Drahý táto,

ano, já vím, hodně dlouhou dobu jsem se neozvala a nechci radši ani vědět, jaké následky to pro tebe muselo mít, ale už sis asi uvědomil, že jinou cestou jsem se vydat nemohla.

Víš, tati, pamatuješ si na tu chvíli, kdy umřela maminka? Přišel si domů, já seděla mlčky u její postele a dívala se na nehybnou postavu ležící v posteli, která už neoddechovala jako předešlý den.
A ty, jakmile si překročil práh ložnice a obě sis nás prohlédl, došlo ti to... Vzal si mě pak kolem ramen a nesnažil se mi cpát do hlavy jako ostatní, že už jí je dobře, že se to muselo jednou stát a že to překonáme. Ne, ty jsi mi řekl, že můžu klidně brečet, že můžu nadávat a řvát a stěžovat si na toho idiota nahoře, že jí to způsobil.
A pak jsme šli spolu na zahradu, křičeli jsme a zničili jsme spoustu nádobí, protože jsme si mysleli, že tím maminku přivoláme zpět a ona nás seřve za to, co jsme to zase provedli.

Byl jsi naivní spolu se mnou.

Maminka sice nepřišla, ale od toho dne jsem pochopila, že my dva, tati, my dva jsme si zatraceně podobní. Nenávidíme pocit samoty, nenávidíme, když si nemůžeme prosadit svou, a nenávidíme bezmocnost. A přesně tyhle tři věci na mě předtím dolehly a já nemohla jednat jinak. A pokud to vidíš stejně, tak mě pochopíš. Vím to.

Pochopíš mě stejně tak, jako si mě pochopil před lety, když jsem seděla venku v Kalifornii u maminčina rozkvetlého záhonu a povídala si s růžemi. Dělala jsem to přece často, prostě jsem si k nim sedla a povídala jim o nové hračce k narozeninám, nebo o tom, co se děje doma či ve školce. Mamka mě vždycky napomínala, že si umažu oblečení od hlíny, ale já to dělat nepřestala a každý den si k nim sedala a dlouze něco vyprávěla. A ty jsi mě často pozoroval z okna a usmíval ses. Vím to, protože jsem tě tam několikrát zahlédla.

A pak, když už bylo pozdě a já musela zase domů, si ke mně přišel, zvedl mě a s růžemi se rozloučil. Dokonce si jim poděkoval za to, že mě tak trpělivě poslouchají.

Až takhle jsi mě dokázal pochopit. Nenapomínal jsi mě jako mamka a ani ses mi nevysmíval, protože ti to prostě přišlo normální. I tehdy, kdy mi bylo šestnáct a já k nim sedala po mámině smrti. Brečela jsem a sypala ze sebe tolik slov, že jsem pak měla úplně vyschnuto v ústech.

Sedl sis ke mně a povídal taky. Povídal sis s růžemi, protože jsem to dělala já a protože ti to nepřišlo hloupé. Vždycky si mě chápal víc než máma, ta se mě neustále snažila ochraňovat a držet od věcí, které mě přitahovaly.

Tati, nikdy si neodpustím, co jsem ti provedla, protože jsem tím narušila pouto důvěry, které jsme spolu vždycky měli. A upřímně nevím, zda se dá znovu spojit, i když o to opravdu moc stojím.

Růže zůstaly v Kalifornii se spoustou vzpomínek, ale jakmile jsme se dostali do Norska, už nebyly potřeba. Poznala jsem totiž jeho.

Asi bys chtěl vědět, jak se to celé stalo. Jak se stalo, že se tvá malá holčička zamilovala do velkého kriminálníka a utekla. Takže se ti to teď pokusím nějak zběžně vylíčit.

Víš, neposlechla jsem tě už hned na začátku, kdy jsi mi řekl, ať se držím dál od lesa. Vlastně se to stalo úplnou náhodou, když jsem jela na projížďku s Glansem.
Přestala jsem vnímat, kam mě koňská kopyta vedou, a ocitla se znenadání v lese. Nevrátila jsem se, protože se mi to uvnitř líbilo. Byl jsi tam někdy? Pokud ne, tak tam jdi. Nebezpečí ti nehrozí a vlastně ani nikdy nehrozilo, čili si můžeš v klidu procházet mé vyšlapané cestičky. Možná se dostaneš i k malé chatce, kterou on postavil a kam jsem za ním skoro každý den chodila.

To množství vysokých krásných stromů, jemné paprsky slunce na hlinité zemi, ptáci a jedno velké království. Nechala jsem se moc unést a v lese se ztratila. Glans se mi splašil kvůli psímu štěkotu a utekl. Pak se ten štěkot ozval odněkud zblízka a dva černí psi se za mnou rozběhli. Byla jsem hrozně vyděšená a bála se té zvěsti o Netvorovi, že mě nechá svými černými psy roztrhat a předtím třeba ještě znásilní.

Nejvtipnější na tom bylo, že právě onen vraždící maniak mě z lesa vysvobodil. Už jen to vypovídalo o jeho povaze, která nebyla tak zkažená, jak si celé Norsko, policisté i ty myslíš.

