Probudila jsem se ve vlastní posteli a hlava mě bolela, jako by mi na ni někdo hodil desetikilový kámen. Chytla jsem se za tu nejbolestivější část na spánku a rozhlédla se okolo sebe. Vážně jsem se právě nacházela ve svém pokoji?

Usmála jsem se, protože to znamenalo, že to celé byl jenom hodně špatný sen. Že Nejvyšší je u sebe v chatě se Scarem a Dolorem a že já můžu jít večer zase za ním a strávit s ním celou noc. Nic z toho se neodehrálo, byly to všechno jen hloupé výplody mé fantazie! Až na ztrátu mého panenství, to zase tak zlé nebylo. Ale i tak! Pořád mám svou poctivost, Douglas je někde kdo ví kde a doufám, že tam i dlouho zůstane, a Nejvyšší není ve vazbě a nehrozí mu odsouzení k smrti.

Vyběhla jsem šťastně z pokoje a okamžitě zamířila do kuchyně, kde jsem se před prahem zarazila, když jsem u stolu spatřila sedět tátu se Susan. Drželi se za ruce, a jakmile jsem vešla, stočili ke mně své utrápené pohledy. Tázavě jsem pozvedla obočí, protože oba měli zarudlé oči a vypadali nevyspale. Hned první, co mě napadlo, bylo, zda je Arthur v pořádku.

,,Co se stalo?'' zeptala jsem se jich nechápavě a Susan se podívala překvapeně na tátu. Srdce se mi rozbušilo. Byl to jen sen. Jen sen. Jen pitomý výplod mojí bujné fantazie!

,,Ty si to nepamatuješ?'' zeptal se chraplavě táta a z oka mu vyklouzla jedna slaná kapka, která se mu vsákla do límce kostkované košile. Polkla jsem a hlavu si dala ztrápeně do dlaní.

,,Nestalo se to. Nebyli jsme v Londýně, že ne? Nebyli jsme na policii a William nepůjde do vězení, že je to tak?'' ptala jsem se s nadějí v hlase a táta vstal.

,,Lydie, proboha! Proč se o něj pořád tak staráš? Znásilnil tě! Je to vrah a zločinec! Mohl ti zničit úplně život!'' zvýšil hlas a mě přemohl vztek, protože mi pořád nevěřil. Zaryla jsem si nehty bolestivě do dlaní a přimhouřila hrozivě oči.

,,Neznásilnil! Přišla jsem s ním o panenství dobrovolně, protože ho miluju! A víš, co? Je mi jedno, kdo byl, nebo co dělal. Už takový dávno není! Neměl si mě odvážet sem, tati! Odsoudí ho k smrti a já tomu musím okamžitě zabránit!'' začala jsem nabírat na hlasitosti také a Susan si s pláčem přitiskla dlaň na ústa. Vrtěla hlavou a já měla chuť jí povědět, ať si laskavě hledí svého a jde pryč z našeho domu, protože není součástí téhle rodiny.

,,Proboha, Lydie! Nepoznávám tě! V tom dopise jsi všechno dopodrobna napsala, nemůžeš přeci-,''

,,Já ho nepsala! Pochop to už, tati! Nepsala jsem ho. Napsal ho člověk, který chtěl Williamovi zničit život, ale umřel při výbuchu té budovy na Starém parkovišti, takže už to bohužel nedosvědčí! Musím mu pomoct!'' Prohrábla jsem si frustrovaně vlasy a pak za ně silně zatahala, protože jsem si na něčem potřebovala vybít to naštvání, které se ve mně hromadilo každou vteřinou intenzivněji.

,,Lydie, ty teď půjdeš do svého pokoje, já zavolám dobře kvalifikovanýho psychologa a dostaneš se z toho! Stává se z tebe blázen!'' zakřičel na mě táta a já s brekem ucouvla o krok dozadu. Objala jsem se oběma pažemi a pohlédla na Susan, která se tvářila zničeně, jako by už vážně na pevno patřila k nám a mohla se mnou a tátou řešit rodinné problémy. Pak jsem se podívala na svého jediného rodiče, který mi ještě zůstal a který měl najednou strašně moc vrásek. Kolik mu vlastně bylo? Vypadal být tak starý. Pamatovala jsem si ho jinak, ne tak zlomeného a sešlého.

Dál táta už nic neřekl a já se doploužila do pokoje, kde jsem se konečně převlékla do čistého oblečení a osprchovala se. Musela jsem si sestavit plán, jak se odsuď nenápadně dostat a jak Nejvyššího vysvobodit z vězení. Potřebovala jsem někoho, kdo by mi mohl pomoct, ale žádného spojence jsem již neměla. Zavřela jsem oči, abych zahnala slzy, když jsem si vzpomněla na Harveyho. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mi ten blonďatý bručoun tolik chyběl.

