Nejvyšší mě zase doprovodil na kraj lesa a ušklíbl se, když si všiml mého nasupeného výrazu. Opět mě porazil a mně to rozčilovalo, protože jsem si prostě přála být alespoň jednou lepší. Založila jsem si ruce na prsou a našpulila naštvaně rty. Nejvyšší se té grimase zasmál. Opravdu, upřímně, hrdelně zasmál. Srdce mi z toho zvuku zaplesalo a já věděla, že tenhle zvuk chci slyšet ještě víckrát.

,,Zítra to dopadne určitě líp,'' řekl mi a já se zarazila a kousla provinile do rtu.

,,Zítra nemůžu, Nejvyšší. Možná až večer, promiň,'' omluvila jsem se se sklopenou hlavou a on se nespokojeně zamračil.

,,Jakto?'' zeptal se s nakrčeným obočím a mně najednou přišlo, že kdybych mu to řekla, mohl by začít zuřit. Ve svých denících se naštvával totiž často, ač se tam jednalo o vážnější situace.

,,Ehm... jdu ven,'' odvětila jsem vyhýbavě, ale on se na mě díval stylem, kterým mi jasně naznačoval, že to mu jako odpověď rozhodně nestačí. ,,S mým kamarádem Arthurem,'' ujasnila jsem a všimla si, že zatnul pěsti, až mu zbělely klouby na rukou. Dělal to často. Utlumoval tím nejspíš vztek, který se v něm v tu chvíli hromadil.

,,Aha,'' vyšlo z něj pouze a já uhnula raději pohledem. Dívala jsem se na louku, na kterou dopadaly paprsky odpoledního slunce, a nevěděla, co dál říct. Proč mu to vadilo? Sám chtěl, abych si našla kamarády. To se mnou nemohl mluvit na rovinu?

,,Nejvyšší?'' oslovila jsem ho opatrně a ani nečekala na jeho odpověď. ,,Mám tě ráda,'' vypadlo ze mě s takovou upřímností, že mě to i samotnou překvapilo. Nejvyšší nebyl výjimkou. Díval se na mě s rozšířenými zorničkami a jeho oči, dva smaragdové kamínky, se na okamžik zablýskly.

Usoudila jsem si, že asi nebyla úplně vhodná chvíle na to vylévat si mu své city, ale přišlo mi to jako skvělý způsob, jak zažehnat spor.

,,Ehm,'' začal a nejspíš přemýšlel nad tím, co mi na to má říct. Byl zaskočený, ale potěšilo ho to, to jsem poznala. ,,Pojď se mnou, Maličká,'' zašeptal a já jeho zbrklou reakci moc nechápala. Čekala jsem, že třeba řekne to samé a já pak půjdu domů. Možná, že mi to dokonce vyvrátí a bude zase tvrdit, že je špatný člověk, ale on mi místo toho prostě řekl, ať jdu za ním

Následovala jsem ho tedy a připomnělo mi to naše první setkání, kdy mě vyváděl z lesa ven. Taky jsem šla za ním, prohlížela si ho a v hlavě mi vířilo tisíce myšlenek. Že mě určitě zabije a nechá roztrhat svými dvěma psy. Teď jsem měla v hlavě jen jedinou otázku, a to tu, kam mě to proboha vede.

Nešli jsme moc dlouho. Minuli jsme vodopád i Nejvyššího chatu, než jsme se zastavili před vstupem do kamenného vojenského bunkru. Navazoval na kus skály a zakrývaly ho z poloviny větve stromů.

Nejvyšší mi pokynul, ať jdu před ním, a protože jsem mu vždycky tvrdila, že jsem statečná a nebojácná, tak jsem ho s váháním poslechla.

Uvnitř byla tma a já se po chvíli prudce otočila, protože jsem zpanikařila, že na mě něco vyskočí. Narazila jsem přímo do Nejvyššího hrudi a stydlivě se odtáhla. Ten se bez řečí pro něco natáhl a zaslechla jsem cvaknutí, při kterém se objevil malý plamínek. Nejvyšší s ním zapálil pochodeň, která byla ještě před chvílí na stěně, a jemně mě postrčil dopředu, čímž mi dodal trochu odvahy.

Šla jsem delší uličkou a zastavila se v místě, kde začínal být prostor větší. Nejvyšší si stoupl přede mě, čímž jako zdroj světla odhalil několik věcí v kamenné místnosti, a zapálil další pochodeň. Celý bunkr se rozsvítil a já spatřila něco úžasného. Nespočet rytin ze dřeva i kamene. Portréty, zvířata, krajiny, lesy... Bylo to nádherné.

,,Páni,'' vydechla jsem obdivně a prohlížela si stěny zaplněné rytinami. Na jedné seděli vedle sebe Scar a Dolor, na další byl Harvey a byl zachycený každý detail jeho tváře. ,,To je úžasné,'' řekla jsem ohromeně. ,,To všechno si-,'' začala jsem, ale ani jsem to nemusela dopovědět, protože Nejvyššího pohled mi předem odpověď sdělil.

