,,Arthure, co ty tu?'' Překvapeně k němu vzhlédnu a otřesu se, když mě z venčí ovane nepříjemný chlad.

,,Ahoj, Lydie, zrovna jdu od Erika,'' oznámí mi a já ho raději pozvu dál, aby nemusel moknout venku. Prohrábne si mokré vlasy a po ruce mu sjede pár velkých dešťových kapek.

,,A jak je na tom?'' reaguji starostlivě, protože přeci jen mi ho je trochu líto. Málem přišel o nohu pouze kvůli tomu, že si umanul prozkoumat les, o kterém kolovaly bohužel z části pravdivé pověry.

,,No, doktor říkal, že ztratil hodně krve, ale že věří, že se Erik uzdraví. Bude už ale napořád kulhat,'' sdělí mi sklesle a já uhnu provinilým pohledem.

Mohla jsem tomu zabránit, kdybych jim o Nejvyšším ten večer řekla. Jenomže na Nejvyšším mi záleželo daleko víc než na nějakém Erikovi. Kdybych ho prozradila, tak bych ho tím pádem i napořád ztratila.

,,To mě mrzí,'' řeknu frázi, kterou každý očekává po nějakém smutném sdělení.

,,Jo, to mně taky,'' povzdechne si.

Sedneme si v jídelně ke stolu a já Arthurovi nabídnu čaj s koláčem. Sama sobě si také jeden udělám a pak chvíli jen mlčíme a díváme se do kouřících se šálků. Přemýšlím, co mu říct, ale nic mě nenapadá. To s Nejvyšším konverzace nikdy nevázne. Když je mezi námi ticho, tak většinou proto, že mluvit nepotřebujeme.

,,Kde máš tátu?'' ozve se najednou a já tak odpluji od svých myšlenek.

,,Spí, vrátil se až ráno,'' vysvětlím a Arthur se zatváří zvláštně.

,,Byl u nás, víš to?'' zaskočí mě svou otázkou a já nejistě přikývnu. ,,S mámou si povídali dlouho do noci a pak usnuli v obýváku s prázdnou flaškou vína. Byl to pro mě docela šok, když jsem na ně narazil,'' přizná s nervózním úsměvem a já jen nehybně sedím a mračím se. ,,Lydie?'' osloví mě opatrně a já se proberu z chvilkového transu.

,,Jsem v pohodě,'' ujistím ho, ale oba víme, že to není tak docela pravda. Nekomentuje to a já se usilovně koušu do rtu, zatímco přemýšlím nad nově vzniklým vztahem mezi mým otcem a Susan. Představa, že by mi měla nahradit mámu, mě děsí.

Arthur dopije čaj a zvedne se. Poděkuje mi a se slovy, že se zítra zase uvidíme, aby mě informoval o stavu Erika, se rozloučí. Zamávám mu ode dveří, ještě než nastoupí do auta, a pak zmizím v tichém domě.

Jsem v té samé situaci, co předtím. Nevím, co dělat, a táhne mě to k deníku. S povzdechem to tedy vzdám a vrátím se do svého pokoje. Pod polštářem nahmatám koženou vazbu a kniha mi za chvíli přistane v klíně otevřená na poslední části.

Mohlo to bejt tak pět měsíců od tý doby, co ode mě Rebecca odešla a ukradla mi skoro všechny věci. Byl jsem pak ve společnosti dost nesnesitelnej. Do ničeho pořádnýho se mi nechtělo a k lidem jsem se choval jako ke zvířatům. Hlavně teda k ženským a za to se dost stydím.

Že už nejsem nevinnej kluk, co se mstí pouze za svou rodinu, mi došlo tehdy, co jsem v jednom klubu narazil na člověka, kterej mi doteď ležel v paměti. Kvůli němuž jsem ještě stále míval noční můry, jež nechtěly ustat, a kterej mi po smrti rodičů ještě víc rozjebal dětství.

Ono nestačilo, že se mi v hlavě odehrávaly scény, kdy moji blízcí umírají. Ne, já stále viděl, jak mě tenkrát v mých třinácti letech znásilnila blonďatá holka s andělskou tváří. Tenhle obraz mi z hlavy asi nikdy nikdo nesmaže.

Moc podobnej jsem si o těch sedm let později nebyl, takže mě Shelly nepoznala. Aspoň ne hned. Byl jsem sebevědomá hora masa a útlej kluk s vyděšeným pohledem byl už dávno ta tam.

Seděla u baru a já u něj zrovna stál a objednával si něco ostrýho ke svlažení hrdla jako vždycky. Sjížděla mě už delší dobu uznalým pohledem a já to ignoroval, protože jsem na to byl zvyklej. Znali mě tu prakticky všichni. Jako Esa nebo Jaguára. Ta druhá přezdívka mě srala, protože mi připomínala Rebeccu, ale pravý jméno jsem neměl, protože bylo dávno potlačený ve vzpomínkách, a tak jsem se s tímhle musel spokojit.

