Když už do sebe nedostaneme ani jeden kousek jídla, vrátíme vše do košíků a já se na dece pohodlně natáhnu. Nejvyšší si mě seshora bez ostychu prohlíží a tváří se zamyšleně. Zakryju si víčka předloktím, aby mi do očí nesvítilo sluníčko, a spokojeně vydechnu.

,,Jak se ten kluk jmenuje?'' zeptá se mě zničehonic Nejvyšší a já na něj zamžourám skrz malou škvírku mezi víčky.

,,Arthur,'' odpovím mu. ,,Proč?'' Nejvyšší se napřímí a zatne svou ostře řezanou čelist.

,,Jen tak, kdybych ho třeba znal,'' ucedí. ,,Ale nic mi to jméno neříká.'' Pár minut mlčíme a já celou dobu přemýšlím, jestli mu mám říct o tom večírku, na který mě můj nový kamarád pozval.

,,Dnes večer konečně poznám své budoucí spolužáky,'' sdělím mu nezaujatě, ale nedívám se na něj, protože se mi nechce čelit přímému pohledu.

,,Vážně? Jakto?'' optá se se zájmem a já se kousnu do rtu a zaváhám, jestli je správné mu to říct.

,,Arthur mě pozval na party. Tak snad doufám, že si s nimi budu rozumět.'' Ohlédnu se někam za sebe, abych odvedla pozornost, ale když se pak pohledem zastavím na něm, Nejvyšší se opravdu mračí.

,,Tak to si to tam užij,'' promluví chladně a já se cítím dotčeně, protože mě jeho reakce mrzí. Myslela jsem si, že bude mít radost, když si najdu kamarády, ale vypadá to, že mu to dokonce i vadí.

,,Děkuju,'' hlesnu. ,,Ty se zlobíš?'' nedá mi to a zeptám se. Nejvyššímu zacukají koutky, ale oči má stále potemnělé. Připomínají teď spíš bažinu, která tahá oběti do bahnitých hlubin, než pastviny.

,,Ne, měl bych snad?'' zareaguje naschvál otázkou a já zvednu jednu ruku v netušícím gestu.

,,Já nevím, zdáš se mi nějaký odtažitý.'' Což je tedy jeho častý postoj, ale i tak mě jeho chování zamrzí.

,,Nikdy nejsem příliš sdílnej,'' odpálkuje mě stroze a vstane. ,,Začíná se smrákat, bude pršet. Raději půjdeme,'' rozhodne a popadne oba koše. Já smotám deku a následuju ho. Nevím, co si o tom celém mám myslet.

V půlce cesty hlasitě zahřmí a skrze koruny stromů na nás začnou dopadat studené dešťové kapky. Nejvyšší zanadává a zrychlí krok. I přesto, že kulhá, dělá až nepřirozeně dlouhé kroky, kterým ani nestačím. Košile se mi začne lepit na kůži a tak si ji popotáhnu, aby mi neprosvítala podprsenka. Přestanu ale dávat pozor na cestu a zakopnu o pařez. Spadnu na zem a chytnu se za bolavé koleno, které je skoro celé sedřené do masa. Syknu bolestí a přitáhnu si raněnou nohu k hrudi. Nejvyšší se ohlédne, a když mě spatří na zemi, okamžitě se ke mně dlouhými kroky dostane. S námahou poklekne a prohlédne si mou čerstvou ránu.

,,Bolí to hodně?'' zeptá se starostlivě, ale já zavrtím statečně hlavou, abych mu ukázala, že nejsem nějaká slabá ubrečená holčička.

,,Ne,'' ujistím ho tichým hlasem. ,,Jen to pálí.'' Sklopím zrak. Krev na koleni se mísí s hustým deštěm a po tenkých pramíncích mi stéká dolů po holeni.