Pak jsem narazila na portréty tří mužů a okamžitě tušila, o koho se jedná, i když jsem je naživo nikdy neviděla. Stačily mi popisy z deníků.

,,Center,'' šeptla jsem při pohledu na chlapa s krátce střiženými vlasy a dokonce i vyrytým strništěm. ,,Boyd,'' rozpoznala jsem muže, kterému vlasy končily nad rameny a měl je poházené do všech stran. ,,A... Douglas.'' Dívala jsem se na prostřední dílo, na kterém si dal Nejvyšší nejvíce záležet. Nechápala jsem, proč to udělal. Proč si dal práci s tím, aby vyrýval někoho, kdo mu tolik ublížil.

,,Kvůli vzpomínkám. Nechci zapomenout jejich ksichty. Až totiž nastane správnej čas, pomstím se,'' vysvětli vědoucně a já se zamračila.

,,I Centrovi?'' Pohladila jsem dokonale propracované strniště na jeho tváři, která se zdála být tak přátelská.

,,Ne, tomu ne. Toho tu mám na památku, abych nezapomněl, jakýho génia jsem ve svým spolku měl.'' Nejvyšší se na Logana obdivně zadíval a já se pousmála. Ať si on i deníky říkaly, co chtěly. Měl srdce a měl i city. A přesně tohle bylo důkazem.

,,Slib mi, že se ti nic nestane,'' zašeptala jsem. ,,Víš, ve filmech nebo knížkách většinou bývá, že když se člověk někomu mstí, tak to nedopadne dobře. Buď umřou oba nebo jen on, anebo v lepších případech ten, komu se mstí. Ale to se stává jen ve filmech o superhrdinech nebo s Chuckem Norrisem a Arnoldem Schwarzeneggerem.'' Začala jsem neurčitě máchat rukama, protože představa, že se Nejvyššímu něco stane, byla děsná. Přeci jen jsme byli spojenci a rozuměli si. On mi důvěřoval a já důvěřovala jemu.

,,Maličká,'' utišil mě pobaveným tón a já na něj zírala s vytřeštěnýma očima ,,Slibuju ti, že se mi nic nestane. Možná pár škrábanců, ale kvůli hajzlovi, jako je Douglas, nechcípnu.'' Tím mě aspoň trochu uklidnil, ale i tak jsem si poraženě povzdechla, protože chuti po pomstě jsem ho nevyvarovala.

,,Chtěl bych si tě taky vyrýt,'' oznámil mi zničehonic a vyrazil mi tím dech. Doteď jsem nemohla uvěřit už jen tomu, že mi ukázal něco tolik úžasného, a teď mě k téhle rozrostlé nádheře chtěl ještě přidat.

,,Stála bys mi modelem?'' zeptal se mě s vážnou tváří a mně v hlavě rázem vyskočil obrázek z romantického filmu o Titanicu, kdy Kate Winslet leží nahá na lenošce a Leonardo DiCaprio ji kreslí v celé její kráse.

Což byl úplně jiný případ a vůbec se to nespojovalo se mnou a Nejvyšším, ale moje myšlenky si prostě nedaly pokoj. Okamžitě jsem je zahnala a soustředila se jen na vysokého muže před sebou.

,,Já... ano! Jistě! Páni... děkuju, to-,'' koktala jsem a Nejvyšší se kousl jemně do rtu, aby tak zabránil rozveselenému úsměvu. ,,Uhm, tady?'' zeptala jsem se celá rudá, ale on zavrtěl hlavou.

,,Tady si jen svoje díla ukládám. V chatě už nebylo místo a tohle jsem náhodou našel. Harvey tu nikdy nebyl,'' odpověděl a pak dodal. ,,Vyřezal bych tě u mě.''

Nevím, proč, ale cítila jsem, jak před ním rudnu ještě víc. Sklopila jsem pohled k zemi a nervózně kývla.

,,Tak jo. Teď?'' Času jsem měla ještě dost. Táta byl v práci a doma bych neměla moc co dělat kromě ponoření se do Nejvyššího minulosti. Ale tu jsem teď nevyhledávala, když přede mnou stál hrdina všech deníků.

,,Teď,'' souhlasil Nejvyšší tiše a z jeho hlasu mi naskočila husí kůže.

Měl na mou osobu zvláštní efekt. To, jakým způsobem mě vždycky pozoroval. Jako by předem věděl, co řeknu, a přehraboval se v mých myšlenkách.

Vyšli jsme zase ven a on pochodeň uhasil. Scar s Dolorem se postavili vedle nás, každý z jedné strany, a poslušně nás následovali. Měla jsem v sobě najednou velkou dávku pozitivní energie a jednoduše radost! A mohlo za to jedině to, že mi Nejvyšší odhalil další část svého života.

Zase jsme se tedy vrátili zpět k němu a mně připadalo, jako bychom se společně vraceli domů, protože už jsem to tu moc dobře znala a brala to jako místo, kde jsem se cítila v bezpečí. Chtěla jsem to všechno poznat ještě víc. Chtěla jsem znát norské lesy stejně tak dobře jako Nejvyšší.

