Budík zazvonil, když bylo ještě šero, a já unaveně rozlepila obě oči. Ležela jsem na Nejvyšším a on pomalu oddychoval. Byl horký a holý hrudník se mu leskl potem. Usmála jsem se při pohledu na jeho vyhlazené vrásky z neustálého mračení, a šla se honem obléknout, abych to domů stihla včas. Nechtěla jsem ho budit, a tak jsem se neslyšně vypařila a za chvíli už běžela lesem zpátky domů. Táta spal a já se potichu dostala do svého pokoje.

Byla jsem stále unavená, ale za půl hodiny už jsem musela stávat do školy, takže jsem si šla jen připravit věci a pak udělat snídani. Přemýšlela jsem mezitím nad návratem Harveyho a nad tím, co teď s Nejvyšším budeme dělat. Doufala jsem, že mě do svých plánů zahrne také, protože jsem mu toužila pomoct.

,,Ahoj,'' hlesl táta, vzal si hrneček s kafem a zase odešel. Pípla jsem na pozdrav to samé, ale už mě nejspíš neslyšel. Povzdechla jsem si a vyrazila raději do školy.

Susan jsem napsala, jestli jsou ona i Arthur v pořádku, a vyřídila jí, že se za ním sama odpoledne zastavím.

Ve škole na mě nečekalo nic veselého, protože se mě všichni vyptávali na Arthurovu nehodu, o které jsem se bavit úplně nechtěla. Jeho parta, kterou tvořili Erik, Daniell, Ian, Camilla a Hannah s Idou, se dožadovali odpovědí a já jim tedy řekla to samé, co rodičům. Rozhodli se, že odpoledne za ním zajdou spolu se mnou.

Přišla jsem domů a jako první si doplnila úkoly od svých doučovatelů, abych nebyla ještě více pozadu v norštině. Za hodinu pro mě přijela parta a jeli jsme společně za Arthurem do nemocnice. Moc jsem se do konverzace s nimi nezapojovala, protože mi přišlo, že když tu není Arthur, cítím se mezi nimi stále jako ta nová holka ze západu. Docházelo mi, že jedině tehdy, kdy jsme se všichni zlili, jsme si byli tak nějak blíž.

Arthur nevypadal o moc lépe, ale jeho stav se naštěstí nezhoršil. Ležel a zastihli jsme ho právě ve chvíli, kdy ještě spal. Nevadilo nám to. Nanosili jsme mu tam nějaké balónky, květiny a roztomilé plyšáčky, jak se to většinou dělává, aby nemocniční pokoj působil pozitivněji, a pak jen tiše seděli a sledovali, jak pomalu a ztěžka oddechuje. Susan tam byla celou dobu s námi a nehnula se od včerejška ze své židle. Když ostatní odešli, naklonila jsem se k ní a tiše jí zašeptala do ucha, že tu počkám a že si může jít dát kafe a zavolat tátovi, aby ji odvezl. Nejdříve si nechtěla dát říct, ale nakonec jsem ji přesvědčila a ona pokoj po těch dlouhých hodinách konečně opustila.

,,Moc mě to mrzí,'' zašeptala jsem do ticha nemocničního pokoje. ,,Tak moc, Arthure... Tohle není omluvitelné, ale věř, že jsem nikdy nechtěla, aby ti někdo ublížil,'' pokračovala jsem a propletla si třesoucí se prsty v klíně. ,,Záleží mi na tobě.'' Chytla jsem ho za volný palec a dlouho jen mlčky seděla a zírala na jeho jindy perfektní a neposkvrněný obličej, který teď hyzdily náplasti a modřiny.

xxx

   Domů jsem přijela, když už se stmívalo, a udělala nám s tátou rychlou večeři. Těšila jsem se za Nejvyšším, ale táta mi zničehonic oznámil, že přespíme u Susan, aby nebyla doma sama. Popudilo mě to a vyštěkla jsem na něj, že by mohla ona klidně přespat u nás. Na to on se naštval ještě víc a řekl mi, že nechce, aby v takovém stavu sama řídila. Přimhouřila jsem oči a zatnula čelist, jako to dělal Nejvyšší, když se naštval.

,,Jeď si za ní sám. Já zůstávám tady!'' Založila jsem si ruce protestně na prsou a táta pozvedl překvapeně obočí. Zadíval se na mě s šokem a pak se zamračil ještě víc.

