Dneska jsem zase mohla jít za Nejvyšším, a to ve mně vyvolávalo až příliš velkou radost. Trochu víc jsem se upravila, a dokonce si nanesla i trochu řasenky, abych zvýraznila svoje tmavě modré oči. Usmála jsem se na svůj zjev v zrcadle a seběhla schody do kuchyně. Táta si četl noviny a popíjel černé kafe. Pozdravila jsem ho a mlčky si uvařila čaj.

,,Jdu ven, vrátím se asi odpoledne,'' oznámila jsem mu zběžně a on se zamračil.

,,Ven?'' zopakoval po mně tázavě a žádal nejspíš podrobnější vysvětlení. Místo toho jsem ale jen pokývala hlavou.

,,Ven.'' Pochopil, že vyptávat se dál mu nebude nic platné, a tak si jen smířlivě povzdechl.

,,Dobře, věřím ti. Ale buď doma do čtyř, potřebuju, abys mi pomohla s tou večeří,'' připomene mi a já s protočením očí kývnu na srozuměnou, i když z toho moc nadšená nejsem. Jak se jmenoval ten kluk. Alfie? Andrew? Adam?

Dopiju čaj, sním toust a vystřelím ze dveří dřív, než mě stačí táta ještě zastavit. Zamířím do stájí, abych si osedlala Glanse, který mě pozná hned, jak otevřu vrata, a vzrušeně zařehtá. Pohladím ho po sametovém čumáku a vlepím mu na něj letmý polibek.

,,Ahoj, hochu,'' přivítám ho něžně. Na hřbet mu hodím sedlo a do pusy mu strčím pár kostek cukru na povzbuzení. Spokojeně je rozkouše a nechá mě na sebe nasednout. Pobídnu ho ke klusu a on automaticky zamíří k lesu. Cestu si už pamatujeme oba, čili za chvíli spatříme dobře známý provaz s varovným nápisem a já zatlačím Glansovi do boku. Přinutí ho to zrychlit a těsně u provazu mu ještě usilovněji stisknu místo nad žebry a on skočí.

Doklušu s ním ke dvěma spleteným stromům a pečlivě ho k jednomu z nich uvážu. Pošeptám mu stejně jako včera, ať tu na mě v klidu počká, a on se smířlivě a s chutí pustí do zelené trávy poblíž.

Zaklepu na dveře, ale nedostane se mi žádné odezvy. Zkusím to tedy ještě jednou, ale opět mi nikdo nepřijde otevřít. Zaberu proto za kliku a ta kupodivu povolí. Nahlédnu do potemnělé místnosti a přimhouřím oči, abych si rychleji zvykla na přítmí.

Zpozoruju vysokou postavu rozvalenou v křesle se zakloněnou hlavou a mírně pootevřenými ústy. Potichu se k Nejvyššímu přiblížím a začnu si ho prohlížet. Na sobě má opět černý rolák zakrývající veškeré odhalené kousky kůže, ale s hlavou zvrácenou dozadu přeci jen spatřím konce zarudlých spálenin na čelisti. Zatvářím se lítostivě. Pokud mě vyděsila jen tahle malá část, co bych dělala, kdyby si odkryl celou tu masku a sundal vršek, pod kterým nejspíš halil další jizvy?

Podívala jsem se mu na klidný spící obličej, který byl z poloviny skrytý. Maska se hýbala v rytmu jeho oddechování. Zajímalo mě, jestli si ji sundává alespoň na noc. Pohledem jsem sjela níž. V ruce svíral hrdlo láhve se zbytkem whisky a na stole leželo pořád moje spodní prádlo. Avšak trochu na jiném místě než předtím.

Měla jsem sto chutí pohladit ho konečky prstů na těch nepatrných šrámech, ale udržela jsem se. Sedla jsem si naproti němu a zaujatě ho pozorovala. Vypadal jako normální bezstarostný člověk, ne jako tajemný muž skrývající se v lese. Doufala jsem, že si získám jeho důvěru a on mi vypoví všechny důvody, proč tu je a co se mu vlastně v životě stalo. To však bude chtít víc času. Musíme se ještě pořádně poznat.

