Věděl, že tenhle výlet je pro něj i jeho rodinu velice důležitý. Otec dostal velikou zakázku na ryby a ta se jen tak neodmítá, protože kdo ví jak často se objeví taková příležitost na zabezpečení se do budoucna. Občas se stávalo, že kvůli nezájmu o ryby, takže nedostatku peněz, jedli několik měsíců v kuse jen sardinky. Tohle opravdu znovu zažít nechtěl, ale přece mohl zůstat doma sám už mu je skoro deset a o sebe se dokáže postarat.
Nové město ve, kterém měli zůstat celý týden se mu vůbec nelíbilo. Staré, několikapatrové, většinou šedé budovy byly úplně všude. Oproti jejich rybářské osadě, kde má každý dům svůj příběh a barvu podle toho jakou si ji jeho majitel zvolí, bylo tohle to nejsmutnější místo na světě. Jeden dům vedle druhého namačkáni na sobě jako ty odporné sardinky. Temné uličky plné štěkotu toulajících se psů do, kterých se bál jen nakouknout, byly na každém rohu. Na zemi samé odpadky a usazená špína. Občas se našla cesta na které byly dokonce lavičky, ale, když jste si na ni sedli viděli jste jen další šedou popraskanou zeď. Jediná povzbuzující věc na tomto místě byla občasná zeleň, která si i v takovýchto podmínkách našla způsob jak zde růst. Mezi spárami na chodniku rostla tráva, v puklinách na zídkách a v různých škvírách na omítce se usadily mechy a lišejníky a dokonce někdy na panelových domech vyklíčil strom. Život na takovém místě si nedokázal představit. I přesto tu žilo lidí spousta. Nebyla šance aby jste se procházeli a při tom nikoho nepotkali. Často to byli lidé v obnošených bundách, mikinách a ti nejbohatší v kabátech. Bohužel tu, ale byli i lidé, kteří neměli takové štěstí jako on a jejich otcem nebyl rybář. Na jihu a na všech jižních ostrovech totiž panovala chudoba a hladomor. Smrt byla každodenní součástí životů jižanů. Skoro všude jste potkávali na kost vyhublé děti a žebráky. Ve městech byla koncentrace hladovějících lidí ještě větší. Tobias zaslechl, že nikdo neví co se nachází na severu za Velkým plotem, protože prý kdo se k němu přiblíží je zastřelen. Každopádně jestli žije na severu někdo kdo se má lépe a nezajímá se o to co se děje tady musí být někdo hrozně zlý.
Teď se po městě procházel úplně sám ,protože rodiče se na trhu dohadovali o nejlepší ceny a on se tam nudil. Tajně, aniž by si ho někdo všiml se vytratil a šel prozkoumávat město jestli tu není něco čím by se mohl zabavit. Často na něj nějaký chromý bezdomovec volal něco ve stylu:,, Chlapče byl by si tak hodný a přinesl mi nějaké jídlo". Bylo mu hrozně líto, že jim nemá co nabídnout a tak vždycky, když kolem nich procházel přidal do kroku, aby od nich byl co nejrychleji pryč. Nejzajímavější věci na, kterou zde zatím narazil byl asi malý parčík s hřištěm. Z dálky sice vypadal docela slibně, ale čím blíže šel tím více si uvědomoval, že se mýlil. Houpačky a skluzavka musely být nejméně sto let staré. Vlastně ho to ani nepřekvapilo, kdo by si v téhle době chtěl hrát. Dospělí i děti se snažily za každou cenu se uživit a tak někdy pracovali celé dny s minimem spánku. Žádnou z atrakcí na hřišti se neodvážil zkusit, nechtěl se tady ještě přizabít. Místo toho si našel klacík a do štěrkovité země vyrýval obrázky. Byly to hlavně zvířata co proti sobě bojovala a nebo nějaké příšery, o kterých se mu zdávalo ve snech. Kreslení byla, kromě rybaření, jeho nejčastější činnost. Dávalo mu to možnost jak zobrazit své sny a pocity v reálném světě. Zrovna dokresloval medvědí hlavu, když v tom hned vedle ní dopadla kapka. Další a další. Kouknul se na oblohu. Temné mraky ve kterých se občas modře zablesklo pluly nad celým městem. Nestihl se ani zvednout a už pršelo jakoby nad ním stál někdo s konví. Nebylo zrovna léto takže déšť byl nesnesitelně ledový. Potřeboval se schovat, a tak běhal od budovy k budově jestli náhodou není nějaká otevřená. Všude bylo zamčeno a žádné lidí už nepotkával, takže mu nikdo nemohl pomoct. Napadlo ho že by se mohl vrátit na tržiště, ale to okamžitě zamítl, protože zaprvé to bylo daleko a za druhé rodiče