Když jsem si tu bloncku důkladně prohlídl, v tu ránu jsem se vrátil do chvíle v tom příšerným růžovým pokoji. Všude jsem cítil tu nezapomenutelnou vůni, kterou za sebou neustále táhla. Do krku mi vstoupila žluč a musel jsem se znechuceně odvrátit. Zároveň se mě ale zmocnil nekontrolovatelnej vztek, protože právě tahle holka byla jedna z těch, co mi zmrvili život.

Hodil jsem do sebe dva panáky a vytočil Rica. Pořád jsme spolu byli v kontaktu, a když jsem mu řekl, co mi Rebecca provedla, dost mě podržel. Kde ale nakonec skončila, to nikdo z nás netušil.

Požádal jsem ho, aby se dostavil za několik minut do baru, kde jsem právě byl, a víc jsem mu zatím neprozrazoval.

Pomalu jsem se za Shelly rozešel a důkladně si ji prohlédl. Byla hezká, to jo. Na první pohled působila nevinně, ale já moc dobře věděl, že zrovna ona nevinná není. Usmívala se a prohrabovala si ty svoje dlouhý blonďatý vlasy, čímž mi napomáhala vracet se zpátky do dětskejch let.

Zdravím, zlato, můžu tě pozvat na drink? začal jsem hrát roli atraktivního cizince a ona si koketně namotala jeden pramínek vlasů na prst. Přikývla a jazykem si přejela přes horní ret.

Ty si Jaguár, že jo? zeptala se mě se zaujetím a já se po vyřčení svojí tolik nenáviděný přezdívky napnul. Vlastně jsem se nikdy necítil bejt víc Jaguár jako právě teď. Samotář s obrovskou sílou.

Už to tak bude, odsouhlasil jsem jí to s klidem. A kdo seš ty? začal jsem flirtovat, což mi nedělalo žádný problém.

Já? Já jsem tvoje dnešní zábava na večer.

Napila se svýho tonicu s vodkou a použila opět svůj zářivej odzbrojující úsměv. Než jsem jí odpověděl, podíval jsem se na mobil, protože mi na něm pípla zpráva.

Rico stál u dveří.

To zní dobře. Jdeme? nabídl jsem jí ruku a ona se spokojeným úsměvem sklouzla z barové stoličky. Na sobě měla koženou krátkou sukni, která jí odhalovala dost velký kus oblých stehen.

Šli jsme k východu, kde stál už připravenej Rico. Na sobě vínový sako, ruce posetý zlatejma prstenama a v puse pravej kubánskej doutník. Rád jsem ho zase viděl.

Počkej, prosím, zašeptal jsem Shelly do ucha a zamířil k Ricovi. Celou situaci nechápal, ale maskoval svou zmatenost tím, že co chvíli z doutníku popotáhl.

O co má jít, Eso? zeptal se, když jsem k němu došel. Podali jsme si ruce a Rico ještě dodal: To být další kočička, kterou si ty nakvartýruješ do bejváku?

To rozhodně ne, vyvrátil jsem jeho slova. Tahle kočička je totiž pro tebe.

Jak to ty myslíš? ptal se svým italským akcentem a gestikuloval vehementně rukama.

Je to jedna mrcha z minulosti. Potřebuju, abys pro mě něco udělal, začal jsem a Rico se samozřejmostí kývl. My ji teď odvezeme k tobě domů a ty ji tam ojedeš. Doufám, že chápeš, jak, naznačoval jsem mu pomalu, ale Rico tomu stále nerozuměl.

Ona se nenechá ojet ode mě. Podívej se, upozornil na svoje velký břicho a ne příliš přitažlivej obličej.

O to právě jde. Vůbec se neboj, Rico. Prostě dělej svou práci, jasný? Myslím, že mi to dlužíš, připomenu mu chvíle, kdy jsem ho tahal z průserů díky svýmu umu se prát.

No dobře, dobře! Ale já vím, co ty po mně chceš. Já to nedělám rád!

Oba jsme se vrátili k postávající blondýnce se znuděným výrazem ve tváři, a já jí představil Rica. Mile se usmála, podala si s ním ruku, ale nijak zvlášť ji nezaujal. To jsem ani nečekal.

Jdeme? otážu se a ona se zářivým úsměvem vysloví svůj souhlas.

Bok po boku následujeme Rica k jeho černý limuzíně a já jí galantně otevřu dveře. Celá ta situace se mi hnusí, ale vždycky jsem věřil tomu, že na každýho čeká karma za jeho špatně ukonaný činy.

