Domů jsem přijela včas a pomohla tátovi udělat vepřovou panenku s gratinovými bramborami. Zatímco se pekla, já jsem připravila a ozdobila stůl a táta se šel převléct. Doufala jsem, že nebudu muset sedět vedle toho kluka, protože by to bylo ještě víc trapné, než jsem si představovala. 

Naaranžovala jsem tmavě zelené ubrousky, příbory i talíře na stůl a šla panenku obrátit, aby se propekla ze všech stran.

Mezitím jsem do trouby dala i nakrájené brambory a zaúkolovala tátu, který se vrátil ve své nejlepší košili a černých kalhotách, aby na vše dohlédl, než se převléknu zase já. Vyběhla jsem po schodech nahoru do mého pokoje a zavřela za sebou pro jistotu dveře. Otevřela jsem skříň, kousla se do rtu a prohlédla si všechno své oblečení. Většinou jen košile a odrbané džíny.

Nijak jsem to nehrotila a oblékla si jen jednoduchou bílou halenku a slušnější černé kalhoty. Při česání vlasů jsem pohled stočila k oknu. Právě přijíždělo tmavě modré auto a vystoupily z něj dvě postavy. Jedna vysoká mužská, druhá středně vysoká ženská. Podívala jsem se směrem k lesu a zahlédla Nejvyššího opřeného o strom. Díval se na dvě osoby, které právě zacházely na náš pozemek, a mračil se. Nebo to tak z dálky aspoň vypadalo.

Chtěla jsem na něj zamávat, ale zavolal mě táta a já se musela jít dolů představit hostům. Loudavým krokem jsem se vydala do předsíně, kde už se táta vítal s pohlednou ženou středního věku a špinavě blond kudrnami. Vedle ní stál vysoký kluk se stejnou barvou vlasů a nepřítomným výrazem v obličeji, dle kterého jsem usoudila, že tohle setkání bere z nutnosti stejně jako já.

,,Dobrý večer,'' pozdravila jsem je a všechny pohledy v místnosti se přemístily na mě. Žena se zářivě usmála, kluk si mě svýma šedýma očima nejspíš ohodnotil a táta mi položil ruku kolem ramen.

,,Takže, Susan, tohle je moje dcera Lydia,'' představil mě pyšným tónem a já si se ''Susan'' podala ruku.

,,Těší mě,'' řekla jsem zdvořile a pokusila se o oslnivý úsměv, z kterého byli dospělí většinou okouzleni.

,,Mě taky,'' odvětila přátelsky. ,,Tohle je můj syn Arthur. Myslím, že si budete rozumět.''

Arthur byl menšího vzrůstu než Nejvyšší, což byl vlastně kde kdo, ale nebyl to rozhodně žádný prcek. Tipovala bych ho na něco kolem metru osmdesáti pěti. Oči měl světle šedé, pokožku snědou a úsměv pokřivený. 

Vypadal, jako by ho celá tahle návštěva nudila, ale i tak se choval slušně. Potřásli jsme si rukou a on tu mou jemně stiskl. Byl hezký, dokonce moc hezký, a to mi na něm vadilo. Neměl žádnou vadu, žádné znaménko ani jizvu.

,,Arthur,'' hlesl místo pozdravu.

,,Lydia,'' opětovala jsem.

Všichni jsme se odebrali do kuchyně a já tátu ujistila, že si může klidně sednout, že jídlo přinesu. Každému jsem nandala na talíř brambory i panenku a snažila se nevnímat dialog mezi mým tátou a Susan. Arthur se do dvoučlenné konverzace také nezapojoval, a jen mi poděkoval, když jsem mu dolila pití.

Začali jsme jíst a já věnovala pozornost jen svému talíři. Táta se zjevně bavil, protože po celou dobu neodtrhl od Susan oči. Neměla jsem mu to za zlé, vždyť po matčině smrti se ženám vyhýbal obloukem, ale i tak mě mrzelo, že si mě skoro vůbec nevšímal.

