Seděli jsme v nemocnici za městem, v rukách každý třímal kelímek s levným kafem z automatu a já se snažila přes Arthurův mobil dovolat tátovi. Nezvedal mi to, takže jsem Arthurovi mobil zase vrátila a povzdechla si. Erik byl na sále a my se za něj modlili. Protože i když to byla jeho vlastní chyba, nohou za to zaplatit nemusel.

Konečně se otevřely dveře od sálu, do kterých před pár hodinami vběhli doktoři i s Erikem na lehátku, a k nám nakráčel malý buclatý doktor s pleškou a nakrabaceným čelem, jako by byl s výsledkem operace nespokojený. Na povel jsme všichni vstali a pozdravili. Začal mluvit norsky a já v reakci zmateně zamrkala, protože se přitom díval jenom na mě. Mluvil hrozně rychle a dlouho, takže jsem z jeho monologu nepochytila vůbec nic.

,,Omlouvám se, nemluvím norsky. Jsem z Ameriky,'' odvětila jsem zmateně, když posléze umlkl, a natáhla k němu ruku. ,,Lydia Butlerová.'' Potřásla jsem si s ním a on si prohlédl dalších šest postav vedle mě.

,,Těší mě, slečno Butlerová. Anglicky umím, takže se Vám to pokusím přeložit.
Váš přítel Erik Kalberg je po úspěšné operaci. Zaměnili jsme mu poškozený lýtkový sval za umělý, protože ten jeho byl jednoduše nepoužitelný. Chtěl bych vědět, co se stalo,'' shrnul svůj dlouhý výklad ve zkratce a já znejistěla. Ostatní čekali, co řeknu, protože sami se k řeči neměli, navzdory tomu, že pocházeli odsud, Erik byl především jejich přítel a žili tu rozhodně déle než já.

,,Muselo ho napadnout nějaké zvíře. Když jsem k němu přišla, už se svíjel na zemi,'' řekla jsem mu jen částečnou pravdu a doktor přikývl.

,,Myslel jsem si to, na noze měl totiž otisky zubů. Musela to být docela šelma. Každopádně jste se zachovala statečně, slyšel jsem, že jste vše zvládla s přehledem.'' Poplácal mě s obdivem po rameni a já se jen letmo usmála.

Nebylo to jednoduché, musela jsem postupovat podle pokynů té ženské na druhé straně telefonu a snažila se mezitím nějak zastavit krvácení. Málem jsem přitom vrhla a Arthur s ostatními na tom nebyli o moc líp. Vlastně byli úplně k ničemu, protože mi skoro vůbec nepomohli.

,,Vi kan se ham?'' zeptala se Camilla a poprvé jsem ji za tu dobu, co jsme se znaly, viděla vyděšenou. Její arogantní úšklebek byl ta tam a v očích se jí zračila panika.

Pochopila jsem, že se ptá na to, zda ho můžeme vidět.

,,Ne, až zítra. Dnes si jděte odpočinout,'' odpověděl jí anglicky a pak se s námi se slabým úsměvem rozloučil. Stáli jsme tam ještě dobrých pár minut a přemýšleli, co budeme dělat.

,,Pojď, Lydie, zavezeme tě radši domů,'' ozval se k mému překvapení Daniell, který jako jediný vypadal po celé události vyrovnaně.

,,Jo, jo, díky,'' hlesla jsem vděčně a pomalu zamířila k východu následovaná zbytkem party. Táhli jsme se za sebou, jako bychom právě překonali zombie apokalypsu a byli jsme poslední přeživší. Ve tvářích bledí, vystrašení a unavení.

,,Do toho lesa už nevkročíme. Lydia měla pravdu,'' promluvil Ian a já si povzdechla, protože ač bylo hezké vidět, že si z toho vzali ponaučení, čas stejně vrátit nemohli.

,,Jo, měla. Promiň,'' omluvil se mi Arthur a pak postupně i ostatní. Dokonce i Camilla. S tou to zamávalo víc než s kýmkoli jiným, z čehož jsem usoudila, že pro ni Erik hodně znamená.

