Začít novej život, poznat nový lidi, to byl jeden z nejlepších kroků v mým životě. Nehodlal jsem se vysrat na Londýn jen kvůli tý hnusný děvce, fízlům, kteří byli na každým rohu a chystali se mě polapit, holce, co mi pojebala dětství, a ani kvůli sobě. Já jsem byl pán těhlech ulic. To mě se tu báli. Já byl jeden z nejmladších, kteří dokázali velký věci.

Přestalo se mi veřejně říkat Jaguár. Pro Rica jsem byl Eso furt, ale jakmile vzniklo ''Pět prstů'', stal jsem se jedině Vůdcem anebo Nejvyšším.

Pět prstů byl spolek, založenej mnou. Skládal se ze mě, Douglase, Boyda, Logana a škvrněte Harveyho, kterýmu bylo tehdy pouhejch patnáct.

Všech nás pět představovalo jednotlivej prst na ruce. Já byl palec, ten hlavní. Začalo se mi říkat Nejvyšší, protože jsem vyčuhoval z davu a byl jsem z nich nejzkušenější.

Douglas byl ukazovák, jinak také Digit. Byl to vždycky sráč, ale do mýho spolku zkrátka patřil. My všichni jsme byli sráči, nebo aspoň jimi začínali bejt. Objevil jsem ho v jednom nechutným pajzlu a dal si s ním partičku karet. Zaujal mě jeho přístup k životu. Bylo mu totiž jedno, co se stane ostatním, ale on sám musel bejt v suchu. Přesně takovej přístup jsem potřeboval. Tehdy jsem ale ještě netušil, jak mi to jednou posere život.

Boyd byl prsteník. Digitus. S Douglasem pekli od začátku spolu. Tenkrát v tom pajzlu byli společně a společně taky nastoupili do mýho spolku.

Většinou jsem jim dával stejný úkoly, protože jim to spolu šlo rychlejc. Moc v lásce jsem je teda neměl, ale řekl jsem si, že v týmu musí bejt respekt, a tak jsem se k nim i s respektem choval.

Prostředník, Center, byl Logan. To byl vždycky super parťák. Nehrál ani na jednu stranu, takže od něho jsem žádnou sviňárnu neočekával. Byl machr přes technologie, naboural se do všech těch píčovin a hlavně držel hubu, když jsem to potřeboval. Vyhodili ho z jedný společnosti, opustila ho přítelkyně a jediný, po čem toužil, byly prachy. Ty jsem mu poskytl výměnou za to, že bude pracovat pro mě.

A pak tu byl Harvey. Nikdo mu tak ale nikdy neříkal. Pro nás to byl prostě Pinky. Nejmenší, nejmladší a nejposranější jedinec. Malíček.

Nabral jsem ho jednou u dálnice, kde se potloukal v otrhanejch hadrech. Nechtělo se mi dělat nějaký podělaný dobrý skutky, ale ten náctiletej zmrd vypadal fakt špatně. Zemřeli mu rodiče a já cejtil nějakou zkurvenou povinnost mu z toho pomoct. Připomínal mi mě. Tehdy před lety, kdy jsem měl jen Miu a toulal jsem se ulicema, žebral a kradl, abych nás uživil.

I když mu bylo pouhejch patnáct, rozhodl se k nám přidat. Potřebovali jsme nějakou slabinu týmu, protože by to jinak nebyl ten pravej pouliční gang, kdyby v něm nebyl zkurvysyn, co to vždycky zesere.
Popravdě jsem ho měl ze všech nejradši. Ani nevím proč, říkat jsem mu to nikdy nechtěl, ale měl jsem ho z nepochopitelnýho důvodu rád. Věděl jsem totiž, že on jedinej, mě nikdy nepodrazí.

A tak to začalo. Život v Pěti prstech.

Když se o novým spolku doslechlo okolí, začalo se šuškat, že nás brzo chytí, protože jsme nováčci. Vlastně nás nechytili nikdy. Pět let jsme kradli, zabíjeli a jednoduše ničili životy obyvatelstvu Londýna. Nevadilo mi to. Bavilo mě mít moc nad všema těma lidma.

Těch pět let si každej člen vyžral svůj rok. Těch pět let vtisknu sem. Do další etapy mýho nedobrýho života.