,,Lydie?'' ozve se chraplavý rozespalý hlas a já sebou trhnu. Musela jsem se zapřemýšlet, takže jsem si ani nevšimla, že se Nejvyšší mezitím probudil.

,,Ehm, ano. To jsem já,'' šeptla jsem a nervózně si poposedla na místě.

,,Co tu děláš? Myslel jsem,'' odmlčí se. ,,Myslel jsem, že si už odešla,'' řekne zmateně a rozhlédne se okolo sebe, zatímco se protahuje.

,,No...to ano, ale zase jsem přišla, jak si mi dovolil. Už je ráno, skoro devět hodin,'' vysvětlím mu a zacukají mi koutky při pohledu na jeho zmatený výraz.

,,Aha,'' hlesne jen a narovná se. Upraví si masku a popotáhne rolák. ,,Promiň, asi jsem se trochu ztřískal a potom usnul,'' položí láhev s nedopitou whisky na stůl a promne si zjizvené ruce. Nevypadá, že by měl kocovinu. Asi už je na odbourávání alkoholu zvyklý.

,,To není moc dobrý životní styl,'' neodpustím si a Nejvyšší se vědoucně uchechtne.

,,To není, ale moc se toho tady dělat nedá,'' ucedí sarkasticky a já chápavě přitakám a cítím, jak mi rudnou tváře.

,,Co bys chtěla dělat?'' zeptá se už o něco milejším tónem a já se potěšeně zaculím, že stojí o nějaké plány se mnou na dnešní den.

,,Poker,'' odpovím bleskově. ,,Tentokrát tě porazím,'' usmyslím si odhodlaně a zvednu bradu, abych ho přesvědčila o tom, že si opravdu věřím.

,,No dobře, tvůj návrh přijímám. O co hrajem dnes?'' vyzývavě pozvedne obočí a já roztáhnu rty do širokého úsměvu.

,,O pravdu. Ten, kdo vyhraje, může se toho druhého zeptat na cokoli. On mu musí odpovědět.'' Nejvyšší se zamračí, ale podá mi ruku na souhlas. Projede mnou zvláštní pocit, když mi mou malou dlaň sevře v té své o tolik větší.

,,Zase čaj?'' nabídne mi a já se zamyšleně kousnu do spodního rtu.

,,Mohla bych ho s trochou tohohle.'' Ukážu na zlatavou tekutinu, kterou nejspíš popíjel celý předešlý večer, a Nejvyšší se ušklíbne.

,,Nevím, jestli je to úplně legální, takhle prťavejm holkám nalejvat, ale budiž. Trochu ti dát můžu,'' pronese smířlivě a já se spokojeně opřu o opěradlo křesla.

Zatímco připravuje občerstvení a je ke mně otočený zády, rychle čapnu svoje kalhotky s podprsenkou a nacpu si je do kapsy. Když se vrací na své místo, dělám jakoby nic a usmívám se. Položí mi hrneček s čajem vedle na stůl a natáhne se po balíčku karet. Zamíchá ho a nespouští ze mě oči. Ostražitě mu pohled oplácím a přebírám si od něj rozdané karty. Srovnám si je podle hodnot, které mi nejvíce vyhovují, a začínám hru.

Je těžké se soustředit, když se na Vás dívá někdo takovým způsobem. Přála jsem si vyhrát, protože bych chtěla odhalit alespoň část Netvora, který žije ve zdejších lesích, ale byla jsem oproti němu skoro amatér. Full house mi nestačil na jeho čistou fleš. Mrskla jsem pobouřeně kartami o stůl a zamračila se. Nikdy jsem neprohrávala. Dost mě znepokojovalo, že je někdo lepší než já.