Odvezli mě domů, když už začínalo pomalu svítat. Oblečení jsem měla od krve, pod očima mi visely nepřehlédnutelné pytle a bolela mě hlava. Zběžně jsem jim mávla na rozloučenou, šťastná, že to mám za sebou, a pak vešla do domu.

Uvnitř bylo ticho, takže táta nejspíš spal. Šla jsem ho pro jistotu zkontrolovat do ložnice, ale v ní nebyl. Překvapilo mě to, a tak jsem prohledala zbytek dolního patra, jestli ho nenajdu třeba jinde.

Nenašla.

Polkla jsem, protože mě opět zastoupil nepříjemný pocit. Byla jsem nervózní, jestli se mu něco nestalo, když mi ani nebral telefon.

Vystoupala jsem po schodech nahoru do svého pokoje a zatajila dech, jakmile jsem zahlédla tenký proužek světla, který unikal z nedovřených dveří. Ohlédla jsem se za sebe, abych zkontrolovala, jestli náhodou není někdo za mnou, jak už to v hororech bývá, a pak popadla potichu vázu ležící na malém stolku vedle dveří.

Nahlédla jsem dovnitř, ale mezírka byla moc malá na to, aby se mi povedlo zjistit, kdo je v mém pokoji.

Zhluboka jsem se nadechla, abych sebrala odvahu, a prudce dveře otevřela. Vázu jsem držela před sebou jako primitivní zbraň a očima jsem kmitala po místnosti.

Na mé posteli seděl Nejvyšší a nevypadal být mým vpadnutím vůbec překvapený.

,,Nejvyšší,'' vydechla jsem úlevně a vázu položila raději na zem. ,,Co tu děláš?'' nechápala jsem a rozhlédla se, jestli neuvidím Scara s Dolorem, protože se vždycky drželi poslušně u něj.

,,Scar s Dolorem hlídají venku. Kdyby někdo šel, upozorní mě na to,'' odpověděl a já už ani nekomentovala, že mi vyčetl z tváře, na co myslím. Buď jsem byla moc unavena, anebo jsem si na jeho jasnovidectví už zvykla.

,,Neštěkali, když jsem přišla,'' namítla jsem s přimhouřenýma očima, jako bych ho snad podezřívala, že mi neříká úplnou pravdu.

,,Taky dostali povel. Nechtěl jsem, abys věděla, že jsem tu,'' vysvětlil a mně vystřelilo obočí vysoko nahoru. Raději jsem se už na nic neptala, i když mi hlavou kolovalo spoustu otázek. ,,A teď, proč tu vůbec jsem. Tvůj otec dnes nepřijde, tak jsem tě chtěl zkontrolovat. Je u matky tvého přítele. A nechal tady mobil,'' sdělil mi vševědoucně a já se zamračila, protože se mi nelíbilo, že měl o mém životě větší přehled, než jsem měla sama.

,,Jak víš sakra tohle?'' Skoro jsem vybouchla, i když k tomu ani nebyl důvod. Možná mi prostě vadilo, že jsem si oproti němu připadala jako malé hloupé dítě.

,,Maličká, já vím hodně věcí. Zjistit si, proč se tvůj otec nevrací domů, je to nejjednodušší. A když už to musíš vědět, každej večer chodím ke kraji lesa, abych se ujistil, že si doma.'' Jeho doznání mě i přes okolnosti mile potěšilo a najednou jsem se skoro styděla za své impulzivní chování.

,,Vážně?'' Tváře mi zčervenaly. ,,To je milý,'' hlesla jsem nervózně a váhavě se posadila vedle něj. Můj pokoj působil najednou hrozně těsně, když tu byl on.

,,Počkáš tady, než se umyju a usnu?'' zeptala jsem se plaše, protože představa, že tu usínám sama, mě děsila. Nejvyšší zvedl jeden koutek rtů nahoru a přikývl.

,,Proto jsem taky přišel,'' odtušil a já s úlevou vstala. Zmizela jsem v koupelně s pyžamem v náručí a automaticky za sebou zamknula, protože představa, že by mě Nejvyšší viděl nahou, mi prokrvila tváře ještě víc.

