Nejvyšší mě doprovodil ke kraji lesa, jak už u něj bylo zvykem, a díval se za mnou, dokud jsem za sebou nezavřela vchodové dveře. Dorazila jsem domů kolem šesté, abych se stihla připravit, než mě vyzvedne Arthur.
Táta seděl v kuchyni, četl si noviny, a hned jak jsem vstoupila do haly, zbystřil. Důkladně si mě prohlédl, a když usoudil, že jsem v pořádku, znatelně se mu ulevilo.

,,Kdes byla?'' zeptal se zamračeně a pohlédl na hodinky na svém zápěstí.

,,Ve městě. Schovala jsem se v tom starém knihkupectví,'' odpověděla jsem rychle a nervózně pohlédla ke schodům, protože jsem odmítala absolvovat další výslech. ,,Můžu do pokoje?''

,,Jo, jistě,'' povolil mi táta, ale zdál se být nesvůj, a tak jsem rozhodla ještě zůstat.

,,Děje se něco?'' položila jsem mu s váháním otázku a on si nahlas povzdechl, čímž mě utvrdil, že ano.

,,Bál jsem se o tebe, Lydie. Moc to tu ještě neznáme a byl bych proto rád, kdyby sis našla nějaké kamarády. Neměla by ses sama toulat po městě a loukách ... Doufám, že mě chápeš,'' zněl starostlivě a já se chlácholivě pousmála, protože v tomhle případě mi nic nehrozilo.

,,Tati, věř mi. Za chvíli mi bude osmnáct. Navíc, dnes jdu na ten večírek. Třeba si tam nějaké kamarády konečně najdu.'' Pokrčila jsem rameny nevzrušeně a pomalu zamířila ke schodům.

,,Já vím, jen mám strach. Víš, co jsem snad slíbil mámě, ne?'' Zvedl se, popadl noviny a šel do obýváku, zatímco na mně s otázkou v očích hleděl.

,,Jo,'' šeptnu si pro sebe smutně. ,,Jo, vím.''

,,Kdybys potřebovala radu módního odborníka, jsem k službám!'' zavolal na mě už o něco veselejším tónem a pak zapnul televizi, z které se ozval známý hlas moderátora fotbalových zápasů.

,,Jasně!''

Vyběhla jsem schody a vrazila do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a předstoupila ihned před skříň s oblečením. Vytahala jsem z ní vše, co by se na večírek mohlo hodit, a položila vybrané outfity na postel. Svlékla jsem se a začala hned tím prvním. Černý rolák bez rukávů a úzké džíny s vysokým pasem. Pro boty jsem se nemohla rozhodnout, ale to bylo stejně fuk, protože táta mi řekl, že se to na party nehodí, a poslal mě se ihned znovu převléct.

S druhým výběrem oblečení jsem u něj také nepochodila. Volné kalhoty s nízkým sedem, bílé tílko a kardigan. Zhodnotil to jako úbor na tělocvik, a tak jsem to šla raději svléknout, i když mě jeho přirovnání popudilo.

Ani třetí a čtvrtý model se mu nelíbil, ale konečně u pátého spokojeně tleskl. I když se jednalo jen o obyčejné šortky a růžový top.

Táta byl můj módní rádce od té doby, co už mamka začínala být vážně nemocná. Říkal mi, že bych se měla přestat oblékat do jeho vytahaných košil a starých tepláků, protože jsem na to ještě moc mladá. Táta měl vkus. Odkoukal ho od mamky.

V osm nula tři zazvonil zvonek. Arthur říkal, že vždy chodí o něco pozdě, a mně přišlo podivně milý, že mi to řekl dřív, než jsem na to stihla přijít sama. Ještě než jsem stačila ale dojít ke dveřím, táta už mě předběhl. Nasadil si masku přísného otce a několikrát si Arthura soudným pohledem shlédl od shora až dolů. Ten se na mě usmál a pro odlehčení atmosféry natáhl k tátovi ruku. Potřásli si spolu a naráz se narovnali, aby působili sebejistěji.

,,Přišel jsem si pro Lydii. Můžete bejt v pohodě. Do dvanácti bude doma,'' sdělil mu pohotově Arthur a už se chystal zase odejít, jenže táta se zamračil ještě víc. ,,Chtěl jsem-Chtěl jsem říct do jedenácti,'' opravil se Arthur koktavě a zoufale na mě pohlédl, prosíc o pomoc.