prodávali za každého počasí. A tak se prodíral stále dál neznámými spletitými uličkami, které se pomalu měnily v říčky. Při každém dalším kroku se mu boty promočily ještě více. S vlhkou kapucí na hlavě doběhl před obrovskou prosklenou budovu, vlastně to možná byla ta úplně největší, kterou kdy viděl. Svým vzhledem mezi ostatními paneláky a bytovkami vyčnívala jako diamant na hromadě štěrku. Konstrukce byla vyrobena z pevného kovu, který díky času ztmavl a na některých místech i zrezivěl. Sklo které bylo mezi železnými trámy a maličkými okénky opravdu vypadalo jako nějaká drahá hornina. Když si všiml, že veliké vchodové dveře jsou rozbité, neváhal ani minutu a utíkal dovnitř. Ještě než se stačil pořádně rozhlédnout okolo sebe sundal si z hlavy kapuci, která jeho krátké černé vlasy před namočením stejně neuchránila. Skvělá zpráva byla, že zde nepršelo, ale ta možná jeste lepší byla že je to stará železniční stanice. Všude byli podpěrné sloupky, bez nichž by se střecha propadla, několik velkých nefungujících hodin, z železných trámů trčící rozbité okrasné lampy a můstky přes železniční dráhy. Jediné co chybělo správnému nástupišti byly koleje. Buďto je někdo vytrhal a prodal nebo je použili na novou stanici. Místo nich tu rostly všemožné rostliny. Břečťan se táhl po vnitřních trámech až úplně nahoru ke křišťálové střeše. Dále zde rostly mohutné listnaté stromy, různé druhy keřů a květiny rozkvetlé, odkvetlé i ty které měly teprve poupata. Byl to nezapomenutelný pohled. Připadal si jako mravenec uprostřed nekonečného skleníku. Rozhodl se, že to tady musí prozkoumat. Na střešní okenice stále dopadaly kapky deště, což vytvářelo příjemně tlumené bubnování. Sklo bylo někdy rozbité, ale i přesto pršelo dovnitř jen minimálně. Občas to přerušilo silné zahřmění, kterého se Tobias vždycky lekl a naskákala mu husí kůže. V záplavě všech zvuků způsobených počasím, ale uslyšel ještě něco jiného. Byl to nějaký hudební nástroj...kytara. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by tady mohl někoho potkat. Když šel tím směrem začal rozeznávat jednotlivé tóny, až slyšel celou melodii. Připadala mu smutná, ale svým zvláštním způsobem byla i veselá. Určitě věděl, že musí najít toho kdo ji hraje. Opatrně se prodíral houštinami na kolejišti dokud nedošel k zdroji harmonického hluku. Na vyvýšeném můstku u zábradlí někdo seděl, kýval s nohama sem tam a u toho hrál. Díky zatažené obloze to vypadalo,že už se stmívá a tak pořádně neviděl kdo to je. Nádraží bylo potopeno v šeru plném kapek ťukajicich na skleněných tabulích. Ani si neuvědomoval, že se k tomu zvuku přibližuje stále blíže, když v tom mu pod nohou křupla uschlá větvička. Kytarista se pohnul. Tobias se nerad bavil s cizími lidmi a teď ještě k tomu bude vypadat jako, že ho tajně pozoroval. Muž se zvedl... vlastně byli přibližně stejně velcí, takže to byl někdo stejně starý jako on? Když sestupoval po zrezivělých schůdkách dolů k němu, ozývalo se nepříjemné vrzání. Stál před ním. Teda spíše stála, vůbec si nebyl jistý. Spod šedé zablácené kapuce se řinuly dlouhé, světle hnědé pramínky vlasů. V jedné ruce držela kytaru a druhou si stahovala pokrývku hlavy. Poté co byla kapuce pryč, to nakonec doopravdy byl chlapec. Rysy v obličeji rozhodně vypovídali o tom, že to není žádná dívka. ,,Ahoj" řekl přívětivým hlasem dlouhovlasý kluk. Tobias na něj jen zíral dokud mu nezačal naznačovat, že si s ním chce podat ruku ,,jmenuju se Samson" teď už musel něco říct ,,Ahoj Samsone...ehm...já jsem Tobias těší mě.", odpověděl a stiskl mu ruku. Samsonovi se na obličeji rázem rozsvítil úsměv ,,Hele, radši mi říkej Same, to jméno se mi nelíbí." Tobias mu úsměv oplatil. Z nějakého důvodu mu Sam přišel jedinečný, jako někdo koho jen tak nepotkáte. ,, Odkud jsi? Ty nevypadáš jako někdo zdejší to by si byl mnohem více vyhublý." vyptával se Sam. ,,Jsem z rybářské rodiny. Bydlíme asi 250 mil východně odsud v osadě Modrých velryb. A jak se tak na tebe koukám ty taky nejsi zrovna kost a