,,Nebudu tě nechávat doma samotnou. Vždycky to skončí nějakým malérem!'' vyplivl nakvašeně a já protočila otráveně očima, protože se to motalo pořád okolo toho samého.

,,Říkám ti, že s tebou nikam nejedu! Aspoň někdo tu s mámou musí zůstat!'' utnula jsem jej v rozhořčení a hned svých slov malinko litovala, protože se ho velmi dotkla. Dávala jsem mu tím tak najevo, že na maminku zapomněl a vyměnil ji za Susan, což nebyla vůbec pravda.

,,Lydie... co se to s tebou stalo?'' vypadlo z něj ohromeně a já se na moment zamyslela, protože tahle otázka mi hlavou kolovala už delší dobu.

,,Prostě jsem se změnila, tati. Neměj mě pořád za malou ufňukanou holku,'' odsekla jsem ještě stále jedovatým tónem a zavřela se ve svém pokoji, kde jsem zůstala do té doby, dokud on sám později neodjel. Byla jsem na sebe naštvaná, jak jsem se k tátovi zachovala, ale důležitý byl teď pro mě hlavně Nejvyšší. Nemohla jsem ho nechat ve všech těch problémech samotného. Sbalila jsem si věci, zamkla dům, obstarala koně a rozběhla se za ním do chaty.

Tam jsem ho našla v naprosto hrozném stavu. Byl opilý a naštvaný. Chvíli přede mnou totiž odešel Harvey a řekl mu vše, co v Anglii viděl. Kdykoli se chtěl někoho zeptat na Rica, ať už v kasinech nebo nějakého spolku, se kterým bylo dříve Pět prstů za dobře, posílali ho rovnou za Douglasem a ptali se ho na jméno. To jim samozřejmě říct nemohl. Všichni byli Douglasem ovlivnění, a kdyby tam zůstal byť jen o jediný den navíc, nemuselo to pro něj dobře dopadnout. Vrátil se tedy s prázdnou a Nejvyššího Ricovo zmizení dostalo mnohem víc, než jsem čekala.

,,Neměl bys tolik pít,'' ozvala jsem se tiše a on se na mě zadíval tím svým nic neříkajícím pohledem, který jsem tolik nenáviděla. Maska mu ležela v klíně, takže vystavoval na odiv své jizvy i zohavené víčko, a byl mi tím tak mnohem blíž, než kdyby ji měl na sobě.

,,A ty bys tu zase neměla bejt,'' neodpustil si kousavě, ale já se nenechala zastrašit a došla k němu. Vzala jsem mu tu trošku alkoholu, co mu ještě zbyla v průhledné láhvi, a položila ji na stůl.

,,I kdybys mě prosil, tak neodejdu,'' řekla jsem odhodlaně a zaklínila se mezi jeho pokrčenými koleny. Jeho ruce okamžitě vystřelily k mým bokům a začaly je jemně hladit. ,,Měl bys jít spát,'' zašeptala jsem a prohrábla mu zacuchané vlasy.

,,Nechci spát,'' pronesl už trochu pevnějším tónem a dlaně mi položil přímo na zadek, který nato silně stiskl. ,,Chci dělat lepší věci,'' řekl tiše a mně z jeho slov zašimralo v podbřišku, pak jsem ale zavrtěla razantně hlavou a upozornila ho tak na množství alkoholu v jeho krvi.

,,Najíst a spát,'' rozhodla jsem nesmlouvavě a on svůj stisk ještě zesílil, vydechla jsem, ale pak se rychle vzpamatovala. ,,Jsi opilý,'' zakňučela jsem káravě a on si přejel přes dolní ret špičkou jazyka.

,,Jsem naprosto střízlivej.'' Vyzvedl mě do vzduchu a já mu obmotala nohy okolo pasu. Začal mě líbat na krku a já zaklonila hlavu dozadu. Za tohle všechno mi to lhaní a utíkání z domu stálo. ,,Co by sis přála, Lydie?'' zašeptal mi lechtivou otázku do ucha a mně se na zátylku postavily všechny drobné chloupky.

,,To... to, co děláš vždycky,'' odpověděla jsem stydlivým tónem a tváře mi zčervenaly.