Svlékla jsem se a smyla ze sebe všechnu špínu už z předešlého dne. Měla jsem na rukou ještě zaschlou krev a kůži zpocenou a načichlou špitálem. Vydrbala jsem se, až jsem měla pokožku celou zarudlou od drsného povrchu žínky.

Oblékla jsem si na noc své dětinské pyžamo s Mickey Mousem a v zrcadle na sebe hodila odměřený pohled. Pokud jsem doteď byla pro Nejvyššího malou holkou, o to víc mě za ni bude považovat, až mě v téhle infantilnosti uvidí.

Nejvyšší si mezitím svlékl svůj kabát i boty a pohodlně se opřel o zeď u mé postele. Přinutilo mě to se usmát, protože se mi líbilo, že je uvelebený v mém pokoji. Připadala jsem si mnohem víc v bezpečí.

Váhavě jsem vstoupila a on do mě ihned zabořil svůj temný pohled. Sjel mě jím od shora dolů a pobaveně se zastavil na vybledlém Disney myšákovi na mé hrudi. Dala jsem v oči v sloup a vyplázla na něj jazyk.

,,Nesuď mě,'' řekla jsem se smíchem a zalezla si pod peřinu.

,,V pohodě, však si ještě dítě,'' dobíral si mě na oplátku a mě vadilo, že si to myslí.

,,Už moc dlouho ne.'' Nastalo chvilkové ticho a já skenovala své zarudlé prsty v peřinách.

,,Kdy máš narozeniny?'' ozval se zaujatě a mě potěšilo, že ho to zajímá.

,,Dvacátého srpna.''

Zase jsme chvíli mlčeli a já přemýšlela nad tím, co budeme dělat. Spát se mi najednou ani moc nechtělo, protože mě probrala horká voda, ale sedět v trapném tichu mi také nepřišlo moc zábavné.

,,Budeš mi číst?'' přerušil svým nakřáplým hlasem naše mlčení a já se podivila jeho přání.

,,Z deníku?'' zněla jsem krapet nejistě, protože mě udivovalo, že by se chtěl skrz své paměti vracet k minulosti.

,,Jo,'' zašeptal. ,,Pokud ti to nevadí.'' Čelo se mu zkrabatilo a já rychle zavrtěla hlavou, aby nepochyboval. Chtěla jsem, aby se zase, byť nepatrně, usmíval.

,,Ne, jasně, že ne,'' uklidnila jsem ho a sáhla pod polštář. ,,Jen... dlouho jsem nikomu nahlas nečetla,'' přiznala jsem a otevřela deník na stránce, kde jsem skončila naposled. Dýchala jsem najednou přerývaně a hruď se mi proto nepravidelně nadzvedala, jak jsem byla nervózní.

Uklidnila jsem se a začala číst:

Když jsem byl s Rebeccou, všechny starosti ze mě odpadly. Přišlo mi najednou hrozně jednoduchý žít. Vehnala mi do mýho posranýho života trochu světla, a toho jsem se chtěl držet.

Byla to divoška, ne že ne. Chtěla podnikat hodně nelegálních věcí a já jí to umožňoval. Když se jí něco líbilo, ukradl jsem to. Když ji někdo štval, zmlátil jsem ho. A když si něco přála, prostě jsem to splnil. Chtěl jsem, aby byla spokojená, protože jsem si stále dával za vinu smrt Mii a nechtěl jsem to posrat i s ní.

Jednou, když jsme se ještě tolik neznali, jsme spolu byli na opuštěným hřišti a chlastali. Pěkně jsme se zlili a smáli se snad úplně všemu, co jsme vypustili z úst.

Dal jsem jí doutník, protože ty jsem nosil u sebe skoro furt. Naučil mě je kouřit Rico. Ze začátku furt kašlala, protože na to nebyla zvyklá, ale pak jí to zachutnalo a nepustila ho z ruky.