Dojeli jsme do Ricova sídla. Od tý doby, co jsem se od něj odstěhoval, rozšířil svý pozemky o několik hektarů. Obdivoval jsem jeho um obchodovat. Možná byl kdysi zadluženej jako prase, ale i tak si dokázal poradit a dostat se mezi zazobance.

Rico nás pozval do obýváku a já mu řekl, ať se klidně posadí, že přinesu něco k pití. Moc se mu do toho nechtělo, ale v duchu jsem věděl, že mu ta situace zas až tak nevadí. Sex zadarmo s docela slušným masem už určitě dlouho neměl.

Místo do kuchyně jsem se vkradl do místnosti, kde Rico schovával zbraně, těžko sehnatelný zboží a hlavně drogy. Znal jsem to tu dobře, protože odtud mi půjčoval Rico všechny ty hračky, se kterejma jsem trénoval.

Otevřel jsem černou skříň, kde byly právě drogy, a důkladně si projel názvy napsaný na obalech, abych se náhodou nespletl. Konečně jsem narazil na krabičku s nápisem ''Ďáblův dech''. Tuhle sračku jsem znal moc dobře.

Popadl jsem ještě gumový rukavice a místnost opustil a zamkl.

Slíbil jsem jim pití, takže jsem šel nalít tři skleničky whisky a pak se k nim zpátky vrátil. Drogu jsem si strčil do kapsy i s rukavicema. Hovor mezi nimi vázl, takže bylo načase, abych to celé odstartoval a vlastně i ukončil.

Připil jsem si s nimi a po odložení skleničky na stůl, si hlasitě povzdechl.

Ty si mě asi nepamatuješ, Shelly, co? oslovil jsem ji jejím křestním jménem a ona překvapeně zamrkala.

Odkud znáš moje jméno? zareagovala otázkou.

Znám ho už sedm let, Shelly, řekl jsem tajemně a ona s údivem pozvedla obočí. Nevzpomínala si.

Rico jen mlčky seděl, přihlížel a čekal na svou příležitost.

No jo, malej třináctiletej kluk v úplně cizí rodině, napovídal jsem jí a Shelly v tý blonďatý hlavičce konečně cvaklo.

Pane bože, můj malý bráška! Drahoušku, myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím! Úplně se rozzářila a pak mi skočila šťastně kolem krku.

Rico vypadal dost zmateně, ale já mu naznačil, že jde všechno podle plánu. Ji jsem nazpět neobjal a měl jsem co dělat, abych se nepozvracel, jakmile mi ten její parfém nalezl do nosních dírek.

Pro mě to sestra dávno nebyla.

Ne, jsem živej a zdravej, pronesu ironicky, protože živej možná jsem, ale po tom všem si zdravej rozhodně nepřipadám.

A kde je tvoje malá sestřička? zeptá se jakoby nic a naprosto ignoruje fakt, že nemám zájem se s ní o minulosti vybavovat.

Umřela, řeknu stroze. A teď si sedni! Chci si konečně vyřídit účty, přikážu jí a ona opařeně couvne pár kroků dozadu. Posadí se vedle Rica a dívá se na mě s ublížením, jako bych byl já snad ten viník všeho.

Jak vyřídit účet? zopakuje po mně a už zní trošku vyděšeně.

Copak ty si nevzpomínáš? Posrala si mi dětství. Ještě víc, než už posraný bylo! zvýšil jsem hlas. Nestačilo, že mi pochcípali rodiče. Ne, tys mě musela zradit! vyčetl jsem jí dotčeně holou pravdu do očí a bylo mi fuk, že u toho Rico je. Konečně jsem to po těch letech mohl někomu říct. A právě ona, jako hlavní aktérka, to musela vědět.

Ale miláčku, nerozčiluj se. Já ti chtěla jen pomoct. Natáhne ke mně ruku, ale já vztekle uhnu.

Jasně, pomoct. Tím, že zneužiješ třináctiletýho kluka, kterej potřebuje lásku a pochopení, ničemu nepomůžeš! vyprsknu a ona sebou trhne. Rico zvedne pohled a konečně začíná situaci chápat.

Už je to dlouho, drahoušku. Zapomeňme na to. Můžeme začít od znova! ujišťovala mě a dívala se na mě s takovou samozřejmostí, že jsem jí to na chvíli snad i uvěřil. Pak jsem se ale zamračil a zavrtěl hlavou.

Obešel jsem místnost a nenápadně si z kapsy vytáhl rukavice i Ďáblův dech. Nasadil jsem si je, zatímco ona mě dál utěšovala, jak bude všechno zase v pořádku. Bála se, poznal jsem to na ní.

