Policejní dodávka zaparkovala před stanicí a z vozidla vystoupili čtyři policisté. Ten nejstarší se mračil a mladší, kráčící vedle něj, se tvářil nechápavě.

,,Pane! Proč jsme odjeli? Byl to jen vlk,'' dotazoval se mladík svým rodným norským jazykem a poručík ho umlčel jedním pohybem své pravé ruky.

,,O to ať se postará někdo jiný. My řešíme zločiny, ne napadení zvířetem. Můžete zavolat třeba ochránce přírody, útulek, je mi to jedno, ale já se v tom šťourat nebudu,'' odbyl ho a zmizel ve dveřích stanice.

,,To to necháte jen tak být?!'' zavolal za ním ještě mladý policista.

,,Ano!'' odvětil jednoduše poručík a on si nespokojeně povzdechl.

,,Budu si to asi muset vyřešit sám,'' zašeptal a zamířil do své malé kanceláře.

xxx

   Zaslechla jsem z lesa pronikavé psí zavytí. Musela to být jedna z dog Nejvyššího. Už dříve jsem to vytí totiž slyšela a sváděla to na vlky, ale ti tu podle slov Nejvyššího nežili.

Nemohla jsem teď zůstávat doma. Potřebovala jsem na vzduch, do města a hlavně za Harveym. Chtěla jsem toho blonďatého muže vidět znovu. Podívat se na něj úplně z jiného úhlu pohledu než předtím. Musela jsem se ujistit, že v sobě stále má kousek toho dobrého kluka, který byl před několika lety součástí Pěti prstů.

Vždyť i Nejvyšší byl v jádru určitě dobrý člověk. Kdyby ne, v tom lese by mě tehdy nechal, abych se o sebe postarala sama. Nebo hůř, nechal by mě roztrhat Scarem a Dolorem podle zvěstí, co městem kolovaly o Netvorovi z lesa.

Zavolala jsem tátovi, že jdu na chvíli do města, a pak se rozhodla projet na Glansovi. Už jsem to tu jakž takž znala, takže jsem přibližně věděla, jakou cestou lesem se dostanu do města. Glans spokojeně ržál a klusal lesem podél silnice. Rozhlížela jsem se okolo a ztuhla v sedle, jakmile jsem si všimla několika policejních pásek, které rámovaly okruh lesa a mizely někde v hloubi.

I tak jsem jela dál a modlila se za to, aby policisté Nejvyššího nenašli. Mohli by se dozvědět o těch vraždách, které spáchal. Mohli by zjistit, že Scar s Dolorem zavinili zmizení dvou dělníků a Erikovo zranění. A to  by k zatčení bohatě stačilo.

Dojela jsem se sevřeným žaludkem do města, seskočila z Glanse a přivázala ho k malému dubu uprostřed náměstí. Zašátrala jsem v kapse a do tlamy mu strčila dvě kostky cukru.

,,Počkej tu na mě,'' šeptla jsem a on pomalu mrkl, až se mu dlouhé řasy zavlnily, aby mě ujistil, že bude v pořádku.

Zamířila jsem k malému antikvariátu, kde za pultem seděla usmívající se Rose. Pozdravila jsem ji a ona se na povel rozzářila jako sluníčko. Zajímalo mě, jestli o Harveyho minulosti věděla vážně všechno. Jestli jí třeba pověděl, že byl součástí Pěti prstů a že byl donucen zabít člověka. Usoudila jsem, že nejspíš ne, protože to by jinak už věděla i o jeho vztahu s Nejvyšším.

,,Lydie, ráda tě zase vidím,'' přivítala mě vesele a já k ní s úsměvem došla. Měla na sobě květovaný růžový svetr a na nose posazené velké kulaté brýle. ,,Už ti došlo čtení?'' zeptala se ihned a já si v duchu pomyslela, že momentálně mám čtení opravdu dost.