,,Takže ti mám vylí-,'' okamžitě jsem mu zacpala pusu a zrudla ještě víc. Když o tom takhle mluvil, přišlo mi to hrozně sprosté. ,,zat,'' dořekl to, když jsem mu dlaně z úst zase odundala pryč. Protočila jsem celá rudá očima a pak nepatrně kývla, protože jsem toužila po tom cítit ten slastný pocit po celém těle znovu. ,,Rozkaz, má paní.'' Políbil mě a zamířil se mnou vrávoravým krokem do své prostorné ložnice.

xxx

   Táta po škole ještě nebyl doma a já tipovala, že je pořád se Susan. Doma jsme neměli skoro žádné jídlo, takže jsem se rozhodla, že proto pojedu něco nakoupit. Osedlala jsem Glanse a vzala si malý batůžek, do kterého jsem hodila pár nákupních tašek. Glans byl nadšený, když mohl konečně jít zase ven se provětrat, a pohazoval vesele hlavou, až mu hříva létala do stran.

Jeli jsme podél cesty směrem k městu a oba si užívali tu krásnou jízdu v přítomnosti rozlehlých norských lesů.

Přivázala jsem Glanse k jednomu ze stromů, který stál vzadu za domy, aby se mohl napást trávy okolo, a vyrazila nejprve do knihkupectví. Harveyho jsem tam nenašla a Rose mi sdělila, že se od rána neukázal. Zastoupil mě divný pocit, ale nechtěla jsem to nijak rozmazávat, protože mohl být přeci jen s Nejvyšším, a tak jsem si vzala jednu dobře vypadající knížku a šla nakoupit nějaké potraviny.

V městečku jsme měli jen jednu malou večerku a jeden větší obchod se smíšeným zbožím, kam jsem zamířila. Brigádničil v něm jeden z mých spolužáků, takže jsme si chvíli povídali, než jsem zaplnila celý nákupní košík jídlem a pitím. Se třemi taškami jsem se pak vrátila ke Glansovi a s povzdechem mu je přidělala k sedlu. Dalo mi to chvíli práci, ale bylo to rozhodně lepší, než se s nimi sama vláčet do kopce.

,,Nepotřebuješ pomoct?'' ozvalo se za mnou znenadání a já sebou leknutím trhla. Zvláštní akcent jsem nerozpoznávala, takže jsem se musela otočit, abych zjistila, o koho se jedná. Stál přede mnou středně vysoký snědý muž s krátkými vousy a vyhrnutými rukávy, čímž odhaloval velké množství svých tetování. Zamračila jsem se, protože jsem ho tu ještě nikdy neviděla, ale i tak mi byl hrozně povědomý.

,,My se známe?'' zeptala jsem se s údivem a nakrčila obočí z usilovného přemýšlení, kde jen jsem ho už sakra spatřila. Prohlédla jsem si jej důkladně ještě jednou a zastavila se pohledem na jeho černých rukavicích, které si neustále jednou rukou poupravoval.

,,Osobně asi ne, ale slyšel jsem toho o tobě vcelku dost. Motají se okolo tebe samý problémy,'' sdělil mi s pokřiveným úsměvem a já na sucho polkla. Neměla jsem z toho člověka dobrý pocit a něco mi v hlavě říkalo, ať se s ním raději nevybavuju a rychle zmizím.

,,Okolo mě? Jen jsem vždy ve špatný čas na špatném místě. Toť vše. A teď už musím jít, na shledanou.'' Bleskově jsem se s tím divným chlapem rozloučila a chtěla na Glanse vyskočit, když mě zadržel.

,,No tak, lásko, jen mi pověz, kde se skrejvá ten znetvořenej hajzl,'' zašeptal mi s malou výhružkou do ucha a do zad mě zatlačila hlaveň pistole. Glans nahlas zaržál, ale muž sebou ani nehnul. Já na sucho polkla a najednou jsem si vzpomněla na vyřezávaný portrét v bunkru v lese, který mi ukazoval Nejvyšší. Všechno teď začalo dávat smysl. Rukavice, podivný akcent, zbraň...

,,Douglas,'' vypadlo ze mě přiškrceně a srdce se mi tak hlasitě rozbušilo, že to musel zaslechnout i on. Uchechtl se a nejspíš kývl na souhlas.

