Spousty dní jsem procházela další a další staré knihy, které by mi snad mohly pomoci utéct nepravdivému osudu.

Knihy.

Stohy papiru popsaného celými odstavci drobných písmenek. V jazycích mně známých i neznámých.

Vůně inkoustu a prachu se při každém otevření těžkých stohů rozvýřila ve vzduchu a na okamžik mě donutila zavřít oči. Ta vůně mě pokaždé přinášela do minulosti.

Do dob, kdy jsem jako malá holka a časem i téměř dospělá slečna listovala knihami a žila životy jiných.

Žít životy jiných bylo tak krásné, o tolik jednodušší, ale ne o moc bolestivější.

Ach jak mi ty dlouhé večery s knihou chyběli.

Nos mezi řádky, mysl mezi světy a moje tělo stále na dosah ruky moři. Moři, které vždy potvrzovalo, že ty příběhy ukryté v řádcích nemohly být opravdové.

I tak jsem si přála jim věřit. Věřit jim a zažít tutéž radost z lásky jako když se hlavní hrdina poprvé seznámil se svou milovanou.

Byl to krásný sen, ale lidé by neměli jen snít. Nebo já jsem aspoň nechtěla.