Jako by to bylo včera, kdy se to všechno stalo. Kdy jsem si navlíkal černou kuklu a v bílý dodávce rozdával pokyny. Všichni členové Pěti prstů se skláněli nad plánem a naslouchali mi.

Rok 2007. Londýn.

Byl jsem přesvědčenej, že to zvládneme s přehledem jako vždycky. Už jsme spolu pracovali kurva pět let, tak proč by se to mělo zesrat?

Byl v tom Douglas. Ten hajzl v tom měl prostě prsty!

,,S dodávkou zaparkujeme v malý uličce vedle centrální banky. Pinky,'' ukázal jsem na něj. ,,Ty půjdeš se mnou, protože sám bys to akorát tak posral jako minule!'' řekl jsem mu přísně a on sklopil pohled ke svým dlaním. Jednalo se sice o menší krádež, ale Pinky se zachoval jako amatér, což já nesnášel.

,,Douglas a Boyd půjdou zezadu, abychom to měli obhlídnutý z obou stran.'' Ukázal jsem nejprve na Digita a poté na Digituse. ,,Center to bude všechno hlídat zevnitř!'' Tentokrát jsem kývl směrem k Loganovi. ,,Nejdůležitější je, abychom se všichni do deseti minut dostali nahoru na střechu. Tam je vstup do šachty, která vede přímo k trezoru. Heslo, stejně jako kamery a ostatní zbytečnosti, odstraní Center. My se jen musíme dostat dovnitř!'' Na všechny jsem se podíval svým typickým pohledem jinak zvaným - nehodlám to vysvětlovat znovu – a Boyd, Center a Pinky kývli. Jediný Douglas na truc jako obvykle ne.

Naše bílá dodávka zastavila vedle tří vysokých topolů na kraji tmavý uličky. Rozdělili jsme se do dvojic a vyšli svým určeným směrem. Každý měl u sebe dvě pistole, nůž, šperhák, mini vysílačku za uchem a záchytný lano s karabinou. Já - s Pinkym v závěsu - jsem se nenápadně proplížil k jednomu z postranních východů a šperhákem odemkl zámek.

,,Pane, kamery jsou v dolní části vypnutý, horní část právě zablokovávám. Máte necelých dvacet minut, než to kontrola zjistí. Díky bohu má většina personálů pauzu,'' informoval mě Center.

To není moc času, zamumlal jsem si pro sebe.

Vstoupil jsem s Pinkym do přízemí, kde naštěstí nikdo nebyl, a zamířil k požárnímu schodišti. Společně jsme se proplížili k výtahu, kterej byl přístupnej jen personálu, a proto byl zaheslovanej, ale to byl pro Centra nejmenší problém. Jakmile jsme zmáčkli poslední patro, Center výtah zablokoval novým heslem, aby se do něj nikdo, kromě Pinkyho a mě, nedostal.

Dorazili jsme do nejvyššího poschodí, kam za námi dorazili i Douglas s Boydem, a vystoupali na střechu. Z druhý strany vedl totiž vchod do šachty. Všichni jsme se do ní postupně nasoukali, ale než jsme pokračovali dál, Center nás přerušil.

,,Pozor! Jedna kamera byla odblokovaná a někdo vevnitř už tuší, že tam jste. Kdokoli z vás musí dovnitř do banky a zbytek půjde do trezoru. Jinak je to moc riskantní!'' Nahlas jsem zaklel a Douglas se ironicky uchechtl.

Tomu zmrdovi bych v tu chvíli nejradši přerazil držku.

,,Fajn, potřebujeme z toho udělat přepadovku. Boyd a Douglas vniknou k lidem. Vezmete nějaký prachy, co Vám dají z pokladen. Musíte to tam jistit. Nikdo Vám nesmí uniknout. V nejhorším i střílejte. Já s Pinkym půjdu do trezoru a až vám dám vědět, dorazíte za náma. Pak už to bude na minuty.'' Opět jsme se rozdělili a Douglas s Boydem vtrhli do hlavního sálu.

S Pinkym jsme zatím dorazili do trezoru. Center zjistil heslo a já ho do zařízení opatrně naťukal. Železný dveře se s trhnutím otevřely a nám oběma se vyskytl pohled na zlatý cihly, bankovky a malou vitrínu stojící uprostřed.

Ve vitríně se blyštil jeden z nejdražších diamantů na světě. De beers Centenary. Jednalo se o bílej šutr vážící skoro 55 gramů, jehož hodnota byla odhadována na neuvěřitelnejch sto milionů dolarů. Byl nalezenej v roce 1986 a musel bejt převezen z Ameriky sem do Anglie.

