Po probuzení mě hned jako první zamrzelo, že jsem si předešlý večer nestihla nic přečíst z deníku. Arthur mi totiž zavolal a domlouval se se mnou, jestli spolu někam nezajdeme ven, a pak už jsem na čtení byla moc unavená.

Jelikož jsem dneska chtěla jít za Nejvyšším, dohodli jsme se spolu na zítřku.

Nasnídala jsem se a pak si i s hrnečkem horkého čaje zalezla do postele. Zpod polštáře jsem vyndala deník číslo tři a pohladila vyrytý nápis na obalu, který nešel kvůli složitému písmu přečíst. Zbytečně jsem si s tím teď nelámala hlavu a otevřela memoáry na první straně.

Když jsem se o několik dní později probudil, ležel jsem v nějaký tmavý místnosti. Měl jsem chuť křičet, jak děsně mě celý tělo bolelo. Potřeboval jsem se zvednout a zjistit, kde jsem, ale měl jsem na to moc málo síly. Pokusil jsem se tedy aspoň zapřít o levou ruku, kterou jsem měl - až na pár škrábanců a puchýřů – v pořádku. Když se mi to povedlo, pohnul jsem i hlavou, abych se rozhlídl po místnosti.

I když to byl jen nepatrnej pohyb, tváří mi projela nepříjemná palčivá bolest. Měl jsem pocit, jako by mi kus hlavy chyběl a někdo mi surově strhl kůži i s masem z obličeje.

Podařilo se mi z postele svěsit nohy, který jsem měl stále navlečený do těch samejch bot i kalhot.

Tričko mi kvůli zraněním nezůstalo, ale abych se podíval, jak moc jsou všechny ty spáleniny na horní půlce těla vidět, to mi bolest při sklápění hlavy neumožnila. Možná jsem na to ani koukat nechtěl, protože jsem tušil, že na to nebude hezkej pohled.

Pokusil jsem se došlápnout na zem, ale v noze, kterou jsem si předtím přivřel v trezoru, mi zaškubalo a já se svalil bezmocně na zem. Dopadl jsem na popálenou stranu těla a zařval bolestí. Nohu mi nejspíš ošetřit zapomněli, protože na ní stále byla ještě zaschlá krev a bolela mě skoro víc než předtím.

Dveře od místnosti se rozrazily a přede mnou se zjevil Rico. Odvrátil automaticky pohled, ale pomohl mi zpátky nahoru. Zase jsem si sedl na postel a nechápavě se na něj podíval.

,,Co je, Rico?'' zeptal jsem se a pak trýznivě zasyčel, protože ani mluvení pro mě nebylo se spáleninami moc příjemný.

,,Promiň, nemůžu se dívat,'' zašeptal zoufale a přikryl si oči. Vypadalo to, že se za chvíli rozbrečí. ,,Je mi to líto, Eso. Pato dělal, co mohl. Měl jsem tě zavést k doktorovi, ale tys furt mlel, že by tě zatkli!''

Pato musel bejt ten chlápek, kterej mi zachránil život. Rico se ke mně vyloženě otočil zády a začal si utírat slzy. Nikdy jsem ho neviděl brečet, ale nějak jsem to teď nepotřeboval řešit. Zajímal mě důvod, proč brečí. To je to tak děsný, že ani on, takovej tvrďák, se na mě nemůže podívat?

,,Co je, kurva?!'' vystartoval jsem netrpělivě, když už dál nic neříkal. Došoural se do místnosti vedle a přišel se zrcadlem v rukou. Měl ho otočený směrem k sobě, takže jsem pořád nic neviděl.

,,Líp to nešlo, Eso,'' zašeptal a pak zrcadlo otočil.

Spatřil jsem se. Nebo spíš něco, co mělo představovat mě. Nemuselo ani bejt rozsvíceno a i v tom šeru jsem uviděl paseku, kterou nasekal ten zkurvenej výbuch.

,,Ne,'' vyšlo ze mě nevěřícně a Rico vzlykal dál jako malý dítě. Krčil se za zrcadlem a držel ho přímo přede mnou.

Neobtěžovali se mi ten hnus ani obvázat.