Někdo zazvonil, ale táta se Susan se o něčem dohadovali v obýváku, takže nejspíš zvonek neslyšeli anebo jim to bylo jedno. Povzdechla jsem si a doběhla s mokrými vlasy ke dveřím. Netušila jsem, kdo by to mohl být, ale na malý moment mě přeci jen přepadla bláhová myšlenka, že můj William.

S povzdechem jsem tomu neznámému návštěvníku otevřela a za dveřmi spatřila Harveyho.

Harveyho...

Harveyho?

Harveyho!

,,Proboha!'' vykřikla jsem nahlas a s šokem a on se široce usmál, až se mu zaleskl jeho bílý křivý chrup. Za ním stál nějaký chlap s bradkou a vyšší muž se strništěm a krátkými vlasy, který si mě se zájmem prohlížel.

,,Ahoj, Lydie,'' uculil se na mě Harvey a mně po tvářích konečně stekly slzy, které vznikly z upřímné radosti, že ho opravdu vidím. Vrhla jsem se mu kolem krku a na malý moment si pomyslela, že by mohlo být všechno zase v pohodě. Harvey mě pevně stiskl a pak se opět odtáhl. ,,Máme spousty práce a musíme si toho hodně co říct,'' promluvil vážně a já přikývla, stále ještě rozhozená tím, že je tady a se mnou, když už jsem několik hodin žila v domnění, že je po smrti.

Ti dva, co s ním přišli, mi už však nestihl představit, protože se mezi nás vložil můj otec.

xxx

,,Nevíš, kam Lydii odvedli?'' zeptal se Pata a nepřestával zírat na vchod do policejní stanice.

,,Ne, hned jsem odešel, protože se začaly otevírat dveře. Omlouvám se,'' odtušil mu na to sklesle a Harvey si povzdechl. Už tu stáli nejméně patnáct minut a čekali. Každá minuta se pro ně stala vzácnou, takže nervózně poklepával prsty na svém koleni a okusoval si spodní ret, který měl už celý popraskaný do krve, jak často to dělával.

,,Harvey, není to ona?'' Ukázal Logan někam na druhou stranu parkoviště a blondýn zamhouřil do dálky, aby to zjistil. Naštěstí to Lydie opravdu byla. Její otec ji svíral v náručí a brečel. Hlava jí visela bezvládně dolů, jako by ji navždy opustil život.

,,Je to ona. Asi šli jinudy,'' zamumlal si pro sebe a díval se, jak ji její otec jemně pokládá do auta na sedadlo spolujezdce a odhrnuje jí tmavé vlasy z obličeje. Pousmál se nad tím, že aspoň Lydia ještě někoho měla, a byl odhodlaný udělat cokoli proto, aby tomu tak i nadále zůstalo. Moc dobře totiž znal pocit, když nemáte žádného blízkého naživu.

,,Jedu za nima,'' oznámil Logan, když Lydiin otec vyjel pryč. Vypůjčil si policejního forda a mířil směrem k letišti. Harvey zaklel, protože to to jen stěžovalo. Nemohli nastoupit do letadla a dostat se mezi lidi, protože by je mohli chytit a odvést rovnou za Nejvyšším. A Harvey z nich tří mohl mít největší problémy, protože Pata široko daleko nikdo neznal a Center si uměl svoje osobní údaje dobře ohlídat.

,,Co teď, kurva?'' položil otázku sám sobě naštvaně, když zastavili na parkovišti před letištěm. Center se zamyslel a Harveymu bylo hned jasný, že něco vymyslí, protože jeho mozek byl klíčem úplně ke všemu.

,,Můžem ukrást letadlo,'' oznámil mu posléze a zatvářil se naprosto vážně. Harveyho brada samovolně sjela o pár centimetrů dolů a Logan pokrčil rameny.

,,Zkus vymyslet něco, při čem nás nebude stíhat celá Británie, ano?'' poprosil ho blonďáček a falešně se usmál. Center svůj výraz v obličeji však nezměnil a on rozhodil rukama rozčíleně do strany. ,,To je šílený, chytí nás a Nejvyšší skončí na křesle nebo na eutanazii!''

Logan vytáhl mobil, něco do něj naklikal a pak pohotovým tónem sdělil člověku na druhé straně, ať mu do několika minut sežene notebook a nějaké další technologie, kterým ani Pato a ani Harvey nerozuměli. Pak hovor típl a zase se na Harveyho podíval stylem, jako by už to snad celé měl v hlavě promyšlené.