,,Pojď, musíme jít, než se tu rozpustíme. Pomůžu ti.'' Vstane a pak ke mně natáhne ruku. Vezmu ho za ni a postavím se vedle něj. Dlaň mě zabrní z blízkého kontaktu našich rukou, a tak raději popojdu, abych se toho pocitu zbavila. Připadám si teď jako on, protože těžce dopadám na poraněnou nohu a pulzuje mi v ní. Nejvyšší si povzdechne, když uvidí mé neobratné pohyby, a setře si vodu z čela.

,,Takhle to zjevně nepůjde,'' promluví hlubokým hlasem a já nechápavě pozvednu obočí.

,,Ale já rychleji jít nedokážu,'' postěžuju si. ,,Nejde to!'' Poukážu na svou už skoro celou červenou dolní končetinu a on se kousne zamyšleně do rtu.

,,Fajn, ale jestli budeš kopat, tak to bude špatný pro nás pro oba.'' Přiblíží se a já zatajím dech. Netuším, co má v plánu, ale když je takhle blízko, cítím se být nesvá.

Sehne se, dá mi ruku do ohybu mezi koleny a za chvíli mu už ležím v náručí. Voní neznámým parfémem a je celý promočený. Ta kombinace se stala pro můj nos omamná. Vypísknu a rychle se ho chytím kolem krku, abych nespadla.

,,Co to děláš?'' dostanu ze sebe překvapeně.

,,Pomáhám ti,'' řekne jednoduše, zatímco navádí psy, aby chytly do huby oba koše. Pak kymácivou chůzí vyrazí směrem ke své chatce. 

Pozorně si ho prohlížím, protože mám jedinečnou možnost vidět ho takhle zblízka. Maska mu přesně obkresluje linie pravé tváře a rolák mu sahá těsně pod ni. Kdybych chtěla, mohla bych se jí dotknout a klidně ji sundat. Ale nechtěla jsem ani myslet na to, jak by se Nejvyšší nejspíš zachoval.

,,Už ses vynadívala?'' vyrušil mě z okukování jeho obličeje. Zrudla jsem a odvrátila zrak. ,,Klidně pokračuj, ale nesahat.'' A tak jsem se v jeho náruči více uvolnila, začala vnímat, kde všude se mě dotýká, a na sucho polkla. Jednou dlaní spočíval na mém pasu a druhou těsně u rány. Krev mu na ni trochu stekla, ale nevypadal na to, že mu to nějak vadí. Zase jsem přišpendlila pohled k jeho tváři a prohlédla si plné rty. Těsně vedle pravého koutku mu končila maska a při chůzi se posunovala, takže jsem mohla spatřit táhlou růžovou jizvu, která mu končila někde pod ní.

Nejvyšší zastavil, ale na zem mě nepoložil. Došel až těsně ke dveřím a spolu se mnou v náručí odemkl a pak nohou obratně dveře přibouchl. Opatrně mě položil do svého křesla a sundal si promočený plášť.

,,Počkej, dojdu pro lékárničku,'' řekl směrem ke mně a zmizel ve dveřích, za kterými se nacházela koupelna.

Za chvíli se vrátil a v rukou třímal dřevěnou skříňku. Sedl si naproti mně a malou lékárničku položil na stůl. Váhavě se dotkl mé nohy, a pohledem se optal, zda může pokračovat. Kývla jsem a zachvěla se, když se jeho studené prsty setkaly s mou holou pokožkou. Jemně si položil mou nohu do svého klína, aby měl lepší přístup k ráně, a natáhl se po desinfekci.
Štípalo to, ale mě víc znepokojovala jeho blízkost. Možná to bylo tím, že jsem nikdy s muži jeho typu, vlastně s žádnými muži, neměla co dočinění.

Vlhčeným ubrouskem mi očistil celé koleno a zranění obvázal. Když se na mě pak zase podíval, neuvědomil si, že mám stále nohu v jeho klíně, a začal mě hladit po lýtku.

,,Tak snad ji nebudeme muset amputovat,'' ušklíbne se a já mu na oplátku věnuju vděčný úsměv. Místa, po kterých přejíždí konečky svých prstů, se mi obsypou husí kůží a dech mi zůstane hluboko v hrdle.