Prozatím jsem knihu vrátila zpět pod polštář s tím, že se k ní vrátím až později, a s nafouklými tvářemi hlasitě vydechla. Čím dál tím víc sprostých slov a špatností. Teď už se Nejvyšší neměl komu mstít a i tak působil lidem bolest jen pro své potěšení. Jeho sadistické chování se mi upřímně hnusilo.

Nevím, co mě to popadlo, ale musela jsem se ještě dnes zastavit za Erikem. Nesla jsem na jeho zranění částečně vinu a potřebovala jsem se ujistit, že je na tom lépe a že bude v pořádku. Samozřejmě jsem nečekala rozesmátý obličej a ani jeho obvyklé vtipkování, ale doufala jsem, že už se bude aspoň cítit líp.

Zavolala jsem Arthurovi, jestli by mě nemohl vyzvednout, že bychom do nemocnice zajeli společně. Byl překvapený, že jsem rozhodla Erika navštívit, ale vyhověl mi. Přišel s desetiminutovým zpožděním, avšak s mléčnou čokoládou a s kafem v termosce jako omluvou, takže jsem mu to odpustila.

Cestou jsme si povídali o rodičích. Jaký názor máme na to, že by ti dva byli spolu a my se tak stali nevlastními sourozenci. Arthur se po téhle zmínce ošil a okamžitě ten nápad zavrhl. Krapet se mě to dotklo, protože by mi nevadilo mít bratra vzhledem k tomu, že jsem vždycky žila život jedináčka.

,,Půjdeš se mnou pak na jedno speciální místo?'' zeptal se mě zničehonic a já ihned kývla. Byla jsem zvědavá a doufala jsem, že mě to aspoň trochu pozitivně odreaguje.

Dojeli jsme k nemocnici a mně se najednou udělalo nevolno. Modlila jsem se, aby si Erik na nic nevzpomněl a já tak nemusela zapírat. Na sobě jsem svou nervozitu sice nedávala znát, ale uvnitř mě to řvalo, ať se urychleně otočím a zdrhám pryč. Třeba k Nejvyššímu.

Zápach desinfekce, pacientů a starých obvazů mě udeřil prudce do nosu. Neměla jsem to ráda, protože mi to připomínalo doby, kdy jsem s mámou chodila do nemocnic na kontroly a když jsem ji každý den navštěvovala.

V krku se mi utvořil knedlík a začalo mě bolet břicho, jakmile jsem před Erikovým nemocničním pokojem spatřila policisty. Povídali si s nějakou ženou ve středních letech a tvářili se až moc seriózně. Arthur si vedle mě povzdechl a já k němu zvedla vystrašený pohled.

,,To je Erikova máma. Erik to nechtěl řešit s fízlama, ale ona si nedala říct. Do prdele!'' zaklel Arthur a já s ním v duchu souhlasila. ,,Neboj se, Lydie. Jsou to jen čmuchalové,'' snažil se mě uklidnit, ale i tak mi bylo na omdlení a on nevypadal o moc líp.

,,Hallo,'' pozdravil je norsky Arthur.

,,Dobrý den,'' zopakovala jsem ve svém rodném jazyce já, protože jsem nechtěla být neslušná.

,,Er du?'' otázala se Erikova maminka a já nakrčila obočí.

,,Snakker ikke norsk ,'' vložil se do toho Arthur. ,,Hun er fra California,'' doplnil se a já rozeznala jen název svého bývalého domova.

,,Aha, to jste vy,'' rozzářila se ta paní a se silným norským přízvukem přešla do angličtiny. ,,Ta dívka, co mi zachránila syna. Prý jste se zachovala ohromně statečně, moc Vám za to děkuju,'' spustila na mě plynule a já se stačila jen usmát, než si mě stranou vzali dva přísně vypadající policisté. Arthur se na ně zamračil a chtěl něco namítat, ale zaměstnal ho ihned další muž v uniformě a já ho tak ztratila z dohledu.

,,Mluvíte prý anglicky, že?'' otázal se mě ten starší. Kývla jsem a on se podíval do malého notýsku ve své ruce. ,,Jde o to, že jste u zraněného byla jako první. Neviděla jste něco podezřelého?'' zeptal se rovnou vážným tónem a já na sucho polkla. Nechtěla jsem lhát policistovi, ale věděla jsem, že to bude nutné, pokud chci Nejvyššího ochránit.