,,Pato ti to nezakrejval, protože toho bylo moc a nedalo se s tebou hejbat. Akorát by tě to bolelo ještě víc,'' vysvětloval, jako by tušil, na co právě myslím.

Prohlížel jsem si s hrůzou svůj odraz. Štítil jsem se sám sebe. Štítil jsem se stop, který na mně zůstaly. Ale nejvíc jsem se štítil svýho obličeje. To, co se z něho stalo, to se nedalo považovat za lidskou tvář.

,,Ne,'' opakoval jsem nesmířlivě a i přes neustupující bolest vrtěl hlavou.

Všechno se to táhlo od čela, kde jsem měl po krajích pár ohořelých pramenů, až po krk, hruď, paži a břicho. Záda jsem až k bedrům cejtil taky.

Stala se ze mě zrůda. Nechutná, odpudivá, naprosto jasná zrůda. Musel jsem zmizet. Někam daleko. Pohřbít svoje starý já a někde tiše v týhle podobě zestárnout. Daleko od lidí a daleko od skutečnýho života.

,,Pátrá po tobě Londýn a myslím, že za chvíli se přidají i ostatní britský jednotky. Pořád si ty pro ně člen Pěti prstů. Nikdo neví, kdo v tý budově byl,'' sdělil mi a pokračoval. ,,Musíš ty pryč, Eso. Musíš daleko odsud jinak tě zavřou. Máš šanci na lepší život, i když-,''

,,I když vypadám takhle? Tos chtěl říct?'' skočil jsem mu do řeči rozhořčeně. ,,Rico, mám jenom dvě možnosti. Zmizet po zbytek života nebo chcípnout. Oboje vlastně vyjde nastejno!'' Neměl jsem ani sílu řvát, protože jsem se bál, že si následkem toho roztrhnu i ten patvar, co mi zbyl místo pusy.

,,Eso, stačí pár let. Pak už všichni zapomenou a ty budeš moc mezi lidi,'' promluvil tiše a položil zrcadlo na zem. Udržoval si odstup. Nedivil jsem se mu. Ani já bych se na sebe nedokázal dívat.

,,Myslíš, že se mi chce s tímhle mezi lidi? Myslíš?'' prskl jsem a Rico si dal hlavu bezmocně do dlaní.

,,Pomůžu ti. Pomůžu ti a slibuju, že ty budeš fajn,'' přesvědčoval mě s obličejem stále natisknutým na rukách.

Jenomže nebylo. Nebylo to tak fajn, jak jsem si přál. Nohu jsem měl v hajzlu, protože mi kost nehezky srostla, takže jsem byl do konce života odkázanej na kulhání. Mohl jsem chodit o holi, ale akorát by mi to připomínalo, jakej se ze mě stal mrzák. Tělo jsem měl v takovým stavu, že by si mě mohli splíst s monstrem z hororu, a kromě diamantu jsem neměl žádný prachy.

O to se ale Rico postaral. Dal mi balík eur, hadry a jízdenku pryč z Británie. Mohl jsem zůstat v Evropě anebo se dostat na jinej světadíl. Nakonec jsem procestoval dost míst, ale Evropu neopustil. Byl jsem ve Francii, Švýcarsku, Maďarsku, Německu, Dánsku, Švédsku... Až jsem nakonec zůstal v Norsku. Bylo to asi půl roku po tý nehodě.

Ksicht jsem si zakrejval obvazama, šátkama, nosil kapuci, dlouhý kabáty a všechno možný, aby nikdo nespatřil ani kousek mojí spálený znetvořený kůže. Bylo to hrozně ponižující. Nikde jsem nemohl vydržet dlouho, protože jsem se necejtil bezpečně, a přišlo mi, že na mě každej zírá, jako by i přes vrstvy všeho oblečení viděl tu hrůzu.

Pak jsem se jednou ale dostal přes hranice Norska. Ukradl jsem auto a jel, dokud jsem nenarazil na malý, opravdu hodně malý, město. Bylo v něm pár obchodů, kostel a pestře zbarvený domy. Ale hlavně se za ním rozprostíraly obrovský zelený lesy. Byly tak velký, že by trvalo několik dní, než by je někdo celý prošel.