,,To by mi asi neslušelo,'' uchechtnu se, ale nespouštím zrak z jeho rukou. Všimne si, kam se dívám, a omluvně mi nohu položí zase na zem. Nastane trapné ticho, při kterém lituju toho, že jsem na to upozorňovala a přišla tím tak o příjemný kontakt s ním.

,,Asi bychom se měli převlíct,'' poukáže na naše promočené oblečení a mně zašimrá v břiše, když si vybavím situaci, kdy jsem na sobě měla jeho boxerky, triko i kalhoty.

,,Asi,'' hlesnu. Jsem ještě celá nesvá z toho, že jsme u sebe byli tak natěsno.

,,Chceš si pro tentokrát něco vybrat sama?'' navrhne mi a mě myšlenka, že budu moct nahlédnout do jeho soukromí, přímo nadchne.

,,Jo-o,'' koktnu. Pomůže mi vstát a nevědomky mě při tom chytne za ruku. Zamrkám a čekám, že ji zase pustí, když budu na nohou, ale ruku v ruce dojdeme až do jeho ložnice.

Je celá v tmavých barvách. I postel má uhelně zbarvené povlečení. Jediné světlo, které sem dosahovalo, bylo z kamen. Mihotaly se v nich žhavé plamínky a tančily po stěnách. V nejvzdálenějším rohu stojí ohromná černě lakovaná skříň a v dalším rohu knihovna.

Nejvyšší mě dovedl k dané skříni a otevřel ji. Pohlédla jsem na srovnané oblečení pouze v černé barvě a přemítala, jestli na sobě měl někdy i něco jinak zbarveného.

,,Prosím, madam,'' pokynul mi paží a pustil mou ruku ze svého sevření. Jeho dotek mi ihned začal chybět.

Nahlédla jsem dovnitř a do nosu mě udeřila vůně parfému, kterým byl Nejvyšší cítit. Popadla jsem jedno tričko, tepláky, které byly zastrčené až úplně vzadu, a z dolního šuplíku vytáhla boxerky.

,,Hotovo,'' podívala jsem se na něj a cítila jsem, jak mě polilo horko. Nejvyšší se pousmál a také si vzal suché oblečení. Nechal mě v klidu se v jeho prostorné ložnici převléknout a odešel vedle.

Sedla jsem si na vysokou postel s nádherně vyřezávanými sloupky a pelestí a pohladila semišové prostěradlo. Měla jsem chuť si do těch černých peřin lehnout a zavrtat obličej do jemné látky. Ale nebylo by to moc společenské, a kdyby Nejvyšší přišel, myslel by si, že jsem nejspíš šílená.

Stáhla jsem si mokré oblečení z těla a navlékla se do toho jeho, které na mně viselo, jako bych se ze stokilové váhy dokopala na padesát. Zrudla jsem, když jsem si všimla, že se mi vyrýsovaly jisté partie kvůli studenému dešti a založila si proto ruce na prsou a přehodila si ještě vlhké vlasy dopředu.

Vrátila jsem se pomalu do hlavní místnosti a zůstala stát zkoprněle u dveří, když jsem spatřila Nejvyššího holá záda. Přetahoval si zrovna přes hlavu jeden ze svých suchých roláků a díval se do krbu. Nevšiml si mě, a tak jsem o krok couvla dozadu.

Neviděla jsem nic víc než jeho hřbet a bedra. Ještě než se stihl celý zahalit, prohlédla jsem si tlusté pletence jizev a spálenin, které se mu pnuly po pravé straně zad a pokračovaly nejspíš až na břicho.

Ruku jsem si dala v šoku před pusu. Vypadalo to hrozivě. Seškvařená a svraštělá kůže se leskla, jak na ni dopadalo světlo z plápolajícího ohně v krbu.