Pamatuješ si, jak si za mnou přišel druhý den do stáje? Poprvé jsem ti zalhala. Nelíbilo se mi to, ale musela jsem, protože do mého života najednou vstoupila neznámá touha poznat člověka, ve kterém se lidé v Norsku nejspíš zmýlili.

A od našeho prvního setkání ta celá dlouhá éra lží a útěku do lesů začala. Vytrácela jsem se vždy, když si nebyl doma. Po celou dobu prázdnin a i tehdy, kdy si mi dal zaracha. V noci jsem se vyplížila ven, abych s ním mohla strávit aspoň pár hodin, když ve dne jsem neměla šanci.

Postupem času jsem se do něj zamilovávala. V hlavě jsem neměla nic jiného než jeho a nemohla jsem být bez něj ani jediný den. Hádali jsme se, odháněl mě od sebe, protože si myslel, že mě kazí a že pro mě není dost dobrý. Vždycky si přál, abych žila život jako všechny ostatní holky. Abych si našla kluka na střední a vše bylo tak, jak má.
Ale nic ve mně po tom neprahlo, protože po takovém životě už jsem sama dávno netoužila.

Doteď je nešťastný z toho, že jsme se my dva, tati, pohádali a že mám teď život o dost jinačí. Musím mu neustále opakovat, že nemusí ničeho litovat a za nic se vinit, protože neodejdu. Už nikdy.

Lituju toho, že jsem na tebe křičela a že jsem se nechovala úplně fér, ale jak říkám, oba si vždycky potřebujeme prosadit svou. A ty jsi mi nedal jedinou možnost, než si ji prosadit radikálním způsobem.

Neřeknu ti, kde teď jsem, protože by ses mě určitě vydal hledat a jeho poslal na smrt do vězení. Jsem v bezpečí, věř mi. Jsem s ním a to znamená, že jsem přesně tam, kde mám být.
I když o něm valné mínění zrovna nemáš – ostatně, pár lidí zabil a nakradl spousty peněz – tak bych byla ráda, kdybys ho nepovažoval za někoho pro mě nebezpečného. Nemusíš o něm vykládat bůh ví jaké chvály, nemusíš ho mít rád, ale aspoň věř tomu, že s ním jsem v bezpečí.

Ochrání mě. A víš, proč? Víš, proč jsem si tak jistá, že to udělá? Protože mě miluje, tati. Miluje mě víc, než si zjevně myslíš.

Přemýšlela jsem o tobě a Susan a chci, abys věděl, že ti to přeju. Chci, abys byl šťastný, táto, a pokud je ona ta, s kterou se tak cítíš, tak jsem za to jen ráda. Pravdou je, že ji teď budeš asi potřebovat nejvíc, když se tvá dcera vydala do světa s hledaným zločincem.

Každý den ulehám s pocitem, že jsem tě hrozně zklamala. Je to děsné pomyšlení, ale nikdy bych své rozhodnutí nemohla změnit, protože jsem ho v tom nedokázala nechat. To je, jako by si opustil mámu tehdy, když ti řekla, že umírá na rakovinu. Dokázal by si to?

Já myslím, že ne.

Kdy se naše cesty zase spletou, to ti bohužel nepovím. Teď jsem odkázána jen na život ve dvou, dokud se to tam venku neuklidní. Nestěžuju si. Takhle jsem to totiž chtěla.

Tati, nezlob se na mě, prosím. Nebuď ze mě zklamaný a pokus se na to aspoň pro jednou podívat z pohledu mě. Pokus se vidět celou tu událost, která se od příjezdu do Norska odehrávala, jinak, než si ji viděl doteď.

Uvidíš, jak moc se to vše usnadní.

Mám tě nadevšechno ráda, táto.
A to se nikdy nezmění.
Slibuju.

S láskou, tvá dcera Lydie x

Pan Butler přehnul už po několikáté zmačkaný dopis, který před lety obdržel od své jediné dcery, a promnul si vlhké a zarudlé oči. Četl ho každý den a jeho řádky znal již zpaměti. Představoval si Lydiin něžný hlas, který mu jej předčítá, a cítil se vždy o něco lépe. Jako by nikdy neodešla a měla se za chvíli vrátit ze školy, nebo z projížďky na Glansovi.

S povzdechem sešel dolů do chodby, kde si nazul boty, které ležely hned vedle decentních lodiček jeho manželky, a vyrazil do stájí. Osedlal si svého nejmilovanějšího koně s nejdivočejší povahou a krásnou lesklou šedou srstí a vyhoupl se na jeho hřbet. Pak se sklonil ke Glansově uchu a zašeptal:

,,Ty víš, kam máš jet. Tak uháněj,'' pobídl ho a kůň vyrazil směrem k lesu, kde už měl vyšlapané své cestičky. Jakmile kůň zpomalil, pan Butler zavřel oči a nechal se Glansem proplétat mezi vysokými stromy.

Vítr mu nad hlavou cuchal větve stromů a roznášel listí po norských krajinách. Pan Butler  se nepatrně usmíval, protože vycítil přítomnost své zesnulé ženy, která všemu ty roky přihlížela z druhé strany, kam se on zatím ještě nechystal.

Tady v Norsku byl doma a tady byl odhodlaný čekat na svou dceru klidně až do své smrti.

Na ni a na Williama.

Protože věděl, že se jednou vrátí.