,,Ale no tak. Klid, Maličká. Ani jsem se moc nesnažil,'' dobíral si mě Nejvyšší a já se proto urazila ještě víc.

,,Tak se ptej,'' pobídnu ho neochotně a odvrátím s povzdechem hlavu, abych se nemusela dívat na ten jeho posměšný úšklebek. Pár minut je ticho, protože si Nejvyšší svůj dotaz promýšlí, ale pak se zaujetím narovná a zeptá se mě:

,,Máš, nebo měla si někdy, přítele?'' Párkrát zamrkám, protože mě svým dotazem vyvede z míry, ale rychle se vzpamatuju a vykoktám:

,,Ne, teda jo, vlastně ne, já-,'' ztichnu a chvíli přemýšlím. Na základní škole nic. Prvák nic. Druhák nic. A v třeťáku se mi líbil John, ale vzhledem k jeho povaze, to nedopadlo dobře. Chtěla jsem, aby mě pozval na rande, ale asi to pochopil jinak a pozval mou kámošku Avu. Zatřepala jsem hlavou při té trapné vzpomínce, kdy mi děkoval, že jsem mu pomohla Avu získat.

,,Takže?'' popožene mě netrpělivě Nejvyšší a zabubnuje prsty na svých stehnech.

,,Ne,'' hlesnu. ,,Ale musíš chápat, že někdy prostě holka čeká na toho pravýho. A na mojí bývalý škole asi nikdo takový holt nebyl ,'' pokrčila jsem rameny a on kupodivu chápavě přikývl.

,,Já na střední nechodil, ale věřím tomu,'' odhalí mi alespoň ždibec svého dětství a já se toho dychtivě chytím..

,,Proč?'' snažím se z něj dostat ještě nějaké informace.

,,V dost raným věku jsem poznal život, kterej je tobě naštěstí dobře skrytej. Zemřeli mi rodiče, neměl jsem na školný a chtěl jsem dělat něco jinýho, než se trápit ve škole. Toť vše,'' shrnul mi krátce svou odpověď a zase tu nepříliš šťastnou minulost schoval někam do odlehlé části svého mozku.

,,Žiju bez mamky. Vím, že to není lehký,'' řeknu chápavě a pak si protáhnu ztuhlé svaly na rukou. ,,Ehm, možná to bude znít divně, ale nemáš hlad? Klidně bych něco uvařila. Je to jedna z mála věcí, které mi fakt jdou,'' nadhodím a Nejvyšší se obrátí čelem ke kuchyni.

,,Klidně, pokud ti to udělá radost a najdeš tam nějaký poživatelný suroviny,'' svolí bez námitek a já nadšeně tlesknu, jako by mi dovolil bůh ví jak úžasnou věc. Napochoduju doprostřed malé uličky a natáhnu se, abych otevřela skříň, kde jsem zahlédla nádobí, když mi Nejvyšší vařil čaj. Dotknu se ale tak akorát okraje dvířek a pak vyčerpaně klesnu na paty. Prosebně se podívám na Nejvyššího, který mě pozoruje se zadržovaným smíchem, a zakoulím s dotčením očima.

,,Nemůžu za to, že je tu všechno tak vysoko. Pomůžeš mi, prosím?'' požádám ho netrpělivě a on se s povýšeným výrazem přemístí přímo za mě. Pohotově zvedne pravou ruku a skříňku otevře. Hrudí se přitom na mě zezadu natiskne a mně se sevřou všechny svaly v podbřišku.

,,Mám otevřít i ostatní?'' zeptá se mě se stálým úšklebkem a já pořád celá zmatená kývnu. V jeho očích zahlédnu nevyřčenou otázku, která hlavou koluje i mně. Co se to právě teď mezi námi stalo?