Když byl zase celý oblečený, chvíli jsem ještě počkala a pak se sklopenou hlavou vešla. I přesto, že jsem viděla něco tak znepokojujícího, jsem na něj názor nezměnila. Stále mě svým způsobem přitahoval, a to byl skoro o osmnáct let starší. Zpříjemňoval mi chvíle tady v Norsku, a to, že měl napůl znetvořené tělo, bylo vedlejší.

,,Děkuju moc,'' řekla jsem, jakmile jsem se ocitla těsně za ním. Prudce se otočil a já leknutím odskočila. ,,Pardon, nechtěla jsem tě vyděsit,'' uklidnila jsem ho s rukama před sebou. Když si mě důkladně prohlédl, bylo vidět, že si oddechl.

,,Dobrý, jen jsem se lekl, že si-,'' zasekl se v půli věty a jen nad tím mávl rukou. ,,To nevadí, omlouvám se,'' zamluvil to rychle a pak si nervózně upravil masku, jako kdyby náhodou bylo něco vidět.

,,Máš teď nějaké plány?'' Hned na to mi došlo, jak pitomý dotaz to byl, když venku lilo jako z konve. Určitě měl totiž ve své situaci plný kalendář povinností...

,,Ne, ale klidně něco navrhni,'' odpověděl mi pobaveně. Jeho chvíle váhání byla pryč, a teď už přede mnou stál zase typický a sebejistý Nejvyšší.

,,Řekla bych poker, ale nechci zase prohrát,'' zamumlala jsem přemýšlivě a on se uchechtl. ,,Ale něco bychom si přece jenom zahrát mohli.'' Zamyslela jsem se a pak se na něj podívala s troufalým úsměvem. ,,Znáš hru Nikdy jsem... ?'' Nejvyšší zavrtěl hlavou, což mě potěšilo o to víc, protože jsem ráda věci vysvětlovala a měla díky tomu navrch.

Sedli jsme si naproti sobě. On do svého křesla, já do toho samého jako vždycky.

,,Takže, Nejvyšší,'' promluvila jsem důležitě a on se protentokrát po mém oslovení jen pousmál. ,,Je to úplně jednoduché. U nás v Kalifornii jsme se na to vždycky dívali na YouTube, jestli víš, co to je,'' podívala jsem se na něj s váháním, protože jsem opravdu netušila, jestli o tomhle serveru někdy slyšel.

,,Zas tak zaostalej nejsem, Maličká. Jsem tu od roku 2007, a pokud vím YouTube je od roku 2005,'' ušklíbl se a já nad sebou zakoulela očima, že jsem si nedala dvě a dvě dohromady a nespočetla si to. Byl by přeci jak z roku raz dva, protože YouTube znal i můj táta, a ten tyhle moderní platformy nikdy moc nemusel. Vyhovovala mu maximálně televize, u které strávil většinu volného času.

,,Dobře, promiň,'' zavrtím nad tím hlavou. ,,Prostě se to hraje takhle. Budeme se střídat. Každý hráč na začátku řekne Nikdy jsem... a k tomu si něco vymyslí. Například, nikdy jsem nepolíbil osobu stejného pohlaví. A ti, pro které to platí, se napijí. Většinou tvrdšího alkoholu. Dají si třeba panáka, ale v mém případě vymyslíme raději něco jiného,'' vysvětlila jsem zběžně a Nejvyšší se zamračil.

,,Proč říkáme, nikdy jsem, a máme se napít, když jsme to udělali? To nedává smysl,'' nechápal a já se musela pousmát, protože stejně jsem ze začátku reagovala i já.

,,Nevím, nejspíš proto, že většinou lidi lžou, ale v téhle hře jde převážně o upřímnost,'' pokrčila jsem rameny a rozhlédla se po místnosti. ,,Ty asi budeš pít něco tvrdého a já,'' odmlčela jsem se a kousla se do rtu, protože mě nic nenapadalo. Nechtěla jsem se opíjet, ale zároveň ucucávat čaj mi přišlo pro tuhle hru až moc upjaté.