,,Věř mi. Seženu nám letadlo, aniž by nás chytli,'' oznámil mu s klidem a blondýn se neměl ke slovu. Pak zabořil přední zuby do popraskaného dolního rtu a prohrábl si vlasy.

,,Co tvoje rodina?'' dostal ze sebe konečně aspoň něco a Logan se upřeně zadíval před sebe a dlouze vydechl. V rukou sevřel volant a pak zavrtěl hlavou.

,,Budou se beze mě teď muset nějak obejít. Mel - moje žena - je bere k babičce. Později jí vše vysvětlím,'' řekl vyhýbavě a Harvey se zamračil.

,,Ona to neví, co?'' reagoval a Center chvíli mlčel. Pato se díval z okna a dělal, že je neposlouchá, i když mu nemohlo uniknout jediné slovo.

,,Neví,'' přitakal. ,,A nedozví se to.'' Podíval se na svého přítele prosebně a zároveň s varováním. ,,Musím ji chránit, a kdybych jí řekl o svojí minulosti... nechci na to ani myslet,'' zašeptal zničeně a Harvey ho poplácal konejšivě po rameni.

,,Neřeknu jí to. Nejsem přece Douglas,'' pokusil se o vtip a Logan se uchechtl, protože to bylo trefné. Ten by jí to vykecal během několika minut, a jak měl ve zvyku, nasadil by tomu ještě nějakou korunu.

,,Už je tady,'' oznámil jim Logan po chvíli a ukázal na přijíždějící motorku, na které seděl mladý kluk s rozcuchanými vlasy. Mohlo mu být tak sedmnáct - osmnáct.

Harvey nevěděl, o koho se jedná, ale Center se k němu okamžitě rozešel a poplácal ho na přivítanou po rameni. Přidal se k nim a ten kluk se mu představil jako Adalbert, což bylo jméno, které za svůj život slyšel úplně poprvé a nepřišlo mu zrovna dvakrát vhodné pro kluka takového typu. Bylo mu teprve sedmnáct, ale vypadal být docela otrkaný životem.

,,Lepší jsem v rychlosti nesehnal,'' řekl směrem k Loganovi a on si od něj převzal tašku s notebookem a nějakými věcmi. Pak přikývl a tiše poděkoval.

,,Dík. Tady máš.'' Dal mu do ruky dvacet liber a vrátil se k autu. Adalbert se spokojeně usmál a zase na své motorce odjel pryč.

,,Kdo to byl?'' zeptal se s údivem Harvey a v hlavě si přehrával pár vteřin starou situaci.

,,Něco jako nevlastní syn?'' odpověděl mu spíše otázkou Center a jemu se obočí zaseklo pomalu až ve vlasech.

,,Cože?'' nechápal a Logan mezitím začal klikat na všechny ty věci, které Harveymu přišly příšerně složité.

,,Je to podobnej případ jako ty, když si nastoupil do Pěti prstů. Sirotek,'' odvětil mu jednoduše a blonďáček už se raději na nic neptal. Nechtěl si připomínat nehezké časy a všechny ty krušné vzpomínky z minulosti.

Pato pokuřoval podlouhlou cigaretu a po celou dobu mlčel, takže kdyby Harvey s Loganem nevěděli, že tu s nimi je, asi by si ho ani nevšimli. Čekali nějakou dobu, než Center všechno nainstaluje a zařídí. Mezitím už mohla Lydia dávno nastoupit do letadla směrem do Norska. Potřebovali se k ní dostat co nejdřív, protože její táta ji mohl odvést kamkoli, aby ji ochránil.

,,Tak jo, jedno letadlo je prázdný, naboural jsem se do jejich systému. Nikdo v něm není. Takže se stačí dostat dovnitř a pokusit se nebejt příliš nápadný. Zkrátka nás nesmí nikdo vidět a klapne to,'' promluvil Center po pár minutách a Harvey nahodil opět výraz, kterým se jej ptal, zda to myslí zcela vážně, protože dostat se nenápadně do letadla, aby ho mohli posléze ukrást, mu přišlo jako asi ta nejnemožnější věc na světě.

,,Já myslím, že to zvládneme,'' ozval se po dlouhé době konečně Pato a Harvey nevěřícně otevřel pusu do tvaru o, protože se mu zdálo, že jim oběma nejspíš slušně přeskočilo. Pato přišlápl svou koženou botou kouřící se nedopalek a kývl, aby utvrdil svá právě pronesená slova.