,,Jdeš letos do čtvrťáku?'' navázal znenadání rozhovor Arthur a já spolkla sousto, abych mu neodpovídala s plnou pusou.

,,Jo, jdu. Za měsíc mi bude osmnáct,'' odvětím, abych ho uvědomila o tom, že nejdu do maturitního ročníku v sedmnácti. ,,Ty?''

,,Taky, ale osmnáct už mi bylo,'' vysvětlí. Chvíli mlčíme, než se rozhodnu protentokrát mluvit jako první já.

,,A od kolika žiješ v Norsku?'' zeptám se.

,,Asi od deseti. Ale je to díra.'' Uchechtnu se nad tónem jeho hlasu a Arthurova matka ho za ta slova napomene.

,,Zlato, chovej se slušně!'' Nato on protočí očima a položí příbor na prázdný talíř.

,,Bylo to výborný,'' ignoruje její připomínku. ,,Tos dělala ty?'' Stydlivě přikývnu. ,,Slušný,'' pochválí mě a já se polichoceně usměju.

Když sklidím několik dalších komplimentů, odnesu špinavé nádobí do kuchyně. Jako dezert tu máme akorát tak čokoládovou buchtu, kterou jsem pekla včera, protože nic víc jsem nestihla. Naaranžuju ji na talířky a ozdobím šlehačkou ve spreji. Vršek posypu kakaem a navrch dám pár čokoládových bonbónů pro bohatší vzhled. I když to není žádný div, hostům to zachutná a já se můžu pochválit za své vaření z vody.

Po jídle se přesuneme do obývacího pokoje a táta nalije sobě a Susan sklepní víno. Já s Arthurem odmítneme a jen tiše sedíme vedle sebe. Zábavnější by to snad už ani být nemohlo. Radši bych teď byla u Nejvyššího a hrála poker, i když bych předem věděla, že mě porazí. Nemůžu se dočkat zítřka, až půjdeme spolu k vodopádu a dáme si piknik.

,,Lydie?'' vyruší mě táta z přemýšlení a já párkrát zamrkám, abych se vzpamatovala.

,,Ano, tati?'' ozvu se, ale můj hlas zní nejistě, protože na mě padnou obavy, co po mně před hosty bude chtít.

,,Ukaž Arthurovi pokoj. Můžete si pustit film, ať se tu nenudíte,'' navrhne a já váhavě pohlédnu na blonďáka vedle sebe. Pokrčí rameny a mlčky mě následuje nahoru do pokoje. Zavedu ho dovnitř a rychle schovám do skříně zmačkané oblečení, které jsem si nestihla uklidit. Posadí se na postel a promne si ruce. Já si sednu naproti němu na židli a nenápadně vyhlédnu z okna. Nejvyšší už je pryč.

,,Jindy je se mnou celkem sranda, ale jak tě neznám, tak je to divný,'' přeruší ticho Arthur a já chlácholivě mávnu rukou.

,,To je v pohodě. Zažila jsem i horší večery,'' ujistím ho s úsměvem. ,,Chceš si teda něco pustit?'' Vezmu si do klína notebook a opráším malý nános prachu usazený na klávesnici.

,,Klidně.'' Sednu si k němu na postel a opřu se o stěnu.

,,Co máš rád?'' zeptám se a napadne mě, že určitě nějaké bojové a akční thrillery, které já fakt nemusím, ale teď budu nucena je sledovat, abych tátovi neudělala před hosty ostudu.

,,Nejradši mám komedie a dokumenty, ty?'' Uleví se mi, když to řekne.

,,Romantiku, komedie, seriály... Je toho dost,'' zasměju se. ,,Tak teda něco vtipného?'' Přikývne a já kliknu na stránku z filmy a vyberu požadovaný žánr. Pomalu projíždím celý seznam, až se zastavím u Nedotknutelných.

,,Ty jsou fajn, vidělas to?'' Zavrtím hlavou. V Kalifornii jsem o tom něco slyšela, ale nikdy jsem se nedokopala k tomu se na to podívat, protože mi přišlo až příliš depresivní pozorovat život člověka, který je navždy upoután k vozíku.

