Digit byl hajzl. Hnusnej, sobeckej a podlej hajzl.

Od začátku mě děsně sral, ale věděl jsem, že do Pěti prstů patří. Nikdy by mě nenapadlo, že poslední dva roky s ním budou ty nejhorší ze všech.

On prostě chtěl bejt ten nejlepší. Chtěl bejt na vrcholu. A hlavně chtěl bejt nade mnou.

Možná si v tý svý napůl pákistánský kebuli střádal plán, že mě sesadí, ale tenhle rok se to ještě nekonalo. Odsral si ho slušně, ale mohl si za to jedině sám. Pošpinil jméno našeho spolku a klesl u mě ještě víc v ceně, což se dalo považovat za naprostej extrém.

Muselo to bejt někdy na konci podzimu, protože venku už byla slušná kosa. Kór večer. Vracel jsem se z jednoho kasina, kde jsem si to v pokeru rozdal s jedním chlápkem z konkurenčního spolku. Docela slušně jsem ho oškubal.

Měl jsem dobrou náladu. Štěstí mi konečně přálo a já měl pocit, že můj život není zas až taková sračka. V Pěti prstech všechno šlapalo, jak mělo. Prachů bylo víc než dostatek, a co se týkalo kvalitních děvek, nemohl jsem si stěžovat.

Fakt jsem si myslel, že to takhle vydrží. Dokud jsem teda u naší základny neuviděl asi šest týpků, co se dohadovali s Douglasem. Zaostřil jsem a snažil se odezírat ze rtů jednoho, kterej právě k Douglasovi mluvil. Jediný slovo, který jsem zachytil, byl ''matroš''.

Než jsem si stačil dát dvě a dvě dohromady, ty sráči do něj začali mlátit. Už měl dost slušnou podlitinu pod okem, ale to jim zjevně nestačilo. Na jeden moment jsem si pomyslel, že bych se na tohle celý vysral a nechal to bejt, ale přeci jen Douglas patřil do mýho spolku a já byl Vůdce.

Za lemem kalhot jsem nahmatal svou Remingtonku a vystřelil nad sebe do vzduchu. Hlučná rána, která se poté ozvala, přerušila jejich spor. Všechny hlavy se otočily směrem ke mně a já si povýšeně odfrkl.

,,Co tak zásadního se do prdele děje, že si dovolujete fyzicky napadat člena mýho spolku, kurva?!'' pokládal jsem jim otázku odměřeným tónem, zatímco jsem se k nim pomalu přibližoval.

Zvládl jsem toho za život už docela dost. Mohl bych je všechny odkráglovat dřív, než by jeden z nich stihl mrknout, ale potřeboval jsem vědět, o co se tu vlastně jednalo.

,,Jdi pryč. Skončíš jako já,'' promluvil Douglas, ležící na zemi, a bolestně syknul, když ho jeden z nich kopnul přímo do žeber. Znovu jsem vystřelil nad sebe a zpražil toho idiota pohledem. Docela mě překvapilo, že provinile sklopil hlavu k zemi. Asi nějaká týmová slabina. Vzpomněl jsem si na Pinkyho. Vlastně mu byl tenhle týpek dost podobnej. Blonďatý vlasy a štěněčí ksicht.

,,Jestli nechcete mít rozmašírovaný držky, tak mi okamžitě vyklopíte, co tady kurva děláte!'' pronesl jsem varovně a dva z nich se nahlas uchechtli.

,,Je nás proti tobě šest, bejt tebou, držím hubu,'' ozval se irskej přízvuk a já se podíval na zrzavou horu masa, nasoukanou v kožený bundě, která skoro praskala ve švech.

,,A já mám v ruce jednokilovou pecku s ráží 9 mm, dva zásobníky o devíti ranách a za opaskem mám tuhle krásku ještě jednu. V přední kapse mám nůž, jehož čepel je tak zasraně vostrá, že po jednom řízu, se můžete rozloučit s vašema prstama na rukou. A kurva do prdele, stačí mi jedno posraný zmáčknutí a vy všichni jste totálně v hajzlu! Takže laskavě vyklopte, proč tu držíte toho zkurvysyna, nebo vám vystřelím mozek z hlavy.''

Po mejch slovech udělal Pinky číslo dvě krok dozadu, zrzoun se zatvářil šokovaně a zbytek slavnýho spolku na mě jen blbě čuměl.

