Když Vám vyvraždí rodinu, jste schopný udělat cokoli, abyste dosáhli spravedlnosti. A i když jsem se mnohdy nepoznával, byl jsem na sebe za všech okolností pyšnej.

Stalo se to v mých osmnácti, kdy jsem měl tělo už samej šrám z neustálýho cvičení, posilování a rvaček. Pomáhal mi Rico, tlustej přeborník v pokeru a vymetač kasin. Objevil mě při jedný pouliční bitce s neznámým týpkem, kterej mě jednoduše nasral. Důvod si nepamatuju, ale i tak jsem mu pěkně rozbil kejhák.

Rico mi nabídl spolupráci. Naučil mě hrát poker a poskytl mi azyl ve svým domě za to, že jsem mu dělal ochranku. I když vydělával slušný prachy, měl dost dluhů, který jen tak nesplácel. Vyhraný peníze totiž utratil v kasinu a starý dluhy nechal v zapomnění i s úrokama, takže měl doma dost rušno.

Rico byl dobrej parťák. Naučil mě zacházet se zbraní, hrát velmi slušně karty a vodil mě do nejlepších bordelů v Anglii. Zmlátil jsem kvůli němu dost hajzlů, protože mi to prostě přišlo správný. Byl to přítel, a tak jsem ho nechtěl nechávat ve štychu. Vylejval jsem si tak aspoň vztek a on nemusel nic splácet.

Když jsme se jedný noci vraceli z kasina a mířili k jeho autu, zahlídl jsem v úzký uličce s kontejnery nějaký chlapy, co otravujou mladou holku.

Nebyl jsem sice žádnej superman, abych zachraňoval denně desítky životů, ale něco takovýho mě dokázalo dost nasrat. Poslal jsem Rica do auta a šel si to s těma zmrdama vyřídit.

Byli o hodně starší než já, avšak na svůj věk jsem byl dost vyspělej, takže si mohli myslet, že mi je aspoň jednadvacet. Tu holku jsem neznal, ale mohlo jí bejt nanejvýš šestnáct.

Dívali se na mě posměšně, protože jim asi přišlo holt vtipný, že se sám snažím stavit proti velký přesile. A jakmile jsem ji poslal k Ricovi a ona zdrhla, vzteky se na mě vrhli.

Rval jsem se jako vždycky, bylo mi fuk, co se mi stane. Vždycky mi to bylo fuk. Ale pak jsem jednomu z těch hajzlů stáhl omylem volný kalhoty bez pásku a všiml si černýho tetování.

Hadi.

Na stehnech.

Přesně takový, který jsem viděl u těch mužů v kuklách před lety, kdy jsem seděl ve skříni, v náruči svíral Miu a díval se na to, jak mi znásilňujou mamku a postupně vraždí oba rodiče.

V ten moment jsem se nepoznával. Vždycky jsem se jenom bil. Zanechával jsem za sebou trvalá zranění, ale nikdy jsem nikoho nezabil. Vzpomněl jsem si na pomstu a všechno se mi to vymklo z rukou.

Každýho jsem kopnul do slabiny, kterou má každej chlap, jak mě učili kluci na hřišti. Získal jsem tak čas a odstoupil. Tekla mi krev, ale užíval jsem si to. Ten pocit, že jste našli něco, co jste tak dlouho hledali.

Vytáhl jsem zbraň od Rica, ale nehodlal to skončit tak rychle.

Tohle je za tátu, řekl jsem a střelil toho jednoho kokota do nohy. S kvílením se sesul k zemi.

Tohle je za mámu, pokračoval jsem a střílel do dalších, kteří se ke mně blížili.

A tohle je za to, čím jsem si kvůli vám prošel, řval jsem a vyžíval se v jejich úpěnlivém sténání.

Kulky jim prorážely kůží, zanechávaly za sebou hluboký skuliny a chladnej kov se jim zařezával do kostí.

Jenomže jsem ještě neskončil.

Odvrátila jsem zrak. Musel trpět. Musel moc trpět. Nesmím ho odsuzovat. Už jako malý kluk viděl tolik bolesti, že to bylo pochopitelné. Zasloužili si to.

Nesmíš se ho bát, Lydie.

On musel.

Ke každýmu z nich jsem přišel. Skučeli bolestí, ale bylo mi to fuk. Moje máma taky naříkala. Moje máma taky brečela, ale oni nepřestali.