Seděli jsme na střeše jedný prolejzačky, každej vyfukoval hustej dým a vyprávěli jsme si, čím jsme si zatím oba prošli. Řekl jsem jí všechno. Vlastně ani nevím proč. Chtěl jsem aspoň k někomu bejt v životě upřímnej. Jen o Shelly jsem jí neřekl. To nesměl vědět nikdo.

Od Rebeccy jsem se dozvěděl, že chodila na střední, kterou nenáviděla. Měla debilní spolužáky, a to učení tam ji nebavilo. Nebyla blbá, to vůbec, ale v životě se prostě chtěla věnovat jen hudbě.

Rebecca byla uličnice, v lehkým slova smyslu, a to už ve svejch šestnácti. Svěřila se mi, že nedávno přišla o panenství s klukem proto, aby jí pomohl s útěkem. Nevadilo jí to, nebrala první sex jako něco posvátnýho. A ta její hrdost a ''mně je to u prdele'' se mi líbilo.

Klábosili jsme dlouho, dokud nás nepřerušil hlouček nějakejch debilů. Otráveně jsem si povzdechl a seskočil ze stříšky dolů. Myslel jsem, že jim jenom řeknu, aby šli laskavě do hajzlu, ale pak jsem si všiml lesknoucí se vyholený hlavy s vytetovanou lebkou na týlu a zatnul pěsti. Byli tam všichni čtyři. Všichni ti, kteří byli svědky smrti Mii i Agathy.

Pošeptal jsem Rebecce, o co jde, a ona se na mě podívala s vyděšením. Nechtěl jsem ji do toho zatahovat, takže jsem jí jasně řekl, ať počká tam, kde je.

Kupodivu mě poslechla.

Přišli jste zase někomu posrat život? zavolal jsem na ně a oni se s trhnutím otočili. Oči měli podlitý krví a panenky skoro přes celou duhovku, což napovídalo, že si právě vzali nějaký další svinstvo. Tvářili se nechápavě a sotva se drželi na nohou.

Dneska to bude snadný.

Moje pomsta.

Co meleš, kurva? křikl ten plešoun, kterýho jsem si chtěl vychutnat nejvíc.

Nevím, jakej sráč tenkrát spustil tu spoušť a zabil Miu, ale postarám se, aby trpěli všichni stejně.

Tři roky zpátky. Hřiště. Zabili jste mi sestru a pak ubodali tetu. Vzpomínáte?

Přiblížil jsem se k nim a čekal, až se rozpomenou. Postupně otevřeli svoje oči víc dokořán a já se ušklíbl.

Posrali jste mi život a teď za to zaplatíte.

Než se stačili vzpamatovat, vytáhl jsem svou milovanou Remington 1911 R1 s dvěma zásobníky na devět ran a s ráží 9mm. Pistoli, kterou jsem před několika měsíci vytáhnul i na ty potetovaný sráče.

Vyděšeně ucouvli, protože nejspíš neměli nic, čím by se mohli bránit.

Ne-Nech nás. Už-Už je to dávno. Poučili jsme se, koktal ten jeden a já se hrdelně zasmál.

Myslíš, že mě něco takovýho zastaví? Zabili jste mi moji malou sestřičku. Smysl mýho zkurvenýho života. Přišel jsem o rodiče a pak i o ni. Je mi kurva u prdele, že jste se, vy sráči, poučili!

Zmáčkl jsem spoušť a toho plešouna střelil do kolene. Slyšel jsem křupnutí a jeho lesklá lebka se svezla k zemi. Obličej se mu zkřivil do bolestné grimasy a hlasitě zavyl. Ty ostatní hajzlové si mysleli, že mi utečou, protože se chtěli rozprchnout, ale nedal jsem jim příležitost. Hned jak se ke mně otočili zády, střelil jsem je postupně do nohou, aby nemohli běžet, a ani jednou neminul.

Krmil jsem se jejich bolestným kvílením a cítil se silnej. Nejdřív jsem přišel k tomu, co mi tehdy vyrazil mobil z rukou. Možná, že kdybych tenkrát stihl zavolat záchranku, Mia by žila.

