Taková byla pravda, hořká, přesto však osvobozující. Když jsem si přiznala, že pro něj budu vždy jen stín té, kterou skutečně miloval, bylo mi umožněno sáhnout po jediné zakázané věci v celé rajské zahradě. Ačkoli, ve skutečnosti bych to nenazvala věcí, natož jídlem, ale ani osobou, přestože její zjev byl v mnohém podobný mému. Kdysi bývala člověkem, uhněteným ze země, po níž jsem chodila, stejně jako Adam, z jehož žebra bylo umožněno vzejít mně.
Teprve v tom okamžiku, kdy se její sladké rty – ač pouhý přelud – odlepily od sebe a odhalila bělostný úsměv, jsem pochopila, proč. I přes tu jedovatost.