Díval se, jak se pomalu propadá do klidného spánku, který on neměl už hodně dlouhou dobu. Řasy se jí chvěly každým dalším nádechem a její roztomilá tvář povolila veškeré své mimické svaly.

Byla krásná.

Líbilo se mu, že se nebála. Nebo že to uměla aspoň dobře skrýt, protože nechtěla, aby si o ní myslel, že je to jen malá vystrašená holka.

Za tu ji rozhodně nepovažoval.

Myslel, že když si přečte všechny ty sračky, co tehdy dělal, uteče. Hned po prvních stránkách. Ale ne... Četla dál. Chápala ho, a to jej nejvíc udivovalo.

Přešel k ní a malinko se pousmál při pohledu na ten nevinný a čistý obličejík.

Když žil s Rebeccou, cítil se sice skvěle, protože ona mu byla tak trochu podobná, ale když trávil čas s Maličkou, bylo to pro něj něco zcela jiného. Ona byla totiž jeho úplný opak a to se mu zamlouvalo daleko víc.

Políbil ji na čelo a sám sebe v ten moment nepoznával, protože většinou si romantická gesta odpouštěl. Nikdy nebyl zamilovaný, takže vlastně ani nikdy neměl šanci je používat. Byl za to dokonce rád. Netoužil poznat nějakou tu hloupou lásku z knížek a filmů, protože už přišel o moc lidí, který měl v životě rád.

Když si byl jistý, že Lydie už spí, zhasnul a pomalu se vydal dolu do haly. Vadilo mu, že jí tu otec ani nezanechal vzkaz a prostě si odjel, jako by nehleděl na zodpovědné chování.

Nejvyšší pověřil Scara s Dolorem, aby mu Maličkou ohlídali, a sám se vrátil domů. Bylo divné jít bez svých věrných psů, ale pro svůj vlastní klid a její bezpečí to udělal rád.

U něj v chatce bylo ticho. Tak jako většinu času. Povzdechl si a šel rozdělat oheň do krbu. Když se rozhořel, natáhl se po skleničce a nalil si svou oblíbenou vychlazenou whisky. Sedl si do svého křesla a díval se, jak oranžové plameny pomalu olizují každý kus dřeva. Jak dřevo pomalu tmavne a mění se na žhavé uhlíky.

Vzpomínal.

Na minulost, kdy dělal opravdu nechutné věci, o kterých ještě Maličká ani nevěděla. Kdy mu lidi ubližovali a on se jim za to nehezky mstil.

Mstil se každému, a proto se bál, že právě z toho důvodu od něj bude Maličká chtít odejít.

xxx

   Protáhla jsem se a rozhlédla po nevelikém prostoru. Nejvyšší už byl dávno pryč, ale pořád jsem cítila jeho osobitou vůni ve svém pokoji. Zavolala jsem na tátu, jestli se zezdola ozve, ale byl pořád pryč. Zajímalo mě, kde se Susan je, ale aspoň jsem si v klidu mohla přečíst další část deníku, než se vrátí a začne mi to vysvětlovat.

Už nezbývalo moc stran do konce, takže jsem se těšila, že první deník dočtu a budu moct jít za Nejvyšším. Za Williamem.

Hezké jméno, které bych si k němu ale vůbec nepřiřadila. Působilo vznešeně a uhlazeně a on rozhodně nebyl ani jedno. Byl tajemný, svým způsobem nebezpečný, možná přitažlivý, ale od vznešenosti a uhlazenosti měl daleko.

Zavrtěla jsem hlavou nad mými ubíhajícími myšlenkami a sáhla pod polštář. Nadechla jsem se, otočila na další stranu a s hlasitým vydechnutím začala číst.

Otočil jsem se, abych zkontroloval Rebeccu, a zjistil, že na mě celou dobu hledí. Oči měla vykulené, ale neutíkala. Bála se, poznal jsem to.

Došel jsem k ní a schoval zbraně do bezpečí svých kapes. Neucouvla, ale v očích měla nepokrytý strach.

Jestli si myslíš, že jsem magor, tak můžeš vypadnout, řekl jsem bez sebemenšího zaváhání a ona o krok odstoupila. Narovnala se a pohodila vlasy.

Jsem v pohodě, Jaguáre, pronesla, ale hlas se jí při tom třásl.

Bojíš se mě? K mýmu překvapení kývla.

Ale neodejdu, řekla přesto a natáhla se po doutníku, z kterýho se ještě kouřilo. Pojď, požádala mě a já zavrtěl hlavou.

Musím to uklidit, vysvětlil jsem, když se zamračila. Chápavě kývla a ruce si založila na prsou.

Počkám u silnice, oznámila mi tiše a odešla.