Všem jsem stáhnul kalhoty a nezapomněl každýmu silně dupnout na místo, kam jsem je střelil. Pořád byli při vědomí, takže tu bolest cejtili.

Už nikdy nedovolím, abyste někomu ublížili, zasyčel jsem jim do ucha. Nechápali mě, ale bylo mi to fuk.

Každýmu jsem vyříznul toho inkoustovýho hada z nohy a ani jednou se neodvrátil. Byl jsem vzteklej. Byl jsem posedlej. Konečně jsem těch všech pět hajzlů měl před sebou.

V nohách jim zely díry a pět oddělenejch částí leželo vedle každýho z nich.

Pomsta.

Otřel jsem o jednoho krvavou čepel a naslouchal tomu slastnýmu zvuku, kdy každej z nich pomalu umíral a trpěl. Usmíval jsem se. Tohle jsem si ty celý zkurvený roky přál.

Bylo mi osmnáct, když jsem poprvý někoho zabil. Mohla za to touha se pomstít, takže jsem se necejtil vůbec provinile.

A ty kecy, že by na mě máma nebyla pyšná, tak ty si strčte do prdele.

Máma by byla pyšná.

Byla, protože jsem na ni nezapomněl a protože jsem se k nim zachoval tak, jako se oni kdysi zachovali k nám.

Taky mě zabili, když mi vzali důvody, proč žít.

Chvíli jsem jen seděla na posteli, v ruce drtila medailonek a snažila se zklidnit dech. To, co tu Nejvyšší tehdy napsal, s čím se svěřil zažloutlým stránkám, to byla pravda. Čili z části byla i pravda, že je vrah. Samozřejmě, že si to ti chlapi zasloužili a prakticky si to zasloužili i ti, kteří na mě doráželi na tom večírku, ale nezměnilo to fakt, že je Nejvyšší vrahem.

Zkrátka nenáviděl, když někdo vztáhl ruku na ženu. A v něčem takovém se skrývala ohromná citlivost.

Schovala jsem deník pod polštář a úlevně vydechla, jako bych si odbyla těžký úkol. Věděla jsem, že by mi neublížil, ale přesto jsem se nedokázala smířit s tím, že toho byl schopný u jiných lidí, ať se chovali jakkoli.

I tak jsem se nehodlala k Nejvyššímu otočit zády jen proto, že se pomstil těm, kteří mu zabili rodiče.

Zavibroval mi mobil na stole a já byla vděčná, že mě něco vyrušilo z přemýšlení.

Ve čtyři tě vyzvednu - Arthur

Do čtyř zbývaly ještě tři hodiny a já potřebovala něčím zabít čas. Táta byl pryč, najedená jsem byla, ale dívat se na film bych s těmihle myšlenkami nezvládla. Natáhla jsem se tedy znovu po deníku a s bušícím srdcem obrátila na další stránku.

Když jsem si byl jistej, že jsou všichni mrtví, naházel jsem je postupně do kontejnerů opodál, půjčil si od Rica benzin a zapálil je. Nechal jsem to bejt, protože každou chvilku tam mohli vlítnout poldové a já nehodlal skončit za mřížema kvůli dobře myšlenýmu skutku.

Odjel jsem s Ricem a tou holkou do jeho domu a snažil se zjistit, odkud je.

Byla vystrašená, a jediný, co mi řekla, bylo, že ji do tý uličky zatáhli a chtěli na ni sahat. Byla mi vděčná, ale radši se neptala, co jsem tam s nima potom dělal.

Rebecca. Tak se ta drobná platinová bloncka jmenovala.

Utekla z domova a hodlala se skrejvat do tý doby, než jí rodiče dovolí odjet do Ameriky, aby se mohla věnovat zpívání. Chvíli u nás zůstávala, než jsem usoudil, že u Rica není bezpečno. Neustále sem chodilo spoustu grázlů a já měl potřebu Rebeccu chránit. Stejně jako kdysi Miu.

S Ricem jsem se rozloučil v dobrým. Slíbil jsem mu, že se ještě určitě uvidíme a že nepřestanu hrát poker, abych nevyšel z tréninku. Vzal to dobře, jenom bylo na čase, aby konečně vrátil ty dlužený prachy.