Droga skopolamin, jinak tedy zvaná jako Ďáblův dech, eliminuje svobodnou vůli člověka a vymaže mu paměť. Nemá žádný zápach ani chuť. Stačí ji vhodit někomu do tváře a během několika minut začne účinkovat.

A přesně to jsem taky udělal.

Nechtěl jsem, aby si to pamatovala. Hlavně, aby si pamatovala mě. Jen jsem zkrátka potřeboval vyrovnat účet a ulevit tak tý hrozný tíze v hrudi.

Rico si s ní užil podle svých potřeb, protože já se jí dotknout nehodlal, a pak jsme ji společně vysadili u téhož baru, kde jsem ji po těch sedmi letech znovu potkal. Byla ještě omámená a vykonala na povel všechno, co jsme po ní chtěli.

Doufal jsem, že to byl dost velkej trest za to, co provedla.

Tímhle skončila jedna velká část mýho života. Několik posranejch let vtisknutejch přímo tady. Vzpomínky, který už naštěstí jen vzpomínkami zůstanou.

Dočetla jsem i poslední stránku a chvíli ani nedutala a snažila se uklidnit své roztroušené pocity.

Všichni ti lidé, kterým se on pomstil, si zasloužili pykat, protože mu ublížili. A to moc. Ale nemyslím si, že na to šel správnou cestou. Naopak mě děsilo, co se z Nejvyššího během deníku vyklubalo.

Čekaly mě další dva a já se strachovala, co dalšího se v nich dozvím. Vždyť už snad nic horšího se odehrát nemohlo. Možná jen to, proč se Nejvyšší ukrýval před světem právě tady v Norsku.

Rozhodla jsem se, že mu první deník ještě dnes vrátím. Potřebovala jsem ho vidět, i když tu byl dnes v noci, a zeptat se ho na pár věcí, jejichž smysl mi unikal.

Tátovi jsem zanechala krátký vzkaz, který si za to lhaní snad ani nezasloužil, a vypálila ven ze dveří. Venku naštěstí už přestalo pršet, takže jsem se jen vyhýbala kalužím a dávala si pozor, abych neuklouzla.

V lese bylo chladno a temno a já už se těšila na teplý hořící krb, Nejvyššího uhrančivý pohled a dva velké černé psy. Uháněla jsem lesem jako splašená, přeskakovala pařezy a šťastně se usmála, jakmile jsem zahlédla staré známé lano. Podlezla jsem ho a za chvíli už stála před dřevěnou chatkou s kamenným obložením.

Zaklepala jsem na dveře a netrpělivě přešlapovala na místě, když se dlouho neotvíraly. Už jsem si myslela, že se po Nejvyšším budu muset podívat někde v lese, ale dveře se nakonec rozletěly a přede mnou stanula urostlá postava.

Prohlédl si mě a jedno obočí zvedl tázavě nahoru, když si všiml deníku v mé ruce.

,,Nejvyšší,'' vydechla jsem a usmála se. ,,Přišla jsem si pro další.'' Ukážu na koženou vazbu a on s menším údivem kývne na srozuměnou. Pozve mě dál a na malý moment mu vystřelí koutek levého rtu nahoru.

Sedneme si každý do svého křesla a on mi nabídne teplé kakao. Sám si nalije skleničku alkoholu a pohodlně se usadí na svém místě. Napiju se a pak mu do rukou vložím jeho deník.

,,Chci, aby sis ho nechala,'' sdělí mi téměř okamžitě a ani k němu nevztáhne ruku.

,,Prosím?'' podivím se.

,,Nech si ho. Já už ho nepotřebuju. A vím, že u tebe bude v bezpečí,'' řekne s jistotou v hlase a ani na vteřinu ode mě neodpoutá zrak.

,,Děkuju.'' Plaše se usměju. ,,Moc to pro mě znamená,'' přiznám a po těle se mi rozlije příjemné teplo. On ze stolu vezme další knížku, která je tentokrát v černé vazbě, a položí mi ji opatrně do klína.

,,Tady jsou všechny další odpovědi. Ptej se mě až teprve tehdy, kdy dočteš i poslední díl.'' Zklamaně svěsím ramena a pohladím kožený hřbet deníku.

,,Takže teď mám zase číst a uvidím tě až potom, co tenhle dočtu?'' otáži se sklesle a on opět bez známky nějaké vyzařující emoce přikývne.

,,Vadí ti to snad?'' podiví se hned nato a sleduje můj pohled, který je přišpendlený k zemi.

,,Chybí mi naše společné chvíle,'' hlesnu a zčervenám. Po očku na něm poznám, že ho mé přiznání potěší.

,,Mně taky, ale tohle je důležitý, Lydie,'' upozorní mě vážným tónem a já si smířlivě povzdechnu.

,,Vždyť já vím, Nejvyšší.''