,,Je to letadlo. Obří letadlo. Nemůžeme s ním jen tak odletět. Nahlásí nás na všech letištích a tam na nás bude rovnou čekat policie!'' obořil se na ně modrooký blondýn, ale Logan tím nevypadal být vůbec rozhozený.

,,Není tak velkej. Je to Learjet 40, což je v podstatě letadlo nějakýho prácháče, kterej si to tu nechává. Je v jedný z těch obřích garáží, kam se dostaneme zadním vchodem. A nemůžou nás nahlásit na všech letištích, přemejšlej, než zjistěj, že v tom letadle nesedí majitel, budem už dávno v Norsku a bude nám to u prdele,'' reagoval pohotově a Harvey jeho slova přehodnocoval. Chtěl mu na sto procent věřit, ale bylo to šílené a riskantní.

,,Jak chceš zařídit, aby si mysleli, že to letadlo vlastníme? Musíš mít nějaký klíče a posraný kartičky, aby ses k němu dostal. Nemluvě o tom, že tam bude ochranka a kamery,'' vyjmenovával mu dál, aby si nemyslel, že má ještě vyhráno a že mu na jeho nápad hned přistoupí, ale Center se vůbec neznepokojoval. Od přírody byl flegmatik.

,,Kamery zvládnu zablokovat levou zadní, to už víš, byla to moje práce v Pěti prstech, ochranka nebude problém, pokud nás neuvidí, a kartičky nebudou potřeba.'' To už mluvil sám se sebou a jeho společník jen přešlapoval na místě a založil si ruce na prsou. ,,Jdeme. Zbytek vymyslíme během akce,'' zavelel Logan a Harvey rozhodil pažemi do stran. Pato pokrčil rameny a pomohl Centerovi uložit počítač a všechny serepetičky zpátky do tašky.

,,Jestli se to posere, tak za sebe neručím,'' ucedil blondýn, ale nikdo ho už zjevně neposlouchal, protože před sebou měli mnohem důležitější věci. Logan otevřel kufr, oddělal jeho dno a zbylí dva překvapeně vydechli, když spatřili to velké množství nástrojů, zbraní, rukavic a prostě všeho, co by mohlo být momentálně potřeba.

,,Ne všechno jsem z minulosti vymazal,'' mrkl na Harveyho a hodil mu jedny rukavice. Další pak Patovi a do černé tašky v rohu pak většinu věcí, které vzal s sebou. Zbytek si pro jistotu narvali do kapes.

Auto zamkli a pak volnou chůzí obrovský komplex obešli. Snažili se působit co nejméně nápadně, jak jen to v takové situaci s ukradením letadla šlo, a moc na sebe neupozorňovat, což se jim snad i podařilo.

Když Logan našel, co hledal -malé dveře vedoucí dovnitř budovy - rozepnul tašku a vyndal z ní šperhák, kterým dveře otevřel, a všichni rychle vklouzli dovnitř. Museli jednat rychle, protože je mohl kdokoli nachytat přímo při činu.

,,Víš, kam máš jít?'' zašeptal Harvey otázku do ticha, ale nikdo mu neodpověděl. Zeptal se tedy znovu a tentokrát Logan v odpovědi zavrtěl hlavou.

,,Mám mapu budovy zčásti v hlavě, ale musím se zorientovat, tak drž hubu,'' utnul ho a Harvey nad jeho náladovostí protočil očima. Kolem nich byla tma, nějaké schody a pak spoustu dveří. Logan se vydal k jedněm menším, ale ty rychle přibouchl a dal si jeden prst na pusu. ,,Nějaký týpci tam vysedávaj,'' vysvětlil šeptem a pak zkusil opatrně další. V těch se nacházel sklad.

Nakonec našel ty, jež vedly k točitým schodům, po kterých se postupně v tichosti vydali. Zavedly je k dalšímu vchodu, jenž už směřoval do samotné garáže. Byla tak obrovská, že si v ní každý z nich připadal jako mravenec na poušti.

,,Co teď?'' zeptal se opět Harvey a naznačil mu, že pokud nemá jasný plán, nemají šanci se odtud nepozorovaně dostat spolu s několikatunovým letadlem.

,,Musíme najít ten Learjet 40. Až ho najdeme, zablokuju všechny kamery. Kdybych to udělal dřív, měli bychom míň času,'' vysvětloval stále šeptem zarostlý třicátník a blondýn kývl. Neměl absolutně ponětí, jak takový Learjet 40 vypadá, protože se v letadlech nevyznal, ale snažil se aspoň pomáhat. Po nějaké době, co se nenápadně dostali k části, kde pár letadel stálo, Logan našel, co hledal. Learjet 40 byl podobně velký jako tryskáč, se kterým je do Londýna dopravil Douglas. Měl černou barvu a křičelo to  z něj penězi.