Docela dlouhou dobu jsem mlčela, protože jsem zvažovala situaci, ale policista byl zjevně netrpělivý a chtěl to celé urychlit.

,,Podívejte se, slečno...,'' umlčel se a čekal, až ho doplním.

,,Butlerová,'' sklopila jsem pohled ke svým dlaním a znovu polkla, abych si svlažila vyprahlé hrdlo.

,,Už jste dost velká na to, abyste pochopila, jak vážná věc se tu před pár dny udála. Něco je v těch lesích. Něco, kvůli čemu nejspíš záhadně zmizeli dva muži. O tom jste asi ještě neslyšela, ale dva dělníci byli naposledy viděni v noci při večírku za městem, který se konal právě u lesa. Teď se to něco pokusilo zabít i mladého kluka, a pokud něco víte, řekněte to raději hned.''

Věděli i o těch mužích, co mě tu noc během večírku obtěžovali za stanem. Mohla jsem tušit, že se to v tomhle malém městečku neutají.

Měla jsem tedy dvě možnosti. První z nich byla - říct jim všechno - jak vím o těch dvou chlápcích a jak jsem viděla dva velké černé psy. Mohla jsem jim říct všechno o Nejvyšším. Dát jim deník, kde bylo důkazem, že zabil mnoho lidí. Mohla jsem mu jednoduše vrazit kudlu do zad a žít život normální náctiletý holky jako většina holek v mým věku.

Ale já to nedokázala, a tak jsem proto zvolila možnost číslo dvě. Zapírat.

,,Nic jsem neviděla. Když jsem tam přišla, už ležel na zemi a všude bylo moc krve. Mrzí mě, že vám lépe nepomůžu,'' řekla jsem přesvědčivě, aniž bych s ním narušila oční kontakt.

,,No, dobře,'' povzdechl si ten starší a otočil se na svého mladšího kolegu. Položil mu otázku, zda se mě chce ještě na něco zeptat, a on zavrtěl hlavou. Byla jsem vděčná, že ne.

Pak jsem šla konečně navštívit Erika. Usmíval se, ale vypadal unaveně a fialové vlasy měl matné a zplihlé. Oba nás potěšeně uvítal a my si s Arthurem sedli každý z jedné strany postele. Povídali jsme si o tom, jak mu je, ale já neustále bloudila pohledem k jeho zavázané noze.

Erik se zdál být kupodivu v pohodě. Rozhodně víc než já, nebo jeho starostlivá matka. Tak proč jsem se cítila pořád tak provinile?

Rozloučili jsme se s ním asi po hodině a pak odtamtud konečně vypadli. Tiše jsem si před nemocnicí oddechla, jako bych splnila nějaký těžký domácí úkol, a nastoupila do auta.

,,Tak, a teď to speciální místo,'' vydechl Arthur stejné úlevně jako já a nastartoval. Vyjel směrem k místům, kde se nacházel železniční most. Ten však minul a zastavil pod jiným, ještě větším, jenž stál na mohutných betonových sloupcích ve středu města.

Vystoupili jsme a Arthur mě vzal za ruku. Táhl mě k nedalekým schodům se zrezivělým zábradlím a já ho po nich následovala nahoru. Vyšli jsme až na samotný most, ze kterého byl neuvěřitelně krásný výhled na domy i na vzdálené lesy, u kterých leželo i naše malé městečko.

Šli jsme ke kraji, protože na mostě jezdila auta a chodníky tu byly hrozně úzké. Arthur došel k zábradlí a shlédl odtamtud dolů. Když jsem to po něm zopakovala, udělalo se mi akorát tak nevolno.

,,To je most sebevrahů. Ročně se tu zabije přibližně sto dvacet lidí,'' sdělil mi posmutněle po několika minutách mlčení. Všimnu si červených zámečků hustě přidělaných na zábradlí a zamračím se. ,,A tohle, to jsou zámky, který sem lidé dávají za mrtvé oběti. Červený jsou proto, aby se odlišily od těch, které sem občas přidělávají zamilovaný páry.'' Kývnu a přejedu prsty po karmínovém houfu.