,,Ne, to ne. Čtení mám habaděj,'' odvětila jsem s mávnutím ruky a dodala na vysvětlenou: ,,Přišla jsem za Harveym, mohla bych ho vidět?'' Zatvářila se překvapeně, protože bylo opravdu zvláštní, že jsem se s ním chtěla setkat zrovna já, ale pak se jí tvář opět rozjasnila a ona vztyčila jeden prst na znamení, ať vydržím. Zmizela za vybledlým závěsem a několik minut jsem zůstala v místnosti se starými knížkami sama.

Vynořila se mužská středně vysoká postava s blonďatými vlasy a zamračeným výrazem ve tváři. Harvey mě sjel udiveným pohledem a zastavil se na vyřezávaném medailonku, který mi visel na krku. Musel okamžitě poznat, že je od Nejvyššího, protože si pro sebe tiše povzdechl. Rose nás nechala o samotě a já měla možnost si s Harveym o tom všem promluvit.

,,Lydie,'' oslovil mě na pozdrav a já to po něm zopakovala. ,,Děje se něco?''

,,Ne,'' odpověděla jsem rozpačitě. ,,Tedy vlastně ano.'' Dlouze jsem se na něj zadívala. ,,Čtu už druhý deník,'' sdělila jsem mu, abych vysvětlila svůj náhlý příchod sem a zájem se s ním vidět.

,,Hádám, že si už přečetla část o mně,'' reagoval a snažil se mluvit nezaujatě, což mu moc nešlo, protože ta jeho nejistota bila přímo do očí.

,,Ano,'' hlesla jsem. ,,A neznamená to, že s tím končím, že to vzdávám jak s deníky, tak i s Nejvyšším, ale... do háje, tohle přeci nemůže být on!'' Rozhodila jsem nevěřícně rukama a v hlase se mi odráželo zklamání. ,,Jak to mohl dopustit, Pinky?'' vypadlo ze mě a až teprve poté jsem si uvědomila, že bych mu tak říkat neměla. Harvey to však přešel chabým úsměvem.

,,Nejvyšší měl krutý dětství, to víš. Všichni mu vždycky srali na hlavu. Pokoušeli se mu ničit život. Od Shelly, po Beccu a spousty dalších... To člověka změní k nepoznání. To proto to udělal. Protože už neměl city, neměl prakticky ani srdce a byl tak hrozně chladnej, že dokázal přimět i patnáctiletýho vystrašenýho kluka zabít nevinnou hospodyni,'' promlouval Harvey zasmušile a díval se někam za mě.

,,Přestal jsem mu to vyčítat tehdy, kdy mi došlo, čím vším si v životě prošel. A trvalo to dlouhou dobu, několik let...'' Opřel se o pult a svěsil hlavu. ,,Není den, kdy si nevybavím ten zoufalej pohled Karen Lensfieldový. Není den, kdy bych nelitoval toho, co jsem udělal, ať už mi Nejvyšší nakecal cokoli. Já do Pěti prstů nepatřil. Věděli to všichni. Ale patřil sem k Vůdci, a to znamenalo zůstat v tom podělaným spolku.'' Znovu se na mě podíval a oči se mu zaleskly. ,,Pak už jsem nikdy nikoho nezabil. Buď to Nejvyšší udělal za mě, anebo jsem toho člověka prostě nechal bejt. Nedokázal jsem to,'' zakončil svůj menší proslov a já si ústa přikryla hřbetem ruky.

,,Moc mě to mrzí,'' zašeptala jsem, protože mi bylo jasné, že tohle přesně on potřebuje slyšet. ,,Moc mě mrzí, že sis tímhle vším musel projít, Harvey,'' pokračovala jsem skoro neslyšně. Nikdy mu to nikdo neřekl. Nelitoval ho. Nesoucítil s ním. Ne. Dusil to v sobě sám celých čtrnáct let.

,,Ale nesmíš se k té události vracet s tím, že by ses rozhodl jinak. Byl jsi sám. Neměl si prakticky nic a Nejvyšší byl tvojí oporou. Ani já  bych se nezachovala jinak,'' ujistila jsem ho a to ho zasáhlo ze všeho nejvíc.