Nejvyšší mi zotevírá i zbytek skříněk a opře se o krajní pult. Chvíli přešlapuju na místě a pak se rozhodnu pro jeden velký hrnec. Stoupnu si na špičky a zašmátrám na polici, kde by pravděpodobně měl ležet. Zkouším to dál, ale marně. Užuž to chci vzdát a zase poprosit Nejvyššího o pomoc, když mě silné ruce neočekávaně uchopí za pas a vyzvednou do vzduchu. Vyjeknu a sevřu Nejvyššího paže, z kterých sálá příjemné teplo, ve svých dlaních.

,,Co to děláš?'' zeptám se šokovaně.

,,Pomáhám ti,'' odpoví jednoduše a v jeho hlase není žádná známka námahy. ,,Tak, Maličká, vybírej,'' pokyne mi klidně a já rychle hrnec čapnu.

,,Položíš mě, prosím?'' zašeptám rozechvěně a on mě lehce a opatrně, jako bych byla něco křehkého a skleněného, postaví zpátky na zem. Otočím se k němu čelem. Se zrychleným dechem a rychle se nadzvedající hrudí se mu zahledím do očí. Už nejsou tak kalné. Jsou jako broušený malachit, který se vkládá do šperků. Lesklé a hluboké.
Rty má mírně pootevřené a stejně jako já dýchá přerývaně. Cítím mezi námi neznámé a nezvyklé napětí. Odvrátím se a položím hrnec na pult.

,,Podáš-Podáš mi ještě dva talíře a pánvičku?'' otážu se za moment, ale už se k němu neotočím.

,,Můžeš sama,'' řekne s viditelnou výzvou a já zaváhám. Pak si pro sebe kývnu a pozpátku udělám dva krůčky zpátky, než narazím do jeho mohutného těla. Horké dlaně mi položí na boky a s něhou mě zvedne zase do výšky. Vezmu si potřebné věci a postupně zavřu všechna dvířka.

Když už opět stojím pevně na zemi, musím se pousmát. Byl to ten nejbližší kontakt, který jsem s Nejvyšším zatím absolvovala, a líbilo se mi to. Líbila se mi ta  jeho autorita, postavení, síla i zjev. Nedal se považovat za zrůdného. Uhranul mě.

,,Chceš pomoct?'' přeruší svým chraplavým hlasem mé myšlenky.

,,Klidně. Mám pro tebe dobrej úkol. Sedni si,'' poručím mu pevně a samu sebe tím dominantním tónem překvapím. Nejvyšší mě poslechne. Pohodlně se usadí do svého křesla a zvědavě vyčkává na další pokyny. ,,Zavážu ti oči a budu ti dávat ochutnat, přivonět nebo osahat ingredience. Na konci budeš muset podle vůně a všeho poznat, co to vařím,'' sdělím mu, potěšená svým nápadem.

,,Ehm, no dobře,'' vymáčkne ze sebe překvapeně. ,,Ale oči si zavážu sám,'' upozorní mě a zelené duhovky mu ještě víc potemní.

,,Jistě.'' Vehementně zakymácím hlavou na srozuměnou. ,,A máš šátek?''

,,Myslím, že ne,'' hlesne a podrbe se zezadu na krku.

Kousnu se do rtu a jednu ruku si strčím do zadní kapsy. Nahmatám jemnou kraječku a zrudnu. Se zaujetím nakloní hlavu trochu do strany a já pokrčím rameny. Nevím, jestli mě k tomu vyprovokuje ta troška alkoholu, co mám v krvi, nebo touha Nejvyššího zaujmout, ale z kapsy vytáhnu podprsenku velikosti 34 A, což není moc velká zátěž, a zatvářím se naprosto nezaujatě.

,,Tohle bude muset stačit,'' podotknu a Nejvyšší otevře pusu, aby něco namítl, ale pak ji zase rychle zaklapne. Opatrně se k němu přiblížím a položím mu jednu část svého prádla do klína. Prsty uchopí zapínání podprsenky a bez zaváhání si košíčky položí na víčka.