,,Ne, ale trochu to znám,'' vysvětlím. ,,Nevadilo by ti pustit si to?'' zeptám se váhavě, protože dostanu chuť ten příběh skutečně poznat.

,,Vůbec, mám ten film rád,'' zvedne koutky vzhůru a já na úspěšnou komedii nadšeně kliknu.

Ze začátku jsem z toho, že tu vedle mě sedí, celá nesvá, ale pak se uvolním a začnu se těm vtipným hláškám a momentům smát. Uprostřed dokonce dostanu záchvat smíchu a rozesměju tím tak i Arthura. Když film skončí, nepřestávám se hihňat. Položím notebook na stůl a povzdechnu si takovým tím spokojeným způsobem.

,,To bylo super, nechápu, že jsem se na to nepodívala dřív,'' přiznám a sednu si zpátky na matraci.

,,Taky se divím, viděl jsem to poprvý před třema rokama s tátou. Přímo jsem umíral,'' zavzpomíná se a zahledí do stěny na druhé straně pokoje. Obočí se mu sveze o pár centimetrů dolů a v očích se mu smutně zablýskne.

,,Fakt? A kde je teď tvůj táta?'' Arthur ztuhne a mně je jasné, že na tohle jsem se ptát neměla. V duchu si za to zanadávám, protože sama vím, jak je hrozné vracet se ke vzpomínkám na mamku.

,,On-On umřel,'' zašeptá zaraženě. ,,Před dvěma lety spadl s vrtulníkem. Byl to pilot, ale selhal mu motor,'' mluví tichým posmutnělým tónem a já ho jemně pohladím po paži. Tvářím se chápavě, protože přesně tak se i v tomhle ohledu cítím, a pohledem mu předávám svou plnou podporu.

,,Mně před rokem umřela máma. Na rakovinu. Vím, jaké to je postrádat jednoho rodiče,'' utěšuju ho - ač předem vím, že mu to nijak nepomůže - protože chci, aby věděl, že je má empatie opravdová. Na tváří vyloudí vděčný poloúsměv.

,,Seš fajn, ty tu rychle zapadneš,'' změní směr hovoru a já se hned cítím o něco líp, protože úmrtí blízkých není zrovna veselé téma konverzace.

,,Arthure? Pojď, už půjdeme!'' zavolá jeho mamka zezdola a Arthur se líně vyškrábe na nohy. Doprovodím ho dolů a s oběma se rozloučím.

,,Rád jsem tě poznal, Lydie,'' řekne mi ještě u dveří při odchodu. ,,Zítra je v osm večírek za městem. Mohl bych tě seznámit s budoucími spolužáky. Mám s tebou počítat?'' Zamyslím se. Zítra jsem chtěla jít sice k Nejvyššímu, ale určitě to všechno stihnu, protože tohle se zdá jako skvělá příležitost k tomu poznat nové přátelé.

,,Jo, ráda půjdu,'' pohlédnu na tátu a ten mi naznačí, že to není problém.

,,Dobře, budu tu přesně v osm. Nikdy nechodím na mejdany včas,'' ušklíbne se a já se jeho přístupu zasměju. Za oběma ještě zamávám a pak s tátou zalezu dovnitř.

Když ukládáme nádobí do myčky, letmo se na mě podívá a uculí se. Nechápavě rozhodím ruce a on se zasměje.

,,Co je, tati?'' nevydržím to.

,,Lydia jde zítra na rande,'' zanotuje a já zrudnu.

,,To není rande!'' bráním se. ,,Jen mě přátelsky pozval na party. Nic víc,'' řeknu rezolutně.

Na žádné rande bych nešla. Vždyť se ani neznáme. A co by tomu řekl Nejvyšší? Počkat... proč by ten k tomu měl něco říkat?

,,Jo, jasně,'' dobírá si mě. ,,Líbil se ti, přiznej si to.'' Můj otec zní momentálně jako šestnáctiletá puberťačka a já se smíchem protáčím oči.