,,Děkuju,'' hlesl a z pravého koutku oka se mu svezla jedna malá slza. Dopadla na podlahu a Harvey se na mě smutně usmál. ,,Moc ti děkuju, žes to řekla.'' Pro sebe si letmo přikývl a předloktím si zakryl část obličeje.

Nevím, co mě to popadlo, ale překonala jsem mezi námi tu krátkou vzdálenost a obmotala mu okolo krku ruce. Pevně jsem ho objala a Harvey mi automaticky položil hlavu na rameno, jako by mu bylo znovu patnáct a on se potřeboval před mamkou vybrečet. Hladila jsem ho po hlavě a on mi tiše vzlykal do bavlněného svetru.

Myslela jsem v tu chvíli právě na Nejvyššího. Na to, jaký byl a jaký je teď. Chovala jsem se, jako by mi mělo být skoro třicet a ne sedmnáct. Za tu dobu, co se mnou máma nebyla, jsem se naučila pomáhat okolí svou empatií. Naučila jsem se být silná, statečná a vytrvat ve věcech, které se zdají být beznadějné. A to jen díky tomu, že jsem ztratila člověka, na kterém mi na světě záleželo nejvíc.

xxx

A pak přišel druhej rok. Digitusův.

Moc jsem Boyda nemusel. Nechával se snadno ovlivnit Douglasem a ať se dělo cokoli, stál na jeho straně. Neměl sice vlastní hlavu, ale blbej rozhodně nebyl. Kdyby nebylo Douglase, mohl to bejt i fajn parťák. Ten zmrd ho ale bohužel moc zmanipuloval.

Druhej rok už nás Londýn dobře znal. Vytrvali jsme a nehodlali jsme přestat. Podnikali jsme malý krádeže, vyhrávali balíky peněz v pokeru a sem tam i někoho odstřelili.

Co se týkalo Pinkyho, toho jsem nechával v tomhle ohledu bejt. Vypadalo to, že se s událostí Karen vyrovnal, ale jestli mi odpustil, to jsem nevěděl. Nechápal jsem, že mi na jeho odpuštění bude tolik záležet.

Ten rok se otevíralo nový zlatnictví na Oxford Street. Tolik šperků pohromadě se ještě nevidělo. Řekli jsme si, že to zkusíme, protože představa tolika prachů se nám líbila. Vždycky jsme toužili mít víc, i když už jsme měli vlastně dost na to, abychom si každej zřídili dokonalej život zazobanců.

Plánovali jsme to měsíce dopředu, protože Oxford Street byla přeci jen dost rušná ulice. Šlo o to zrušit všechno, co by nás mohlo prozradit. Všechna sledovací zařízení. Všechny alarmy. Všechny svědky.

Takže jsme to uskutečnili přesně ráno 25. prosince. Ulice byly zasněžený a naše nově nalakovaná dodávka byla v bílým sněhu sotva vidět. Oblíkli jsme se do civilu a do kapes si zastrkali nože, pistole a rukavice. Většina lidí byla doma, až na prodavačku, která ve svátek pracovala.

O tý jsme samozřejmě věděli. Byla součástí plánu, protože nebylo tenkrát tak častý, aby se vykrádalo za bílýho dne. Nikoho by totiž nenapadlo, že ráno, kdy se rozbalují dárky, bude někdo vykrádat zlatnictví v nejfrekventovanější ulici Londýna.

Ale my jsme to uskutečnili. A šlo to zatraceně dobře.

Vešli jsme postupně každej do obchodu, jako bychom byli normální zákazníci. První vešel Pinky. Ten si začal prohlížet regál s náušnicemi. Po několika minutách vešel Douglas s Boydem, kteří zaujali místo u vitríny s náhrdelníky, a nakonec já.

Center seděl v dodávce a všechno sledoval přes počítač.

