Kapitola dvacátá osmá - Strach

Mířila jsem s deníkem číslo dvě přímo za Nejvyšším. Tiskla jsem jej pevně k hrudi, jako by mi ho mohl někdo cestou ukrást. Myslela jsem na poslední kapitolu a nedokázala si představit tu bolest, kterou musel cítit. Nedokázala jsem si ani představit jeho tvář bez masky. Nešlo to. Možná to moje mysl naschvál nechtěla v hlavě vykreslovat, protože si nepřála to vidět.

Došla jsem k lanu a podlezla ho s deníkem stále v náručí. Bylo již dávno světlo, ale na hodinkách jsem neměla ani osm hodin. Doufala jsem, že už bude Nejvyšší vzhůru, abych ho náhodou nevzbudila.

Dnes mu to obzvlášť slušelo. Černý rolák mu obepínal vysokou postavu a spolu s rukavicemi zakrýval vše, co se jen dalo. Masku měl nasazenou tak přesně, aby ani milimetr kůže na pravé tváři nevyčuhoval, a tmavé vlasy mu dopadaly na široká ramena v lesklých prstýncích.

,,Ahoj,'' šeptla jsem a on se narovnal, jako by chtěl přede mnou působit ještě vyšší.

,,Zdravím, Maličká,'' opětoval mi pozdravení a mně zrůžověly tváře, protože se na mě dlouze zadíval. ,,Pojď dál,'' pronesl rozhodným tónem, jako by snad čekal, že dnes přijdu.

Vešla jsem a prohlédla si místnost, která mi utkvěla v paměti a navštěvovala mě ve snech. Krb byl vyhaslý a Scar s Dolorem věrně seděli u pánova křesla. Když mě zaregistrovali, začali nadšeně vrtět ocasy.

,,Ahoj, kluci,'' zvolala jsem nadšeně, že je vidím, a rozběhla se k nim jako malé dítě. Radostně se na mě vrhli, začali mi olizovat obličej a velké packy mi pokládali na kolena. Cítila jsem na sobě Nejvyššího přímý pohled, a tak jsem je raději naposledy pohladila a pošeptala jim, ať jdou zpátky na své místo. Poslechli mě, ale ocasy se jim stále ještě vesele míhaly vzduchem.

,,Promiň,'' omluvila jsem se a sedla si do křesla, které jsem považovala za své. Nejvyšší udělal dva velké kroky a usadil se naproti mně.

,,Nemáš se za co omlouvat. Mají tě rádi,'' připustil a levý koutek se mu mírně zdvihl nahoru. Chvíli bylo ticho a já nevěděla, jak navázat na druhý deník. Dívala jsem se teď na Nejvyššího z úplně jiného úhlu.

,,Je to zvláštní,'' promluvila jsem a dívala se do svého klína. ,,Nejdříve jsem tě považovala za Netvora z lesů, co vraždí lidi. Pak si mou domněnku vyvrátil a stal se z tebe můj hrdina,'' pokračovala jsem a zněla jsem trochu sklesle. ,,A teď, když čtu ty deníky, a když tě poznávám víc, děsím se toho, Nejvyšší, že bys mohl být stále ještě takový.'' Podívala jsem se na něj a zjistila, že se na mě celou dobu upřeně dívá. Jedno kalné oko a to druhé lesklé nefritové mě zaujatě pozorovaly.

,,Maličká,'' oslovil mě opatrně. Z jeho úst to znělo, jako bych byla opravdu nějaká malá holčička, která se ztratila, a on se ji snaží ukonejšit. ,,Nikdy jsem netvrdil, že jsem byl dobrým člověkem. Říkal jsem, že jsem udělal spoustu chyb. Varoval jsem tě! Dal jsem ti ty deníky s tím, že zvládneš maximálně jeden a pak už tě nikdy neuvidím. Ale ty seš tady. Pořád tak statečná, i když si stále ještě dítě. A já ti děkuju. Vážně. Za to, žes musela ztrácet čas čtením mýho tolik nedobrýho života. Ale teď se vrať zpátky domů. Myslím, že už to stačilo.'' Vstal a došel k dřevěnému pultu v kuchyni. Opřel se o něj zády ke mně a celá jeho vysoká postava se vzedmula po hlubokém nádechu.

Přešlapovala jsem na místě a rozhodovala se. Mohla jsem udělat přesně to, co mi radil. Nechat ho tu, říct mu sbohem a už se nikdy nevrátit. Začít trávit více času se svými novými přáteli a s Arthurem. Mohla jsem jednoduše odejít a celé to hodit za hlavu. Celou Nejvyššího minulost a naše doteď prožité momenty.

Anebo jsem taky mohla přimhouřit oči, na tu situaci se podívat jinak a zůstat. Protože přesně to jsem chtěla. Ať už to mělo mít sebehorší následky.

,,Nejvyšší, já před tím nechci přece zdrhat! Já jen chci-,'' odmlčela jsem se.