,,Zapneš ji, prosím?'' požádá mě pro změnu on a já se místo odpovědi přemístím za něj. Upevním mu ji tak, aby nespadla dolů, a prsty jemně prohrábnu jeho dlouhé vlnité vlasy. Něco si pro sebe zamumlá a já se zase vrátím zpátky do kuchyně.

,,Vidíš něco?'' houknu na něj odtamtud a on mi prstem naznačí, že ne.

Nahlédnu do ledničky a posoudím, co by se z těch konzerv, pár kousků zeleniny, nějakého masa, sýra a pečiva dalo ukuchtit. Napadnou mě lasagne, protože sýra je tu opravdu dostatek. Jedna z plechovek je dokonce rajčatový protlak a druhá mleté maso. Dohromady to zatím nevypadá moc vábně, ale neříká se mi 'dobrá kuchařka' jen tak pro nic za nic. Umím totiž v kuchyni vytvářet divy, díky pravidelným lekcím od mé mamky.

Všechny ingredience, včetně másla, jsem vyskládala na dřevěnou desku vedle dřezu a v hlavě si zopakovala recept. Nejdříve jsem se vrhla na špagetovou omáčku, pak bešamel a nakonec lasagne.  Na pánvičku jsem kápla trochu oleje a nechala ji rozpálit. Nahlédla jsem do pár nižších skříněk pro koření a našla směs na špagety. Osmahla jsem na oleji mleté maso a zasypala jej směsí. Špetku jsem dala ochutnat i Nejvyššímu, aby byl v obraze. Moc si na tom sice nepochutnal, ale nic nenamítal.

K masu jsem přidala rajčatový protlak, po kterém se Nejvyšší otřásl, když ho samotný dostal na jazyk, a vše jsem pak zamíchala a zalila horkou vodou.

,,Jestli to bude stejnej blivajz, jakej dělá obvykle Harvey, tak už tě do kuchyně nikdy nepustím,'' pohrozil mi a já se jeho výhružnému tónu zasmála.

,,Neboj, litovat nebudeš,'' uchlácholím ho.

V ledničce najdu kečup a přidám ho k prozatímní omáčce. Nejvyšší kečup pomalu převaluje na jazyku a mračí se. Je na něj při tom opravdu vtipný pohled.

Ještě na pánev přisypu trochu cukru podle chuti a zahustím vše hladkou moukou ve vodě. Směs zamíchám a nechám ji přibližně dvacet minut povařit.

Pak se vrhnu na bešamel, což je světlá základní omáčka a podstatná součást italského pokrmu. Prvním krokem je udělat si jíšku s horkým mlékem. Když jsem Nejvyššímu dala horké mléko na jazyk, cukl sebou, ale pak se konečně trošku uvolnil.

Míchala jsem mléko na plotně a přitom si s ním povídala. Vyprávěl mi o tom, jaký je les v zimě, když jsou stromy zasněžené. Nemohla jsem se dočkat, až to tu uvidím. Až mi to on sám ukáže, protože z jeho úst to znělo jako jeden z nejkrásnějších přírodních úkazů.

Zahuštěnou omáčku jsme odstavila z plotny, osolila ji, opepřila a místo muškátového oříšku jsem do ní nasypala jen malinko skořice na chuť. Nic lepšího tu na výběr nebylo. Výsledek jsem dala ochutnat Nejvyššímu, a ten uznale pokýval hlavou.

,,Už se na to těším, protože to voní a chutná výborně.'' Pyšně jsem se usmála. A to teprve ochutnal jen část.

Potřebovala jsem nějakou nádobu na lasagne. Vylezla jsem si tedy s vlastní pomocí na pult a otevřela tu největší skříň. Zvolila jsem skleněnou, protože v té se dělaly nejlépe, a pak opatrně slezla zase dolů. Vymazala jsem ji máslem a chtěla ji vyskládat těstovinami, když mi došlo, že je nemám. Prošmejdila jsem všechny skříňky i šuplíky, ale nic jsem nenašla. Povzdechla jsem si, protože tím se vše zkomplikovalo. Dělat se s domácími těstovinami bylo dost pracné.