Zachránila jsem ho tím, že jsem se s tátou rychle rozloučila, trochu ho pokárala za jeho chování, a rychle vystřelila ze dveří na dvůr. Arthur si úlevně oddechl a zavedl mě ke svému autu. Bylo červené, hezké, ale značkou mně neznámé. V tomhle oboru jsem upřímně moc nevynikala.

,,Máš moc pěkný auto,'' pochválila jsem mu věc, na kterou byl jisto jistě pyšný, a on se rozzářil.

,,Že jo? Mám ho od táty.'' Otevřel mi dveře s hrdým úsměvem a já nasedla dovnitř a pohladila kožené sedačky vypadající jako nové. Staral se o vozidlo opravdu hezky na to, že už jej musel mít více než dva roky.

Sám si sedl na místo řidiče a nastartoval. Okamžitě se autem rozezněla hlasitá rocková muzika z rádia a Arthur ji raději ztlumil, tak aby nám jen potichu hrála v pozadí.

,,Jak dlouho pojedeme?'' zeptala jsem se, aby mezi námi rozhovor nevázl, protože nepříjemné ticho mě vždycky akorát tak vynervovalo.

,,Jen pár minut, je to odtud asi tři kilometry.'' Vyjel s autem na cestu vedoucí k městu, a já stočila pohled zamyšleně k lesu.

Co dělá asi Nejvyšší? Doufám, že není moc naštvaný.

xxx

Vyprovodil Maličkou k lesu a pak se jen díval, jestli v pořádku zachází do svého domu. Chvíli tam ještě stál, než se vydal na cestu. Nemířil ale domů jako vždycky, nýbrž za město, kde se měl odehrávat ten slavný večírek. Bylo to jen pár kilometrů, ale kvůli jeho handicapu raději vyrazil dřív. Scar a Dolor jej věrně následovali a po jeho boku kontrolovali, jestli je vše v pořádku.

Míjel známá místa a nepochyboval o tom, že jde správně. Přeci jen to tady za těch deset let už celý prošel mnohokrát.

Kolem půl osmé dorazil na místo. Stál na okraji lesa a díval se na velký party stan uprostřed louky, který se pomalu plnil lidmi. Ti tam nosili sudy s pivem, občerstvení, kelímky a výzdobu. Za chvíli to už celé blikalo barevnými světýlky, až z toho Nejvyššího začínaly bolet oči.

Čekal jen na chvíli, kdy dorazí Maličká, aby se ujistil, že bude v pořádku. Přeci jen toho kluka neznal. Mohl to být kdokoli. Zločinec, úchyl, znetvořené individuum... A on chtěl mít zkrátka jistotu, že je Lydie v dobrých rukou.

Její společník ale nebyl ani jedno z toho. Vystoupil spolu s Maličkou z červeného Jaguáru - z auta, které Nejvyššímu tolik připomínalo jeho minulý a dost nezvedený život - a urovnal si svoje bílé volné tričko s véčkovým výstřihem. K němu měl odrbané modré džíny a sportovní značkové boty. Byl to Nejvyššího naprostý opak.

Bezchybná tvář, nejspíš i tělo, a drzý zářivý úsměv, který každou chvíli vysílal k Maličké. K jeho Maličké, ke které si během několika dnů vybudoval dost zvláštní vztah.

Nejvyšší se celý napnul, ale smířlivě pokýval hlavou, protože něco takového mohl očekávat. Bylo jí sedmnáct. Měla právo na to stýkat se s mladými kluky, jako byl onen blondýn.

I přesto nehodlal jen tak odejít. Sedl si na pařez opodál a díval se, jak Maličká s úsměvem zachází spolu s ''panem Dokonalým'' dovnitř stanu. Scar a Dolor se posadili vedle svého pána a čekali.

xxx

Arthur mě zavedl dovnitř a já ucouvla leknutím, když mě do bubínků udeřila neznámá a až moc hlasitá hudba. Chápavě se usmál, ale chytl mě za ruku a odtáhl k nějakému postávajícímu hloučku. Lidé v něm si povídali v rodné norštině, čili jsem jim skoro vůbec nic nerozuměla, ale jakmile spatřili Arthura, přepnuli automaticky do angličtiny.

,,Arthure, zase pozdě!'' zvolal jeden z nich. Byl to kluk. Vysmátý a měl úplně fialové vlasy.