Věděl jsem o něm úplně všechno. Můj hlavní cíl. Zasekl jsem se proto v pohybu a pokynul Pinkymu, aby začal do tašky skládat všechny cihly a peníze.

,,Douglasi, Boyde, dostavte se okamžitě k nám. Je tu skoro 274 karátů v jednom diamantu!'' sykl jsem do vysílačky a nato se ozval Center.

,,Pane, musí v tom být past, není tu k tomu žádné heslo!'' vykřikl varovně.

,,Všechno už musí bejt odkódovaný! Prostě to vezmeme s sebou!'' vložil se do toho nekompromisně Douglas a za chvíli už stál vedle mě. Všichni jsme byli tou nádherou uchváceni.

Venku se ozvaly policejní houkačky. Nespočet řvoucích sirén, který upozorňovaly na přítomnost ochránců zákona. Muselo se jednat rychle.

Policisti vyvedli všechny lidi zevnitř ven a obklíčili celou budovu. Byli jsme v hajzlu tehdy, kdy jsem se toho drahýho šutr dotknul.

Stejně jako Center jsem to tehdy nevěděl. Jakmile se někdo totiž pokusil ukrást diamant, spustilo se odpočítávání. Pachatelé měli pět minut na to, aby opustili budovu. Po pěti minutách mělo zařízení vybouchnout, ale jakmile už nikdo v budově nebyl, odpočítávání se zastavilo. Nikdo neměl v plánu nás nejspíš zabít, ale v Anglii se takhle zločiny dřív řešily jednodušejc.

Douglas to věděl, byla to součást jeho podlýho plánu. To, co udělal, to bylo to nejvíc svinský, co jsem od něj kdy zažil. Největší hnus, kterej mohl spáchat. I kdyby mě nahlásil, i kdyby mě sesadil z vůdčí pozice, tak bych to rozhodně vzal líp než tohle.

To bylo moc i na něj.

Trezor se začal uzavírat za hlasitýho houkání. Pinky zpanikařil a zastavil se v pohybu. Center na nás všechny řval, abychom okamžitě vypadli. Douglas s Boydem se jako první vzpamatovali a čapli Pinkyho za černou kapuci. Táhli ho ven z pomalu se zavírajících dveří a nebrali na mě ohledy.

Já jsem diamant rychle popadl a strčil ho do kapsy. Ostatní už byli před trezorem a chystali se banku opustit beze mě s taškou plnou peněz. Jen tak tak jsem se dostal ven z tunový železný skříně, ale v poslední vteřině se mi noha zasekla ve škvíře mezi hranou brány a rámem. Dveře se tak nemohly dovřít a tlačily mi na holý kotník. Sykl jsem bolestí a pohlédl na Douglase před sebou.

,,Pomoz mi! Prosím!'' Můj hlas zněl naléhavě, bylo to poprvý, co jsem ho o něco požádal. Vlastně jsem to i normálně dělal dost zřídka.

Cítil jsem, jak se mi chladný kov zařezává do kůže. Bolelo to jako svině.

Douglas se ale ironicky uchechtl a popošel ke mně blíže.

,,A proč bych měl? Teď mám jedinečnou šanci ujmout se místa Nejvyššího!'' Ušklíbl se a s vítězným úsměvem se otočil na patě. Kráčel hrdě směrem pryč a Boyd ho s nejistotou v očích následoval. Jen Pinky, jehož oba táhli za sebou, se dožadoval, aby mi pomohli. Šil sebou a snažil se oběma vysmeknout, ale byl na to bohužel moc slabej.

Drahej Pinky, tolik mě mrzí, že jsem ti nedával víc najevo, jak si vážím tvojí přízně.

Douglas se naposledy otočil a dodal: ,,Rád jsem tě poznal, Sire.'' Ironie v jeho hlase byla zjevná.

Pak zmizel i s Boydem a řvoucím Pinkym.

Zachránili se. Co se s nima pak ale stalo, to doteď vůbec nevím.

Já musel ale začít jednat. Měl jsem asi jenom čtyři minuty, abych utekl jak před zákonem, tak před svou vlastní smrtí. Zatlačil jsem silou do kovovejch vrat a povedlo se mi je jen na chvíli oddálit. Nestihl jsem ale nohu dát pryč, takže se zpět přirazily a kotníkem mi projela tupá bolest.

Pronikavě jsem zařval, že jsem na chvíli přehlušil i to hlasitý houkání. Ve sluchátku, který spadlo na zem, zapraskalo a slyšel jsem Centrův hlas.

,,Kde je Vůdce?'' zeptal se nejspíš Douglase.

,,Momentálně se připravuje na pěkně horkou sprchu,'' oznámil mu a v ten moment by se ve mně krve nedořezal. Věděl to celou dobu! Celou dobu to měl takhle vymyšlený.