,,Co?'' vyzval mě polohlasem, ale stále byl otočený zády ke mně.

,,Neodháněj mě,'' řekla jsem místo odpovědi. Nejvyšší si povzdechl a odrazil se od pultu. Neviděla jsem mu do obličeje, protože se ke mně stále neobrátil. Vadilo mi, že nemůžu dle jeho mimiky posoudit, jak se cítí.

,,Po třetím deníku přijde lítost. A tu já nesnesu,'' pronese tiše. ,,Netušil jsem, že se dostaneš až sem. Nechci, abys ho četla, protože vím, že mě budeš litovat.'' Konečně se otočí a zadívá se na mě. Vypadá být z toho celý nesvůj.

,,Proč nesneseš lítost? Vždyť... zasloužíš si pochopení!'' přesvědčovala jsem ho a Nejvyšší zatnul obě pěsti. Jizvy vyčuhující zpod rukávů se zaleskly v denním světle.

,,Proč? Protože kdybys měla to samý, co mám na ksichtě já, kdybys kulhala a měla naprosto zdeformovanou pravou část těla, cejtila by ses stejně. Nechtěla bys o tom mluvit, nechtěla bys, aby ti krásnej mladej kluk říkal, že ho to mrzí, protože bys s tím nemohla vůbec nic dělat. Nesnáším lítost proto, že si pak opravdu připadám jako naprostý nic. Jako ten posranej Netvor z lesa, kterej tu mučí lidi.

Zabíjel jsem. Jo, zabíjel. A taky dost ubližoval a ničil. A můj obličej, tělo, nynější způsob života - to je moje karma. Pykám. Ale tou největší karmou seš pro mě stejně ty, Maličká.'' Hlas se mu zase ztišil a já opařeně stála na místě.

,,Jak to myslíš?'' reagovala jsem zmateně.

,,Jak?'' zopakoval a hned nato se falešně usmál ,,Když se na tebe dívám, Maličká, uvědomuju si, jak děsně moc jsem v hajzlu. Je mi pětatřicet. Jsem opuštěnej, odpudivej a zahořklej násilník s dvouma dogama, co žije v lese. Nemám naprosto nic, kromě zkurvenýho diamantu, kterej má nechutně velkou cenu.

Deset let se zašívám v týhle norský díře, protože kdybych se dostal mezi lidi, zničilo by mě to. Byl bych všude. Všichni by se mě báli. Dokud by nezjistili, že jsem bejvalej kápo Pěti prstů a že jsem taky Jaguár, Eso, Nejvyšší, Vůdce, říkej mi, jak chceš. Vysmívali by se mi a pak by mě chlupatý chytli a šel bych za všechno sedět do konce života. Takže mám vlastně všechno a zároveň nic!'' zvýšil hlas. ,,A ty? Ještě ti ani není pitomejch osmnáct. Máš celej život před sebou. Úplně ho vidím. Čistej, s bezvadnou budoucností, dětma, manželem a vším, co si zasloužíš. Takže si do prdele vem tenhle deník, nebo ho tu nech, a jdi! Jinak si zkazíš celej život!'' Díval se mi přímo do očí. Hledal známku strachu, ale nemohl ji najít, protože tam nebyla. Nebála jsem se.

,,Tuhle či podobnou konverzaci už jsme vedli a víš, co? Mám na to pořád skoro stejný názor. Děsíš se, že bych ti někdy já mohla říct, že se tě bojím. Že jsi odporný. Že se mi hnusíš a tak. Ale jednou jsem tě už políbila, pamatuješ? A od toho momentu tu chvíli nemůžu dostat z hlavy, Nejvyšší. Nemůžu.

Nevím, proč si myslíš to, co říkáš, ale já na tebe rozhodně nekoukám tak, jak se zjevně vidíš ty sám. Já tě vidím jako člověka, který neměl v životě na vybranou. Který dostal od života zatraceně tvrdou lekci. A nelituju tě proto, že nosíš masku, abys zakryl, co se ti stalo. Nelituju tě pro tohle, protože to je opravdu karma za všechnu tu bolest, co si ostatním způsobil. Lituju tě proto, že si nikdy nepoznal, jaké to je rozhodovat se jinak než špatně. Lituju tě, protože si viděl strašné věci a strašnými věcmi sis i prošel.  A to, že si ubližoval, zabíjel, kradl a bůh ví co, to je jen následek všeho toho, čím sis musel projít! A právě proto bych tě chtěla litovat a říct ti, že tohle sis nezasloužil. Ale nikdy bych tě nelitovala za to, jak vypadáš. To mě asi ještě pořád neznáš!'' zvolala jsem už naštvaně a Nejvyšší překvapeně zamrkal. Skousl si ret a jizvička v pravém koutku úst se mu protáhla. Zavřel na moment oči. Zadívala jsem se na oční víčko, které jediné nebylo přikryto maskou. Bylo ošklivě popálené a kus ho dokonce i chyběl. Nebylo to moc vidět, ale jako bych cítila bolest, kterou zažil během toho, co mu jej olizovaly plameny.