,,Mám tu pivo,'' navrhl. ,,Když ti ho dám do frťana, tak ti to snad nic neudělá, ne?'' zeptal se lehce vyzývavým tónem a já mykla rameny, abych mu svou lhostejností naznačila, že je mi fuk, co mi nalije, protože jsem ochotná se postavit čemukoli.

,,Myslím, že ne,'' řeknu tiše. ,,Můžeme to zkusit.'' Odhrnu ze stolu přebytečné věci a Nejvyšší dojde pro dva malé panáky. Jednoho položí přede mě a druhého si nechá v dlani. Z ledničky vezme plechovku piva a láhev načatého rumu. Hlavou mi proběhne myšlenka, jestli pije i něco jiného než jen alkohol.

,,Ne, moje játra na tom fakt dobře nejsou. Ale můj život je už beztak dost posranej, čili mě ten fakt nijak netrápí,'' odpoví mi na nevyslovenou otázku, jako by mi četl myšlenky, a já v ohromení zamrkám.

,,Jak si-,''

,,Intuice, Maličká.'' Sedne si a pokyne mi, abych začala jako první.

,,Nikdy jsem nekřičel/a na veřejnosti.'' Nechtěla jsem začínat hned něčím příliš osobním, a tak jsem zvolila první věc, která mě napadla. Nejvyšší se ušklíbl. Nalil si do malé skleničky rezavý nápoj a s prudkým záklonem do sebe aromatickou tekutinu hodil.

,,Tys fakt nikdy neřvala? Třeba na ulici?'' komentoval mé nečinné zírání nevěřícným tónem a já zavrtěla nesměle hlavou.

,,Jsem slušná,'' vyplázla jsem na něj jazyk a pak se zasmála svému infantilnímu chování.

,,To vidím.'' Pokroutil hlavou a sarkasticky se uchechtl.

,,Nikdy jsem nepolíbil/a osobu opačnýho pohlaví. A to myslím vášnivě.'' Propálil mě pohledem a já měla pocit, že mi vidí až přímo do hlavy. Že se prohrabuje v mých myšlenkách a baví se nad mými postřehy.

Zrudla jsem, protože tomu tak opravdu nebylo. Ano, párkrát jsem si samozřejmě pusu s klukem dala, ale to bylo v rámci flašky. Na nic víc bohužel nedošlo, i když jsem si to často představovala a idealizovala si mužské pohlaví skrze knižní hrdiny.

Zůstala jsem tedy nehnutě sedět a Nejvyšší se bez jediného slova napil. U něj bylo jedno, že si lokne víckrát, alkohol zjevně odbourával bez problému. Chtěl ze mě jen vypáčit informace.

,,Uh, to jsem nečekal,'' řekl vážně a nastalo nepříjemné ticho, které jsem přerušila až já.

,,Nikdy jsem nežil/a uprostřed lesa více jak pět let,'' oplatila jsem mu to škodolibě a on se k mému překvapení hrdelně zasmál. Kopl to do sebe, jako by to byla limonáda, a pokračoval:

,,Nikdy mě nepřitahovala starší osoba.'' Polkla jsem a s přimhouřením očí se napila. Nemusel z toho přeci zjistit, že myslím jeho. Mohl to být herec, profesor nebo sexy starší bratranec, kterého vlastně ani nemám...

Napil se spolu se mnou a já protočila očima, protože to by bylo skoro až zvláštní, kdyby se i on nepřidal.

,,No co, měl jsem sexy tetu,'' uvedl věc na pravou míru a já vyprskla smíchy, když mi došlo, že to myslí vážně. Uklidnila jsem se a vymýšlela dál.

,,Nikdy jsem nic neukradl/a v obchodě.'' Nejvyšší s povzdechem vzal další plnou skleničku a hodil ji do sebe během několika vteřin. Napila jsem se těsně po něm a on šokem vykulil oči.

,,Ne,'' nevěřil mi a já pokrčila nevinně rameny.