A tak jsem se skrejval spolu s Rebeccou. Byli jsme dobří přátelé. Já ji chránil, ona mě učila. Učila mě ty věci, co jsem ve škole promeškal. Zpívala mi. Smála se se mnou. S rodičema byla v kontaktu, ale nehodlala se k nim vrátit. Na chvíli zapomněla i na Ameriku, protože chtěla zůstat se mnou.

Dělali jsme spoustu věcí. Kouřili, hulili, chlastali, kradli... Ale taky šukali, ubližovali a ničili.

Ztratili jsme spolu dva roky. A ty dva roky bych rád vtisknul sem.

Tahle kapitola byla krátká, avšak mi bylo jasné, že navázala na něco opravdu důležitého pro Nejvyššího. To, jak se vyjadřoval, mi nahánělo strach, ale z něho samotného jsem strach neměla. Bylo mi ho líto, a to bylo možná ještě horší.

xxx

Ve čtyři nula šest mě Arthur vyzvedl. Bylo mi fuk, že opět přijel později, protože jsem měla hlavu plnou deníku a nic jiného mi nepřišlo podstatné. Myslela jsem, že se z toho už pomalu zblázním a to jsem se čtením teprve začínala.
Celá parta čekala ve velké dodávce patřící Daniellovi. Sedla jsem si k nim dozadu a snažila se tvářit vyrovnaně, aby na mně nebylo nic znát.

,,Kam teda míříme?'' zeptala jsem se zvědavě a doufala, že se lesu nakonec vyhnou.

,,Nejdřív chlast, ne moc, abysme byli střízliví, pak koleje a nakonec les!'' prozradil nadšeně Erik a já znejistěla.

,,Kam do lesa?'' Neskrývala jsem svůj nesouhlas, ale ani jeden z nich to na mně nepoznal.

,,Přece tam, kde je Netvor,'' odpověděl tajemně Arthur a já ztuhla.

,,Vy to snad víte?'' zněla jsem vážně, zatímco oni to brali jako tu nejlepší legraci.

,,Ne, ale proto tam jdem, abysme to objevili,'' přidá se i Hannah a já už radši nezformuluju ani jednu otázku.

Dorazili jsme do toho klubu jako minule. Dokonce nás obsloužila i ta samá koketa Jasmine, která z Arthura celou dobu nespustila oči. Zajímalo mě, jestli si to on uvědomoval, protože byla moc pěkná. Vlasy si vyčesávala do vysokého drdolu a výrazně nalíčenou tvář jí zdobil zářivý úsměv. Jen její charakter byl trochu horší.

,,Co to bude?'' zeptala se všech, ale pohled měla jako vždy přišpendlený pouze na Arthurovi.

,,Pro nás rum a tady pro Lydii colu s ledem. Ona moc chlastání nemusí,'' vysvětlil s tichým smíchem a jednou rukou mě přátelsky objal. Jasmine se celá napnula, ale nepřestávala se křečovitě usmívat. Raději jsem se dívala jinam, protože jsem se bála, že mě těmi svými umělými nehty propíchá a udělá ze mě cedník.

Všichni do sebe hodili asi pět panáků a i mě donutili i přes domluvu k jednomu. Zvedla se mi o trochu víc nálada, ale jinak to se mnou nic moc neudělalo. Musela jsem zůstat při smyslech, abych je mohla kontrolovat, pokud se opravdu vydají do lesa.

Z klubu jsme zamířili na koleje. Když jsem teď věděla, která bije, a neměla jsem mozek zatemněný alkoholem, bylo mi z toho nevolno. Stát na kolejích a čekat, dokud nepřijede vlak, abyste vyslovili přání... to je šílenství.

I tak jsem si zase stoupla na konec. Měla jsem daleko větší strach než předtím. Po zádech mi přejížděl mráz a nervózně jsem podupávala nohou. Nemohla jsem opět nic vymyslet, takže jsem to znovu nechávala na poslední chvíli.

Moje předešlé přání se mi z části splnilo, protože jsem se teď o Nejvyšším postupně dozvídala jeho minulost, a proto jsem si musela dát dobrý pozor, co podruhé vyslovím.

