si slíbil, že už nikdy brečet nebude. Tak proč se to dělo? Tušil snad, že po tomhle už navždy skoncoval?

,,Uklidněte se, slečno Butlerová. Půjdete s náma a všechno se vysvětlí.'' Zazněla poslední slova policisty, než před Lydii ztmavl ponurý Londýn a ona upadla do mdlob.

Slečno Butlerová. Slečno Butlerová. Slečno Butlerová.

Znali ji.

xxx

Seděla jsem na policejní stanici, v rukou třímala bílý omšelý hrnek s mátovým čajem a čekala, než se mě někdo ujme. Bolela mě hlava, cítila jsem se špinavá a pálily mě oči od neustálého pláče. Policisté mi nic neřekli a to už jsem tu seděla nejméně hodinu. Nejvyšší byl někde ve vazbě a já mu nemohla nijak pomoct, protože mě tu vůbec neposlouchali. Jen mě soucitně pozorovali a pokoušeli se o chlácholivá slůvka, která mi byla k ničemu.

,,Lydie!'' ozvalo se ode dveří a já trhla hlavou, když jsem zaslechla vyděšený a povědomý hlas. Vyskočila jsem rázem na nohy a vrhla se tátovi okolo krku. Drtil mě dlouho ve svém objetí a oba jsme brečeli, i když mé slzné kanálky už byly pomalu vysušené. Celý se třásl a odmítal mě pustit. ,,Mrzí mě to, zlatíčko. Mrzí mě, že jsem ti nevěřil a nemohl ti nijak pomoct. Netušil jsem, že se ti něco takového děje. Omlouvám se.'' Snažila jsem se jeho slova pochopit, ale vůbec nic mě nenapadalo. Měla jsem pocit, že mi tu pořád uniká hlavní pointa.

,,Tati, ty to nechápeš! Zatkli nevinného člověka,'' chraptila jsem, protože mi hlasivky už před nějakou dobou vypověděly službu. Táta s mokrými tvářemi vrtěl hlavou a hladil mě po vlasech ve snaze mě utěšit.

,,Nemusíš ho už bránit. Už ti neublíží,'' uklidňoval mě a nenechal mě už ani nic dalšího říct, protože pak jsme oba padli do rukou policistů. Byla jsem ze všeho tak zmatená. Během jednoho dne se odehrálo tolik příšerných věcí.

,,Slečno Butlerová, jakmile nám od Vás přišla zpráva z anonymní emailové adresy, začali jsme ihned jednat. Řekla jste nám spousty důležitých věcí a pomohla nám vyřešit dlouho nedořešené případy staré několik let. Zatrhla jste řádění tyrana v pravou chvíli a riskovala tím tak i svůj život, za což máte od nás obrovský respekt,'' začal ke mně mluvit poručík londýnské policie a já zavrtěla nechápavě hlavou. Táta mi stiskl ruku, smutně se pousmál, až se mu na tváři vyrýsovaly všechny jeho hluboké vrásky. Vypadal najednou tak staře.

,,Prosím? Jaký email?'' zeptala jsem se s údivem a srdce mi opět s plnou vervou začalo bolestivě narážet do hrudi. V hlavě mi šrotovalo a bála jsem se, co dalšího se ještě dozvím.

,,Tenhle přeci,'' odvětil poručík malinko zmateně a položil přede mě hustě popsaný papír. Okamžitě jsem v duchu začala číst.

Dobrý den,
dlouho jsem se odhodlávala k tomu Vám napsat, ale až teprve teď nadešel ten správný čas. Jsem v Norském motelu Slunce a nemám moc času nazbyt.