,,Proč mi to jen děláš, Maličká?'' zašeptal otázku zničeně a já jen nehnutě stála na místě, protože jsem netušila, co mu na to říct. ,,Dám ti ten poslední deník, ale jestli se na mě budeš dívat někdy lítostivým pohledem, jestli se mě někdy budeš bát a budeš chtít, abych vypadnul, tady na tom místě ti slibuju, že se už pak nikdy neuvidíme,'' sdělil mi pevně a já na sucho polkla. Nebála jsem se, jen mě malinko vyděsil jeho tón.

,,Dobře,'' souhlasila jsem a on si opět povzdechl, jako by už byl unavený řešením zásadních rozhodnutí. Zmizel ve dveřích, jež vedly do jeho ložnice, a vrátil se s posledním deníkem, který se mi zdál ještě tlustší než ten první. Zvedla jsem překvapeně obočí a on pokrčil rameny.

,,Psal jsem dost, ale už jsem toho nechal. Tohle je můj poslední,'' vysvětlil a já pohladila další koženou vazbu. Na titulní straně byl vyrytý nějaký nápis.

,,Můžu mít prosbu?'' zeptala jsem se ho váhavě a on mě zamračeně vyzval, ať pokračuju.

,,Můžu přijít zítra?'' A hned nato jsem dodala: ,,Vlastně... můžu chodit i po dobu, co budu číst tenhle deník?'' S nadějí v hlase jsem k němu zvedla své modré oči a on zaváhal. Nad něčím přemýšlel, ale pak tu znepokojivou myšlenku nejspíše nechal zmizet.

,,Můžeš. Budu rád.''

A tak mě doprovodil na kraj lesa a já se s dvěma knížkami v ruce vrátila domů. Deník číslo dvě jsem dala do šuplíku k tomu prvnímu a třetí jsem si schovala pod polštář. Rozhodla jsem se, že číst si ho budu až večer, protože teď jsem potřebovala zajet do města.

Táta byl naštěstí doma, takže mě ochotně svezl autem a já se mohla vyvarovat dalším krátkým vzkazům nebo telefonátům. Zamířila jsem do oblíbeného obchůdku s knihami, kde za pultem stál Harvey a něco zapisoval do velkého sešitu s pevnými deskami.

Pozdravila jsme ho a on s úsměvem zvedl hlavu.

,,Ahoj,'' opětoval. ,,Copak tě k nám přivádí?'' Založil si ruce na prsou a zkoumavě na mě pohlédl.

,,Dočetla jsem už druhý deník.'' Zazubila jsem se pyšně a on okamžitě zbystřil.

,,Dočetla?''

,,Ano. A... zajímalo by mě, kde jsou ti ostatní členové Pěti prstů. Kde je ten slavný Douglas, Center, Digitus... Kam zmizeli? Chytli je?'' Vehementně jsem se vyptávala a Harvey si ruce zastrčil do zadních kapes kalhot. Popošel blíže ke mně a vydechl, zatímco nad mými otázkami přemýšlel.

,,O nikom nic nevím,'' přiznal. ,,Naposledy jsem o nich slyšel před osmi lety, kdy jsem přijel do Norska. Bylo to dva roky po tý nehodě. Nějakej čas jsem s nima ještě zůstal, ale pak se mi povedlo zdrhnout. Douglas mě nechtěl pustit, myslel si, že ho napráskám. Že půjdu za nějakejma lidma, co znali Nejvyššího. Já nevím, co mu kolovalo hlavou, ale jeho jsem jako svýho nadřízenýho nikdy nebral. Najal nový lidi a založil si i novej spolek. Jak to všechno dopadlo, to nevím.'' Pokrčil rameny a upadl v myšlenkách opět do období, které Nejvyšší tiskl do svých deníků.

,,Myslíš, že aspoň Logan dopadl dobře?'' Harvey se zatvářil překvapeně, protože takovou otázku ode mě zjevně neočekával.

,,Logan?'' zopakoval po mně. ,,Já myslím, že jo. Určitě se nenechal Douglasem řídit. Byl správnej. Na to, že byl v gangu.'' Harvey se tiše zasmál a pak ještě stranou dodal: ,,Nikdy nesmí Douglas zjistit, že je Nejvyšší naživu. Považuje ho za mrtvýho. Pán říká, že je to jeho jediná odměna. Pocit, že Douglas nikdy nedostane to, co chtěl.'' Harvey couvl směrem k pultu, aby se o něj mohl opřít.

,,Myslíš ten diamant?''

,,Ten taky. Vzpomínám si, jak Douglas zuřil, když zjistil, že tam s Vůdcem zůstal. Byl to jeho největší cíl. Stejně jako Nejvyššího,'' odtušil Harvey a pokračoval. ,,Ale myslel jsem spíš pánovu smrt. Tu totiž Douglas nikdy nezažije.''

Doufala jsem, že v tomhle má Harvey pravdu.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top