Já se vrátil k tomu masakru a všechna čtyři těla naházel do nedalekýho kontejneru. Neměl jsem benzin, abych to mohl snadno podpálit, ale pili jsme s Rebeccou dost silnou vodku, takže jsem spolíhal, že ta hořet bude. Vylil jsem na nehýbající se těla tu polovinu, co nám zbyla, a vytáhl zapalovač. Jen jsem ho otevřel a hodil dovnitř. Blaflo to a já se odporoučel. Netrápil jsem se tím, že by mě mohli odhalit a dopadnout. Byl jsem Jaguár. Neříkalo se mi tak jen pro nic za nic.

Rebecca na mě čekala a pohrávala si s límečkem svý džínový bundy. Trochu se třásla, ale i přesto neodešla. Potřebovala ochranu a prachy, a to všechno našla u mě, takže jsem se vůbec nedivil, že se rozhodla jít se mnou.

Lidi se mě často ptali, proč nevypadnu a nekoupím si za ty nakradený prachy byt. Nebo nejdu dál studovat. Ale to já nechtěl. To všechno by mě hrozně nudilo a já věděl, že jsem byl pro tenhle život stvořenej.

A navíc jsem s Londýnem ještě tak úplně neskončil.

Jdeš? zeptal jsem se jí váhavě a ona sebou trhla. Otočila se a utřela si slzy, které se jí svezly po tvářích.

Jo, zamumlala a následovala mě.

Bydlel jsem v domě, kterej se až moc podobal skleníku a koupil jsem ho za pár šupů. Rebecca se ke mně nastěhovala se svou jednou taškou, a tak trochu jsem ji živil. Bylo mi to fuk. Prachů jsem měl dost - hlavně na účtě, kterej mi zřídil Rico - a ona nebyla zas tak náročná. 

Ten můj skleněnej palác stál na východní části Londýna, kde se nacházel Greenwich park. Byl schovanej za stromama a k tomu místu naštěstí nikdo nepáchnul, za což jsem byl rád.

Měl jsem to tu dobře zařízený. Sprchu s vanou, velkou postel, kuchyň, obývák, a dokonce i zahradu, kam jsem moc často nechodil, protože o botanice jsem věděl kulový.

Vždycky, když jsem nechtěl, aby mě otravovalo slunce, zatáhnul jsem velký závěsy ze sametu a byla tma. Líbilo se mi to tady už jen proto, jak neobvykle to působilo.

Jdu si dát sprchu, oznámila mi Rebecca unaveně a já šel do kuchyně, která byla hned vedle sprchovýho koutu, abych udělal něco k jídlu.

Nevýhoda skleníku byla v tom, že neměl stěny, takže jsme prakticky žili jen v jedný velikánský místnosti.

Umyl jsem si ruce, na kterých mi zasychala krev těch sráčů, a otevřel ledničku. Nic moc v ní nebylo. Jen pár brambor, konzerva s tuňákem a kečup. Potřeboval jsem nutně nakoupit, ale o tyhle formální věci se mi starali náhodný kamarádi.

Natáhl jsem se po konzervě a ze spíže vzal chleba. Mezitím, co jsem připravoval hodně pozdní večeři, Rebecca vlezla do sprchy. Nevědomky jsem zvedl pohled, jakmile zapnula sprchu, a mohl jsem se pokochat její štíhlou postavou a porcelánovou pokožkou.

Neviděla mě, ale já měl úžasný výhled. V kalhotech jsem měl najednou těsno a dost jsem se přemáhal, abych za ní do tý sprchy nešel. Odvrátil jsem se, ale po chvíli mi to nedalo a podíval jsem se znovu.

Koukala na mě taky.

Těma svýma tmavě hnědýma očima si probourávala cestu přímo do mě. Otřel jsem si ruce o triko a udělal krok dopředu. Čekal jsem, že mi řekne, ať vypadnu a přestanu se na ni tak koukat, ale ona mě pohledem vyzývala, abych šel až k ní. Překonal jsem tedy tu vzdálenost mezi náma a přes hlavu si přetáhl tričko. Dívala se na mě stejně, jako já na ni.

Chtivě.

Vrhla se na mě a svoji plnou nahou hruď natiskla na tu mou.

Rebecca byla divoška, jak už jsem říkal. Měla víc zkušeností, než jsem tušil, a to jí bylo pouhejch šestnáct.

Sex s ní byl skvělej. Nebránila se novejm věcem a dělala přesně to, co jsem chtěl. Měl jsem ji rád, ale nic víc. Byla prostě kámoška s výhodama, o kterou jsem se z vlastní dobrý vůle staral.

Rok jsme spolu takhle žili. Kradli jsme pro zábavu. Ožírali se. Hulili. A občas si spolu užili. Bavilo nás to. Byli jsme naprosto nezávislí.