Proto jsem se k nim vydal. Byla to štreka hodně do kopce, ale i přesto, že moje noha byla totálně v hajzlu, jsem zvládal normálně chodit. Bolelo to. Ale znal jsem už i větší bolest, takže jsem ji dokázal v pohodě ignorovat.

Zpotil jsem se a šátek mi akorát tak překážel, takže jsem ho ze zlosti shodil na zem. Nebyl tu nikdo poblíž, vlastně jsem ani nečekal, že by tu kolem mě někdo prošel, takže jsem se vystavoval na odiv slunci, lesním tvorům a těm vysokejm kmenům, jejichž koruny se ztrácely pomalu v mracích.

Chodil jsem tím lesem dlouho. Ani nevím, proč jsem tam tak dlouho bloudil. Možná jsem si v nich připadal volnej. Mohl jsem cokoli, protože tady mě nikdo nemohl zahlídnout.

Vyšlápl jsem jeden menší kopeček, a jakmile jsem z něho sestoupil zase dolu, všiml jsem si něčeho zřícenýho mezi dvěma stromy. Šel jsem blíž a uviděl polorozpadlou boudu. Zastavil jsem se na místě a nad něčím přemýšlel.

Neměl jsem jinou možnost. Vystřídal jsem už spoustu států, ale tady na tom místě bylo něco daleko lepšího. Něco, co mi říkalo, že tady můžu klidně žít. Možná ne bezstarostně, ale aspoň v bezpečí.

Svoboda.

Dokulhal jsem ke ztrouchnivělým dveřím a odsunul je. Neměly ani kliku a myslím, že by stačilo hodit je na zem a rozpadly by se hnilobou. Podíval jsem se dovnitř a spatřil pěknej nepořádek, oprýskanej stůl a postel v dost špatným stavu. Asi uvnitř už dlouho nikdo nebyl.

Vešel jsem do potemnělý místnosti a rozhlédl se kolem. Nic moc zajímavýho tu sice nebylo, ale mohl jsem si to tu hezky zařídit sám. Zavadil jsem pohledem o špinavý zrcadlo na zdi a trhl sebou, když jsem spatřil opět svůj zjev. Znechuceně jsem se prohlížel, a nakonec vzteky - a zhnusen sám sebou - zrcadlo strhl na zem.

Měl jsem chuť řvát, ale nakonec jsem se na to vykašlal. Sedl jsem si na tu postel, která vypadala, že brzo spadne, a hlavu si dal opatrně do dlaní. Kůži na obličeji jsem měl pořád ještě citlivou. Trvalo několik měsíců, než se úplně vyléčila.

Vlastně jsem měl docela i štěstí, že jsem to přežil. Bylo to o vlásek. Ale stálo mi to za život, jako je tohle? kladl jsem si v hlavě zoufalou otázku.

,,Všechno je to stejně v hajzlu,'' zaklel jsem do ticha.

Ještě ten den jsem se dal do práce. Měl jsem jasnou představu o tom, co chci zvládnout. Musel jsem si sepsat plány. Věci na ně jsem měl, nakoupil jsem je při cestách, stejně jako nějaký oblečení. Nikdy jsem nic moc nedělal a ani nepracoval, ale byl jsem odkázanej sám na sebe, a tak jsem se to musel holt naučit.

Tímhle dnem začalo moje žití v lesích a ukrejvání se před světem. Další posraná část mýho života.

Dočetla jsem poslední větu první kapitoly a povzdechla si. Nejvyšší sice nechtěl, abych ho litovala, ale po tomhle to nešlo jinak. Žil roky sám s tím, že se nenávidí, a to zvládne jen hodně silná osobnost. Nejvyšší jí byl. To proto tu pořád je, chodí po lesích a žije tím nejpodivnějším způsobem života.

Jakmile jsem tátovi zanechala vzkaz, že jdu pryč, osedlala jsem si Glanse a rozjela se s ním směrem k lesu. Kráčel s mou vahou na hřbetě po lesní cestě, kterou už jsme oba dobře znali, a já si vzpomněla na den, kdy jsme tu spolu byli poprvé. Byl to den, kdy mi Nejvyšší pomohl. Jen měsíc zpátky a mně přišlo, že od té doby už musel uplynout nejméně rok.