Ujal jsem se místa přímo u pultu a začal si povídat s mladou prodavačkou. Namluvil jsem jí, že chci svou přítelkyni požádat o ruku a hledám vhodnej prstýnek. Celá se rozzářila, jako bych snad o ruku žádal přímo ji, a ochotně vyndala všechny snubáky na skleněnou desku. Pinky hlídal dveře a nenápadně otočil cedulku z ''OTEVŘENO'' na ''ZAVŘENO''.

Já nahmatal v kapse svou Remingtonku, a když se prodavačka skláněla pro další sadu prstenů, namířil jsem ji na ni.

Zvedla pohled a já jí přiložil chladnou hlaveň ke spánku.

,,Tak, zlato, a teď drž hezky pysk, abychom to tu mohli všechno postupně vzít, a nic se ti nestane,'' zašeptal jsem a ona šokovaně otevřela ústa i oči dokořán. Chudinka ještě netušila, že jí lžu.

,,Ne-,''

,,Pst!'' utišil jsem ji a těm třem pokynul, ať začnou.

Center hlídal ulice. Kamerový záznamy byly přerušeny ve chvíli, kdy jsme vešli do obchodu, takže důkazy o tom, že tu byli zrovna členové Pěti prstů, nikdo neměl.

Všechno, co bylo v kase, u pultu nebo na něm, jsem naházel do kapes u bundy a nepřestával mladou prodávající kontrolovat. Neměla se kupodivu k ničemu, ale bylo evidentní, že dnešek nebude její štastnej den. Nemohli jsme po sobě přece zanechat svědky.

Nařídil jsem Boydovi, ať ji hlídá, zatímco jsem s ostatníma nanosil ukradený zboží do dodávky, která stála přímo před obchodem, kde nebyla ani noha.

Všechno šlo jako po másle. Náš několikaměsíční plán se vydařil. Nikdo o nás nevěděl.

Užuž to vypadalo, že nás fízlové ani nenavštíví, když se ozvaly policejní sirény přímo v Oxford Street.

,,Co to kurva?!'' křikl jsem do sluchátka, abych na to upozornil Centera, ale on to taky nechápal. Podíval jsem se s přimhouřenýma očima na tu prodavačku a rychle k ní došel. Boyd vypadal zmateně, ale mně okamžitě došlo, co se stalo.

Všiml jsem si, že ta ženská v ruce svírá mobilní telefon, kterej musela v rychlosti sebrat někde zpod pultu, když Boyd nedával nejspíš pozor. Někomu poslala SMSku, a ten někdo zavolal poldy.

,,Ty kreténe! Cos dělal?! Měls ji hlídat!'' zařval jsem na něj a Boyd se vyděšeně přikrčil, jako bych zrovna teď měl čas ho mlátit.

,,Já-Já jsem asi chvíli nedával pozor. Pardon, Nejvyšší, já-‚'' Utnul jsem ho, protože jsme neměli času nazbyt. Věděl jsem, že si to ale potom pěkně odsere.

,,Nechte mě jít, prosím,'' vzlykla ta prodavačka a já se nepatrně pousmál.

,,Sorry, lásko. Já za sebou zásadně nezanechávám důkazy.'' Zmáčkl jsem spoušť a její drobná postava se sesula k zemi s dírou ve spánku.

Měli jsme jen několik vteřin na to, vypadnout z obchodu a ujet fízlům z dohledu.

Přesně si pamatuju moment, kdy Center nastartoval a šlápl na plyn. Policejní houkačky už byly na dohled a zadním okýnkem jsme pozorovali, jak parkují před zlatnictvím. Ujížděli jsme jim s tím, že nás mohli ještě v pohodě chytit, ale protože ty poldové byli úplně vymaštění a nevšimli si nás, vyvázli jsme živí, zdraví a nezatknuti.

A taky se spoustou zlata.

Center nás dovezl bezpečně domů. Bydleli jsme v podzemí, kde to vypadalo jako v přepychový vile. Zřídili jsme si to kvůli poldům, protože by je přece nenapadlo hledat u skládky velkej železnej poklop, kterej vedl tmavým tunelem do malý chodby, kde navazoval další poklop. Ten vedl do průchodu, kde už byly dveře, který mířily do haly.