,,To bych nebyl přece já,'' zasmál se Arthur, každého z nich pozdravil a pak svou pozornost stočil ke mně. ,,Chtěl bych Vám představit svou kamarádku, která se sem přistěhovala z...'' Čekal, až ho doplním, protože odkud přesně pocházím, jsem mu ještě ani neřekla.

,,Kalifornie,'' pípla jsem stydlivě a ve skupince plné pubertálních kluků a holek to zašumělo.

,,Přesně tak,'' zareagoval okamžitě Arthur. ,,To je Lydia. Doufám, že se k ní budete chovat hezky,'' představil mě s varovným tónem v hlase a jeho kamarádi se mi začali jednotlivě představovat.

Ten s křiklavě fialovými vlasy byl Erik. Neustále se šklebil, jako by ho někdo nadopoval houbičkami, a moc se mi tedy svým vystupováním nezamlouval.

Pak si se mnou potřásl rukou Daniell. Středně vysoký, skoro nemluvný kluk s bílými vlasy, připomínající vzhledově Eminema.

A poslední kluk byl Ian. Ten mi byl ze všech asi nejsympatičtější. Výškou přesahoval Arthura, nosil brýle a byl vyhublý, takže na něm jeho oblečení v podstatě viselo. Ale choval se mile, takže mi bylo vskutku jedno, jak vypadá.

A pak tu byly tři holky. Hannah, Ida a Camilla. Hannah a Ida byly k nerozeznání. Obě krátkovlasé blondýnky s rudými rty a přátelskými úsměvy. Nebyly příbuzné, nebo aspoň neměly stejné rodiče, ale prohlašovaly se za pokrevní sestry. Každá z nich mi dokonce ukázala jizvu, která jim zůstala po jejich absolvovaném rituálu na dlani.

Zatím jsem byla s novými lidmi vcelku spokojená, ale názor jsem ihned změnila, když došla řada na Camillu. Ta byla prakticky můj protiklad. Měla nabarvené černé vlasy, které se jí z jedné strany vlnily po ramena - druhou stranu měla vyholenou, takže z té vypadala jako poloviční kluk – a obličej jí hyzdily piercingy. Byla navlečená v černém koženém oblečení, které jí obtahovalo kypřejší postavu, a z těsné bundičky jí lezl dost velký kus prsou.

Vzhledově by se to dalo ještě přetrpět, ale její slovník a chování všechno jen zhoršovalo.

,,Ahoj, jsem Lydie,'' začala jsem nejprve nesmělým tónem já, protože ona se k ničemu neměla.

,,Bejt tebou, radši táhnu pryč. Tohle je zkurvená díra s žádnou budoucností. Tady si kamarády nenajdeš,'' řekla místo toho, aby se mi jako ostatní představila, a lokla si piva přímo z flašky. Arthur ji zpražil pohledem a omluvil se mi za její chování.

,,Promiň, to je Camilla. Ignoruj její narážky,'' uklidnil mě tichým hlasem a nabídl mi něco k pití, aby svedl hovor jinam.

,,Ráda, když to nebude nic alkoholického,'' usmála jsem se a raději zrak od Camilly odvrátila.

,,Hej, Duku! Přines sem jeden sprite!'' zavolal na krátkovlasého svalovce v tílku, který se ochomýtal okolo malého baru. Ten mlčky kývl a hrábl do přenosné ledničky plné vychlazených plechovek. Za pár minut už jsem držela kelímek po okraj naplněný mým oblíbeným pitím.

,,Kolik ti vlastně je, Lydie?'' zeptal se mě Erik. Byl jediný, u koho jsem si se jménem byla jistá a přisuzovala jsem to jeho extravagantnímu účesu.

,,Za měsíc mi bude osmnáct,'' odpověděla jsem zdvořile a usrkla si.

,,Tady v Norsku seš plnoletá už od osmnácti, víš to?'' zašklebil se na mě a bylo mi jasné, že mě svádí k tomu, abych se něčeho tvrdšího napila.

,,Jo, slyšela jsem o tom.''

Vlastně mě to dost překvapilo. Myslela jsem, že se ve většině států dospívá až do jednadvaceti, ale zjevně tomu tak v mnoha zemích není a já jsem ráda, že jsem se do jedné z nich dostala.

,,A co říkáš na Norsko?'' zeptal se hned na to mile Ian.

,,Je krásné. Hlavně ty lesy.'' Erik po mé odpovědi zalapal po dechu a já s údivem protáhla obličej.