,,Děláš si prdel?! Nemůžeme ho tam nechat, je to-''

,,Už není!'' přerušil ho sebejistě Douglas. ,,Teď už jsem šéf já, a pokud nechceš, aby tě chytli poldové, tak nastartuješ to posraný auto a odjedeš pryč! Taky bych ti mohl ustřelit hlavu, kreténe, a nechat si všechny prachy pro sebe!'' pohrozil mu a musel udělat něco, čím Logana nejspíš vyděsil, protože ten ho poslechl. Ozvala se rána, jako by někdo do něčeho praštil, a pak zvuk motoru.

Zaslechl jsem i Pinkyho, mezitím, co jsem se stále snažil dostat nohu pryč z železných spárů.

,,Centre, vrať se! On tam umře! A on nesmí umřít!'' vykřikl Pinky, ale Center už nijak nereagoval. Poté sluchátko ztichlo a já byl odkázanej jenom sám na sebe.

Konečně se mi povedlo dostat nohu pryč. Dopadl jsem na studenou zem a třel si bolavý kotník. Nemohl jsem pořád uvěřit tomu, že mě tam nechali. Ani Boyd se mi nesnažil pomoct. Posranej zajebanej Boyd, ze kterýho jsem zvládl udělat skoro profíka! Vybodl se na mě.

Jen Pinky. Věrnej malej Pinky.

S námahou jsem se zvedl a dokulhal k požárnímu schodišti. Naposledy jsem se ohlídl za trezorem, protože se dveře s duněním přibouchly. Neměl jsem páru o čase, ale nehodlal jsem riskovat jet výtahem. Možná, že kdybych to tehdy udělal, dopadl bych líp. Asi by mě zabásli, ale neměl bych ksicht z poloviny uhořelej.

Nikdo nemohl zjevně nic dělat. Ani já nemohl bejt rychlejší, protože jsem dělal všechno proto, abych se dostal ven co nejdřív.

Kvůli rozmrdanýmu kotníku jsem se akorát tak zdržoval. Těžce se s ním došlapovalo ze schodů, protože bolest byla k nevydržení. Už jsem byl skoro v posledním patře, když se mi povedlo zakopnout a musel jsem se zapřít o zábradlí, abych pád ustál.

Povzbuzoval jsem se, protože jsem nebyl připravenej zhebnout ani se nechat chytit. Zatím jsem zažíval jen samý sračky, chtěl jsem od života víc. Bylo mi zkurvenejch pětadvacet. V tomhle věku je kurva blbý ještě umírat.

Rozdejchával jsem to a postupoval dál. Sešlapoval jsem schod po schodu a nezaobíral se časem, o kterým jsem stejně neměl ani potuchy. Musel jsem ho mít ale sakra že málo, když se to potom všechno tak rychle semlelo.

Krev se mi vsakovala do ponožky a měl jsem pocit, že se mi zpod kůže řine v proudech. Myslel jsem si tehdy dokonce, že o tu nohu přijdu. To bych byl už opravdu stoprocentní zrůda.

,,Kurva!'' vykřikl jsem, když jsem došlápl špatně, a v noze mi zaškubalo.

Konečně jsem se dostal na konec schodiště a znaveně se opřel o nejbližší sloup. Asi jsem neměl času nazbyt, ale příšerně mě to vyšťavilo. Byl jsem promočenej potem a teplá krev mi na noze začínala tmavnout.

Nevěděl jsem kudy se vůbec dostanu ven. Rozhlídl jsem se proto kolem sebe a zvolil první dveře, které se podobaly těm, jimiž jsme se s Pinkym do banky dostali. Musel jsem je ke všemu ještě vyrazit, protože byly zamčený, a díky tomu si narazil loket na pravý ruce. Stiskl jsem víčka těsně k sobě a tenhle menší problém neřešil. To se nedalo porovnávat s bolestí, která mi pulzovala kotníkem.

Dokulhal jsem raději k dalším dveřím, které už naštěstí odemčený byly, a ocitl se v prvním poschodí. Tady jsem to už dobře znal.

Hlavním východem jsem jít nemohl, chytli by mě, i když to se mohlo stát prakticky u jakýhokoli únikovýho východu taky. Jenomže teď nebyl čas na rozhodování a já to musel risknout. Zamířil jsem tedy ke dveřím, kterými jsem se do budovy dostal předtím.

Ohlušilo mě hlasitý pípání a já okamžitě věděl, co to znamená. Zatáhl jsem za kliku, ale ještě, než jsem se dostal ven, ohlídl jsem se za sebe. Bůh ví, proč jsem to tenkrát udělal.