Tvoje špinavý pracky mi zabránily v tom, abych zachránil Miu. Taky za to zaplatí, zašeptal jsem mu výhružně do ucha a dupnul mu na břicho, aby se přestal bránit. Po očku jsem hlídal zbylý tři, aby se nepokoušeli zdrhnout, ale sotva se mohli držet za místa, kam jsem je zasáhl.

Vytáhl jsem svůj spolehlivej nůž, kterej mi vždycky dobře posloužil, a ostrou stranou ho přiložil k zápěstí toho bledýho kokota. V očích se mu zračila panika a začal sebou škubat. Nohou jsem ho uzemnil a pak na nůž přitlačil. Udělal jsem dlouhý silný tah a bílé zápěstí se zbarvilo do ruda. Rýha byla hluboká, ale nechtěl jsem zůstat jen u jedné. Zatímco kvílel, udělal jsem to samé i s jeho druhým zápěstím. Tmavá mazlavá kapalina mu stekla do dlaní a já se ušklíbl.

Chtěl jsem ho nechat pomalu vykrvácet, protože byli na řadě ještě další tři a já neměl času nazbyt.

Kdo z vás tenkrát zmáčknul spoušť? zeptal jsem se třech svíjejících se těl na zemi a všichni se snažili dívat kamkoli jinam, jen ne na mě. Kdo?! zahřměl jsem.

Mick. Byl to Mick, zaskřehotal plešoun a ukázal na muže po svojí pravý straně. Odfrkl jsem si nad tím, že to na něj musel prásknout, abych to zjistil, a přistoupil k němu.

Byl z nich určitě nejmladší. Tekly mu slzy a vypadal vystrašeně. Bylo mi fuk, že se bojí. To on zabil Miu.

Za tohle můžou tvoje prsty, ucedil jsem a klekl si. Krvavou čepel jsem mu otřel o kalhoty a pak ji přiložil na všech pět prstů pravý ruky. Začal panicky křičet, ale přišlápl jsem mu pusu botou. Ruku jsem mu přimáčkl k zemi a ještě silněji, než u toho prvního, přitlačil. Jak ostrá strana jela po holé kůži, nechávala za sebou volné články prstů.

Zopakoval jsem to i u dalších pěti na levé ruce a nechal ho tam ležet. Upadl do bezvědomí a nepředpokládal jsem, že se ještě někdy probudí. Pro jistotu jsem mu šlápl na krk, abych mu zamáčkl ohryzek.

Seš šílenec! Už nás nech! křičel ten druhý vedle plešouna. Ten tenkrát jen řval, ale stejně mi nedovolil zavolat pomoc.

Co s tebou, hm? zamyslel jsem se a podíval se na svoje předešlý dílo. Chvíli jsem nedával pozor a on stihl ze svojí kapsy vytáhnout malou kudlu a vrazit mi ji do holeně. Zasyčel jsem a v očích mi zaplanulo.

Necítil jsem bolest, ale moje touha se pomstít byla o to větší.

Tos posral, procedil jsem skrze zuby a dupnul mu na ruku, ve který svíral vystřelovací nožík.

Nechtěl jsem se jím tolik zaobírat, takže jsem se znovu ujal pistole a násilím mu hlaveň strčil do chřtánu. Zmítal sebou, ale rána na noze ho oslabila, takže mu brzo došly síly se bránit.

Příště si to řvaní odpusť, šeptl jsem zlověstně a stiskl spoušť. Kulka mu prolítla hltanem a plíce i ústa se mu začaly plnit krví. Vstal jsem a ignoroval nářek posledního živýho, kterej se díval na to, jak se jeho přítel dusí.

Obrátil jsem pozornost na to holý koleno a odfrkl si.

Ubodals mi tetu, přerušil jsem jeho otravnej pláč. Takže je ti asi jasný, co udělám.

Hlavu jsem naklonil do strany a jemu očima prolítl ještě větší strach. Sklonil jsem se k jeho tváři, a když to nejmíň čekal, nůž jsem mu zabodl do břicha až po konec čepele.