,,Fajn, teď se potřebuju dostat támhle do tý budovy,'' ukázal na čtverhrannou šedou stavbu, ve které se svítilo. Byla to dominanta celého parkoviště a Harvey pochopil, že odtamtud to všechno tady dole fungovaje. ,,Musím se dostat do místnosti, kde jsou počítače, protože z nich se dá všechno tady dole ovládat. Vy dva se mezitím dostanete dovnitř letadla a nesmí vás přitom nikdo vidět,'' rozdával pokyny a opět vytáhl tašku s notebookem. Když ho zapnul, tak zablokoval všechny kamery, na kterých už mohla být trojice dávno zaznamenaná.

Nasadili si malé vysílačky za ucho, aby mohli být ve stálém spojení, a dali se do práce. Harvey se pustil do dveří letadla, které měly zvláštní otevírání, a Pato s pistolí v ruce hlídal, kdyby náhodou někdo přišel. Logan odběhl a s námahou vydechoval do sluchátka, čímž je ujišťoval o své přítomnosti.

,,Tak jo, vcházím dovnitř,'' oznámil jim tiše. ,,Asi tu někdo bude, ale nehodlám nikoho zabíjet, tos doufám pochopil,'' poznamenal směrem k Harveymu, který kývl, i když to Logan nemohl vidět.

,,V pohodě, hlavně, ať se ti nic nestane,'' zamumlal a podařilo se mu uvolnit hlavní páku, díky které se dveře odklopily. Pato se ohlídl a zvedl palec nahoru na znamení, že je všechno v pořádku. ,,Hotovo,'' vydechl, ale Logan na to nijak nezareagoval. Harvey z toho pochopil, že se asi ocitl poblíž nějaké osoby.

Spolu s Patem zatím vstoupili dovnitř a blondýn si sedl na místo pilota. Z vysílačky se ozvaly praskavé zvuky a nějaký mužský hlas. Chvíli se nic nedělo a pak se ozval výstřel, který oběma na moment ohlušil bubínky.

,,Kurva, co se to tam děje?'' křikl a zaslechl Loganovo zrychlené dýchání.

,,Je to v pohodě. Nezasáhl mě,'' vysvětlil a Harvey se zamračil. ,,Jen jsem ho omráčil,'' pokračoval dál a dosedl k počítači. Tímhle na sebe dost upozornili a nezbývalo jim proto už moc času. Logan ťukal do počítače a hlavní brána od garáže se začala otevírat. ,,Fajn, potřebuju, abys dojel ke mně. Ovládá se to jen pedálama, to v pohodě zvládneš,'' navigoval ho a on si prohlídl všechna ta zařízení, která pro něj byla španělskou vesnicí. Nikdy dřív letadlo neřídil, takže se toho vcelku bál. ,,Nastartuj to jako auto, když nemáš klíčky, ale dělej!'' popohnal ho nervózně a Harvey se dal tedy do práce. Pato jej pozoroval a stále kontroloval, zda je čistý vzduch.

,,Hotovo,'' šeptl. ,,Jdu na to.'' Postupoval podle Loganových pokynů a celý napjatý dojel až k malé budově, ze které se před chvíli ještě ozýval pronikavý výstřel. Center mezitím zvládl otevřít hlavní vrata a seběhnout dolů. Vehementně na něj mával a blonďáček letadlo nemotorně zastavil. Rychle vběhl za ním a Patem dovnitř a zaklapl za sebou dveře.

,,Kurva, rychle! Už na nás nejspíš přišli,'' zpanikařil, protože si představil, jaké následky by to pro něj mohlo mít, a ujal se řízení raději sám. O mnoho rychlejším tempem než Harvey se rozjel směrem k otevřenému východu z garáže a nejmladší z trojice zatnul nervózně pěsti, když si všimnul, jak se k nim sbíhá pár chlápků v uniformách. Logan se nenechával zastrašit a jel dál. Potřebovali se dostat na vzletovou plochu, aby se co nejrychleji dostali do vzduchu. Svíral knipl tak usilovně, až mu klouby na prstech málem protrhly tenkou potetovanou kůži.

Momentálně stál Harvey před dveřmi Lydie s tím, že se mu povedlo vzlétnout díky pomoci jeho dvou spojenců, i když měli za zadkem tolik lidí, a s tím, že nespadli, protože to Logan skvěle odpilotoval, a tak přistáli bezpečně v Norsku a nečekali tu na ně poldové, aby je mohli rovnou zatknout.

Možná že je čekalo ještě to nejhorší, ale velký kus práce již měli úspěšně za sebou.