V hlavě měl jediné. Že to byl ten největší, nejodpornější a nejdebilnější člověk na celé pitomé planetě. Nikým nemilovaný a odporný vyvrhel. Proč jen ji poslal pryč? Proč to sakra udělal? Kvůli tomu blonďatému idiotovi? Kvůli tomu, že si uvědomil, že ji má až moc rád? Že mu došlo, že kdyby to pokračovalo dál, tak bych se do té malé, nevinné a krásné dívenky taky mohl zamilovat?

Byl jediný důvod, a to ten, že nechtěl, aby ho měla ráda. Což bylo zatraceně hloupé říkat po tom, co si to vlastně vyloženě přál, ale věděl, že kdyby k němu časem něco pocítila, zničilo by ji to. Zničil by ji on.

Ale už přece četla ty deníky a neodešla, kolovalo mu hlavou.

Svědomí ho nakoplo a ono se malinko pousmál, když si to uvědomil. Zvládla to všechno přelouskat a pak se stejně vrátila. A nikdy nelitovala toho, že se setkali. Nebo to aspoň neřekla nahlas. Byla tak statečná. Tolik, že si občas říkal, jak je možné, že se s takovou dávkou statečnosti mohla narodit zrovna tahle holka.

Přecházel po místnosti sem a tam a Scar s Dolorem ho zaujatě pozorovali. Pak se zastavil na místě, prohrábl si vlasy a dobře si promyslel, co udělá.

Byl sobecký hajzl a Lydia byla to nejlepší, co ho za posledních dvacet let potkalo. Neměl nikoho kromě Harveyho, jehož život se dal považovat za mnohem lepší než ten jeho, i když ho trávil ukrýváním se u svojí tety.

Harveyho okolní svět neznal. Mohl jít kamkoli, protože nikdo nikdy neodhalil zbylé členy Pěti prstů. Zato Nejvyššího v Londýně znal každý. Pořád byl nedořešeným případem a nemohl si jen tak vykračovat po planetě zemi, jako by se po jeho minulosti již zaprášilo.

S rukama na bocích se podíval na Scara s Dolorem, kteří k němu vzhlíželi svýma věrnýma korálovýma očima už pár let. Čekali, co řekne, a on se místo toho jen ušklíbl a promnul si polovinu svého odhaleného čela.

,,Co jsem to za idiota,'' zašeptal si pro sebe a popadl kabát. ,,Scare, Dolore, ke mně!''

xxx

   V létě roku 2009 se jednoho dne objevil Pinky. Seděl jsem zrovna u vodopádu, což bylo místo, který jsem měl v lese ze všech nejradši. Znal jsem už každej jeho kout, jak jsem jím často procházel. Znal jsem všechny lesy, který se poblíž nacházely, ale tohle místo bylo ze všech stejně nejhezčí.

A tak jsem tam tak seděl, v ruce třímal diamant, kterej mi jako jedinej v týhle samotě zbyl, a přemýšlel, co s ním udělám.

Plánoval jsem svou pomstu Douglasovi už tisíckrát. Plánoval jsem ji i tehdy, kdy jsem do dřeva vyryl jeho podobiznu, stejně jako jsem vyřezal podobiznu Pinkyho, Digituse a Centra. Všechny ty plány jsem měl v hlavě a byl připravenej je zrealizovat.

Pak se za mnou ozval známej, jen trochu zhrublej, hlas. Otočil jsem se a spatřil malýho Pinkyho, kterej se od tý doby, co jsme se viděli naposledy, dost změnil. Vypadal dospěleji. Blonďatý vlasy si vyčesal nahoru, aby mu chlapecky nespadaly do tváře, zmohutněl a ruce mu zdobily velký stříbrný prsteny.

,,Pinky,'' pozdravil jsem ho tiše a snažil se nedávat najevo svoje velký překvapení. I když jsem byl šokován maximálně.

Jak mě proboha v týhle díře našel?

,,Už dávno jím nejsem,'' řekl stroze a chtěl mi tím jasně naznačit, ať už mu tak laskavě nikdy neříkám. Věděl jsem, že se stydí za svou minulost. To já byl tou svou přímo znechucenej.

,,Pak já zas už nejsem Nejvyšším,'' opětoval jsem mu holej fakt, se kterým jsem se smířil už dávno. Posadil se vedle mě na kámen, z kterýho byl krásnej výhled na modrou hladinu jezírka.

Seděli jsme vedle sebe mlčky několik minut, jako by bylo pomalu samozřejmý, že se tu Harvey zjevil a že mě po letech opět našel.

,,Odešel jsem hned, jak jsem měl příležitost. Chtěl jsem se vrátit, pane.'' Kývl jsem na souhlas, protože jemu jedinýmu jsem ze spolku věřil. Nechtěl jsem se k tomu ale nadále vyjadřovat, protože by to znamenalo vracet se ke vzpomínkám, jež jsem se snažil každým dnem potlačovat.