,,Ten hajzl nás podved. Vrazili jsme do něj dost tučnou sumu prachů, protože nám nabídnul nejlepší dovozenej matroš. Nakonec se ale ukázalo, že nic takovýho není, že ten kvalitní matroš je účinnej asi tak jako polohrubá mouka, a nakonec nám oddělal ještě jednoho člena. My chceme svoje prachy zpátky! Dvojnásobek. Jinak se z Pěti prstů stanou čtyři!'' začal s irským akcentem vysvětlovat zrzoun a já zatnul pěsti. Nejenomže byl Digit prvotřídní kretén, on byl k tomu všemu naprostej amatér.

,,Chápu. Kolik to dělá?'' zeptal jsem se pouze a na Douglase se ani nepodíval.

,,Pajsku,'' odvětil a já doufal, že si dělá prdel.

,,To si kurva myslíš, že ty prachy seru přímo z prdele?'' vyjel jsem na něj. ,,Jde jenom o pojebaný drogy!'' rozhodil jsem rukama a Pinky číslo dvě se přikrčil, jelikož hlaveň mojí pistole zamířila přímo na něj.

,,Máš prej dobrý období, Nejvyšší. V pokeru si pořád eso, vykrádačky zvládáš bravurně, chlupatý nemaj ani ponětí, kde by ses mohl se svejma kumpánama zašívat... Daří se ti dobře. Padesát tisíc liber ti neublíží,'' přemlouval mě klidně a já zatnul pěsti ještě usilovněji. ,,Anebo nám ho nech. Všechno to hoď na něj, vždyť si to taky zaslouží, ale... budeš si muset sehnat jinýho člena.''

V tu chvíli jsem v Douglasových očí viděl strach. Nikdy předtím tam nebyl. Věděl, že jsem toho schopnej. Že ho nesnáším a že by mi bylo vlastně u prdele, kdyby chcípnul. Ale neudělal jsem to. Protože dle mýho názoru, když s někým uzavřeš pakt a spolupracuješ s ním, tak ho nesmíš nikdy zradit. Nesmíš ho nechat na holičkách, ať už provede cokoli.

,,Zejtra si proto dojdi na Šedej kruháč,'' řekl jsem pouze a zrzek spokojeně kývl.

Na Šedým kruháči se vždycky vyřizovaly všechny zakázky, splácely dluhy a vyřizovaly účty. Byl jsem otrávenej z toho, že tam budu muset zejtra jet, místo toho, abych čas využil nějak produktivnějc, ale svěřit to Douglasovi, to jsem teda nehodlal.

,,Zlom vaz, Nejvyšší. A neubliž mu moc.'' Zrzoun mi poklepal na rameno a já si odfrkl.

Když všichni odešli, podíval jsem se na ten pytel sraček a dostal nehoráznou chuť ho odstřelit.

,,Jen do toho, Nejvyšší. Dojebej mě. Bude tě to stát docela velký prachy,'' protrhl ticho drzým tónem a já mu jednu vlepil. Hlavou prudce trhnul doleva a nevěřícně se uchechtl. ,,Ups,'' zamumlal si pro sebe a setřel si proužek krve, který mu stekl z nosu na bradu.

,,Jak se opovažuješ ještě vůbec něco říkat?! Nejenomže si porušil zásadu Pěti prstů, že členové nesmí uzavírat obchody bez uvědomění hlavního Vůdce, ale taky si do toho namočil mě! To já musím obětovat prachy, který jsme mohli vrazit do něčeho daleko užitečnějšího, než tvýho amatérskýho pokusu si něco vydělat!'' vyplivl jsem jedovatě a pokračoval: ,,Pokud si myslíš, že máš na to bejt Vůdcem, tak to teda rozhodně nemáš a nikdy s tímhle přístupem mít nebudeš. Seš poskok, jasný? Můj poskok, a pokud nechceš chcípnout po prvních třech minutách, kdy se ocitneš bez prachů a bez jediný vyhlídky na kvalitní život, tak si jdi. Vypadni! Ale opovaž se mi sabotovat můj život a život mýho spolku. JÁ jsem Nejvyšší, Digite. Ty seš jenom bordel, kterej někdo zapomněl před několika rokama uklidit!''

Sklonil jsem se k němu a užíval si pocit, že nemůže absolutně nic. Neodešel by, ani kdyby chtěl. Byl závislej na Pěti prstech. Byl závislej na mně, i když by to nikdy nepřiznal. Se mnou byl někdo, sám byl nula.