,,Tys byla v lese?!'' vyjekl zbytečně přehnaně a já o malý krůček couvla směrem k Arthurovi, který mě vzal chlácholivě okolo ramen.

,,No... Ne tak úplně, jen-,''

,,Tys neslyšela o Netvorovi?'' skočil mi do řeči se stálým vyděšeným pohledem. Ida s Hannah ve stejný moment na sucho polkly, Camilla si odfrkla a zbytek mužské populace protočil otráveně očima.

,,Ano, ale přijde mi to přehnané,'' reagovala jsem zamračeně, protože jsem nehodlala poslouchat další řeči o tom, jak je Nejvyšší děsivý, ošklivý, zrůdný a podobně.

,,Jak přehnaný?'' nechápal Erik.

,,Copak vy opravdu věříte tomu, že by tu po lesích běhal magor, co zabíjí lidi a pomáhají mu přitom jeho psi?'' Rozhodila jsem ruce do stran a Camilla se zájmem našpulila rty. ,,Já tedy ne. Podle mě si to ti, co ho viděli, jen domysleli, aby tím mohli děsit malé děti,'' pokračovala jsem rozhodně a Arthur mi dal za pravdu.

,,Tak si tomu třeba nevěřte, ale to monstrum existuje. To vám zaručuju! Klidně ho najdu a přivedu jako důkaz!'' vzpouzel se nasupeně Erik, jako bychom se nacházeli v nějakém hororovém kriminálním filmu a on měl být tou podceňovanou postavou, jejíž slova se nakonec utvrdí. Náš hlouček se mu však akorát tak vysmál, čili šel raději otravovat vzduch jinam.

,,Nevšímej si toho. Je sjetej,'' vysvětlil mi Ian a uchechtl se. ,,Neustále o tom mele. Když zjistil, že by tu někdo takovej mohl bejt, začal s tím děsit okolí. Sám do lesa ale nikdy nešel.'' Zadívala jsem se za odcházející postavou s fialovými vlasy a zamračila se. Tyhle typy opravdu miluju. Dělají ze sebe před ostatními hrdiny, ale pak si sami na nic netroufnou.

,,Musím na vzduch,'' omluvím se šestici mých nových přátel a rozejdu se k východu. Naštěstí za mnou nikdo z nich nejde, a tak obejdu celý stan a posadím se na malou lavičku, která stojí opodál. Zakloním hlavu a nasaju čerstvý vzduch, který je mnohem příjemnější, než ten vydýchaný uvnitř.

,,Co tu děláš tak sama, kočičko?'' ozve se z mé pravé strany, když už nějakou dobu sedím se zavřenýma očima a nevnímám. Rychle zvednu víčka a odsunu se až na kraj lavičky, když spatřím dvě neznámé mužské postavy.

,,Nic,'' zamumlám skoro neslyšně a vstanu. Oba mají několikadenní strniště, něco už vypili a lesknou se jim chlípné oči podlité krví.

,,Tak to bysme tě mohli zabavit, co říkáš?'' promluví oplzle ten druhý a o krok se přiblíží. Srdce se mi hlasitě rozbuší, protože mi dojde, že tihle dva si asi jen popovídat nepřišli. Začnu okamžitě couvat s rukama před sebou v chabé obraně.

,,Neboj se nás. Jen si na moment užijeme a pak zase půjdeme,'' ztiší hlas ten první a ještě se svému neoriginálnímu rýmu zasměje. Projede mnou mráz. Chci se rozběhnout zpět do stanu, ale oba mě chytí za jednu ruku a zlověstně se usmějí. Ještě než však na mě stačí vztáhnout ruce, vrhnou se na ně dva velcí černí psi.

xxx

Díval se se svraštěným obočím, jak Maličká zachází za stan a sedá si na osamocenou lavičku. Popošel blíž, aby na ni lépe viděl, a Scar s Dolorem ho následovali. Vypadala být v pořádku, jen se nejspíš potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu, který ve stanu určitě scházel. Nebylo to od ní ale moc rozumné. A taky od toho blondýna, protože ani tady v Norsku nebylo vždy bezpečno.