,,Ne, není to můj typ,'' utnu ho.

,,Vážně? A kdo je teda tvůj typ?'' zeptá se zaujatě a hlavu nakloní komicky do strany.

Hodně vysocí třicetiletí muži s maskou, nefritově zbarvenýma očima a delšími vlnitými vlasy, kteří žijí v lesích a po boku mají dvě černé dogy, prolítne mi hlavou, ale nahlas to neřeknu.

,,Ehm, nevím. Asi spíš bruneti.'' Máchnu rukou do prázdna a odeženu tím tak i vlastní myšlenky.

,,Bruneti? Ty snad nějakýho znáš?'' optá se zvědavě.

,,Ne,'' vyhrknu. ,,Jen je vídám ve filmech,'' založím si ruce na prsou a naznačím mu, že tímhle rozhovor už mezi námi končí.

,,Někdy mi ty brunety musíš představit, abych ti nějakýho mohl doporučit,'' vyplázne na mě jazyk, jako by mu bylo deset, a já po něm hodím utěrku, která leží ve dřezu.

,,Děcko,'' odfrknu si, ale na tváři mi utkví pobavený úsměv.

xxx

    Ráno vstanu o něco dříve, abych mohla připravit věci na piknik. Nevím, jestli přinese něco i Nejvyšší, ale pro jistotu toho vezmu víc, abychom to všechno nesnědli hned. Popadnu proutěný košík a vystelu ho kostkovaným šátkem. Naskládám do něj ovoce, pečivo, sušenky, zeleninu, šunku, salám, dvě pomazánky, brambůrky, colu, kakao a ještě zbytek bonboniéry ze včerejška. S nádobím se tahat nehodlám, protože ho má Nejvyšší doma dostatek.

Tátovi nechám krátký vzkaz, že jsem šla ven, a kolem osmé hodiny vyrazím. Na louce se ještě leskne jinovatka a sluníčko sotva doplulo nad obzor. Glans zařehtá ve stáji, ale já mu jen strčím do pusy jako pokaždé kostku cukru a vyrazím sama, jelikož s piknikovým košem by se mi na něm dobře nejelo.

Mířím po už vyšlapané cestičce ke zchátralému lanu a podlezu ho se vší opatrností. Les se ještě teprve probudil, takže je tichý a koruny stromů klidné. Přehodím si koš do druhé ruky, protože mě začínají bolet prsty, a jakmile dojdu ke dveřím chaty, položím ho na zem a zaklepu. Ozvou se kroky a za pár vteřin už koukám na Nejvyššího - konkrétně na jeho hruď - a ucítím známý závan kolínské a whisky. Zakloním hlavu a usměju se na něj. Přemáhá se, ale nakonec zvedne jeden koutek rtů nahoru a v očích mu zajiskří.

,,Vítám tě, Maličká,'' promluví jako první.

,,Ahoj, Nejvyšší,'' pozdravím jej na oplátku. ,,Vyrazíme?'' ukážu na koš vedle sebe a Nejvyšší kývne. ,,Jen vezmi nějaké talíře a příbory, to už jsem nepobrala,'' požádám ho a on mi odstoupí z cesty a ukáže za sebe.

,,Už mám sbaleno, chceš si to zkontrolovat?'' Nahlédnu dovnitř a spatřím podobný koš tomu mému, přikrytý utěrkou.

,,To za boha nesníme,'' zděsím se a Nejvyššího má reakce pobaví. Popadne svůj koš a pak pohotově zvedne i můj. Místo něj proto zamknu dveře a následuju jeho dlouhé kroky. Koše drží, jako by byly prázdné, a na čele se mu pne hluboká vráska, značící, že nad něčím usilovně přemýšlí.

,,Jaká byla večeře?'' optá se za moment a já cuknu rameny.

,,Normální. Ten kluk je celkem v pohodě,'' odpovím nezaujatě, ale nepodívám se na něj. Cítím se provinile, jako bych ho zradila, i když je to naprostá hloupost.