,,Dospěl si,'' poznamenal jsem tiše. Nechtěl jsem se ihned ptát na to, co mě zajímalo nejvíc.

,,Musel jsem. Vy ste mě naučil, že každej kope za sebe. Nebo za opravdovýho přítele. A to jste pro mě vy. Nezradím Vás, pane,'' ujistil mě pevným tónem a já byl hrozně rád, že tam se mnou v tu chvíli je.

,,Já vím, Harvey, a proto si taky jedinej, komu kdy budu věřit,'' řekl jsem mu popravdě a pak se konečně zeptal: ,,Jak jsi mě našel a jaktože nejsi překvapenej, že žiju?'' Harvey zaujal pozici, ve který si připadal komfortně, a dal se do vyprávění:

,,Začnu od začátku. Hned po tý nehodě jsem byl nucenej s Douglasem zůstat, protože se bál, že ho napráskám. Fakt jsem to chtěl tehdy udělat, ale věděl jsem, že to bude k ničemu, protože by mě mohli chytnout. Nikdy jsem ho jako svýho velitele nebral, i když se jím nazýval. Založil novej spolek a najal si i nový lidi. Povedlo se mi zdrhnout, ale musel jsem jednat rychle, protože Douglas si v Londýně nadělal přátele skoro všude a mohli mě kdykoli dopadnout.

Neměl jsem žádný kontakty, nevěděl jsem, komu můžu věřit, takže to bylo období, kdy jsem se převážně jen skejval. Potom jsem ale v jednom kasinu narazil na bohatýho tlustýho Itala. Seděl jsem u pultu a on zrovna vyhrál obrovskej balík peněz. Volal přitom pořád dokola, škoda, že tu není Eso. Škoda, že tu není Eso. A já si vzpomněl, že takhle říkali i Vám.

Nenápadně jsem si ho tedy odchytil, když mířil do svojí přepychový limuzíny, a on si mě vyslechl. Nejdřív mi nevěřil, když jsem mu ale popsal, kdo jsem, rozzářil se a zvolal, že mě zná. Asi jste mu o mně někdy vyprávěl. Tehdy mi řekl, že jste naživu, ale nevěděl Vaši přesnou polohu, protože o kontakt s vámi prý dávno přišel. Řekl mi jen, že jste asi skončil v Norsku, a dal mi na cestu spoustu peněz. A tak jsem se vás vydal hledat, i když to bylo jako hledat jedinýho mravence bez tykadel v obrovským mraveništi.'' Harvey se odmlčel a s pohledem upřeným na vodu v jezírku pokračoval:

,,Jakmile jsem se dostal do města kousek odsud -  mezitím jsem jich prošel opravdu dost -  všiml jsem si jednoho článku v novinách. Napsala ho jistá žena, která naštěstí mluvila anglicky. Byl o muži v masce, kterej se záhadně objevil ve městě a záhadně zase zmizel. Byl vysokej, celej v černým a měl delší vlnitý vlasy. Popis odpovídal v mnoha směrech Vám, takže jsem se rozhodl, že to risknu, a za tou ženou se vydám.

To mi zabralo dalších několik dní, než jsem konečně zazvonil u jejích dveří. Nejdřív otevřel nějakej chlap, čili už jsem to chtěl předem vzdávat, jenže se ukázalo, že je to jen její manžel. Za chvíli už jsem tedy seděl u nich v obýváku na gauči a sděloval tý ženě, koho hledám. Řekla mi o Vás toho spoustu, pane. Kolik oblečení jste u ní v obchodě nakoupil, jak mile jste s ní jednal, jak jste se vypařil dřív, než vás stačila pozvat domů. Doufal jsem, že mluví o Vás a že jsem byl už blízko. A i když mi neřekla, kde jste, hodně mi pomohla. A tohle vám posílá.'' Z kapsy vytáhl obálku, kterou jsem si od něj převzal.

,,Den na to jsem si zjistil nejbližší města i vesnice. Nejbližší městečko ze všech bylo tohle. Takže jsem se sebral, půjčil si auto a jel sem.

Ve městě kolují zvěsti, že se někde v lesích nachází uprchlík, kterej vykrádá domy, ale nikdy ho nikdo nezastihne. Jedna žena dokonce tvrdila, že viděla vysokou postavu zabíhat do lesa. Takže jsem věděl, že jsem na správný adrese ve správnej čas, než vás ty Norové objeví.