Jedna, hlesl jsem tiše.

Dva, pokračoval jsem, když mu nůž projel kůží znovu. Díval se mi celou dobu do očí, které se zalily červení.

Tři, šeptal jsem a vzpomněl si na Agathin šokovanej a zoufalej pohled.

A čtyři, zakončil jsem to zásahem do srdce a nechal ho spadnout k zemi.

Všude bylo spoustu krve. Hnusilo se mi to, ale už jsem tenhle pocit znal a byl jsem rád, že jsem to takhle skončil. Nelíbilo se mi zabíjení, ale přišlo mi, že tohle byla moje povinnost. Ať už by si o mně rodiče, Mia a Agatha mysleli cokoli.

Tohle byl můj jedinej cíl.

Dočetla jsem další část a ruku si dala jako vždy zděšeně na ústa. Nechtěla jsem před Nejvyšším brečet, ale bylo mi špatně z toho všeho, co se mu dělo a co udělal on sám.

,,Je to odporný, viď?'' ozval se a já nevědomky kývla. ,,Chápu to. I já se sobě teď hnusím, ale... přišlo mi to správný. A kdybych měl na výběr, co jim udělat teď, udělal bych úplně to samý,'' přiznal a já ho vlastně chápala. Mlčela jsem a přemýšlela nad čímkoli jiným, čím bych nás oba odpoutala od deníku.

,,Jaké je vlastně tvoje pravé jméno?'' Zaujatě jsem si ho prohlédla, ale nedokázala si k němu přiřadit nic jiného kromě mé přezdívky.

,,No...,'' zamyslel se. ,,Vlastně už ani nevím. V deníku o tom nepíšu. Mia mi většinu času říkala bráško, a jak mě oslovovali rodiče, si už bohužel nepamatuju. Potlačil jsem vzpomínky.'' Mračil se a usilovně se snažil kvůli mně rozvzpomenout.

,,Jak ti říkala Rebecca, Rico, Agatha a... Shelly?'' Nechtěla jsem mu připomínat tu hroznou událost, kterou se Shelly prožil, ale byla jsem prostě moc zvědavá.

,,Rebecca moje jméno neznala. Vymyslela mi přezdívku, Jaguár, protože jsem byl prej v několika ohledech jako šelma. Povahově jsem se Jaguárům podobal. Jsou to samotáři a mají obrovskou sílu. Větší než lev nebo tygr. A ze všech kočkovitých šelem absolutně nejsilnější čelisti. Taky je jich málo, jsou velcí a vzácní. Tak mě viděla Rebecca. Zůstalo mi to pár let a říkali mi tak i ti, co mě znali,'' svěřil se mi. ,,Rico mi říkal Eso, protože žil pokerem a já byl jeho eso v rukávu. Dostal jsem ho ze spousty sraček a on mi na oplátku pomáhal,'' mluvil zastřeným hlasem, protože bloudil ve svých mlhavých vzpomínkách. ,,Shelly mi říkala drahoušku, miláčku, zlatíčko,'' ušklíbl se. ,,A Agatha... Myslím, že moje jméno zjistila od těch sociálních pracovnic. Něco na W.'' Čelo se mu zkrabatilo usilovným přemýšlením a já se mu snažila napovídat.

,,Walter?'' zkusila jsem, ale on zavrtěl hlavou. ,,Winston? Woody?'' Nepřestával se nespokojeně mračit.

,,Měl jsem jméno jako nějakej slavnej britskej dramatik.'' V ten moment mi svitlo.

,,William,'' zašeptala jsem ohromeně a Nejvyšší sebou škubl.

,,Jo, to je moje jméno.'' Zachmuřil se a pohled zavrtal před sebe.

,,Mám ti tak říkat?'' optala jsem se s váháním a on mykl rameny.

,,Říkej mi, jak chceš, Maličká.'' Usmála jsem se jeho vřelosti, kterou na povrch nedával znát.

,,Tak dobrou, Nejvyšší. A děkuju,'' zamumlala jsem těsně před tím, než jsem usnula.