,,Všechno v pořádku?'' zeptal se starostlivě Nejvyšší, když jsem dlouhou mlčela.

,,Jo, jen to bude trvat trochu dýl,'' oznámila jsem mu se slabým povzdechem a natáhla se po mouce. V lednici jsem našla pár vajíček, které mi snad mohly stačit, a dala se do práce.

Průběžně jsem Nejvyššímu dávala ochutnávat a on si stále nevěděl rady. Rozválela jsem těsto, nechala ho odležet a nakrájela ho na podlouhlé obdélníčky.

Mezitím jsem dala Nejvyššímu ochutnat již hotovou špagetovou omáčku. Spokojeně se oblízl a vydechl.

,,Nic tak dobrýho jsem ještě nejedl. Děláš špagety?'' zkoušel to, ale já mu záporně odpověděla. ,,Tak pizzu, děláš pizzu?'' Opět marně, i když se strefil do Italské kuchyně. ,,Já to uhádnu. Neprohrávám,'' ujistil mě pevným hlasem a já zlomyslně zadoufala, že se mu ta slova vymstí stejně tak jako mně v pokeru.

Těstoviny vyplavaly na hladinu a já je nechala pár minut vychladnout. Jeden plátek jsem vzala opatrně na vidličku a dala ji sníst Nejvyššímu.

,,Je to suchý, ještě teplý a chutná to jako špagety. Nech mě přemejšlet,'' odehnal mě a já ho nechala tedy o samotě. Něco si pro sebe mumlal a nepřestával ukusovat čtvereček z mouky.

Vyskládala jsem skleněnou nádobu lasagnemi a zalila ji trochou špagetové omáčky, trochou bešamelu a posypala vše sýrem. Ten Nejvyšší ihned poznal, ale stále netušil, co mu to v jeho kuchyni vlastně vyvádím. Proces jsem několikrát opakovala a pak dala výsledek péct do trouby.

,,Zatím se to peče. Už víš?'' škádlila jsem ho, protože mi bylo jasné, že ne.

,,Ne, ale nevzdám to. Jak dlouho to bude trvat?'' zvedl hlavu úplně jiným směrem, než kde jsem stála, a tak jsem k němu popošla a natočila ji se smíchem na mě. Trhl sebou a zprudka se nadechl, protože jsem zavadila o jeho masku.

,,Promiň, nechtěla jsem,'' omluvila jsem se rychle s rukama v obraně před sebou. Uklidnil se a kývl. ,,Bude to trvat dvacet, třicet minut,'' pípnu tiše. Sednu si naproti němu a mlčím.

,,Vyprávěj mi zase o sobě, Maličká. Proč se holka jako ty vůbec zahazuje s někým, jako jsem já?'' Ukázal na sebe, oči stále zavázané, a já zvedla koutky rtů nepatrně vzhůru.

,,Jsi jiný, Nejvyšší.'' Cukne sebou, když ho tak oslovím. ,,Jiný, než jak se o tobě povídá. A jsi skvělý společník. A taky-,'' zaseknu se. Mám mu to říct? Že z něj mám divný a přesto příjemný a vzrušující pocit?

,,Co?'' vyzvídá a dychtivě pootevře rty.

,,Líbíš se mi. Svou osobností. Uchvacuje mě tvé chování,'' přiznám a on se neubrání malému spokojenému poloúsměvu.

,,Taky se mi líbíš. Jsi zajímavá,'' složí mi kompliment a já zčervenám. Jsem ráda, že mě nevidí. Nastane ticho, které přeruším až já svou zvědavou otázkou.

,,Proč sebou vždycky trhneš, nebo se zamračíš, když ti řeknu Nejvyšší? Myslela jsem, že se ti ta přezdívka bude líbit.'' Ztuhne a já zaujatě pozoruju, jak se mlčky přehrabuje ve svých myšlenkách.