,,Chtěla jsem růžový kalhotky s mašličkou, ale mamka mi je nechtěla koupit, protože jsem jich doma měla prý už dost. Tak jsem je prostě ukradla a od tý doby do toho obchodu nevlezla,'' svěřila jsem se. ,,Ale musím se přiznat, že mám celkem talent. Nikdo si toho ani nevšiml, a abych prošla přes bezpečnost, strhla jsem nenápadně čárový kód a oblékla si je přes moje původní prádlo. Vykračovala jsem si pak jako královna,'' zasmála jsem se pyšně a Nejvyšší uznale pokýval hlavou.

,,Bravo, možná se nám to někdy bude hodit,'' řekl sice s pobavením, ale v jeho hlase bylo i tak znát zaujetí.

,,A ty? Co si ukradl ty?'' zeptala jsem se, avšak to už zvážněl a nasadil si svou výrazovou masku, přes kterou se dívalo ještě hůř než přes tu skutečnou.

,,Trochu víc věcí. Hlavně dražších,'' vysvětlil vyhýbavě, a když spatřil můj zvídavý pohled, raději pokračoval ve hře:

,,Nikdy jsem nelhal/a.'' V ruce už držel připravený rum a vyčkával na mou reakci, která byla tentokrát kladná. Nalila jsem si a ťukla si s ním. Každý v životě lhal, i když se jednalo jen o nepatrné popírání.

Zavibroval mi telefon v kapse. Úplně jsem zapomněla, že jsem si ho s sebou vzala.

''Zlato, kde jsi? Nechci, abys nastydla, když prší.'' - Táta

Mrkla jsem po Nejvyšším. Klidně čekal a se zájmem mě pozoroval.

,,Táta. Má strach. Co mu mám říct?'' Kousla jsem se nervózně do rtu a snažila se zachytit jednu z kroužících výmluv v mé hlavě.

,,Že seš v pohodě. To by mohlo stačit.'' Povzdechla jsem si a odpověděla mu tak, aby se nemusel dál vyptávat a ani strachovat.

''Nemusíš mít strach. Jsem v bezpečí a v suchu.'' - Lydia x

Odložila jsem mobil a promnula si ruce.

,,Kdo hraje dál?'' Nejvyšší kývl směrem ke mně a já se snažila vymyslet něco, co by mi umožnilo proniknout do jeho hlavy, stejně jako to uměl on se mnou. ,,Nikdy jsem nebrečel/a, když mi bylo víc než patnáct let,'' promluvila jsem tiše, protože i když to znamenalo, že se budu muset napít hlavně já, tak mi šlo o jeho výpověď.

Nenapil se.

,,To jako vážně?'' neskrývala jsem svůj údiv, ač jsem možná předem tušila, že ten záhadný příběh okolo něj se na jeho necitlivosti bude podílet.

,,Když mi bylo patnáct, zemřela mi mladší sestra. Bylo to dva roky po smrti mých rodičů. Od tý doby jsem nebrečel. Neplácám slzama nadarmo,'' odhalil mi další část své temné minulosti a já se zatvářila lítostivě.

,,Řekla bych, že mě to mrzí, ale reaguje tak většina lidí a mně to už přijde otravný. Jen doufám, že na ni vzpomínáš aspoň v dobrým.'' Podívala jsem se na něj zpoza řas a mlčením ho tak přiměla k tomu, aby se o sestře rozmluvil.

,,Byl to pro mě opravdu důležitej člověk.'' Zahleděl se do prázdné skleničky. ,,Zastřelili ji. Víc ti raději neřeknu,'' vyhnul se dalšímu rozhovoru o svém životě a já se nejprve neměla k žádné reakci a jen na něj hleděla s vytřeštěnýma očima, než jsem se vzpamatovala a chápavě pokývala hlavou.

,,Děkuju za upřímnost. Teď jsme si nějak tak kvit,'' stočila jsem zaraženě konverzaci jinam a Nejvyšší si založil ruce na prsou s nesouhlasným výrazem v obličeji.

,,To si nemyslím, Maličká. Já těch panáků vypil totiž víc.''