,,Sedni si,'' požádal mě a já ho poslechla. Mezitím zmizel ve dveřích ložnice a vrátil se s koženým kufříkem. Zvědavě jsem ho pozorovala, jak jej pokládá na pult a otevírá.

,,Chceš radši sedět nebo stát?'' Otočil se ke mně s tázavým pohledem a já pokrčila rameny. Nakonec jsem ale mlčky zůstala sedět a Nejvyšší souhlasně kývl. Poté přinesl velký kus dřeva a spolu s ním a kufříkem si sedl do křesla. Uvnitř měl pečlivě srovnané všechny nástroje, které si vyskládal opatrně na stůl. Sledovala jsem, jak si při pokládání dává záležet, aby se náhodou žádné rydlo nepoškodilo.

Zadíval se na mě a moje tělo začalo na navázaný oční kontakt okamžitě reagovat. Napomenula jsem se za to, ale i přesto mě nepřestalo šimrat v břiše a byla jsem po celou dobu neklidná. Nejvyšší si mě důkladně prohlížel, aby si zapamatoval každý detail mé tváře i těla, a já jen pomalu oddechovala a seděla ve vzpřímené pozici.

Nejprve si vše jemně načrtl tužkou a pak se dal do rytí. Dívala jsem se na jeho levou polovinu tváře, která se plně soustředila a mračila.

,,Proč já ti stojím modelem, když Douglase, Logana a Boyda si zvládl z hlavy?'' zeptala jsem se zvědavým tónem, protože jsem pochopila, že by mě tu vlastně ani nemusel mít. Samozřejmě jsem za chvíle s ním byla vděčná, ale i tak mi to přišlo zbytečné, když se mu povedlo tak dokonale vystihnout ty předešlé tři muže, aniž by před ním stáli.

Nejvyšší zvedl hlavu a jeho černé oči propálily ty mé modré. Polkla jsem, protože jsem se na moment lekla, že jsem se na něco takového vůbec neměla ptát. On si ale jen povzdechl a odložil rydlo zpět na stůl.

,,Ještě tvou tvář tak dobře neznám,'' odtušil, ale já moc dobře věděla, že tohle není pravdivá a už vůbec ne úplná odpověď. Mlčky jsem převzala vedení v očním kontaktu a Nejvyšší jej po chvilce rozpačitě přerušil. ,,Možná jsem jen chtěl více času s tebou. Možná jsem ti chtěl ukázat něco, co nikomu předtím. Možná, Maličká, nechci, aby ses stýkala s lidmi, jako je Arthur, protože vím, že jsou mnohem lepší než já,'' přiznal se a já na něj opařeně hleděla a snažila se ta všechna nová a neočekávaná sdělení pobrat.

,,Máš pravdu. Je lepší než ty v mnoha věcech. Není to vrah, není to zločinec, nehrozí mi s ním, že mě zatknou nebo že mě unese nějaký pouliční gang, ale víš, Nejvyšší, nikdy bych mu nedala přednost před tebou,'' řekla jsem mu upřímně zase já a Nejvyšší se během mého mluvení mračil víc a víc. Ke konci se mu vrásky na čele aspoň trochu vyhladily, ale pořád jsem cítila, že mu něco vadí.

,,Tak s ním zítra nechoď,'' požádal mě skoro, jako by mi poroučel, a já párkrát udiveně zamrkala.

,,Proč?'' vyzvala jsem ho k přímě odpovědi roztrpčeně. Vadilo mi, jak neustále chodil okolo horké kaše a neříkal mi věci tak, jak jsou.

Nejvyšší vstal a na zem tak spadlo pár zkroucených pilin. Oprášil se a pak několikrát zavrtěl hlavou. Dlouho nic neříkal, než se konečně pootočil a s chladným tónem mi oznámil:

,,Asi bys měla jít, Maličká. Měla bys jít,'' opakoval, ale nepodíval se na mě. Nechápala jsem jeho chování. Ještě před chvíli byl vstřícný a úžasný, a teď mě prakticky vyháněl.

Vstala jsem a zaťala pěsti. Přesně tak, jak to dělal on. Přiblížila jsem se k němu a čekala, že něco udělá, ale k ničemu se neměl. Jen stál, nemluvil a ani se nehýbal. Připadalo mi to směšné. Jako by byl malé uražené dítě a já ta, která ho napomenula za špatné chování.

,,Bojíš se to říct. Bojíš se přiznat, že mě chceš mít jen pro sebe!'' zašeptala jsem zlostně a pak hodně rychle zmizela. Utíkala jsem pryč z chaty, ale za sebou jsem ještě zaslechla tříštění skla a hlasité klení.

Byla to pravda! Chtěl mě pro sebe! Chtěl! A navzdory situaci jsem za to byla šťastná.

I tak jsem ale uháněla rychle domů, protože jsem věděla, že je to tak správné. Že teď potřebuje být sám, aby si ty věci urovnal v hlavě.

Doufala jsem jen, že mu to nebude trvat moc dlouho a že nakonec nebudu zklamaná.