Dojela jsem k dřevěné chatce a prohlédla si ji. Vypadala tak krásně a upraveně. Těžko uvěřit, že to dříve byla stará rozpadlá bouda držící jen díky pár shnilým prknům, než ji Nejvyšší přestavěl.

Zaklepala jsem na dveře a bez ptaní zkusila vzít za kliku, která kupodivu povolila a vpustila mě dovnitř. Malinko mě to vyděsilo, protože jsem si myslela, že se Nejvyšší vždy zamyká. Zavolala jsem na něj, ale odezvy jsem se nedočkala. V hlavní místnosti nebyl, a tak jsem si sedla do svého křesla a čekala.

,,Ahoj,'' pozdravil mě klidně po několika minutách a já leknutím nadskočila. Otočila jsem se směrem k němu a ruku si přiložila na srdce, které mi splašeně tlouklo.

,,Ahoj,'' vydechla jsem s námahou a jemu se rty zformovaly do pobaveného úsměvu.

,,Promiň, že jsem tě vyděsil,'' omluvil se a posadil se naproti mně. ,,Dáš si čaj, kafe nebo limonádu?'' nabídl mi zdvořile jako vždy, zatímco si mě bez ostychu prohlížel, aby zjistil, jestli se od našeho posledního setkání něco změnilo.

,,Limonádu, prosím.'' Narovnala jsem se a řečí těla se mu pokusila naznačit, že ani třetí deník pro mě nebude překážkou a že stále stojím při něm.

,,Dobře,'' hlesl a zase se postavil. ,,Snad ti bude chutnat. Je domácí.'' Zaujatě jsem si ho už po několikáté prohlédla a za boha jsem si nedokázala představit, že ve své malé kuchyňce vyrábí domácí limonádu.

,,Ty umíš dělat i limonády?'' otázala jsem se nevěřícně a Nejvyšší se mému tónu zasmál.

,,Když žiješ sám v lesích, nic jinýho ti nezbejvá.'' Pokrčil rameny a mě malinko píchlo u srdce. Měla jsem chuť ho litovat, říct, že mě to celé hrozně mrzí, ale věděla jsem, že by mě s tím poslal akorát tak do háje.

Opřela jsem se o pult a dívala se, jak do dvou sklenic hází ostružiny a maliny, a pak mi pohled spočinul na jeho zádech. Část celé té paseky jsem tedy už viděla. Přece to ostatní nemohlo být tak hrozné, jak to ve svých denících popisoval. Zkrátka měl pár jizev a spálenin, které ho absolutně nemohly obrat o sexappeal.

,,To se ti tak hrozně líbí moje triko?'' zeptal se Nejvyšší, stále zády ke mně, pobaveným tónem a já zrudla, protože jsem vážně netušila, že má oči i na temeni hlavy.

,,No... jasně,'' odvětila jsem s úplnou samozřejmostí, abych situaci aspoň trochu zachránila. ,,Ten střih je parádní. Asi taky začnu nosit roláky,'' plácala jsem a Nejvyšší pootočil hlavu směrem ke mně. Bylo vidět, že se dost přemáhá, aby se mi nezačal smát, jak moc jsem působila komicky.

,,Budu dělat, že ti věřím,'' pronesl naoko tajemně a podal mi sklenici plnou červenofialové limonády. Napila jsem se a v ohromení vykulila oči, protože to chutnalo výborně.

,,Mňam, to je vážně dobrý!'' vyhrkla jsem a Nejvyšší se potěšeně usmál.

,,To mám radost.'' Posadil se zpátky na svoje křeslo a z kapsy si vytáhl doutník. Se sklenicí něčeho tak výrazně barevného působil vtipně.

,,Zahrajeme si poker?'' navrhla jsem a Nejvyšší se na mě zadíval, jako by snad nechtěl věřit tomu, že mám ještě náladu soupeřit s ním, když nade mnou neustále vyhrává. ,,Nepodceňuj mě. Já tě jednou porazím,'' ujistila jsem ho, i když jsem si tím sama nebyla tak docela jistá.

,,Jak chceš, Maličká. Jak chceš.'' Z šuplíku vytáhl balíček karet a s doutníkem v koutku úst začal míchat.