Koleje mi zabrněly pod nohama a všech sedm postav přede mnou osvítil kužel světla. První byl jako vždy Arthur. Slyšela jsem, jak se směje. Mával rukama nad hlavou a užíval si ten moment, kdy mu zbývalo jen pár vteřin, než ho vlak bude moct projet skrz naskrz.

Už byl jen pár metrů před ním a já zatajila dech.

,,Přeju si aspoň ještě jednou vidět tátu!'' zakřičel a seskočil z kolejí. Ulevilo se mi, ale zároveň mě z toho píchlo u srdce, protože přesně tohle jsem si přála každý den s mámou.

,,Chci se seznámit s krásnou holkou, kterou si jednoho dne vezmu!'' následoval Erik a já se musela nad jeho prosbou pousmát. Ladně dopadl vedle Arthura a zazubil se od ucha k uchu.

,,Přeju si mamce říct pravdu a nebát se jí!'' křičela Hannah a obratně se vlaku vyhnula.

,,Přeju si žít s Hannah v našem vysněném domě v New Yorku!'' pokračovala hlasitě Ida a uskočila, aby ji vlak nesrazil.

,,Chci už konečně skončit se všema sračkama!'' Camillin hluboký hlas narazil do mých bubínků a já sebou překvapeně trhla. Dívala jsem se, jak se smíchem dopadá do hloučku k ostatním, a napadlo mě, jestli právě ona na tom není ze všech nejhůř.

,,Chci bejt jedinej kluk v máminým životě!'' zvolal Daniell.

Všichni měli nějaký problém a já se chtěla každý jednotlivý dozvědět. Chtěla jsem se ujistit, že ve všech těch starostech, co jsem měla a mám, nejsem sama. To nás vlastně spojovalo. Problémy.

,,Přeju si bejt aspoň jednou namyšlenej frajer!'' křikl poslední člověk přede mnou, Ian, a já na sucho polkla.

Bylo to tady. Vlak se na mě řítil plnou rychlostí a já věděla, že nesmím ani vteřinu váhat. Stejně jako předtím mi v hlavě kolovalo tisíce myšlenek, ale já si musela zvolit pouze jednu.

,,Přeju si vydržet až do úplnýho konce!'' Myšlenka, kterou jsem zakřičela, byla z mého pohledu ta nejdůležitější. Předtím se mi splnilo přání, že chci o Nejvyšším vědět úplně všechno, protože mi svěřil svůj deník, ale teď bylo důležité, abych vydržela se to všechno vůbec dozvědět.

,,Tvoje přání jsou fakt ty nejvíc divný,'' zasměje se Erik a já pokrčím rameny.

,,Důležitý je, že je chápu já,'' mrknu na něj a zamířím se všemi k dodávce. Dojde mi, že ostatní pili a já jsem vlastně jediná střízlivá, jenomže nám je to k ničemu, protože řídit ještě neumím a opilcema se vozit nenechám.

,,To hodláte řídit namazaný?'' zeptám se zděšeně a oni se rozchechtají. Nevím, co je na tom vtipného, ale mám chuť každýmu za tu drzost nafackovat.

,,Jo, děláme to tak vždycky.'' Mávne nad tím Arthur rukou a já o krok ustoupím. ,,No tak, Lydie, neboj se. Daniell je dobrej řidič,'' ujistí mě pevnějším tónem hlasu a já váhavě do auta nasednu. Daniell pohotově nastartuje a rozjede se po silnici, která vede k našemu městu.

Všichni se náramně baví, jen já tiše sedím a modlím se, aby se nám nic nestalo. Daniell si pro sebe píská nějakou neznámou melodii a vypadá úplně klidně. Stačilo by, aby si nás všimli nějací policisti, a jsme v háji.

Když už za okny poznávám známé prostředí, oddechnu si. Klid na duši mi ale dlouho nevydrží, protože dodávka zaparkuje u lesa. Strnu a pohlédnu na vysmátého Arthura. Ten mě chytne za ruku a pomůže mi z auta ven.

,,Jdeme za Netvoreeeeeeem!'' zahuláká v opilosti Erik a mně se rozšíří zorničky, když vyběhne směrem k lesu. Moje dolní končetiny se dají také automaticky do pohybu, protože i jim dojde, že ho musím dohnat, aby nevyvedl nějakou hloupost.