V hale bylo několik dalších vchodů do jednotlivejch místností. Všechno bylo zaheslovaný díky Loganovi, takže se dovnitř nemohl dostat nikdo, kdo by neznal heslo.

Čili ani chlupatý.

Jakmile jsme tedy dojeli do našeho podzemního sídla, řekl jsem všem, kromě Boyda, ať odejdou. Poslechli mě, až samozřejmě na Douglase. Ten si umínil, že se na všechno, co budu dělat, chce dívat, ale že mi do toho nebude nijak vstupovat.

Na to jsem mu kývnul, protože jsem neměl po dnešku náladu se dohadovat.

,,Víš, co by se stalo, kdyby nás ty poldové kvůli tvojí nepozornosti chytli?'' zeptal jsem se Boyda klidně a mohl slyšet, jak hlasitě polkl.

,,Šli bysme do basy,'' odpověděl správně a hlas se mu zachvěl.

,,Přesně,'' souhlasil jsem. ,,A kolik si asi tak myslíš, že bysme dostali, co?'' ptal jsem se dál, ale nijak na sobě nedal znát, že jsem pěkně naštvanej.

,,Hodně, protože jsme Pět prstů,'' odvětil opět na výbornou a tentokrát se podíval zoufale na Douglase. Prosil ho pohledem o pomoc, ale ten jen stál a ruce měl pohotově založený na prsou.

,,Ták,'' reagoval jsem a vyhrnoval si pomalu rukávy. Odhaloval jsem tak velké množství tetování a pletence vystouplých žil z posilování a tahání těžkých věcí. ,,A víš, co dělám těm, co mě neposlouchaj?'' zeptal jsem se ho a zase ruce volně svěsil podél těla.

,,Nejvyšší, já jsem se opravdu nedíval jen několik vteřin. Poslouchal jsem tě, opravdu,'' začal panikařit a já se jen ironicky usmál.

,,Já vím, ale do příště chci, aby se to už nestalo. A nejlepší způsob, jak ti to vtlouct do hlavy, je trest, Boyde, chápeš?''

Než to Digitus stačil zpracovat, podrazil jsem mu nohy a on se svalil k zemi a sykl bolestí, protože hlavou narazil na tvrdý beton. Nedal jsem mu ani šanci se vzpamatovat a pořádně ho zbil. Tolik, že už si to opravdu důkladně zapamatoval.

Všichni se koukali, věděl jsem to, protože se po chvíli to plechový víko otevřelo a Center s Pinkym tu celou událost napjatě sledovali, stejně jako Douglas. Ten mě nezarazil, což mě kupodivu překvapilo. Myslel jsem, že mu na Boydovi fakt záleží. A kdyby chtěl, mohl by mě zastavit. Dokonce bych na něj možná i změnil názor.

Ale Douglas byl svině. Vždycky. Proto mě nechal bez jediný reakce pokračovat.

Mlátil a kopal jsem do Boyda dlouho, ale věděl jsem, kdy přestat. Nechtěl jsem přijít o člena spolku. Jen ho za tu zásadní chybu potrestat. Kvůli tomu, co provedl, jsme taky mohli skončit za mřížema a já fakt netoužil po tom doživotně vykonávat prospěšný práce, dělit se o celu s nějakým teploušem a žrát ty nejhorší možný blafy.

Zlomil jsem mu ruku, způsobil lehkej otřes mozku, zpřelámal pár žeber a připravil ho o pravou ledvinu.

Nikdy mi to nevyčetl. Nikdy.

Naopak.

Uznával mě za to, že jsem mu otevřel oči a naučil ho nedělat zbytečný chyby. Od toho momentu už nikdy nic nezvoral. A možná mě v duchu nenáviděl, ale nikdy se mi nepomstil. Prostě se jen nechal strhnout Douglasem.

Takže to byl další rok, kdy jsme svoje hříchy nechali kolovat Londýnem, kterej se nás den ode dne bál víc a víc.

Byli jsme nesmrtelný, dokud jsme nepřestali spolupracovat...