Prošel jsem si kus těch lesů, než jsem vás uviděl sedět tady. Našel jsem vás po tolika měsících a tady na tom místě vám slibuju, že vás neopustím a že vám obstarám vše, o co si jen řeknete. Musím se totiž taky ukrejt před Douglasem a ostatními, takže jsem se rozhodl, že si pronajmu malej obchod tady ve městě a s mou tetou Rose se do něj nastěhuju. Žije kousek odsud a je dost osamělá,'' zakončil svoje vyprávění a já se to všechno pokoušel vstřebat. Harveyho mi poslalo samo nebe. Vypátral mě, i když nemusel. Absolvoval tohle všechno jenom proto, aby mě našel a přitom jsem mu já možná zpackal celej život.

,,Teta Rose? O tý si nikdy nemluvil,'' zareagoval jsem na tu nejmíň podstatnou věc, kterou mi ve svým dlouhým monologu sdělil.

,,Je to nějaká hodně vzdálená teta z otcovy strany. Jednou mi napsala, když jsem byl ještě v Londýně. Bylo to někdy po smrti mých rodičů. Psala mi, že žije sama v Norsku a že by se se mnou ráda setkala. Nikdy jsem jí neodepsal, protože jste mě potom objevil Vy. Teď jsem po letech našel její kontakt, ona mě neposlala naštěstí do háje a domluvili jsme se na tom, že bychom se konečně mohli vidět. Mám podivnou radost z toho, že mi na světě ještě někdo z rodiny zbyl,'' poznamenal a jen letmo se usmál, což dělal asi tak často jako já.

Už jsem v něm neviděl malýho vystrašenýho kluka. Ne. Už jsem tu seděl s dospělým mužem.

,,To mám radost,'' hlesl jsem. ,,No, Harvey, myslím, že to nebudeme mít lehký.''

Neměli jsme.

Jakmile se na scéně objevil Harvey, můj život se zase rázem změnil. Možná i k lepšímu, nemusel jsem se starat totiž o jídlo ani oblečení, a to znamenalo, že jsem se už mezi lidi vůbec nedostal. Anebo možná taky k horšímu, protože les se stal mým jediným domovem, kde jsem rozhodně nevítal cizí návštěvníky. Díky tomu se mi později začalo říkat Netvor a lidi ze mě opravdu to monstrum udělali.

Přikládám dopis od Vivienne.

Milý pane Záhadný,

   během našeho setkání jsem nejspíš přeslechla Vaše jméno, takže jsem si Vás pojmenovala takhle.

Od doby, co jste se nečekaně objevil v mém životě a pak zase rychle zmizel, se změnilo spoustu věcí. Do té doby jsem byla jen zoufalou matkou s dvěma dětmi, která nutně toužila najít muže s mnoha penězi, aby už nikdy nemusela dělat práci, která ji nebaví.
A to byla chyba, protože jsem si mnohdy připadala jako stará zlatokopka, a ne máma dvou překrásných dětí. A i když jste to ani neplánoval, svým odchodem jste mi otevřel oči. Otevřel jste mi je tak, že jsem okamžitě změnila pár věcí ve svém životě.

Přestala jsem se stýkat s muži, kteří vypadali majetně. Přestala jsem tolik prahnout po penězích, protože mi došlo, že moje děti a ani vlastně já to nepotřebujeme. Dala jsem výpověď a začala se věnovat věcem, které mě bavily mnohem víc. Napsala jsem článek do novin o Vás, za což se Vám opožděně omlouvám, a ten článek mi nejen vydělal hromadu peněz, ale díky němu jsem si našla i muže, který mě požádal před nedávnem o ruku.

A já prostě vím, že za to můžete právě Vy, protože po celou tu dobu, co jsme spolu mluvili, jste se choval úplně jinak než ostatní chlapi předtím. A jako pravý gentleman jste mě i slušně odmítl.

Děkuju Vám, pane Záhadný, a přeju Vám tolik štěstí, kolik jen jde, abych se Vám odvděčila za to, co jste pro mě, i když nevědomky, udělal.

S láskou, Vivienne.

Tímhle kapitola končila a já smutně zavrtala obličej do polštáře. Nejvyšší možná ruinoval životy ostatních lidí, ale nejspíš jich také hodně během toho svého zachránil. Aniž bych to věděla já a aniž by to věděl on sám.

Najednou jsem k němu pocítila zvláštní sympatie. Byla jsem na něj hrdá, byla jsem pyšná na to, že v něm zůstalo kus lidskosti, protože kdyby ne, tenkrát by mě v tom lese nechal, využil přítomnosti krásné čtyřicítky nebo dokonce patnáctiletého Harveyho vydal ulicím napospas.

Vzala jsem si čisté oblečení a šla si dát ranní sprchu. Zatímco jsem se mydlila a teplá voda mi masírovala přeležená místa na těle, z chodby se ozvaly kroky.

Ale táta to být nemohl.

Psal mi totiž, že v pohodě dorazil do práce.