,,Dřív se mi tak říkalo. Měl jsem hodně přezdívek, ale Nejvyšší patřila mezi ty hlavní,'' svěří se mi s další malou částí jeho života. ,,Ale klidně mě tak dál nazývej. Od tebe se mi to líbí,'' ujistí mě a já vím, že to myslí upřímně. Pár minut ho pozoruju. Prohlížím si ho bez ostychu, zatímco zírá nepřítomně před sebe, než mě vyruší cinknutí trouby.

,,Hotovo!'' Tlesknu a rozběhnu se k dopečeným lasagním. Otevřu rozpálená dvířka a pokojem zavoní horké těstoviny s italskou omáčkou. Hezky je naaranžuju na dva talíře a položím oběd na stůl. Kousek napíchnu na vidličku a dám Nejvyššímu výsledek ochutnat. ,,Tak?'' pobídnu ho, aby mluvil, a on se rozzáří.

,,Lasagne!'' zvolá a v tu chvíli zní jako malé nadšené dítě, které zjistilo, že už zítra dostane dárky od Santa Clause.

,,Správně,'' odsouhlasím mu trochu zklamaným tónem, protože jsem alespoň tentokrát chtěla mít navrch.

,,Jsou úžasný, neměl jsem je tak dlouho!'' libuje si. To mi zvedne náladu a bez varování mu z očí sundám svou podprsenku. Zamrká a promne si své levé oko. To pravé jen přivře.

Společně se naobědváme a Nejvyšší mě zahrne stovkami komplimentů. Celou dobu nechápe, že jsem z těch ''hnusů'', jak to sám nazval, dokázala udělat něco tak výtečného. Nepřestávám se usmívat. Zbytek mu dám do ledničky k večeři a mrknu na hodinky. Už jsou tři hodiny. Za chvíli budu muset jít.

,,Děje se něco?'' otáže se nejistě, když delší dobu koukám na své zápěstí.

,,Za hodinu musím být doma. Táta pozval nějakou ženskou se stejně starým klukem a já z toho moc nadšená nejsem,'' povzdechnu si a opřu se o zeď. ,,Radši bych byla tady, než vést trapnou konverzaci s nějakým mým vrstevníkem,'' sdělím mu upřímně. Nejvyšší napne čelist a zadívá se někam za mě.

,,Aspoň poznáš nový lidi. Líp zapadneš,'' promluví chladně, když už spolu navážeme oční kontakt. Moc přesvědčivě to tedy nezní, a tak jsem z večerní schůzky otrávenější ještě víc. ,,Přijdeš i zítra? Mohli bychom si dát piknik u vodopádu,'' nabídne mi o něco přívětivějším tónem a já s úsměvem souhlasím.

,,Ráda, povyprávím ti pak, jak to dopadlo.''

xxx

   Když Maličká odešla, silou praštil do krbové římsy a malá část z ní se odlomila a spadla na zem, kde se rozbila na další tři kousky. Nemohl ji mít jen pro sebe. Musela trávit čas i s jinými lidmi, ale štvalo ho to, protože byl rád, že má po tolika letech nějakou jinou společnost než Harveyho! Neskutečně ho to sralo! Ale proč? Jednalo se přeci jen o holku a těch za svůj život poznal stovky...
Lydia byla ale úžasná, krásná a pletla mu hlavu svými řečmi a chováním víc, než si dokázal připustit. Utěšoval se, že to bude to dobré. Maličká si s tím moulou pokecá a zítra zase přijde za ním. On ji přece našel! To on ji zachránil! Jen s ním se měla seznamovat a bavit a přátelit.

Znělo to z jeho úst tak absurdně a majetnicky.

Když ji dneska držel za ten její štíhlý pas a ona mu přenechala všechnu svou důvěru, cítil se... šťastně. Tak, jak už dlouho ne. Díval se jí do těch jejích krásných safírových očí a ty chvíle s ní si užíval.

Nevěděl sice, co se to s ním děje, ale té Maličké se jen tak vzdát nehodlal.