,,Boyda jsem tehdy taky potrestal. Doteď má následky. Když už jsme zrovna u toho, čekal jsem, že mu pomůžeš. Ne, že budeš jenom přihlížet a nic neuděláš. Ale ty seš prostě zkurvenej hajzl, Digite. Vždycky jsem to věděl,'' ztišil jsem hlas a zapátral v kapse, než moje prsty uchopily rukojeť Krisu. ,,Neustále chceš mou pozici. Neustále toužíš po tom, bejt nade mnou. Ale... ukazovák nikdy nemůže bejt palec. Pokud si myslíš, že se beze mě obejdeš, že si vystačíš jenom s ukazovákem, pak ti nebude vadit, když tě tohohle zbavím.'' Ukázal jsem na palec na jeho pravý ruce a než stačil vstřebat, co jsem mu to tu právě sdělil, připravil jsem ho o něj.

Douglasův pronikavej výkřik se rozlehl nočním Londýnem a já si zašpiněnou čepel nože otřel do jeho bundy.

Každý ví, že palec je nejdůležitější část ruky. Bez palce nemůžete psát, držet příbor, ťukat do mobilu a ani prdel si pořádně neutřete...

,,Příště to bude celá ruka. To ti slibuju.''

A tohle byl poslední rok před tím, než mě Douglas připravil o všechno. To, že nemá palec, možná nikdo ze zbytku spolku ani netušil. Douglas to do světa neventiloval. Možná se za to i dokonce styděl. Nosil neustále rukavice a prázdný místo, který dříve zaplňoval prst, si vycpal kuličkami vaty.

Peníze jsem zrzounovi doručil a Douglas se už do žádnejch neúspěšnejch obchodů nepletl. Neznamenalo to však, že přestal usilovat o moji pozici Nejvyššího.

Obrátila jsem na další stránku, která byla hustě popsána poslední kapitolou, jež mi měla nejspíš odhalit, to nejzásadnější. Hrozně jsem se toho všeho bála. Přišlo mi to tak nereálné. Máma mi vždycky říkala, že se od takových typů lidí mám držet dál, že jsou zkažení a že to není správné. A teď jsem četla paměti jednoho z nejšpatnějších kriminálníků vůbec.

Zbývala poslední část. Pak už jsem ho mohla znovu vidět. Možná ne na dlouho, ale mohla.

Však mi mělo být za chvíli osmnáct a já měla být oficiálně dospělá. Pak už mi nebude záležet na tom, před čím mě mamka varovala, protože to budu moct sama poznat. Vždycky chtěla, abych byla šťastná, a pokud jsem byla šťastná právě s Nejvyšším, znamenalo to zůstat při něm.

Povzdechla jsem si a sešla dolů za tátou. Seděl na gauči a s někým telefonoval. Byla to Susan, jak jsem pochopila.

Měla jsem z táty radost, jen jsem nechtěla, aby to pak pro mě znamenalo, že budu muset brát Susan jako svou náhradní matku, protože moje jediná mamka umřela a jiná už jí být nemohla.

,,Jdu ven,'' houkla jsem na tátu a on jen mlčky kývl, protože zaujatě poslouchal Susan na druhé straně hovoru.

Zamířila jsem do stájí, kde už mě nahlas vítal Glans, a nastavila mu dlaň se třemi kostkami cukru. Když jeho věrné tmavé oči spatřily, že se natahuju po sedlu, nadšeně zaržál a předním kopytem párkrát hrábl do měkké podestýlky.

,,Jeď se mnou daleko, Glansi. Jeď se mnou co nejdál!'' zašeptala jsem mu prosebně do ucha, když jsem na něj nasedla. Zastříhal ušima, jako by mi rozuměl, a rozběhl se po louce na místo, které jsem mu předem popsala. Nevěděla jsem, kam přesně mě vede, ale tu jízdu jsem si užívala. Chmurné myšlenky zůstávaly za mnou. Přede mnou bylo všechno to dobré a mnohem lepší.

Nakonec se mnou zastavil u velkého smrku. Nehodlal jet dál, prostě si umanul, že právě tady zůstaneme. Seskočila jsem z něj a na chvíli si k jehličnatému stromu sedla. Relaxovala jsem a dívala se na Glanse, jak spokojeně přežvykuje trávu a hlídá si mě, abych mu náhodou neutekla, což jsem rozhodně neměla v plánu.

Zafoukal vítr a já věděla, že se na mě mamka právě teď dívá. Zamávala jsem jí a usmála se. V hlavě mi v tu ránu ale blikl obrázek Nejvyššího a já se zatvářila trochu provinile.

I tak, nemohla jsem se dočkat, až ho zase uvidím.