Jenomže Rebecca byla divoká až moc. Tak moc, že jsem ji ani já zkrotit nedokázal. Vymstilo se mi, že jsem ji chránil a ještě se o ni k tomu všemu staral. Měl jsem jí zachránit život a nechat bejt. Nechat odjet do Ameriky dělat hudbu a netahat si ji do baráku a do života.

Zradila mě. Nepomstil jsem se. Tentokrát jsem to neměl zapotřebí. Ale proto jsem si už žádnou holku nikdy nenechal pustit k tělu.

Chtěla jsem se dozvědět, co ta Rebecca provedla, ale dole zachrastil klíč v zámku a já místo toho šla přivítat tátu.

Měl rozcuchané vlasy, pomuchlanou košili a tváře červené. Založila jsem si ruce na prsou a žádala po něm vysvětlení. Uhnul pohledem a poškrábal se na zátylku.

,,Měl jsem noční směnu, promiň, zlato,'' omluvil se a já přimhouřila nedůvěřivě oči.

,,Tak noční směnu,'' zopakovala jsem pochybovačně, protože jsem moc dobře věděla, kde celou noc pobýval.

,,No,'' přitakal celý nesvůj.

Nechtěla jsem se v tom rýpat, a tak jsem mu udělala snídani a pak šla obstarat Glanse. Byl ve své obvyklé divoké náladě a já měla chuť se jít projet, jenomže nebe začalo tmavnout a ve vzduchu byla cítit vlhkost.

Předpokládala jsem, že bude pršet, a tak jsem ho jen vyhřebelcovala, nakrmila a dala mu čistou vodu. Jen tak tak jsem stihla zaběhnout zpátky domů, než se pořádně rozpršelo. Povzdechla jsem si a doploužila se do svého pokoje. Táta spal ve své ložnici a já nad jeho dětinským lhaním pokroutila hlavou. Navzájem jsme si mezi sebou stavěli jakousi bariéru plnou tajemství, která nás od sebe oddělovala.

Svalila jsem se na postel a pohladila místo, kde včera seděl Nejvyšší. Pořád jsem nechápala, proč se rozhodl trávit čas zrovna se mnou, když jsme byli tolik odlišné osobnosti. Vůbec jsme k sobě povahově nezapadali, a přitom jsem měla pocit, že mu rozumím lépe než kdokoli jiný a že on sám to cítí.

Neměla jsem nic, co by se zdaleka podobalo Rebecce. Byla můj opak. Byla divoká, blonďatá, hnědooká a ráda riskovala. Já se většinou rozmýšlela, než jsem se do něčeho pustila. Měla jsem tmavé vlasy, snědou pokožku a modré oči. A taky jsem neměla žádná prsa, na rozdíl od té rebelky s plnou nahou hrudí.

I tak jsem si ale připadala v něčem lepší, protože mi na ní něco už od začátku nehrálo. Potřebovala jsem vědět, co se kvůli Rebecce zvrtlo, a tak jsem se natáhla po deníku a začala číst.

Táhlo mi na dvacet, když se Rebecca jednou v noci vrátila do skleníku. Motala se a vypadala hrozně. Její kdysi jiskřící tmavý oči, teď byly kalný a bez života. Vlasy měla mastný a zplihlý a za poslední týdny docela nakynula. To by mi ani nevadilo, líbily se mi holky, u kterejch si člověk má na co sáhnout, ale s tím ostatním jsem se nesmířil.

Vysprchovala se, najedla a celou dobu mlčela. Byl jsem z toho jejího chování už celkem otrávenej. Sralo mě, že za poslední měsíce chodila večer pryč a vracela se až nad ránem. Mohlo mi to bejt ukradený, protože jsme oba žili vlastním životem, ale i tak mi to vrtalo často hlavou.

Tu noc jsem se jí na to zeptal. Křičela na mě, že mi do toho nic není, a tak jsem se jí na rovinu zeptal, že když mi do toho nic není, proč se se mnou kurva pořád zahazuje...

Zmlkla.

Bylo mi to jasný. Protože jsem měl prachy. Protože se u mě měla dobře a mohla si dělat, co chtěla. Nechal bych ji u sebe klidně další dva roky, ale bylo jí osmnáct a chovala se děsně. Musela už konečně do tý svojí vysněný Ameriky odjet.

Buď mi řekni, co se děje, nebo vypadni! Já už seru na tohle všechno! Vypadáš jako zfetovaná coura a taky se tak chováš! křičel jsem na ni.

Měl jsem vztek, takže jsem si ani neuvědomoval, co říkám.

Neříkej, že ti to vadí! Kvůli tomu spolu taky šukáme, ne?! oponovala mi s křikem i ona a já zatnul pěsti.

S tímhle jdi do prdele a okamžitě to vybal! naléhal jsem dál a ona uhnula pohledem.