,,Proč tomu město nějak nezabrání?'' pohlédnu na něj v naději, že mi o tom řekne něco víc.

,,Pokoušelo se o to. Mnohokrát. Stavěly se tu vyšší ploty s ostnatými dráty, ale i tak to lidem nezabránilo v tom to udělat. Vždycky si našli cestu ke smrti,'' mluvil tišeji a já naklonila hlavu do strany, protože mi přišlo, že mluví z vlastní zkušenosti.

,,Mluvíš konkrétně?'' šeptala jsem, jako by nás snad mohl někdo přes hluk projíždějících aut slyšet. Bála jsem se, že ho vyplaším, protože mi najednou přišel hrozně malý a bezbranný. Jako osamocený koloušek uprostřed lesa.

,,Jo,'' odtušil. ,,Měl jsem holku. Krásnou holku. Troufnu si říct, že nejhezčí z celýho pitomýho Norska. Měla úžasnou postavu, krásnej obličej a sladkej smích. Chodila na školu, kde se jí ale posmívali za to, jak vypadá. Říkali jí, že je tlustá, neustále jí dávali najevo, jak nedokonalá je, což nebyla vůbec pravda. Byla nádherná a opakoval jsem jí to furt dokola, aby mi věřila. Netušil jsem, jak moc ji táhnou ke dnu. Jak moc jí ubližujou,'' odmlčel se. ,,Den předtím, než skočila, mi napsala něco jako dopis na rozloučenou. Že mě miluje, že se omlouvá, ale že to jinak nejde, protože ona se nikdy nenaučí žít ve společnosti zlejch lidí. Rok jsem chodil na tohle místo a přemejšlel, co jsem mohl udělat jinak. Nebejt mejch přátel, asi bych to nezvládl.'' Vyslechla jsem si celý smysl toho, proč tu vlastně jsme, a pochopila jsem, že to Arthur neměl v životě vůbec lehký. Smrt táty a teď i tohle.

,,Dneska je to přesně rok, víš? Rok od toho, co se to stalo,'' vysvětlil a v očích se mu zaleskly slzy. Na nic jsem se ho neptala a objala ho. Po chvíli kolem mě ovinul své dlouhé paže a rozvzlykal se jako malý chlapec, kterému se stýská po mamince.

Chápala jsem ho. Tolik jsem ho chápala.

Stála jsem na špičkách a hladila ho po blonďatých vlasech. Cítila jsem, jak se mi jeho slzy vsakují do halenky, ale neřešila jsem to. Teď mě potřeboval a nějaký mokrý kus oblečení mi byl ukradený.

,,Víš, Arthure. Já neumím moc utěšovat lidi, ale jedno mi je z tvého vyprávění jasné. Miloval - miluješ tu holku natolik, že si nedokážeš připustit, že to udělala sama od sebe. Že si to nemohl ovlivnit. Nemohl si za to ty. Ani ona. Mohli za to ti, co ji k tomu dohnali, jasný? Nesmíš si to dávat za vinu!'' přesvědčuju ho a nepřestávám mu prohrabovat jemné prameny. ,,Byl si to světlo v jejím životě, víš? To, co jí dodávalo energii a pro co ráno dokázala vstát.'' Arthur se odtáhne a zahledí se mi vážně do očí.

,,Připomínáš mi ji. Přesně tohle mi totiž furt opakovala,'' zašeptá dojatě a já se pousměju.

,,Vidíš. Nechtěla by, aby ses trápil a už vůbec ne vinil z něčeho takového.'' Jako malému klukovi mu otřu oči a podám kapesník. ,,Dal si jí sem zámeček?'' zeptám se a on místo toho, aby odpověděl, ukáže na jeden z mnoha rudých, který má jako jediný tvar srdce.

,,Děkuju za to, že si byl ke mně upřímný a tohle mi ukázal. Moc to pro mě znamená,'' řeknu mu to upřímně a tiše jako nějaké tajemství a on ze sebe vydere ten nejhezčí úsměv, který mu v tu chvíli pochmurná nálada umožní.

,,Jsi jedna z mála, komu věřím, Lydie. To proto.''