Před několika měsíci jsem se přistěhovala se svým otcem do Norska, kde jsem měla začít žít nový život bez maminky, která před nějakou dobou zemřela. Spokojený život jsem tu ale v Norsku nenašla, protože mi do něj vkročil člověk, který je v Norsku známý jako Netvor.
Jeho pravé jméno jsem nikdy nepoznala, ale prozradil mi části své minulosti, které se týkaly většinou vražd a zločinů, jenž napáchal. Londýnské ulice ho znají také jako Esa, Nejvyššího, Jaguára a tak podobně. Jedná se o muže, který v roce 2007 přežil explozi londýnské Národní banky a zdrhl s nejdražším diamantem na světě do Norska, kde se po dobu deseti let skrýval se zohavenou tváří a vysloužil si svou přezdívku tím, že mu na účet přibylo několik dalších obětí.
Tento muž mě po dobu několika měsíců vydíral, trápil a využíval pro své potřeby. Tady, v motelu Slunce, mě znásilnil a důkazem se stalo zakrvácené prostěradlo, které nejspíš ještě doteď leží v koši jednoho z pokojů, kde jsme nocovali.
Zabil spousty lidí, stal se členem nejobávanějšího gangu v Londýně - Pěti prstů - a namastil si kapsu ze všech svých do detailu plánovaných loupeží.
Zítra se má dostavit na Staré parkoviště spolu se mnou, protože se rozhodl z Norska utéct. Nevím, co se tam bude dít, ale žádám vás o pomoc. Chce, abych se stala součástí všech jeho zločinů, které ještě chystá. Nevím, v kolik hodin dorazíme, ale prosím Vás, zachraňte mě.

S pozdravem, Lydia Butlerová.

S otevřenými ústy jsem hleděla na popsaný papír a nemohla uvěřit tomu, že tohle na mě někdo ušil. Věděla jsem, že se jedná stoprocentně o Douglase, protože četl všechny mé záznamy na policii. Věděl o mně z Erikova vyprávění a kousky Nejvyššího minulosti si pamatoval nejspíš sám.
Tak tohle bylo to jeho vrcholné překvapení, které na nás připravil tu noc, kdy jsme nocovali v motelu. Proto pak ještě zůstával o samotě v našem pokoji, protože tušil, k čemu došlo, našel zakrvácené prostěradlo a celé to převrátil proti Nejvyššímu. Poštval proti němu mně jako živý důkaz. Jediný pevný bod, který v životě ještě měl.

,,Tohle je lež. Já tohle nikdy nenapsala!'' odmítala jsem být součástí Douglasova podlého plánu, který se splnil i po jeho náhlé smrti, a vrtěla razantně hlavou.

,,Slečno Butlerová, už nemusíte zapírat, o viníka to-,''

,,Vy to nechápete! Nic z toho se nestalo. On mi neubližoval. Miluju ho. Je to celé jinak. On nemá jít do vězení!'' rozkřičela jsem se na ně a táta mě s nevěřícným a zároveň vyděšeným pohledem sledoval. Všichni mě považovali za blázna. Všichni.

,,Nejmenovaný viník toho všeho bude podle britského soudního procesu odsouzen k smrti. Připisuje se mu tučný seznam vražd, krádeží, přestupků a škod ve stamilionových hodnotách. I když naše země zakázala tresty smrti, za překročení tolika zákonů v masivním množství jsme neviděli jinou možnost.'' Krev, jako by se mi vytratila z žil, mrazení v celém těle se stupňovalo a zorničky jsem měla v ten moment přes celou jasně modrou duhovku.

,,Ne. To nemůžete. Nemůžete ho zabít! Nemůžete ho odsoudit k smrti. Nesmíte!'' vřískala jsem, ale táta mě táhl silou pryč ze dveří. Brečel a měl mě za šílence.

Křičela jsem, kopala, nadávala a proklínala všechny, kteří se mě pokoušeli dostat pryč od mého Nejvyššího. Do ramene mi zabodli nějaký ostrý předmět a až po chvíli mi došlo, že se jedná o injekci. Přestala jsem sebou házet a oči se mi samovolně zavřely. Svět ztmavnul a vše se zdálo být rázem klidnější.