Z hrdla se mi vydral ten nejbolestnější výkřik, kterej kdy lidský ucho mělo šanci zaslechnout, když mi plameny narazily na holou kůži. Cítil jsem, jak se pod ní svrašťuje a jak se mi horkost dostává až do masa.

Reflexivně jsem si hlavu přikryl rukou a běžel, co nejdál to šlo, abych unikl bolesti, kterou jsem si i tak bral s sebou. Polovina zad mi hořela. Tričko se mi přiškvařilo na pokožku. Nohy jsem zvládl uchránit, ale tvář a svou pravou polovinu těla ne.

Uhasil jsem to všechno až tehdy, když jsem se celej ponořil do fontány opodál. Nikdo si mě nevšiml, protože se všichni zdržovali poblíž banky. Všude byla krev. Na rukou, na obličeji, na noze, na těle. Musel jsem vyhledat nějakýho doktora, ale kdybych se ukázal v nemocnici, zabásli by mě.

Jedinej, kdo mě napadl, byl Rico. Měl kontakty všude, takže mi mohl někoho sehnat, aby mě ošetřil. Nemohl jsem otevřít pravý oko, bylo mi na omdlení, měl jsem popáleniny nevím kolikátýho stupně  a bylo evidentní, že když nevyhledám pomoc, může to se mnou taky dopadnout dost špatně.

Dokulhal jsem k nejbližší budce. Lidi už se začínali hemžit po ulicích, takže jsem se schovával, jak jen to šlo, aby mě náhodou někdo nezahlídnul. Do tý chvíle mi nedocházelo, jak zohavenou tvář mám.

Vytočil jsem jeho číslo, který jsem uměl nazpaměť, a za chvíli mi to zvedl.

,,Rico, potřebuju pomoct, bouchlo to a já u toho byl. Krvácím, jsem popálenej a myslím, že už dlouho při vědomí nevydržím. Zajeď pro mě!'' vyklopil jsem namáhavě do sluchátka a Ricovou reakcí bylo zděšení. Nestávalo se totiž moc často, že bych na něco doplatil.

Popsal jsem mu podrobně svou nynější polohu a opřel se unaveně o zeď telefonní budky. Všechno mě bolelo, uvnitř jsem řval, ale na povrch jsem jen tiše skučel.

Za pár minut tam Rico byl. Mával na mě z auta a já pomalu vyšel z budky. Nevšiml jsem si paní, která nejspíš čekala, až vyjdu, a proto jsem se taky lekl, když při pohledu na mě začala hlasitě křičet. V očích se jí zračila hrůza a radši si je přikrývala, aby na mě už nemusela znovu pohlédnout.

Nestačil jsem ani nijak reagovat, protože mě Rico naložil do auta a ihned se mě ujal nějakej neznámej chlap. Ta bolest, která přišla potom, co ze mě dostával kusy seškvařenýho trika a kůže, to nesnesitelný pálení, když se mi snažil ošetřit popáleniny, a ta bezmocnost, když jsem si uvědomil, že už nikdy nebudu vypadat jako dřív, se nedala popsat.

Měl jsem místy popáleniny třetího stupně, což znamenalo, že je kůže postižena v celý svojí tloušťce. Zákroky bejvaj operace jako nekrektomie a autotransplantace. Nevím, jestli jsem něco takovýho podstoupil, ale ten chlap mi tenkrát zachránil život. Byl jsem stvůra, ale aspoň naživu.

Celou pravou polovinu těla mám doteď posetou jizvami po popáleninách. Na spirálách a pletencích jsou pořád vidět vybledlá tetování, ale už nejsou tak atraktivní jako dřív. S tělem bych se i smířil, ale s obličejem nikdy. Vždycky, když se totiž vidím v zrcadle, hnusím se sám sobě. Nebojím se jako ostatní. Jsem znechucenej.

Pět prstů se navždycky rozpadlo a z mýho života se stal jeden velkej úprk.

Neměl jsem nic, kromě toho diamantu a chuti se pomstít.

V očích jsem měla slzy. Z toho všeho, co jsem už o Nejvyšším zjistila, mi bylo úzko a zároveň zle. Deník jsem strčila do tašky a usoudila, že mu ho donesu až tehdy, kdy se z toho vzpamatuju.

Vybavuju si tu událost. Bylo mi tehdy jenom sedm nebo osm. Vysílalo se to na všech kanálech. Obrovský skandál spáchaný muži, které se nikdy nepodařilo dopadnout.

Už tehdy jsem vlastně poznala část Nejvyššího, protože se mamka ke mně sklonila a řekla mi, že ti, kteří to udělali, jsou velmi špatní.

Jsi velmi špatný, Nejvyšší. Ať už sis toho vytrpěl dost, jsi velmi špatný.

I tak se od tebe ale nehodlám držet dál.