,,Přesně tak, lásko. Tak kde je?'' Rty přejel po mém ušním boltci a já se nepříjemně ošila. Vůbec se mi to nelíbilo. Dech mu páchl po nějakém neznámém alkoholu a cigaretách a celá ta kombinace se mi akorát tak hnusila.

,,Můžeš mě třeba zastřelit, ale nepovím ti to!'' odsekla jsem naštvaně a pak se prudce otočila. Nečekal to, ale ihned se vzpamatoval a chytl mě pod krkem. Stáli jsme za domy, kde nikdo nebyl, takže jsem byla v koncích, protože mi právě znemožnil křičet o pomoc.

,,Klid, lásko,'' řekl tiše a přejel mi prsty po krku. ,,Klid,'' zopakoval stejným tónem a pak se zlověstně usmál. ,,Však já se to dozvím.'' Otočil si mě k sobě zády, zacpal mi ústa rukou a dotáhl mě k černému autu, ve kterém seděl další muž, asi stejného věku jako Douglas. Měl hnědé vlasy, řídké strniště a modré oči.

,,Boyde, sehnal si Pinkyho?'' zeptal se jej Douglas a já pochopila, že se jedná o jeho nejlepšího přítele, kterého ve svých denících Nejvyšší nazýval Digitusem. Zarazilo mě, že mluvili o Harveym, a dostala jsem ještě větší strach.

,,Je v kufru,'' oznámil mu stroze jistý Boyd a mě si zaujatě prohlédl. ,,Nedivím se, že si vybral zrovna tebe. Čekal jsem horší zboží,'' promluvil a já se znechuceně odvrátila, protože si mě začal chlípně prohlížet.

,,Až skončíme, užijeme si oba, Bo,'' přidal se oplzle Douglas a mě zamrazilo. Představa jejich špinavých rukou na mém těle, mi obracela žaludek.

Douglas mi za zády svázal obě zápěstí k sobě a posadil se se mnou dozadu.

,,Jeď do tý mučírny. Tam nás nikdo hledat nebude,'' zavelel a já na něj zděšeně vytřeštila oči. Zazubil se a přejel mi hranou pistole po čelisti. ,,Neboj, lásko, tobě možná ani moc neublížíme.''

Nelíbilo se mi, jak se mnou mluvil. Hnusilo se mi celé jeho chování. Bolestivě jsem polykala hromadící se knedlíky v krku a usilovně se přemáhala, abych se tu před nimi nerozbrečela.

Boyd dojel ke zřícenině, o které mi před pár měsíci Nejvyšší vyprávěl, když jsme se ještě tolik neznali. Nikdy jsem uvnitř nebyla, ale její historie mi naháněla hrůzu.

Douglas mě silou vytáhl z auta a otevřel kufr, ve kterém ležel svázaný Harvey se zkrvácenou hlavou. Vykřikla jsem šokem a do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy. Chtěla jsem se tomu šílenému Pákistáncovi vyvléknout, ale byl oproti mně moc silný.

,,Klid, lásko. Zas tak velká rána to nebyla. Budeme ho totiž ještě potřebovat,'' pokusil se mě uchlácholit, ale moc to tedy nepomohlo. Boyd si Harveyho přehodil pohotově přes rameno a jeho blonďatá hlava se děsivě zakymácela ze strany na stranu, jako by už v sobě neměla ani kousek života.

,,Co-Co chcete dělat?'' zeptala jsem se třesoucím se hlasem, když mě zavedli do chladných trosek hradu. Vstoupili jsme do tmavé a jediné místnosti, která v zřícenině zůstala skoro nepoškozená, a Douglas rozsvítil svítilnu na svém mobilu. Rozeznala jsem jen pár obrysů nějakých zrezlých nástrojů a o krok ucouvla. Narazila jsem do Douglasovy hrudi a on se nahlas zachechtal.

,,Užijeme si spousty legrace,'' odpověděl na mou otázku zlověstně a pak pokynul Boydovi, aby zapálil jednu ze starých pochodní. Ten nejdříve hodil Harveyho z výšky na zem a za chvíli už místnost ozářil malý plamen. Na sucho jsem polkla, když se Harvey konečně probral. Jakmile spatřil mě, Douglase i Boyda a pochopil, kde se nacházíme, zatnul pěsti a vypadal být v tu chvíli mnohem odhodlanější než já.