Už dávno jsem v ní neviděl tu vystrašenou jemnou holku, kterou jsem kdysi zachránil. Bál jsem se, že jsem na tom nesl vinu hlavně já.

Jsem těhotná, hlesla tak tiše, že jsem ji skoro přeslechnul

Nenesl jsem za to vinu. Ona k tomu měla sklony vždycky. Bejt divoká a nezkrotná.

Nejdřív jsem jí skoro vůbec nerozuměl, protože hrozně mumlala, ale když mi to zopakovala hlasitěji, měl jsem velkou chuť někoho zmlátit. Vřela se ve mně krev, protože mi bylo jasný, že moje to děcko rozhodně není.

Seš děvka! procedil jsem skrze zuby. Hnusná zkurvená děvka! Otočil jsem se k ní zády a ona hned začala vyvádět.

Co si to dovoluješ?! Je to tvoje, idiote!

Ironicky jsem se zasmál a pak se jí opět podíval do obličeje. Nemohl jsem uvěřit, že mi dokáže lhát přímo do ksichtu. Po tom všem, čím jsme si ty dva roky společně procházeli. Po tom, co jsem ji dennodenně zachraňoval.

A jak asi? Naposledy jsme spolu spali tak před čtyřma měsícema. Nevypadáš zrovna jako čtyřměsíční matka! utřel jsem ji a ona ztuhla.

Vypadni z mýho domu, Rebecco!

Jaguáre, prosím! Udělala jsem chybu, ale musíš mi pomoct! začala škemrat jako obvykle.

To ona uměla výborně.

Jdi s Jaguárem do hajzlu! Už mi za nic nestojíš, když šukáš s bůh ví čím! odplivl jsem si znechuceně a ona zrudla vzteky.

A ty se mi divíš? Šukat s tebou každýho omrzí!

Zasmál jsem se a smíchy zaklonil hlavu dozadu nad tou absurditou.

Ty seš taková lhářka, Rebecco! vypálil jsem naštvaně. Už nikdy se nevracej pro pomoc! Nikdy, jasný?! Ať se ten tvůj slavnej tatínek konečně postará!

Zamířil jsem do ložnice a slyšel, jak tiše nadává. Možná jsem to s ní přehnal, ale nic jinýho si nezasloužila. Já k ní byl upřímnej. Já jsem se dokonce držel a nevymetal bordely, zatímco ona píchala kde koho!

Vzteky jsem shodil z jednoho parapetu pár květináčů a odkopl střepy, které se rozletěly kolem. Byl jsem tak naivní, že jsem tý holce uvěřil. Tak naivní!

Jaguáre! zavolala na mě, ale já ji ignoroval.

Šel jsem ven, naskočil na svou motorku a odporoučel se pryč. Doufal jsem, že až se za několik hodin vrátím, Rebecca tam už nebude. Zatím jsem si potřeboval vyčistit hlavu.

Když jsem se vrátil, skoro všechno cenný bylo pryč. Včetně mýho černýho Jaguára XJ6, kterej byl nejnovější na trhu za rok 2002. Vysolil jsem za něj dost slušnej balík.

Odvezla si všechny nakradený tretky, mou kreditku, ke který bohužel věděla heslo, notebook, mobil a prostě všechno, co se dalo střelit, nebo mělo slušnou hodnotu. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Samozřejmě jsem se z toho dostal. Z toho, že mě okradla má nejlepší přítelkyně, kterou jsem měl ke svý smůle rád.

Krást jsem uměl, kreditku jsem zablokoval a časem jsem na tom byl ještě mnohem líp než předtím. Ale i tak se na mně tahle část života podepsala. Ženy pro mě odteď neznamenaly nic. Možná proto jsem některým tolik posral život.

Opařeně jsem si četla poslední dvě věty a vrtěla nevěřícně hlavou. Zbývala mi už jen jedna poslední část, ale neměla jsem dnes odvahu na to si ji přečíst. Raději jsem deník zase schovala a sešla dolů do haly, kde bylo úplné ticho. Nedalo se tu nic moc dělat, protože venku pršelo, táta spal a k notebooku mě to netáhlo.

Sedla jsem si proto jen v jídelně ke stolu a dívala se z okna ven. Kapky stékaly po skle a kreslily neurčité obrazce, na které jsem hleděla s fascinovaným výrazem ve tváři. Nebyla jsem ale ohromená tím, že leje jako z konve, ne, fascinovalo mě, co ten déšť za sebou zanechává. Jako by tisíce andělů brečelo.

Z myšlenek mě vyrušilo zazvonění. Zamračila jsem se, protože by mě nenapadlo, že za takového počasí se někdo rozhodne nás navštívit.

Šla jsem tedy otevřít a za dveřmi jsem spatřila promočeného Arthura.