Tak jako slunce nesvítí věčně, ani radost nemůže přetrvat, pokud nejbližší zradí důvěru. Já se bála, jímalo mne zoufalství, nepochopení i vztek.
Dělala jsem všechno, abych si ho získala, vždyť celá má existence prahla po jeho spokojenosti, ale kdesi vzadu byl ten hlásek, který mi šeptal, že i já si zasloužím štěstí. Opravdové a nefalšované.
Ráj. Náš domov. Ale nakolik jsem ho mohla nazývat domovem, když vysoké zdi působily stísněně a ani líbezné ptačí tóny nemohly zahnat chmury rýsující se mi ve tváři?
A drahý Adam, můj nejmilejší, si ani nevšiml smutku, jenž zahalil mé bytí. Copak neviděl, že strádám?