,,Tak to jsem rád,'' ucedí a zastaví se u velkého kamene, u nějž jsme byli naposledy, když jsem se ve spodním prádle rozhodla vykoupat v malém jezírku. Koše položí na zem a natáhne se po velké dece. Pomůžu mu ji rozložit a pak si na ni sednu do tureckého sedu. Nejvyšší se posadí na kámen hned vedle a Scar s Dolorem, kteří šli celou dobu za námi, si lehnou k jeho nohám. Začnu vše opatrně vyndávat a jídlo naaranžuju tak, aby se na prostornou deku pohodlně vešlo. Když už je venku, koše dám na stranu a uvolním tak Nejvyššímu místo vedle sebe.

,,Sedni si, já nekoušu,'' zavtipkuju a Nejvyšší se zakření.

,,To bych si ani nepomyslel,'' odvětí s úšklebkem. ,,Ale sezení na zemi mi neprospívá,'' poukáže na svou chromou nohu a já se zatvářím lítostivě.

,,Aha,'' hlesnu. ,,Co se ti stalo?'' nedá mi to a zeptám se, i když tím pokouším jeho trpělivost se svěřováním se.

,,Přibouchly mi ji vrata. Bohužel, byly železný,'' sdělí mi nevzrušeně a já si zděšeně zakryju ústa hřbetem ruky. ,,Už to nebolí, Maličká,'' uchechtne se, ale mně i tak v hlavě proběhne nespočet živých obrázků.

,,Radši se pojďme najíst,'' zamluvím to a na talíř mu nandám od všeho slaného trochu. Vděčně si to převezme a kousek šunky hodí oběma psům. Ti ji vděčně sní a zase se natáhnou k jeho nohám.

,,Proč zrovna Scar a Dolor?'' Pohladím je po hlavě a oni mé ruce vyjdou vstříc. Vím, že bych se neměla tolik vyptávat, ale zdá se mi, že dnes je na to vhodný den.

,,To je latinsky jizva a bolest,'' vysvětlí mi a já mu pohlédnu překvapeně do očí. Jsou klidné, jako rozlehlé travnaté pláně. ,,Proč?''

,,Vtiskl jsem do nich svoje vzpomínky. Scar nosí moje jizvy a Dolor v sobě drží mou bolest.'' Psi zvednou hlavu ke svému pánovi, když vysloví jejich jména, a ten je pohledem zase uzemní.

,,Existují i lepší jména pro psy,'' připomenu mu zaskočeně. ,,Třeba... Tramp, Neptune nebo Fredy,'' vyjmenuju náhodně a máchám při tom rukama. ,,Bolest a Jizva... to je přece moc krutý.'' Vypadá být pobaven mou reakcí, ale já se i tak mračím, protože se mi nelíbí, jak kolem něj vše působí tolik hrozivě.

,,Já taky nejsem nic jinýho, Maličká. To si pamatuj,'' zní opět varovně a já zavrtím s malým úsměvem hlavou, jelikož tomu ani trochu nevěřím.

,,Lžeš. Jsi přátelský, milý, chytrý, záhadný... A máš spousty dalších vlastností. Nejsi přece krutý,'' uchlácholím ho a zakousnu se do tmavého pečiva.

,,Jsem rád, že mě tak vidíš,'' šeptne a oba dlouhou dobu mlčíme. Necháváme se navzájem pohroužit do svých myšlenek a nasloucháme zvukům větru a vody, zatímco ukusujeme slané pochoutky.

,,Přála bych si tě poznat víc,'' vypadne ze mě nečekaně a Nejvyšší svraští obočí. Vydechne a prázdný talíř vrátí zpět do košíku.

,,Nepřej. Moje minulost není nic pěknýho,'' zareaguje ještě tišeji než předtím a já si povzdechnu.

,,Jak to můžu posoudit, když jsem ji ještě neslyšela?'' Svým dotazem ho zaskočím a Nejvyšší uznale pokývá hlavou, jako bych ho poprvé porazila v kartách.

,,Jednou ti to všechno řeknu, Maličká. Teď ještě ale není správná doba.''