Zbylých šest osob mě následuje, ale neustále se smějí a nedokáží proto ani běžet. Mezitím Erik zmizí v lese a nepřestává volat na Nejvyššího. Pokud ho zaslechne, nedopadne to dobře.

Vejdu na hliněný povrch pokrytý suchým jehličím a rozhlédnu se, abych zjistila, kam se ten idiot ztratil. Mezi větvemi zahlédnu fialovou barvu vlasů a rozběhnu se tím směrem. Arthur se zbytkem party za mnou něco prozpěvují a je jim úplně fuk, že už se octli v lese, kde je i Nejvyšší.

Zaslechnu Erika někde z dálky a podivím se, že uběhl už takový kus, když je pod vlivem. Zrychlím a posledních několik desítek metrů už sprintuju. Zahlédnu ho na mýtině. Na té mýtině, kde to moc dobře znám. Ztuhnu. Netušila jsem, že jsme tak blízko Nejvyššího chatě.

,,Eriku! Vrať se!'' zakřičím na něj. ,,Vrať se, Eriku!'' volám dál, když se nezastavuje. Mám neblahé tušení, a to nikdy není dobré, protože když něco takového většinou cítím, tak se pak nemýlím.

Úplně mi zmizí z dohledu a běží splašeně dál. Nevím, co mám dělat, protože se bojím, že když za ním poběžím, svedu ho k domovu Nejvyššího. Nakonec to za mě ale rozhodne někdo jiný.

Erik zařve. Bolestně.

Hrůzou vytřeštím oči a cítím, jak se mi postaví chloupky na snědém zátylku. Ohlédnu se, abych zjistila, jestli to slyšeli i ostatní, ale ti někde vzadu ještě pořád hýkají smíchy.

,,Eriku? Eriku, co je?'' zavolám na něj a v chvějícím se hlase se mi odráží panika.

,,Kurva! Jau! Přestaňte! To bolí!'' naříká a já si promnu paže, které se mi posévají tvrdou husinou. Rozběhnu se za ním a snažím se normálně dýchat. Bude to dobrý. Bude to dobrý. Opakuju si.

,,Eriku?'' oslovím ho znovu, tentokrát roztřeseně, a on mi odpoví dalším zaskučením.

Zahlédnu ho u jednoho pařezu, ale ve tmě nemůžu nic moc rozeznat. Jeho fialová hlava však bije do očí.

Vrčení.

Poznám dva velké obrysy.

Scar a Dolor.

,,Vypadni, Lydie! Sou to ty jeho bestie!'' vyhání mě Erik, zatímco na něj oba psi doráží. Nechci se dívat níž, protože podle toho křiku, co ze sebe vydával, musí být velmi zraněný.

Nevšímala jsem si jeho varování a na psy zavolala. Když mě zaregistrovali, hned se za mnou rozběhli a začali se se mnou vítat. Tlamy měli od krve a já musela odvrátit hlavu, protože mě do nosu udeřil povědomý pach železa. Poslušně si přede mě sedli a já se přikrčila, abych jim pošeptala povel do ucha.

,,Vraťte se k pánovi!'' nakázala jsem jim a oni protestně zakňučeli. ,,Hned!'' sykla jsem přísně. Zmizeli někde ve tmě a já si oddechla, že alespoň část problému mám z krku. Byla jsem šťastná, že jsem si získala jejich důvěru natolik, aby mě poslechli.

,,Jak si-,''

,,To je teď jedno!'' přerušila jsem okamžitě Erika, který stále ležel na zemi a kvílel bolestí. ,,Co ti udělali?'' zeptala jsem se opatrně a poklekla k němu.

,,Noha,'' zmohl se na odpověď. ,,Ukousli mi kus nohy.'' Zamrzla jsem na místě a neměla tušení, co bych měla dál dělat.

,,Musíme pryč. Nebo se ten Váš slavný Netvor fakt objeví,'' řekla jsem vážně a slyšela, jak Erik polkl. ,,Varovala jsem tě. Les v noci není bezpečný. Už nikdy sem nechoď!'' promlouvala jsem k němu striktně a byla si jistá, že mě pochopil.

,,Jo-o,'' koktl, ale lámal se mu jazyk. Díky alkoholu byl aspoň trochu omámený, takže bolest nemusela být tak příšerná.