kůže." odpověděl, překvapen svou výřečností. ,,Já žiju se strýčkem Vigem tady na tomhle zatraceným nádraží. Mám ho rád, ale občas mě štve jak je stále opily. Vsadím se, že právě teď sedí někde zlitej na ulici," zasmál se ,,nevím co se stalo s mými rodiči, ale vím, že Vigo byl jediný kdo byl ochotný se o mě starat. Kousek za městem má pole ze, kterých žijeme. Oproti ostatním se nám podle mě vede docela dobře. To máme asi společné že?" Tobias přikývl na souhlas. Byla to totiž pravda. Nikdy neměl pořádné kamarády, protože chudé děti si s ním nechtěly hrát, nadávaly mu, že je lakomý a když už se s ním bavili tak to ho stále prosily o něco k snědku. ,,Mimochodem ta písnička, kterou si hrál, byla hezká, od koho si se ji naučil?"zeptal se. ,,Když jsem byl o něco málo mladší našel jsem tady tuhle kytaru s, kterou vlastně vyrůstám. Je to způsob jak mohu na malý moment opustit tento svět. Nevím co bych bez ní dělal. Pokud právě nepracujeme se strýčkem na poli, míchám k sobě tóny dokud nevznikne něco co se dá poslouchat." Poté co domluvil oba se usmáli. Takhle si povídali ještě pěkných pár minut dokud je nerozrušilo náhlé kňučení. Podívali se na sebe a Sam řekl ,, Myslím, že to přichází od vchodu, kterým si přišel...Pojď za mnou." Běžel po stezce, kterou nejspíše dobře znal, protože jeho kroky vypadaly jistě. Prolezli přes rozbité dveře zpátky ven do toho ukrutného deště. Nemuseli se příliš rozhlížet, aby si všimli hnědé pohybující se hromádky. Sám k ní přiběhl první. Když uviděli polomrtvou fenu úsměvy byly rázem tytam. Její oči hleděly do prázdna a při přerušovaném dýchání zní vycházely pískavé zvuky. Přes tenkou vrstvu kůže jste na ní mohli spočítat každé žebro. Měla natrhlé ucho a na některých místech ji chyběla srst. K tomu všemu se k jejím mléčným žlázám tisklo šest hladových štěňat. Neměla dost potravy pro sebe, takže její tělo nezvládlo vyprodukovat dostatek mléka pro mláďata. Matce nebylo pomoci, tři z štěňat byla mrtvá a zbývající tři se stále pokoušela vycucat alespoň kapičku mateřského mléka. Tobiasovi lezly smáčené černé vlasy do očí, a tak si je každou chvíli odhrnoval. ,,Matku už nezachráníme, ale ty tři jsou ještě živá.'' řval po Samovi přes hlasitý šum deště. Přikývl a také zařval ,,Ty vem támhle to já vezmu tyhle dvě!" Popadli štěňata a přes, teď už hluboké kaluže utíkali zpátky do skleníku. Při každém kroku se voda rozstříkla do všech stran. Dovnitř se dostali promáčení jako nikdy dříve. ,,Musíme je dostat někam do tepla jinak zemřou." navrhl udychaný Tobias. ,,Náhodou o jednom místě vím. Poběž za mnou!" řekl a vrhl se do nitra nádraží. Běželi kolem můstku kde se potkali až na úplný konec. Tam bylo u jednoho rozbitého okna položeno pár desek. Odsunuli je a vešli do dřevěné boudy, která byla namáčknutá hned na vedlejší skleněnou budovu vedle níž vypadala jako myš a slon. Uvnitř byla malá plechová kamna do kterých Sam začal ihned přikládat a rozdělávat oheň. Dále tu bylo pár černobílých obrázků nějakých lidí, různé nářadí, starý stůl a bedny jako židle, dvě matrace s děravými dekami a žádné okna jen provizorní dveře přes, které trochu táhlo. ,,Tak tohle je moje království." s roztaženýma rukama se Sam otáčel jako nějaká hvězda co čeká potlesk od tisíců fanoušků. Pak se ironicky zasmál a přešel zpět ke štěňatům. ,,Strýc má ještě pár krav, takže by jsme jim mohli dávat jejich mléko dokud nevyrostou a nebudou moct jíst maso." řekl s opřenýma rukama o stůl na němž se kroutily stvoření teď podobná malým housenkám obráceným na zádech. ,,Možná by jsme je měli pojmenovat. Ty pojmenuješ ty co jsi nesl a já toho zbývajícího." řekl Tobias a od štěňat nepohnul pohledem ani o centimetr. Samovi se nápad zamlouval ,, tak jo... To šedé s těmi černými oušky bude Riley, po mé matce. Ten strakatý hnědý bude Jeremy po mém otci. Teď je řada na tobě." Štěně které přinesl Tobias byla bílá fena s šedými flíčky. Chvíli přemýšlel a při tom na ni hleděl. Když se na ni díval byl šťastný dodávala mu NADĚJI. ,,Bude to Naděje!"