Několik minut se nic nedělo a on si jen prohlížel její drobnou postavu a půvabnou tvář odpočívající pod širým nebem. Pak ale zahlídl dvě další chlapské postavy, jak kráčí směrem k ní, a napřímil se. Neslyšel sice, co jí říkají, ale zpozoroval, že Maličká vstala a tváří se vyděšeně. I přestože tušil, že se něco děje, neměl se najednou k pohybu. Přemýšlel pouze nad tím, co udělá, protože oba chlápci vypadali přiopile a sjížděli jeho Maličkou chtivým a oplzlým pohledem.
Zatmělo se mu před očima, zatnul pěsti, a jakmile se Maličké dotkli svými špinavými prackami, dal oběma psům jasný povel.

,,Roztrhat!'' sykl směrem k nim a Scar s Dolorem okamžitě vystartovali. Dostali se k trojici během několika vteřin a každý pes skočil na jednoho z chlapů přímo zezadu. Byli cvičení, takže věděli přesně co dělat. Maličká se opilcům vyvlíkla a ruku si dala zděšeně před pusu.

Dřív, než stačila zahlédnout, jak je Scar s Dolorem rozervou na kusy, Nejvyšší na ni zavolal. Zvládl překřičet hlasitou hudbu, která hrála uvnitř stanu, a Maličká do něj zabodla šokovaný pohled. Prstem jí striktně naznačil, ať přijde honem k němu, a ona bez jediné námitky kráčela směrem ke kraji lesa. V pozadí Scar a Dolor likvidovali oba muže, kteří ze sebe už nevydali ani hlásku.

Říkal jí, že je krutý člověk. Mávl na oba psy, když usoudil, že úspěšně odvedli svou práci, a oni se k němu pokorně rozběhli. Předhonili omámenou Lydii a poklekli před svým pánem.

,,Zbavte se jich!'' rozkázal tiše a oni se na povel vrátili ke stanu. Mezitím se Malička zastavila přímo u Nejvyššího a otevřela pusu, aby něco řekla. Pak ze sebe nedostala ani slovo, zavrtěla hlavou a sklopila pohled k zemi.

,,Jdeme!'' šeptl stejně přísně, jako když zadával povely svým psům, a natáhl k Maličké svou velkou zjizvenou ruku. Následovala jej celá otupělá a hypnotizovala jejich propletené prsty.

,,Oni je zabili, že jo?'' dostala ze sebe asi v půli cesty a Nejvyšší ztuhl.

,,Jo,'' odpověděl jí upřímně a Lydie se trhavě nadechla.

,,Pane bože,'' zamumlala nevěřícně. ,,Proč-Proč je zabili?'' ptala se vystrašeně dál.

,,Protože si to zasloužili. Chtěli tě zneužít, to ti nedošlo? Jsem pěkně naštvanej, tak se mě nesnaž donutit k tomu, abych se cejtil provinile za to, že jsem ti pomohl, je ti to jasný?'' zastavil se na místě a sjel ji přísným pohledem. Maličká vyděšeně zamrkala, snažíc se zahnat slzy, a ohlídla se za sebe.

,,Ale-Ale ty si říkal, že nezabíjíš. Že Scar s Dolorem nezabíjí!'' vyčítala mu stále s neuvěřením a pokusila se mu vytrhnout.

,,Taky že ne. Ale když je třeba, jsou vycvičení. Měl jsem tě tam snad nechat, aby si užili?'' zamračil se na drobnou dívku, která uprostřed lesa působila tolik křehce. Nedokázal na ni být naštvaný, když viděl ty krásné modré oči plné nevinnosti a dobroty. Ty jeho byly nenávistné a proviněné.

,,Už se mě snad teď bojíš? Pokud ano, tak si jdi. Ale já tě předtím varoval, pamatuješ?'' Sám byl celý nesvůj, když si představil, že od něj opravdu odchází. Oblíbil si ji. Byla nebojácná, roztomilá a líbila se mu. Nechtěl přeci, aby odešla.

,,Nebojím se. A-A přestaň se na mě tak mračit! Děkuju ti za záchranu, ale dokud nebudu znát pravdu, nepočítej, že tohle budu tolerovat! Nesnáším, když lidé umírají, ať už jsou, jací jsou!'' utvrdila ho a statečně vystrčila bradu vzhůru. Ruce měli stále zaklesnuté do sebe a na jeho velké dlani pocítil jemný stisk.

,,Dobře,'' řekl jen, protože netušil, jak jinak na její upřímná slova reagovat. ,,Půjdeme ke mně. Už je pozdě,'' rozhodl za oba dva a rázně zamířil po tmě ke svému domovu.