Pokusila jsem se ho podepřít a jednu lepkavou ruku od krve mu přehodit kolem mého krku, ale byl moc těžký. Bála jsem se, že vykrvácí, než se mi ho povede odtáhnout. Upadal do mdlob a něco nesrozumitelného mumlal.

,,Sakra!'' zaklela jsem, když mi znovu spadl. Vůbec mi nepomáhal.

Zničehonic se ze tmy zjevila vysoká postava a přetáhla ho něčím po hlavě. Erik svěsil hlavu k zemi a mumlání rázem ustalo. Zhrozila jsem se a zalapala po dechu.

,,To, aby mě nepoznal. Je jen omráčenej,'' ozval se chladný nakřáplý hlas a mně se na povel rozbušilo srdce.

,,Co tu-,''

,,Pomůžu ti ho kousek odtáhnout, ale pak ať ti helfnou ti tvoji kamarádíčci,'' ucedil a pohotově si Erika přehodil přes jedno rameno.

,,Proč si na něj poslal psy?'' zeptala jsem se tiše a vydala se s ním zpáteční cestou, na jejímž konci byl slyšet neutichající smích opilých teenagerů.

,,Já je neposlal. Volal na ně. I na mě. Jenom jsem je zkrátka nezastavil,'' odtušil a zněl tak chladně, že jsem se skoro bála, že v jeho přítomnosti zmrznu a stane se ze mě velká kostka ledu.

,,Nemá kus nohy,'' sdělím mu stroze a po vyslovení té věty se otřesu.

,,Má štěstí, že mu ten zbytek nechali.'' Věnuje mi nehezký úšklebek a já skoro protočím očima nad tou absurditou.

Když už před sebou zahlédneme mýtinu, zpomalíme a Nejvyšší Erika opře o pařez. Měsíční světlo nás všechny ozáří a můj pohled padne na Erikovu raněnou nohu. Musím zavřít oči.

Chybí mu kus lýtkového svalu a pod pár vlákny skoro svítí bělostná kost.

,,Nedívej se na to,'' promluví ke mně něžným tónem Nejvyšší a já se tedy raději zahledím na něj. Je tak hezký. Všimla jsem si toho vůbec někdy?

,,Děkuju,'' řeknu a vlastně ani nevím proč. Právě jeho psi zmrzačili mého kamaráda.

,,Za co?'' nechápe Nejvyšší.

,,Žes mi teď pomohl. Že jsi mi dal medailonek. Že se snažíš,'' blekotám a Nejvyššímu zacukají rozveseleně koutky.

,,Tak to není zač. Popravdě se divím, že si ještě neutekla. To seš asi ještě na začátku,'' svede hovor k deníku a zní najednou váhavě.

,,Vlastně jsem u té Rebeccy,'' prozradím mu a on překvapeně zamrká.

Nic víc ale už udělat nemůže, protože na mě Arthur z dálky zavolá. Nejvyšší zatne čelist a skloní hlavu zase ke mně. Oči se mu v měsíčním světle třpytil a bílá maska s nimi silně kontrastuje.

,,Zatím, Nejvyšší,'' rozloučím se zběžně a na moment mu stisknu velkou zjizvenou ruku. Letmo se pousměje a pak opět zmizí v hloubi lesa.

,,Rychle! Arthure! Erikovi se něco stalo!'' zakřičela jsem na ně a za pár chvil už všichni stáli u mě. Skláněli se nad bezvládným tělem svého přítele a vypadali vyděšeně. Byl v bezvědomí. Aspoň jsem v to doufala.

,,Co budeme dělat?'' zeptala se Ida s dlaní u pusy a vystrašeně kmitala očima po kroužku, který se kolem Erikova těla utvořil.

,,Musíme zavolat záchranku. Nemám ale mobil,'' promluvila jsem já a jako jediná rozumně uvažovala. Všech šest jen mlčky přihlíželo a byli bledí jako stěna. ,,Hned!'' zvýšila jsem hlas a oni sebou trhli. Arthur mi podal svůj telefon a dotkl se mě svými studenými chvějícími se prsty. Naskočila mi z toho kontaktu husí kůže a otřásla jsem se. ,,Fajn, já zavolám záchranku, vy ho opatrně vezměte a doneste k autu,'' rozdávala jsem pokyny a vytočila požadované číslo pomoci.

Tušila jsem, že tenhle malý výlet neměl dobře dopadnout.